Malé nokturno s "Pátým Buddhistickým Vnorem"...

(...)

No, mně také chvíli trvalo, než přišlo smíření s osobou - každý by byl tak rád hlavně Bohem...

...tak to není zrovna můj případ... ;-)

Anebo radeji jen tím Bohem... (...) A co je vlastně ten tvůj případ? Je to osoba všemi milovaná?

Žádná osoba nemůže ve skutečnosti existovat. To je ten správný "případ"...

... jak říkám, smíření se s osobou je přetěžký krok.... :) Jak říkala Míla Tomášová - Pátý vnor - "Toto Tělo zde"... U něj jsme vlastně začali, vše se vrací...

Přesně - a pořád si dodnes myslím, že to stále chápeš jako "právě jen" to tělo, což znamená vlastně situaci před "prvním Buddhistickým vnorem". "Pátý vnor" jako takový totiž již z principu nemůže existovat, protože už není kdo by jej zažíval a dokonce není "už" po "čtvrtém Buddhistickém vnoru" ani žádná osoba, která by si něco takového, jako "nějaký", jakýkoli "vnor" - změnu osobního vědomí na podkladě neměnnosti Jednoty" - mohla uvědomovat - protože ta osoba/individualita právě v tom čtvrtém vnoru uvolňuje "své místo" projevené skutečnosti Jednoty, která ve své hře dále pouze vytváří nespočetné a nekonečně barevné odlesky své vlastní jediné skutečné podstaty.

A že o tom ta Míla tolik hovořila, že ano... navíc jako o Tajemství, do knih to ani nedala. Asi že se nejdříve lidi musí propachtit přes první až čtvrtý vnor... Ale myslím si, že tomu pátému vnoru neunikneš, ať se k tomu stavíš jakkoli...

Jo, jo. Ona Míla musela nějak zaujmout, a zrovna to "tajemství" mnoho lidí tolik "táhne"... ;-) Ale i ona sama byla prostým důkazem, že po čtvrtém vnoru mizí ten "individuálně prožívající", a tedy mizí i osoba a její identita... Tak jakýpak "Pátý Vnor"??? ;-)

Ale kdepak - je to ve smyslu: "Když nemiluješ Kukurípu, kterému smrdí nohy, který občas provádí věci, ze kterých se obrací nejen žaludek, a i jinak je často zcela nesnesitelný, tak s Bohem nemůžeš vydržet. A když ten Kukurípa nemiluje tu špinavou, zablešenou, vyjící a štěkající fenu, tak nemůže vydržet ani s Bohyní. Když nemiluješ osoby, tak Bohu neposloužíš. Lidi se prostě nechtějí s tím špinavým psem špinit, to jen kvůli Bohyni se mohou přetrhnout. Jsem raději pro tu špinavou fenu, víš? Říkám si, že ta láska je pak úpřimnější a opravdovější. A také proto miluji osoby - jsme jedno - jak nakonec došlo Kukurípovi. Prostě jen on a pes a ne on a Bohyně... Ale to až tehdy, když mu to došlo.

Ale ten příběh má přeci zcela jiný význam, než pouhé uznání existence jednotlivostí. Bohužel jsi v té individualizaci až tak hluboko, že tu svou individuální formu ochotně považuješ za skutečnou a tak si ani neuvědomuješ, jak hrůzně ty monární kontexty transformuješ do dualitních, a ani to, jak je tím příšerně zkresluješ. Je ale docela poučné sledovat, co všechno je lidská mysl schopna využít k obhajobě svých vlastních dualitních interpretací.

To není žádná obhajoba dualitních názorů, to je ten léta vyjící a smrdící pes, Kukurípo - pro tebe ale bude vždy jen tím nepřijatelným psem. Bude stále je odpuzující svou prašivinou. A lidé se bojí i napsat, že prašivina existuje - raději to opisují různými jinými libějšími slovy - jakoby jen použití takového slova na nich, na jejich dokonalosti, mohlo zanechat tu stopu prašiviny.

Jaký "pes"? jaký "Kukurípa"? Oni (v podstatě "ty odlesky") existují pouze jen jako odrazy paprsku pozornosti - bude-li paprsek směrovat jinam, žádný pes ani žádný Kukurípa nebudou rozpoznáváni. Ale protože je tato skutečnost pro každý individualizovaný odlesk, v blahu nevědomosti o vlastní skutečné podstatě - a tedy i skutečnosti o vlastní neexistenci - těžce zdrcující, vše je vlastně dost dobré na to, aby tuto skutečnost své vlastní podmíněnosti zastřelo duální představou o vlastní nezávislé existenci. A proto raději takto svoluje s omezeným vnímáním osoby, jejích tužeb a jejích radostí. Jen v dobách strastí může nastat takový tlak na ty vycizelované představy, že může dojít k prozření k opravdové skutečnosti bytí, jenže ten odraz paprsku pozornosti - ta individualizovaná forma vědomí - si vytváří celé světy ze svých představ a interpretací tak, aby oná forma vědomí byla ta "zcela dokonalá" a tak sama sobě brání uvědomit si tu skutečnou podstatu své vlastní existence jako existence závislé.
Je to tak jednoduché, že mnohdy ten odraz musí sáhnout k tomu, aby si do svých představ zmatlal moudra z různých - často i dokonce zcela si navzájem odporujících - kontextů, k tomu, aby ta strohá jednoduchost přešla v košatou a velmi složitou a často dokonce i velmi tajemnou nesrozumitelnost. A pak se jeden diví, jak moc na těch svých snech ty odrazy lpí, že dokonce jsou ochotny se - dle jejich vlastních slov se "svým bližním" - bít až do krve, případně někdy i až na hranici zničení - na smrt.

Já se divím jen tomu, jak můžeš tak dlouho se bránit tomu, abys někoho milovat a byl i někým milován...

To asi opravdu nepochopíš, protože tvá verze individuálních skutečností ti vlastně vyhovuje mnohem lépe, než skutečnost, že nikdo takový, kdo by mohl být nazván jako "někdo", prostě neexistuje. A tak se div - na podkladě údivu ti vlastně přichází i ono tajemné "potvrzení", že přece MUSÍŠ jako individualita existovat, když se můžeš vědomě divit. A to je přesně to, co chceš a potřebuješ. Přímá skutečnost to však není - jenže to ty víš, ale jen nejsi s to to takto přijmout - takové přijetí by totiž vyžadovalo také nutnost připustit, že to vše je vlastně úplně jinak, než bylo tebou - za těch mnoho desítek let - vybájeno a tedy i stvořeno do "tvého osobního světa", do světa tvé vlastní dokonalosti, kde i ztotožnení s prašivou fenou či nechápavým a plačícím Kukurípou je automaticky transformováno do potvrzení vlastní nezávislé existence. A opustit tento svůj dokonalý svět, svou dokonalou individuální existenci, to bolí mnohem více, než pociťování ubližování té snové osoby - ona si tak vlastně našla svůj způsob, kdy právě takové "osobní ublížení" si skutečně transformuje do onoho potvrzení své vlastní dokonalosti (právě v tom "přejití" té bolesti z ublížení) - a pokud se po delší dobu žádné takové ubližování nedostavuje, musí sama podobnou reflexi své existence vyvolávat. Třeba jen pouhým špičkováním anebo i přímo otevřenou válkou. Ono je pro ni pociťováno vše jako "lepší", než ono uvědomění, že to vše je jen pouhá světelná hra paprsku pozornosti...

(...)