-
Tobiáš Balanda řekl(a)... Můžete se podívat na můj blog. Je tam hlavně napsáno, jak jsem se stal věřícím. Má internetovou adresu balanda.blog.cz.
Nepojmenovávám sám sebe Tobiáš Balanda. Tobiáš Balanda je moje skutečné jméno. - Nikde.Nikdo řekl(a)...
Tobiáši, lákání jiného na své prožívání nikdy toho jiného nevede jinam, než do světa pokusů dosáhnout tétéž formy opakováním toho, co jsi ty sám o sobě napsal.
Bůh ale pro každého má jinou formu prožívání a jsem si jist, že zrovna to tvé prožívání není žádným etalonem. dokonce si troufnu tvrdit, že tvá "funkce" není přesvědčovat, ale naopak je pouze v ukazování cesty - každý musí kráčet sám a právě jen po té své: vše ostatní je jen bloudění v zemi někoho jiného.
Je dokonce možné, že ty sám té své cestě zase tak moc nevěříš, a proto podle vzoru mnoha ostatních nedůvěřujících hledajících, chceš vést zástupy tou cestou, po které jdeš ty sám - aby ten zástup dodával důvěru i tobě samému. Asi každý si musí touto oslepeností vlastní vyjímečností projít, dobré je však vědět, že nikdy nemůžeš převzít odpovědnost za někoho jiného, i když bys třeba i chtěl. A ta důvěra se rodí ve tvém srdci a ne v zástupech okolostojících - a dokonce, přikyvující zástupy okolostojících dokáží z člověka vytvořit slepého fanatika, který již nedokáže s Bohem ani konunikovat.
Taková snaha o strhávání zástupů lidí většinou ukazuje na snahu nahradit vlastní nedostatečnost množstvím přikyvujících, snahu, která vede od následování Boha k následování člověka...
Podstata skutečného poznání totiž není ukryta v množství přikyvovačů, ale naopak, je ukryta v hlubokém tichu zklidněného srdce, které nepotřebuje ani přikyvovače ani zástupy, protože je přímo spojeno s Bohem. - Josef řekl(a)...
Píšeš:
"Uvěřil jsem tak, že jsem si nejdřív uvědomil, že mám ten nejzávažnější hřích, že nevěřím v Ježíše Krista."
Pokud nevěříš v Ježíše Krista, nemůžeš být v hříchu, protože žádný Ježíš neexistuje.
Mimo to "něvědomost hříchu nečiní"
Jestli jsi přesvědčen, že něvěření v Ježíše Krista je hřích, pak v Ježíše už věříš - takže se hříchu také nedopouštíš.
Nebo je to tak, že člověk neví, bojí se a tak pro jistotu "věří". Pak to ale není víra, ale pověra a modloslužebnictví.
úterý 28. října 2008
Tobiáš Balanda a jeho memorandum
úterý 21. října 2008
K setkávání... (převzato)
Setkání v jednom čase a jednom prostoru může, v situaci, kdy ty myšlenky jiného jsou přehlušeny myšlenkami vlastními, tomu skutečnému sdílení pomoci - ale není to zaručené. Záleží nejen na samotných sdílejících, ale záleží i na jejich okolí.
Jakoby lidé neuměli vytvářet skutečný prostor, ale neustále vykrádají prostory jiných - ať už necitlivostí k jeho myšlence tím, že do něj "vboří" myšlenky své, anebo zase naopak - z nedostatku vlastních myšlenek v prostoru svém si do něj nastěhovávají - bez rozmyslu a uvážení - myšlenky jiných, které nakonec i považují za autoritou "zaručené" a tedy přece "do každého" prostoru "vhodné"... O čem to svědčí není potřeba moc rozepisovat, možná je potřeba jen poukázat na myšlenku, která shrnuje zkušenost z mnoha let takového vykrádání a "nastěhovávání":
Já ani se na to dívati, ani bolesti srdce déle snášeti nemoha, prchl sem, na poušť někam aneb raději, kdyby možné bylo, z světa ven uteci chtěje. Ale vůdcové moji, po mně se pustivše, dostihli mne, a kam to chci, se tázali. Já mlčením odbyti chtěje, neodpovídal sem nic. Ale když se nezbedně, pustiti mne nechtíce, dobývali, řekl sem: "Již vidím, že v světě lépe nebude! Jižť jest po mé naději veta! Běda mně!" Oni: "A ještě sobě neusmyslíš, ani tyto teď příklady, nač takoví přicházejí, vida?" Já: "Tisíckrát umříti volím, nežli tu býti, kdež se tak děje, a dívati se na nepravost, faleš, lež, svod, ukrutnost. Protož již mi smrt žádostivější jest nežli život: jdu, abych se podíval, jaký los jest mrtvých, kteréž vynášeti vidím."
Všudybud povolil hned, pravě, že i tomu se podívati a vyrozuměti dobré jest; druhý neradil, nýbrž bránil tuze. Jehož já nedbaje, potrhl sem se a šel předce, a on zustana opustil mne.
Obhlédaje se pak, hledím ještě na způsob umírajících, jichž všudy vůkol dosti bylo: a vidím žalostnou věc, jak jmenovitě každý s hrůzou, naříkáním, strachem a třesením duši pouští, nevěda, co se s ním stane a z světa kam se octne. Čehož já ač sem se lekal, však vždy něčemu víc vyrozuměti chtěje, kráčel sem mezi řady már, jda až k krajům světa a světla; odkudž když jiní, oči zavrouc, slepě tak mrtvé své vyhazovali, já brylle mámení již odvrha a oči sobě protra, a jak sem nejdál mohl, tam ven se vychýle, nahlédnu a spatřím strašlivých temností mrákotu, jíž se rozumem lidským ani dna ani konce najíti nemůže, a v nich nic než červy, žáby, hady, štíry, hnis a smrad, a puch síry a smoly, tělo i duši zarážející, summou hrůza nevypravitedlná. PROPAST ZA SVĚTEM BEZEDNÁ.
Od níž strnuly všecky vnitřnosti mé a všecko tělo mé drkotalo, a zděšen byv, mdlobou sem na zem padl a tak žalostivě zvolal: "Ach přemízerní, bídní, nešťastní lidé! Toto-liž jest váše poslední sláva! Toto-liž tolik nádherných vašich činů závěrek! Toto-li cíl vašich, jimiž se nadýmáte, umění a rozličné moudrosti! Toto-li po tak mnoha nesčislných pracech a kvaltováních žádaný ten pokoj a odpočinutí! Toto-li ta, kterouž sobě vždycky slibujete, nesmrtedlnost! Ach, kéž sem se nikdý nenarodil! Kéž sem nikdý skrze bránu života neprošel, jestliže po všech světa marnostech nic než temnostem a hrůzám těmto za podíl býti mám! Ach Bože, Bože, Bože; Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smilůj se nade mnou bídným!"
To když já mluviti přestanu, všecken se ještě hrůzou třesa, uslyším za sebou temný hlas řkoucí: "Navrať se!" I přizdvihnu hlavy a hledím, kdo to volá, a kam se vrátiti velí: ale nevidím nic, ani vůdce svého Všezvěda. Nebo i ten mne již byl opustil.
V tom, aj, znovu hlas zavzní: "Navrať se!" Já nevěda, kam se navrátiti, ani kudy z té mrákoty vyjíti, truchliti začnu; a aj, hlas po třetí volá: "Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dvéře."
Kteréž rady já, jak sem rozuměl, tak sem poslechl, a že sem Boha radícího poslechl, přešťastně sem učinil: ale i to již dar jeho byl. Sebera tedy, jak sem mohl, myšlení svá, a uzavíraje oči, uši, usta, chřípě a všecky zevnitřní průduchy, vstoupil sem vnitř do srdce svého: a aj, bylo tam tma. Ale když se, očima mhouraje, trošku poobhlédnu, spatřím skrovničké, skulinami se vpouštějící světlo a uhlédám na vrchu v klenutí svého toho pokojíčka okno jakési veliké, okrouhlé, sklenné, ale zašpiněné a zamazané čímsi tak hrubě, že žádného skrze ně světla nešlo.
Takž při tmavém tom skrovném světle sem tam se ohlédaje, uzřím po stěnách obrázky jakési, pěkného někdy díla, jakž se zdálo, než barev zašlých a s utínanými nebo ulamovanými některými oudy. K nímž blíže přistoupě, znamenám nápisy: Opatrnost, Pokora, Spravedlnost, Čistota, Středmost etc. Uprostřed pak pokoje rozházené spatřím žebříky jakési polámané a ztroskotané; též poštípané a rozmetané škřipce a provazy; item veliká, ale s vyšklubaným peřím křídla. Naposledy kola hodinná s ulámanými aneb zkřivenými válci, zoubky, sloupci, vše sem a tam rozházené.
I divím se, co to za přípravy, a jak to a od koho porušeno býti muselo: a jak by se to zase spraviti mohlo. Ale na to mysle a hledě, nic sem vymysliti nemohl: než naděje mi se dělala, žeť mi se ten, který mne zavoláním svým tam uvedl, kdo pak koli ten jest, ještě ozve a mne při dalších věcech zpraví. Nebo mi se to, čehož sem tu začátek viděl, líbiti začalo: jakož proto, že pokojík ten ne tak jako prvé místa, po nichž sem v světě chodil, smrděl; tak i proto, že sem tu žádného šustu a chřestu, vřesku a třesku, nepokoje a kolotání, táhání a násilí (čehož v světě všudy plno) nespatřil, ale vše ticho.
http://users.ox.ac.uk...hptr37.html
Možná se tento, docela již starý text, bude dát použít také jako obraz formy, ve kterou by se mozaikovské setkávání mohlo rozvinout. Držím palce!
Jsem věřící křesťan. Stal jsem se věřícím v 18ti letech. Teď je mi 24 let. Uvěřil jsem tak, že jsem si nejdřív uvědomil, že mám ten nejzávažnější hřích, že nevěřím v Ježíše Krista. To bylo doprovázeno i tím, že jsem se dostal do krize. O tom však teď nemohu psát dopodrobna. Věřím tomuto:
Bůh stvořil člověka dokonale. Ale člověk padl do hříchu. Všichni lidé jsou hříšní a pro své hříchy si zasluhují být od Boha navždy zavrženi v ohnivém jezeře. Protože Bůh je svatý a spravedlivý a žádný hřích nemůže tolerovat. Bůh však k lidem mluvit nepřestal a to jen ze své nezměrné lásky. Bůh nabízí všem lidem záchranu, kterou učnil takto a je jedině takto možná: Bůh poslal na tento svět Svého jediného Syna Ježíše Krista. On jediný byl člověk bez hříchu. On zemřel za všechny hříchy celého lidstva na golgotském kříži jako zástupná oběť. Prolil svou svatou krev, která jediná má moc očistit od všech hříchů každého, kdo věří. Bůh Pána Ježíše třetího dne vzkřísil z mrtvých. Tím Bůh potvrdil Jeho oběť jako dokonalou a navždy platnou. Pán Ježíš svou smrtí a svým vzkříšením přemohl hřích. Oběť Pána Ježíše na kříži Golgoty je jediným základem odpuštění hříchů. Každý, kdo uvěří, že Pán Ježíš místo něho zemřel a vstal z mrtvých, obdrží odpuštění všech hříchů a život věčný. Už také nežije jako dřív. A může vědět zcela jistě, že po smrti přijde do nebe do věčné blaženosti. Ale kdo odmítne oběť Pána Ježíše a neuvěří Bohu, bude odsouzen do ohnivého jezera a nebude mít již nikdy možnost záchrany.
Tobiáši, bylo by to spíše na mnoho slov, zkusím to ale ve zkratce.
Píšeš, že Bůh stvořil člověka dokonale. Pak ale píšeš, že člověk padl do hříchu. Tyto dvě informace jsou pro mne zcela navzájem se vylučující. Pokud je něco dokonalé, nemůže se to najednou stát nedokonalé (hříšné), protože to by popřelo tu prvotní dokonalost.
Bůh je dokonalý, proto také stvořil člověka dokonale. To, že člověk padl do hříchu, bylo čistě rozhodnutí člověka jako svobodné bytosti.
Zkus mi tedy najít na těchto úvahách chybu:
Bůh stvořil člověka dokonale. Dal mu svobodnou vůli, což bylo také dokonalé. Člověk použil dokonalé svobodné vůle v rámci její dokonalosti. A tedy vše, co použitím dokonalé možnosti svobodné vůle bylo uskutečněno rovněž pouze dokonalou bytostí - člověkem (byl stvořen Bohem dokonale) - zákonitě musí být také pouze dokonalé.
Anebo naopak, pokud by Bohem daná svobodná vůle mohla způsobit hřích (nedokonalost), nemohla být již od počátku dokonalá, a zároveň člověk, který byl schopen takový hřích (nedokonalost) uskutečnit tedy také nemohl být dokonale stvořen - musel být zákonitě nedokonalý, aby mohl uskutečnit hříšný (nedokonalý) skutek.
...
Správně to je takto:
Bůh stvořil člověka dokonale. Dal mu svobodnou vůli, což bylo také dokonalé. Člověk použil dokonalé svobodné vůle v rámci toho, co už nebylo dokonalé.
Jinými slovy by se dalo říct, že člověk zneužil toho, že mu byla dána naprostá svoboda. Právě proto, že Bůh stvořil člověka dokonale, tak mu dal naprostou svobodu a to znamená, že mu dal i možnost zhřešit. Bůh to člověku zakázal, ale neznemožnil. Té naprosté svobody člověk zneužil a tak padl do hříchu.
Ale myslím, že nemá cenu se o tomto dohadovat. Když jsem já ještě nebyl věřící, chápal jsem to velmi podobně špatně jako teď vy.
Snad také vy se někdy stanete věřícím člověkem.
Chápu to dobře, že jsi dal nerovnost mezi "stvořen dokonale" a "dokonalý"? Trošku jsi tu rovinu tím zkonkretizoval, ale zároveň i minul to, co jsem naťukával. Zkusím tedy být také více konkrétní:
"...Všecky věci skrze ně učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest..." což překládám tak, že kterýkoliv čin je činem Boha, ať už na to, jako prach, mám názor jakýkoli.
Úplně stejně chápu onu dokonalost i dokonalé stvoření:
"Ty znáš sednutí mé i povstání mé, rozumíš myšlení mému zdaleka. Chození mé i ležení mé ty obsahuješ, a všech mých cest svědom jsi. Než ještě mám na jazyku slovo, aj, Hospodine, ty to všecko víš. Z zadu i z předu obklíčils mne, a vzložils na mne ruku svou. Divnější jest umění tvé nad můj vtip; vysoké jest, nemohu k němu. Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl? Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi. Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejdalším moři: I tamť by mne ruka tvá provedla, a pravice tvá by mne popadla. Dím-li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí mne, ale i noc jest světlem vůkol mne. Aniž ty tmy před tebou ukryti mohou, anobrž noc jako den tobě svítí, rovně tma jako světlo. Ty zajisté v moci máš ledví má, přioděl jsi mne v životě matky mé. Oslavuji tě, proto že se hrozným a divným skutkům tvým divím, a duše má zná je výborně. Neníť ukryta žádná kost má před tebou, jakž jsem učiněn v skrytě, a řemeslně složen, v nejhlubších místech země. Trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou všickni oudové jeho zapsáni jsou, i dnové, v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo. Protož u mne ó jak drahá jsou myšlení tvá, Bože silný, a jak jest jich nesčíslná summa! Chtěl-li bych je sčísti, více jest jich než písku; procítím-li, a já jsem vždy s tebou."
Doposud jsem ti jen vytvářel oponenturu ke tvým - z mého pohledu velmi nedotaženým - myšlenkám. Můžeš to pochopit tak, že pro tebe hraji jistou roli, kterou pouze hraji, asi jako kočovný herec. Je mi příjemné zvědět, že je zahraná tak, že je možné ji pokládat za skutečnost: ("...chápal jsem to velmi podobně špatně jako teď vy..."). S tím, jak dané téma pojímám, to ale - více či méně - vůbec nesouvisí.
Kdybys hledal, jak to pojímám, mohl bys to najít třeba takto: Myslím si, že nejkratší cesta ke své opravdové podstatě vede právě přes přirozené tvoření. Přirozené vnímám vše vyvěrající odněkud zevnitř, z jádra mé existence, bez korekcí mé mysli, za dobu mého života přeplněnou koncepty, představami, schématy. Pokud je má tvorba přirozená, poznám to - naplňuje mne nadzemskou radostí s příměsí jisté bázně a obrovské pokory. Ať už je to melodie, zpěv, obraz, báseň či jen prosté dřevěné "štokrle", po dokončení velmi často v němém úžasu zírám na to, co bylo mou neumělou pomocí vytvořeno. Všechny mé nedokonalosti, neznalosti "technik" jsou použity v harmonickém celku, navzájem se vyvažují a vytváří plastičnost, životaschopnot i životnost vytvořeného. Zdaleka překračují všechny mé hranice a tak vytvářejí výzvu k ještě hlubšímu ponoření se do tvorby, a tak ještě větší ztrátě všeho, co mohu nazvat mé, ve prospěch umožnění ničím neomezeného projevu podstaty. (Přivlastnění si této podstaty slovem "mé" vnímám jako nepatřičné, zkreslující a dokonce i matoucí.) - kde - pro tvou myšlenkovou pozici - je potřeba "transkribovat" ono "vyvěrající odněkud zevnitř, z jádra mé existence, bez korekcí mé mysli" výše uvedenou myšlenkou, že jediným pravým konajícím je pouze Bůh, který je tvůrcem, podstatou i jádrem mé individuální existence, přesně tak, jak je vypsáno v citátech výše. A vůbec k tomu nepotřebuji to tvé "...Ale kdo odmítne oběť Pána Ježíše a neuvěří Bohu, bude odsouzen do ohnivého jezera a nebude mít již nikdy možnost záchrany...", protože "...Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl?..."