"Dokud hledáme svůj opačný pól venku,..." aneb o Vnitřním a Vnějším.

Vnitřní a vnější od Miroslava:

"Dokud hledáme svůj opačný pól venku,..."

Když ho - ten pól - hledáme venku, pak je to výraz nějaké potřeby, nikoliv toho mít ho/ji rád.
S tímto hledáním a s tím spojeným úsilím, se běžně setkáváme, dokud člověk není dospělý, zralý.
Nejprve muž hledá ženu, pak ji najde a po čase - když už ji našel, když už ji má a je "zralý" tj. nezakomplexovaný, nepotřebuje si nic prostřednictvím ženy či žen dokazovat, může ji začít mít rád, a když ji má rád, začne se přirozeně zajímat o její duši o její bytost, o ten jev oddělenosti dvou bytostí, když stále více cítí s druhou bytostí rostoucí vnitřní jednotu. Přirozeně tíhne k splynutí a to splynutí je možné jen objevením - zkušeností společného zdroje. Poznání skutečné druhé fyzicky oddělené a zároveň vnitřně neoddělené bytosti mu umožní právě jeho vnitřní anima. Zkušenost jednoty vnějšího a vnitřního.
Spojením vnitřní animy a anima ustává nenaplněnost jen na úrovni vnitřního světa. Spojení - sjednocení dvou fyzicky oddělených bytostí je uskutečněním jednoty i na úrovni vnějšího "hmotného" světa.
Uskutečnění jednoty vnitřního a vnějšího.

Není to věc nějakého úsilí či záměru.
Nesnažíme se něco poznat, ale přirozeně nás zajímá, co máme rádi, stejně jako řeka teče s hor do údolí až do oceánu a není k tomu třeba žádná snaha.

Konec osobní "snahy" vůbec neznamená konec poznávání.

Považovat "vnější" za iluzi a "vnitřní" za skutečnost je naprosto chybné a vyplývá to z chybného pochopení hlubších duchovních nauk, když jsme k nim ještě nedorostli. Máme pak tendenci považovat naše pocity, "cítění", vidění za skutečné a nadřazovat je vnějším jevům. To je ještě zmatenější pohled, než považovat vnější objekty a jevy za nezávisle skutečné. Vnější objekty jsou neutrální, prázdné, ale to co v nás vyvolávají, jejich "významy", osobní interpretace tvoří náš "vnitřní svět" a ten je základem iluze - ega. Když zavřu oči, nepřestane bytost, která přede mnou stála, existovat. Maximálně přestane pro mne představa o ní a moje problémy s ní spojené existovat.
Vše je iluze - vnitřní svět i vnější svět a zároveň obojí skutečně existuje. Protože ta iluze skutečně existuje, je zažívána.

To je jeho vlastní představa, že tak, jak to má on, tak je to u všech. Asi se ještě nesetkal s někým, kdo by byl dostatečně "pevný v kramflecích", aby nejen ustál jeho argumentační nátlak, ale aby i přes tento nátlak mu byl schopen říci, že tak to má jen on a několik jemu podobných... ;-)

Vnější a vnitřní je totiž jinak řečeno stále totéž, jenže v tomto případě trošku na "židovský způsob". Jsou to ty samé hranice, které vydělená individualita potřebuje k tomu, aby sama sebe nějak vydělila z toho "podivně nekonkrétního" celku (jak to ona sama ve své oddělenosti vnímá), který ji navíc i neumožňuje zřetelně vynikat ale naopak ji vlastně (podle jejího vidění skutečnosti) zcela frontálně blokuje v jejím ryze osobním projevu.

Touha po osobním, odlišitelném, a hlavně zcela výjimečném projevu, je jakoby síla individualitu motivující k takovému diferenčnímu vyhraňování sama sebe - toto jsem já a toto nejsem já. Teprve v okamžiku ztráty vnitřního spojení s celkem se najednou individualita cítí jakoby "ztracena", ba dokonce přímo ohrožována tím okolím, které si vlastně sama nadefinovala pro vyznačení svých osobních hranic...

Dále to už popisuje i on sám docela obstojně, jenže ta neúplnost pohledu - či spíše zastřený pokus o objektivizaci [své] individuality - ho zase vede i k zcela mylným závěrům. Jednota totiž NEVZNIKÁ, a není ji potřeba UČINIT (nějakou individuální aktivitou). Ta pravá Jednota je zde stále, a vůbec její bytí nezáleží na tom, co si kdejaká-nějaká-imaginární individualita představuje, takže ono "uskutečnění" je pouhou (ve své podstatě zcela iluzorní) představou individuální mysli, ve které je skrytě zakódována její touha po přivlastnění si celku, po možnosti tento celek ovlivňovat a pozorovat ho z nezávislé (a hlavně také neovlivňované a neovlivnitelné) pozice.

Naštěstí je každá individualita po určité době své osamostatnělé existence doslova "utlačována" vnitřní touhou po celku a tato její vlastní touha ji opracovává, mění a proměňuje tak, že ponejprv připustí, že tento celek je dosažitelný jen a pouze za cenu zrušení její vlastní vydělenosti, později ji tato touha po celku dovede i k plnému přijetí této skutečnosti - a to je už jen pak jakoby lusknutí prstů od toho bodu, kdy sama a dobrovolně odevzdá svou vydělenost, touhu po výjimečnosti a po tom individuálním projevu zpět do toho "odporně průměrného celku" - a tak konečně a zcela naplní svou žíznivou touhu po celku - právě tím, že ji zcela a dobrovolně odevzdá i se svou představou oddělené a nezávislé existence.

K tomu ale on má ještě kousek "cesty" - protože jeho strach z nebytí (který je uschován za jeho potřebou objektivizace skutečnosti vnímané individualitou) ho usvědčuje z toho, že toto dobrovolné odevzdání ještě nenastalo ani jako "přijatelná" myšlenka - naopak, je stále jím "vedena" jako "nepřijatelná" a tedy i to nepřijetí si vynucuje jeho osobní aktivitu, jak ve sféře "vnitřního" vnímání, tak i ve sféře "vnějšího" projevu - proto má potřebu nastolovat otázky , vymáhat odpovědi a následně silnou argumentací tomu "okolí" vnucovat své odpovědi - protože se vlastně sám bojí připustit, že vše, po čem touží a čeho se bytostně "drží" ho ta touha po celku přinutí pustit a dokonce i opustit... ;-)

Kdyby byl s to připustit, že ta síla vnějšího světa je vlastně jen reakce na jeho investovanou sílu k tomu "udržení" představy o skutečnosti své iluzorní individuální formy, ten - pro něj - "vnější" tlak by rázem ustal. Jenže i když se tyto zázraky prozření stávají, většinou to bývá jinak - individualita se dostává do energetického kruhu své vlastní "osobní" obrany své "zeskutečňovávané" individuální existence a "nátlakové" síly, kterou vyvolává vnitřní strach z "prázdna" (osobní neexistence, kdesi hluboce v podzemí podvědomí ukrývanému strachu o vlastní individuální bytí), vznikající jako reakce na intenzivnější a intenzivnější pokusy "vymezit" si kousek skutečnosti jako její individuální "prostor". Čím více energie věnuje tomuto vymezování, tím je její touha po celku větší a tím i úměrně pociťujě větší tlak "vnějšku". Dosáhne-li tento vnímaný tlak hranice schopností silového vymezování, je příčina "zapomenuta" (což je patrné právě z jeho textu) a ten tlak je vnímán jako "nezávislý", "cizí" a energie věnovaná onomu vymezování sebe sama (energie akce) je najednou "otočeně" vnímána jako nutná sebeobrana (energie reakce). A to zároveň je také počátek "cesty zpět", uvolňování všech těch "zapřených energetických vazeb" a pomalé zklidňování a smiřování se s pravou skutečností a také sama se sebou...

V takových "vypjatých případech" jsou dokonce i využívány metody na "prodloužení" si toho utrpení - snaha o získání a udržení si více energie konkrétní individualitou (různé ty magické a energetizující aktivity jsou dobrým příkladem), kdy nepochopení principu a neznalost pravé skutečnosti počátku "utrpení" (touhy po individuálním projevu a jeho zpětné reflexi) vede individualitu k posilování svého energetického potenciálu a tím i k použití této "dodatečné" energie k většímu vymezení se, a tedy i vzniku většího odporu onoho "vnějšku"...

Když je to vymezení již extrémě energetizované, stačí chvilková "nepozornost" sebeobrany mysli - a tlak tím "uvolněním" vytvoří obrovský ráz, který známe pod pojmy "samadhi", "satori" a dalšími, popisujícími ono náhlé podlehnutí obrany "vymezeného" prostoru a tedy i jeho krátkodobé NEEXISTENCE - zcela jednoznačně (a přesně) popisované jako náhlé a chvilkové "prozření", "prožití" jednoty, celku, absolutna atd...

Bohužel, případů, kdy v takovém náhlém kolapsu silou vymezovaných hranic individuality by byly i překonány TENDENCE "si" vymezovat "osobní" prostor, je velice poskrovnu. V současnosti jsou to většinou případy, které řadíme do skupiny "post-komatických" existencí, kdy "neúplná smrt" a vzpomínka na prožitek stavu koma mysl promění a dovede k odevzdání. U většiny případů, které kolaps prožily v důsledku "nepozornosti sebeobrany" vzniká - z nedostatku pravdivých informací a z neznalosti skutečného počátku (a tedy i podstaty) utrpení - ještě navíc i představa, že tento prožitek je vlastně přímým DŮSLEDKEM předchozí snahy (uvědomění si selhání "obrany" je zcela smeteno intenzitou vlastního prožitku) a tak je individualita ještě více tlačena svými tendencemi (a interpreatcemi té "zásadni" osobní zkušenosti) do vyšší a vyšší akumulace energie - a tedy i rozšíření svého utpení (které je exponenciálně úměrné "vymezovanému" prostoru).

Vždyť ono je to skutečně tak jednoduché - jenže umanutá mysl to nechce ani vidět ani slyšet - a tak se sama nutí intenzivně bránit pochopení těch primárních souvislostí... ale jen "do času". Naštěstí je to tak zařízeno... ;-)

Z mozaika.bloguje.cz

Připojený k Já

Byla to pro mě udivující skutečnost, že skoro všichni hledající považovali za samozřejmé, že konečný cíl života pro duchovního hledajícího je ,osvícení‘ nebo ,sebe – realizace‘ nebo ,být sjednocený s Bohem‘ nebo nějaká jiná nálepka podobná těmto. Nezdálo se, že by někdo chtěl vědět – pro mě ten nejzávažnější faktor – co pro mě ,osvícení‘ udělá po zbytek mého života takového, že jsem to neměl předtím.

Potom, v jednom určitém okamžiku mi probleskla odpověd‘ a ohromila mě. Odpověd‘ jasně zněla, že nebylo nutné se nad tím zamýšlet víc z jednoduchého důvodu – osvícení mě udělá Bohem; jakmile jsem jednou Bohem, nepodléhám soudům a soužením běžné lidské bytosti. A to je to největší nepochopení, jaké může lidská mysl pojmout.

Pravdivá odpověd‘ zní, že nebudu Bohem, ale, jako ta samá nedokonalá lidská bytost, žijící svůj život jako oddělená entita – ,já‘ proti těm ,druhým‘ – nebudu nikdy odpojený od Boha, Zdroje, Já. Po celý zbytek svého života zůstanu vždy připojený k Bohu.

... anebo i jinak... (z diskuze)

Budu se asi ptát často slovy "myslíš že...?". V této zjednodušené formulaci není rozlišeno, zda se jedná o dotaz na zkušenost, její popis, názor atd. do jaké míry je popis osobní či ne osobní. To není teď třeba řešit. Pojmy a formulace, které mohou být napsány při popisu (interpretaci) zkušenosti, pohledu jsou vždy myšlenkami a myšlenky jsou produktem individuální mysli.
Proto je otázka "myslíš.. ?"

Otázka 2.
Myslíš, že je rozdíl mezi egem a individualitou, nebo je to jedno a totéž?
Pokus se definovat, co je ego, respektive individualita.


Popravdě řečeno, nevím jak to pro tebe popsat. Mohu se ale alespoň pokusit o obecný popis, třeba se "zasynchronizuješ"... ;-)

Ego vnímám jako vnější projev individualizovaného vědomí, individualitu jako čirou [vydělenou] formu vědomí.

V každé individualizaci je umožněno vytvořit projev, který bych popsal jako Ego, ale rozhodně to pro mne není totožný popis k popisu individuality.

Zkusím příklad z Malého prince: měl "svou" růži, ale na Zemi našel růží celé pole - a byl zmaten. Po nějaké době ale pochopil rozdíl mezi polem růží a "jeho" jedinou. Růže na poli byly krásné a v podstatě "stejné", jako ta "jeho". Ta jeho růže však pro něj byla výjimečná - identifikoval se ve službě pro ni (zaléval ji, obíral jí housenky, nechal se jí komandovat...).

Princip ego vesus individualita je podobný - individualita jako forma může existovat v nespočetném množství výskytů (instancí), ego je v této individualitě latentně přítomno. Vědomou (pro zjednodušení) aktivitou vzniká u té určité a konrétní individuality jistá stopa (třeba energetická), která umožňuje tuto konkrétní individualitu identifikovat - rozpoznat. Pokud toto rozpoznání vytvoří reflexi v individualitě (například "toto je moje dílo...") získá ona [do té doby] neurčitá stopa konkretizaci na onu individualitu - identifikaci, většinou skrze jistou emoci sebeidentifikace. Ego vnímám jako souhrn celého tohoto děje projevu - aktivitu, reflexi i tu emoci. Je to možná popsatelné i jako jistá forma vědomé zpětné vazby (sebereflexe, sebeidentifikace) onoho individualizovaného vědomí.

Spojením Ega a jemu příslušných emocí vznikl komplex, který je všeobecně lidmi jako "Ego" označován. Když někdo projeví navenek emoci, je nařčen, že je "Ego"; mnohem přesnější by však bylo, kdyby bylo napsáno, že se Ego takto [skrze něj - jeho individualitu] projevuje. Z toho je možné i jednoduše odvodit tvou myšlenku, že lidé se bojí projevit emoci, aby nebyli nařčeni, že jsou "Egy"... ;-)

Takže ta odpověď je následující - Ego a individualita nejsou totéž, a Ego je na individualizaci (a tedy i na individualitě) přímo závislé. Ego samo vzniká zároveň se vznikem individualizace vědomí, avšak jemu vlastní projevy jsou registrovatelné teprve v okamžiku, kdy individualizované vědomí je již schopno sebereflexe a sebeidentifikace.

Miroslav řekl(a)...

Ještě pro úplnost by bylo dobré doplnit:
Zmiňuješ pojem "emoce" a je zde na místě i pojem "myšlenka" kterou přímo nezmiňuješ.
Mohl bys ještě definovat co je emoce, co myšlenka a jak spolu souvisejí, případně, pokud to vidíš, tak proč vznikají?

22.9.2009 14:24:00

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Ó veliký, přece já k tobě jsem utekl, abys mi takto složité otázky odpovědně zodpověděl...

Takže mi vysvětli, co to jsou emoce, co myšlenka a jak spolu souvisejí, případně, pokud to vidíš, tak proč vznikají?

Prosím... ;-)

25.9.2009 8:18:00

Miroslav řekl(a)...

Neutekl jsi se ke mně :-), nevyhýbej se odpovědi. Pokud to "nevíš", tak alespoň napiš, jakou máš představu či definici těchto pojmů, která se ti zdá že nejlépe vystihuje tvoji zkušenost.

25.9.2009 10:32:00

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Ale utíkám se k tomu, že ty mi ukážeš cestu ke tvému vnitřnímu prožitku, a k tomu se nemáš, ba dokonce to, abys to nemusel udělat, maskuješ jakoby rádoby detailními dotazy na témata, která nijak bezprostředně s tím tvým prožitkem nesouvisí...

Takže z mé strany platí to, co jsem napsal výše: "Ó veliký, přece já k tobě jsem utekl, abys mi takto složité otázky odpovědně zodpověděl..."

A je teď opravdu jen na tobě, jestli tu cestu ukážeš přímo, anebo se podělíš o to, proč si myslíš, že tvůj prožitek tak zásadně souvisí s emocí a myšlenkou a vztahem mezi nimi. Z toho, co jsi napsal ale taková souvislost není patrná, ba dokonce by se dalo i říci, že na myšlenkách a emocích nemůže nijak záviset, viz: "i je mi úplně jedno, kdo si co o mně myslí, protože to na té zkušenosti nic nemůže přidat, ani ubrat."

Tak jak to tedy ve skutečnosti je, je ta zkušenost taková, že potřebuje emoce a myšlenky anebo tvůj dotaz je pouze zastírací manévr jak hledat - ze tvého intelektuálně pustého pohledu - slabá místa a na nich dokazovat svou pravdu?

P.S. Emoce a myšlenky vztah mají, jenže v tak vágně definovaném prostředí, které jsi vytvořil tím, že se neptáš z nějaké konkrétní pozice, nejde psát nic jiného, než pouhé obecné definice (viz v článku) a daná otázka je v takto ne-definovaném prostředí zcela nezodpověditelná, anebo je zodpověditelná, ale natolik špatně, že to odpovídání by bylo pouze pózou a ne pravdou...

Zkus to tedy opravdu definovat ty, a dost možná i ty narazíš na úplně stejný problém - přesně proto jsem navrhoval a také proto i znovu navrhuji vrátit se o vlákno dříve, kdy ty svými vlastními definicemi a popisy VYTVOŘÍŠ intelektuální rovinu prostředí, kde tyto abstraktní pojmy budou nejen DEFINOVANÉ, ale zároveň budou mít i KONKRÉTNÍ VÝZNAMY, které budou srozumitelně použitelné.

Do té doby je tato debata jen fakticky rovinou konfrontačních slovních vyjádření - možná ty o to stojíš, plácat se ve slovních vyjádřeních a hádat se o prkotiny, ale já o to nijak - sám za sebe - nestojím.

Znovu tedy navrhuji vrátit se o vlákno dříve, alespoň do doby, než ty to prostředí pro své popsání své zkušenosti vytvoříš...

25.9.2009 12:05:00

Miroslav řekl(a)...

Tak koukám, že se asi pořád něčeho bojíš a proto s tebou není jednoduchá řeč.
Říkáš mi "Veliký" píšeš o mých zastíracích manévrech, potřebě si dokazovat vlastní pravdu konfrontačních slovních vyjádřeních. Proč to? Já o ničem takovém nevím tedy ani nemám v úmyslu. Pokud neco takového na mně vidíš, budu rád, když mne na to upozorníš konkrétně, ale takhle obecně mi to moc nepomůže něco odhalit.
K čemu je to dobré, takto odpovídat na konkrétně položenou otázku? Co tě motivuje k takovým prohlášením? A vidíš - zase otázka a už by tě mohla vést k té zkušenosti, na kterou se ptáš - "KDO a PROČ ?" Stačí položit si opravdově tuto otázku a najít odpověď. Ne slovy ale "zkušeností".
Nicméně předpokládám, že to dobře znáš, nemělo by to být pro tebe nic nového - nebo se mýlím?
...............
Tak když se ti z nějakého důvodu nechce odpovědět, tak to zkusím jinak, ale myslím, že to tě k té "mé" zkušenosti nijak nepřiblíží, pokud ji už "neznáš".

Tak ta "moje zkušenost" se vyznačuje mimo jiné tím, že není žádnou zkušeností. Z jejího pohledu je vše zkušeností, je to to, co je. Jinými slovy: Je to stav, který není stavem. Z toho plynou ty charakteristiky - ta nepochybnost, trvalost - bezčasovost - věčnost, neovlivnitelnost, nezničitelnost, nepodmíněnost.
A na podkladě a z tohoto "stavu" se rodí stavy a z nich něco, co se běžně nazývá emoce a myšlenky. Tímto způsobem tedy emoce a myšlenky souvisejí s touto zkušeností a to dost bezprostředně, jsou v určitém smyslu nedílnou součástí této zkušenosti.

Tak to je pokus o přímý slovní popis "mé zkušenosti" a teď víš kde stojím a odkud se ptám, tak už můžeš zkusit odpovědět.

25.9.2009 13:11:00

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Potřeboval bych upřesnit pár detailů:

Co označuje ten termín [obecný] "stav", abych dokázal najít to, co popisuješ jako "není stavem"? (aka: "Je to stav, který není stavem.")

Dále je zajímavé, že jsi neodpověděl na to, jaký vztah vidíš mezi myšlenkou a emocí (pokud žádný nevidíš, napiš to také) - můžeš to doplnit?

Tak to zkusíme takto... (z diskuze...)

miro řekl(a)...

Nenech prchlivost cloumat svým majestátem :-)

Asi na to, nejsi zvyklý, že s tebou někdo diskutuje o tvé zkušenosti, na to, že tě někdo vyrušuje základními otázkami v tvém advaitistickém nebi, že se někdo odvažuje o něčem v souvislosti s tebou pochybovat.

Znám hodně takových podobných osobně, zejména z okruhu následovníků Míly, kteří se navzájem respektují ve svém "poznání" a bojí se navzájem na cokoliv zásadního zeptat, zejména Míle se báli takové otázky klást, aby se neukázalo, že něco nevědí nebo že nemají "tu" zkušenost, že jsou málo pokročilí. "Nepatřičným" otázkám se bránili a asi ještě brání podobně jako ty. Také na ně dojde :-)
Já se ale nebojím, že by mi mohl někdo vzít moji zkušenost, protože je skutečná, i je mi úplně jedno, kdo si co o mně myslí, protože to na té zkušenosti nic nemůže přidat, ani ubrat. Nemám žádné ovečky, nejsem nic, nemám nic, ani žádné "názory", tedy ani na ničem nemohu ulpívat. Nemohu tedy ani nic ztratit, nemusím se o nic bát. Nemám co a proč bránit. Dokonce ani o výše uvedené atributy, které přisuzuji mojí osobě, se nebojím, protože jsou skutečné, není je třeba pěstovat, udržovat, obhajovat. Dokonce se nebojím ani "svého" osobna, nebojím se říkat "já". Jsem tak bližší normálním lidem. Nemusím o sobě mluvit jako že ve skutečnosti neexistuji. Nemusím mluvit moudře.
Ani Míla, ani Eduard ani Ramana Mahariši se ve svých básních či promluvách nebáli používat první osobu a vyjadřovat své osobní city.

Obávám se, že moje obhajoba, o které píšeš, je jen v tvých očích, či v tvé mysli. Možná, že soudíš tak trochu podle sebe.

Přečti si ještě jednou v klidu moji předchozí odpověď a uvidíš, že se nesnažím nic dokazovat, jen tě na konkrétních příkladech upozorňuji (možná nedokonale - teprve se učím formulovat), na to, že máš tendenci si na mne promítat charakteristiky a motivace, které nemám.

Bohužel jediné, v čem se tentokrát s tebou shodnu, je v odpovědi na poslední otázku:
"A odpověď na poslední otázku zní - nevím, (...)".
:-)

7.9.2009 16:22:00

Nikde.Nikdo řekl(a)...

;-)

Jsem zvyklý diskutovat o zkušenostech, dokonce i o zkušenostech, které by se daly nazvat jako "mé". Je ale pravdou, že ty dotazy většinou nebývají až tak diletantské, jako ty, které přicházejí ze tvé strany (možná opravdu jen proto, že neumíš formulovat)...

Ale ano, dobře. ;-)

Zkusíme to tedy takto - pokud je tvoje zkušenost skutečná a nebojíš se o ni podělit, zkus mne vést po svých cestách tak, abys mne dovedl ke stejné zkušenosti, kterou zde prezentuješ - abys mne dovedl k místu, ze kterého hovoříš, abys - jako ten, kdo si je skutečně sám sebou jist - předal tuto svou zkušenost.

A opravdu se nemusíš bát...

Ti, kdož znají mé reakce ti možná potvrdí, že nemám problémy typu "cloumavá prchlivost" etc., takže se nemusíš bát, že by ses (tvá osoba) stal "cílem" jakýchkoliv "aktivit" z "mé" strany.

Takže - opravdu to myslím jako výzvu: Udělej vše, co umíš, abys předal tady svou zkušenost a já ti slíbím, že nebylo pozornějšího příjemce!

7.9.2009 17:35:00

.. z diskuze

Vcházení a vycházení.
Ano, to jsi velmi pěkně popsal.
Je to pěkně popsaná a vysvětlená zkušenost neosobnosti. Myslíš, že to je vše, že dál už cesta nikam nevede?
Přirovnáme-li celou situaci ke snu, pak ta Jednota, jak ji zde popisuješ, je jen rozpuštěním snu v blaženém nerozlišeném stavu
spícího. Není probuzením ze spánku, není to celá Skutečnost, není to Poznání, není to Osvobození -rozpuštění tendencí, které stále generují další a další sny.


Myslím, že jsi tématicky narazil na základní bludný kámen, na kterém se hnedle zkraje nechá zmást celých 999 jedinců z tisíce (jasněže parafrázuji Buddhu ;-).

Mnoho lidí, pod dojmem různých kejklířů a fakírů má představu, že ono poznání, osvobození, probuzení [se] z Morfeova spánku je něco výjimečného a exkluzivního. Dokonce pod dojmem knih a proslovů Daisetza Suzukiho, Mahariši Mahéš Jogiho, Rajaneeše a jim podobných, mají ještě navíc potřebu jakéhosi na vnějšek se projevujícího potvrzujícího prožitku... - bohužel, jejich představy ale neopustily rámec osobní identity, a tak si vysnívají onu exkluzivitu a výjimečnost také pouze jako ryze individualisticky osobní (takové to "však ještě uvidíte..."), případně si dokonce tento prožitek ještě transformují do ryze subjektivně osobní roviny jakési nezávislosti na hmotné formě, nezávislosti [jejich osoby] na přírodních zákonech a dokonce i nezávislosti [jejich osoby] na zákonech kauzálních (aka: "ovládnu tvořivé síly vědomí...", "proměním tento svět dle svých představ o správnosti a dobrotě...."," zvítězím nad smrtí...", "spasím všechny a všechno - aby to všichni viděli..." atd.).

Zcela v tomto vysnívání si své optimisticko-ambiciozní převratné budoucnosti ztrácejí uvědomění, že ona individualizovaná osoba je ryzí projekcí právě těch zákonů hmoty a kauzality - ony ji tvoří a vytvářejí - a jakékoli překročení těchto zákonů znamená pro onu osobu neexistenci či přímo anihilaci. Nejde však vůbec o nějaké "bezbolestné" rozpouštění, ve smyslu, že by tato osoba do celku přenášela něco jí vlastního (nehledě na to, že ve skutečnosti nic nemá a ani nic mít nemůže, ať si o tom sama myslí co chce...) - jde opravdu o totální zničení osoby a všeho, co s ní přímo souvisí bez jakéhokoli rezidua...

Ta tvá otázka je tedy velmi jednoduše zmapovatelná a tedy je i na ni jednoduchá odpověď - ANO, PRO INDIVIDUÁLNÍ osobu je to VŠE. Konec. Finito. Morte.

A protože se tato stále se bránící osoba ani nechce případnou hraniční situací zabývat, snaží se tento svůj neodvratitelný zánik banalizovat do vzletných slovních vyjádření, ve kterých si uschovává toužebně ukrývanou naději na své zachování, své povýšení, svou existenci a svou trvalost...

Zkus zapátrat ve vědomí po tom, že může být jak neosobnost, tak také i ne-osobnost... ;-)

Dunning-Krugerův efekt.

Jemné zamyšlení nad realitou rozlišovacích schopností jednotlivce...

http://www.youtube.com/watch?v=kT-H09rcZCo

http://cs.wikipedia.org/wiki/Dunning-Krugerův_efekt

Dána paramitá...

Muž, který sázel stromy - český dabing

http://cs.wikipedia.org/wiki/Dána

Jü a Sang

Mistr Jü a mistr Sang byli přátelé. A stalo se, že po deset dní nepřestalo pršet a mistr Jü si řekl, že je s jeho přítelem nejspíše zle. Zabalil trochu rýže a vydal se za ním. Když se přiblížil ke dveřím Sangova domku, zdálo se mu, jakoby v domě někdo zpíval nebo naříkal. Uslyšel rytmické údery na citeru a poznával slova:
"Ó, otče!
Ó, matko!
Ó, nebe!
Ó, lidé!"
Zpívající ani trochu nedbal na přednes, vypadalo to, jako by spěchal, aby co nejnaléhavěji vyslovil to, co chtěl svým popěvkem říci. Mistr Jü vstoupil: "Co je to za divnou píseň, již tu zpíváte, příteli?"
"Přemítal jsem, kdo mne to vlastně dostal do těchto konců, a nemohu na to přijít. Můj otec ani matka si jistě nepřáli mít ze mne chuďasa, nebe se klene nad všemi stejně a nikomu nestraní, takže nevidím důvodu, proč by nebe a země zbídačily zrovna mne. Hledám, kdo to učinil, a nenacházím jej. A přece jsem takto skončil, přece jsem tu. Ó, osude!"

Dělám pokroky.

Jen Chuej pravil: "Dělám pokroky."
"Co tím chceš říci?" opáčil Konfucius.
"Zapomněl jsem na humanitu a na povinnosti."
Konfucius řekl: "To je dobře, ale ani to ještě není to pravé."
Opět jiného dne se setkali a Jen Chuej znovu oznámil: "Udělal jsem další pokrok."
"Co tím chceš říci?"
"Zapomněl jsem na obřady a na hudbu."
"I to je dobré, ale ani to není ještě to pravé."
Setkali se dalšího dne a Jen Chuej řekl: "Udělal jsem další pokrok."
"Co tím chceš říci?"
"Sedím a prostě zapomněl jsem."
Konfucius sebou trhl: "Co tím chceš říci, že sedíš a zapomněls?"
Jen Chuej řekl: "Spouštím ochablé údy i celé tělo, propouštím ze svých služeb své čivy i rozum, tak jsem opustil tělo a zapudil vědomí ve veliké jednotě, to je to, čemu říkám sedím a prostě zapomněl jsem."
Konfucius pravil: "Jsi-li takto v jednotě se vším a nemáš-li už žádných náklonností, jsi-li sám tak proměnlivý, že nemáš už nic stálého, pak jsi vskutku moudrý, moudřejší než já, dovol mi jít za tebou a následovat tě!"

Malé nokturno s "Pátým Buddhistickým Vnorem"...

(...)

No, mně také chvíli trvalo, než přišlo smíření s osobou - každý by byl tak rád hlavně Bohem...

...tak to není zrovna můj případ... ;-)

Anebo radeji jen tím Bohem... (...) A co je vlastně ten tvůj případ? Je to osoba všemi milovaná?

Žádná osoba nemůže ve skutečnosti existovat. To je ten správný "případ"...

... jak říkám, smíření se s osobou je přetěžký krok.... :) Jak říkala Míla Tomášová - Pátý vnor - "Toto Tělo zde"... U něj jsme vlastně začali, vše se vrací...

Přesně - a pořád si dodnes myslím, že to stále chápeš jako "právě jen" to tělo, což znamená vlastně situaci před "prvním Buddhistickým vnorem". "Pátý vnor" jako takový totiž již z principu nemůže existovat, protože už není kdo by jej zažíval a dokonce není "už" po "čtvrtém Buddhistickém vnoru" ani žádná osoba, která by si něco takového, jako "nějaký", jakýkoli "vnor" - změnu osobního vědomí na podkladě neměnnosti Jednoty" - mohla uvědomovat - protože ta osoba/individualita právě v tom čtvrtém vnoru uvolňuje "své místo" projevené skutečnosti Jednoty, která ve své hře dále pouze vytváří nespočetné a nekonečně barevné odlesky své vlastní jediné skutečné podstaty.

A že o tom ta Míla tolik hovořila, že ano... navíc jako o Tajemství, do knih to ani nedala. Asi že se nejdříve lidi musí propachtit přes první až čtvrtý vnor... Ale myslím si, že tomu pátému vnoru neunikneš, ať se k tomu stavíš jakkoli...

Jo, jo. Ona Míla musela nějak zaujmout, a zrovna to "tajemství" mnoho lidí tolik "táhne"... ;-) Ale i ona sama byla prostým důkazem, že po čtvrtém vnoru mizí ten "individuálně prožívající", a tedy mizí i osoba a její identita... Tak jakýpak "Pátý Vnor"??? ;-)

Ale kdepak - je to ve smyslu: "Když nemiluješ Kukurípu, kterému smrdí nohy, který občas provádí věci, ze kterých se obrací nejen žaludek, a i jinak je často zcela nesnesitelný, tak s Bohem nemůžeš vydržet. A když ten Kukurípa nemiluje tu špinavou, zablešenou, vyjící a štěkající fenu, tak nemůže vydržet ani s Bohyní. Když nemiluješ osoby, tak Bohu neposloužíš. Lidi se prostě nechtějí s tím špinavým psem špinit, to jen kvůli Bohyni se mohou přetrhnout. Jsem raději pro tu špinavou fenu, víš? Říkám si, že ta láska je pak úpřimnější a opravdovější. A také proto miluji osoby - jsme jedno - jak nakonec došlo Kukurípovi. Prostě jen on a pes a ne on a Bohyně... Ale to až tehdy, když mu to došlo.

Ale ten příběh má přeci zcela jiný význam, než pouhé uznání existence jednotlivostí. Bohužel jsi v té individualizaci až tak hluboko, že tu svou individuální formu ochotně považuješ za skutečnou a tak si ani neuvědomuješ, jak hrůzně ty monární kontexty transformuješ do dualitních, a ani to, jak je tím příšerně zkresluješ. Je ale docela poučné sledovat, co všechno je lidská mysl schopna využít k obhajobě svých vlastních dualitních interpretací.

To není žádná obhajoba dualitních názorů, to je ten léta vyjící a smrdící pes, Kukurípo - pro tebe ale bude vždy jen tím nepřijatelným psem. Bude stále je odpuzující svou prašivinou. A lidé se bojí i napsat, že prašivina existuje - raději to opisují různými jinými libějšími slovy - jakoby jen použití takového slova na nich, na jejich dokonalosti, mohlo zanechat tu stopu prašiviny.

Jaký "pes"? jaký "Kukurípa"? Oni (v podstatě "ty odlesky") existují pouze jen jako odrazy paprsku pozornosti - bude-li paprsek směrovat jinam, žádný pes ani žádný Kukurípa nebudou rozpoznáváni. Ale protože je tato skutečnost pro každý individualizovaný odlesk, v blahu nevědomosti o vlastní skutečné podstatě - a tedy i skutečnosti o vlastní neexistenci - těžce zdrcující, vše je vlastně dost dobré na to, aby tuto skutečnost své vlastní podmíněnosti zastřelo duální představou o vlastní nezávislé existenci. A proto raději takto svoluje s omezeným vnímáním osoby, jejích tužeb a jejích radostí. Jen v dobách strastí může nastat takový tlak na ty vycizelované představy, že může dojít k prozření k opravdové skutečnosti bytí, jenže ten odraz paprsku pozornosti - ta individualizovaná forma vědomí - si vytváří celé světy ze svých představ a interpretací tak, aby oná forma vědomí byla ta "zcela dokonalá" a tak sama sobě brání uvědomit si tu skutečnou podstatu své vlastní existence jako existence závislé.
Je to tak jednoduché, že mnohdy ten odraz musí sáhnout k tomu, aby si do svých představ zmatlal moudra z různých - často i dokonce zcela si navzájem odporujících - kontextů, k tomu, aby ta strohá jednoduchost přešla v košatou a velmi složitou a často dokonce i velmi tajemnou nesrozumitelnost. A pak se jeden diví, jak moc na těch svých snech ty odrazy lpí, že dokonce jsou ochotny se - dle jejich vlastních slov se "svým bližním" - bít až do krve, případně někdy i až na hranici zničení - na smrt.

Já se divím jen tomu, jak můžeš tak dlouho se bránit tomu, abys někoho milovat a byl i někým milován...

To asi opravdu nepochopíš, protože tvá verze individuálních skutečností ti vlastně vyhovuje mnohem lépe, než skutečnost, že nikdo takový, kdo by mohl být nazván jako "někdo", prostě neexistuje. A tak se div - na podkladě údivu ti vlastně přichází i ono tajemné "potvrzení", že přece MUSÍŠ jako individualita existovat, když se můžeš vědomě divit. A to je přesně to, co chceš a potřebuješ. Přímá skutečnost to však není - jenže to ty víš, ale jen nejsi s to to takto přijmout - takové přijetí by totiž vyžadovalo také nutnost připustit, že to vše je vlastně úplně jinak, než bylo tebou - za těch mnoho desítek let - vybájeno a tedy i stvořeno do "tvého osobního světa", do světa tvé vlastní dokonalosti, kde i ztotožnení s prašivou fenou či nechápavým a plačícím Kukurípou je automaticky transformováno do potvrzení vlastní nezávislé existence. A opustit tento svůj dokonalý svět, svou dokonalou individuální existenci, to bolí mnohem více, než pociťování ubližování té snové osoby - ona si tak vlastně našla svůj způsob, kdy právě takové "osobní ublížení" si skutečně transformuje do onoho potvrzení své vlastní dokonalosti (právě v tom "přejití" té bolesti z ublížení) - a pokud se po delší dobu žádné takové ubližování nedostavuje, musí sama podobnou reflexi své existence vyvolávat. Třeba jen pouhým špičkováním anebo i přímo otevřenou válkou. Ono je pro ni pociťováno vše jako "lepší", než ono uvědomění, že to vše je jen pouhá světelná hra paprsku pozornosti...

(...)

Trocha toho šafránu...

(...)

Poslední dobou registruji čím dál větší propast mezi lidmi, kteří opravdu tuší, co skutečnost a existence v čiré skutečnosti obnáší, a těmi, kdož si skutečnost přiohýbají podle svých představ a hledají v tom – často zcela něvědomky - formy sebepotvrzení a sebeidentifikace.

Ano, ta propast je i důvod, proč zde byla (a dost možná i bude) větší pomlka.

Skutečnost je - nejen podle vyjádření těch, kdož ji akceptují bez přívlastků - velmi prostá: Je.

Vše ostatní jsou pouze pokusy, jak ji uchopit a případně také - a to mnohem častěji - jak si ji "přivlastit". Slovo "přivlastnit" volím zcela záměrně, protože přesně ukazuje na základní, a zároveň i zcela přirozené, zkreslení skutečnosti, které není v "lidských" silách od opravdové skutečnosti odlišit.

Lidské vědomí totiž zcela prostě samo sobě brání připustit, že není oním hybatelem skutečnosti. Po projití „výcviku“ meditací je ochotno uznat, že tím hybatelem opravdu není, ale právě o to více se snaží „zůstat“ tím, kdo tu onu skutečnost „prožívá“.

Ono zatmění rozlišovacích schopností - ve smyslu uvědomění [si(!)] skutečné podstaty existence – je ukryto již v metodě, kterou lidská mysl pozoruje své okolí. Pro jakékoliv pozorování si totiž vytváří umělý odstup od pozorovaného a tím vnáší do veškerého pozorování prvek, který vše zásadním způsobem zkresluje, a na který – při vší úctě ke všem, kteří podobné pozorování propagují – nikdy sama nemůže přijít. Tímto prvkem je záměr pozorovat. Tento záměr je tak hluboce esenciální, že ve většině případů není vůbec identifikován, natož aby byl vzat v potaz, a dle jeho rozpoznané přítomnosti, byla nazírána i ona metoda pozorování, jako metoda s „automaticky přidávaným“ vnitřním zkreslením.

Dá se namítnout, že to tak funguje a že to vlastně nevadí...

Ano, dá se takto obhajovat – otázkou ale je, zda je toto zkreslení skutečnosti opravdovou odpovědí na onu vnitřní „nevyhnutelnost“, která onu potřebu zkoumat a pozorovat vyvolává.

Dle mých vlastních zkušeností takto vedené pozorování (a meditování) tou opravdovou odpovědí není, dokonce v mnoha reálných případech není ani cestou k opravdovému „probuzení“ do živé skutečnosti.

(...)

(možná bude i pokračování a dost možná přijde i kouzelník... ;-)