O životě a umírání (převzato)

není důležité zvítězit, ale prohrát

byl jsem ted na hřbitově hrabat listí(už zase padá)
a došlo mi, že není důležitý ani pohopit ani se zúčastnit,

že důležitý je jen umřít

(teda ale jen v tom případě, pokud člověk udělá tu hloupost, a narodí se)

jenže i umřít se musí umět, protože není smrt jako smrt, někoho přejede auto, spadne na něj květináč nebo meteorit a má to hned za sebou...

jinej se zase trápí na nějakou ošklivou nemoc, užívá si bolestí, doktorů a všelijakých nepříjemných vyšetření a ne a ne umřít...

jinej zase umře za živa, je po smrti, ale žije si pěkně dál, jako by se nechumelilo a když nakonec umírá, tak už to pro něj není žádná novinka, vždyt už je po smrti deset dvacet let,takže už jenom odkládá tělo, nebo spíš jen odkládá celou představu světa, asi taknějak, jako když někde u soudů odloží nějak nevyřešitelnej případ do šuplíku

takže žijeme jen proto, aby jsme umřeli,
a tudíž je vcelku jedno, co v životě děláme,
důležitá je jen smrt
ale když už jsme po smrti, tak už ani s tím se trápit nemusíme...

Ano, ano.
Vracíš se ke svým starým známým základům - není podstatné umět žít, ale je důležité umět umřít.

Moudrosti odjinud...

Vnější podoba a průběh událostí, naše hodnocení a snaha pojmenovat a pochopit je, nemá většinou vůbec nic společného s tím, co tyto události ve skutečnosti opravdu znamenají.

http://evanada.sblog.cz/2008/09/02/164

Meditace (převzato)

Já osobně optimisticky věřím, že to co hledáme, je pravda universální. Ale jak nás jsou ty miliardy, tak o sebe ducáme z čehož nám často třeští v hlavě, což se jeví jako třeštění individuální. Meditace je jako taková naše universální kolektivní hlava, kde se to individuální třeštění ztrácí, jako ty přímky v nekonečnu, nebo třeba naše osobní komentáře na neosobních vodách internetu. Oni se tam v tom nekonečnu prý dokonce spojují, přímky, což je dobrá zpráva, protože je-li nekonečno někde, znamená to, že je všude. Takže jsme spojeni v nekonečnu a jen tak z nudy o sebe ducáme těma hlavama, čímž zapomínáme na tu hlavu universální, abychom se mohli zas rozpomenout, aby se něco dělo a mohlo nám třeštit a tak dále. :-)

Meditace vede mysl ke zklidnění, k zastavení tužeb po výjimečných prožitcích, po exkluzívních zážitcích. Právě ty touhy prožívat něco víc, než lidé okolo, ty vedou k tomu ducání a šťouchání, protože: jak jinak si mé ubohé malé ego dokáže potvrdit, že žije, že prožívá, a že to vše více a více, než jeho okolí?

Meditace není odvislá od nějaké pozice - pozice může tomu zklidnění pouze napomoci. Meditace je stav mysli, je to v podstatě to, co bychom nazvali živý klid mysli - a je jedno, zda v tomto stavu buší tělo kladivem do kovadliny, kreslí kaligrafické obrazy anebo vaří čaj.

Tento klid uvolňuje spoutání vědomí, které nás ve své spoutanosti nutí ztotožňovat se s tím či jiným vznětem mysli. tento klid vede k onomu kýženému uvolnění ztotožení se. A ono uvolnění samovolně probouzí vědomí ke zkušenosti, že je jedno jediné, že není rozlišitelné na tu či onu entitu, ba dokonce k záblesku zjištění, že vlastně ta či ona entita je vlastně jen pouhopouhým snem tohoto jediného vědomí, že všechny ty šťouchance a ducání jsou jen náznaky onoho ztotožnění se, které tak oslepuje a činí zcela nevědomým své pravé podstaty.

Meditace je způsob existence - slova jako "mít dobrou meditaci" svědčí o tom, že to "získané" zklidnění mysli je vnímáno jako stav výjimečný, nežitý spontánně a tedy i svým způsobem také nevlastní - získávaný jako jakousi odměnu za cosi, a tedy i zcela vzdálený uvědomění, že je to onen klid, který je naší vlastní přirozeností, který nijak nikdy nemůžeme ztratit - můžeme ho však pouze přehlušit touhou po blaženosti, uznání, pociťování a prožívání.

Vnitřní učitel - Jak se s ním člověk dostane do kontaktu?

Vnitřní učitel - Jak se s ním člověk dostane do kontaktu?, jak se ten učitel projevuje? je to hlas srdce, emocí a rozumu, všeho dohromady, jemných pocitů někde vzadu...? Jak poznám, že jsem v kontaktu se svým "učitelem"?, že to je on a ne "nekdo jiný"?

Lidé mívají s vnitřním učitelem jeden velký problém. Nepřijímaji sami sebe. Proto mají potřebu se nějak vyvíjet, zlepšovat a nevěří takovým informacím, že je to prosté a velmi jednoduché.

Odpověď na tvou otázku je také prostá a jednoduchá, ale jak to tak vypadá, - stejně jako mnoho dalších lidí - nebudeš jí důvěřovat, protože tam chybí ta - pro tebe důležitá - katarze, která by "asi" měla zlomit tu vnitřní nedůvěru.

Odpověď zní, přestaň se od tohoto "vnitřního učitele" oddělovat, přestaň se snažit ho vnímat jako něco, co teprve nastane, co tady teď není, pro což ty musíš něco (nejlépe velikého) "vykonat", a bez toho tvého "vykonání"to nenastane nikdy. V tom okamžiku, kdy opravdu připustíš, že nejsi nijak objektivně oddělen, že to oddělení má na svědomí to tvé nepřijetí sama sebe, v tom okamžiku zjistíš, že tento vnitřní učitel tady je, je stále, vždy byl a vždy bude.

Není to ale Bůh, který má moc vše měnit, vše zjednodušovat, vše vyhlazovat a povýšit tě. Ne, Bůh to není, ale - alespoň já bych to tak napsal - je to něco podstatně "lepšího" - je to něco, co se automaticky projevuje vnitřním a zcela přirozeným tichem, co - bez jakéhokoli úsilí - udržuje bdělou pozornost, a co samovolně vede ke změně automatické vnitřní sebeidentifikace. V okamžiku překlopení vnímání z oddělené individuality do nerozdělené jednoty to mizí - není to již potřeba. V podstatě totiž tím překlopením zmizí i poslední zábrana, která se projevuje jako pocit, že to "já jsem" je od tohoto "vnitřního učitele" nějak, třeba i jen částečně, odděleno.

A pokud toto nastane, zcela přirozeně zmizí i otázka, zda je to "to ono", anebo "máme čekat ještě někoho dalšího"...

Jak jsem psal na začátku, ono je to velmi jednoduché a prosté. Není v tom žádná magie ani násilí.

Střípky odjinud... (1)

Mám zase jednou pocit neodbytného dejà-vu. Možná ho máte také, tak vás jdu se svými poznatky a závěry „podělit“.

Z toho, co lze o projevené realitě vydedukovat a otestovat mi vychází, že se vlastně děje přesně to, nač myslíme. Pro příměr použiji myšlenky jednoho ruského spisovatele Jerefeje Parnova Údolí splněných přání.

V tomto dílku (obsah je také zajímavý, ale rušil by to, co chci sdělit) je vykreslena velice zajímavá myšlenka v kontextu k onomu údolí. Údolí splněných přání mělo takovou nehezkou vlastnost, že zhmotňovalo představy. Jako zcela úžasný příklad vyberu ten, kdy dva lidé se večer rozhodli, že by jim prospělo, kdyby tady mohli používat nějaké vozidlo… No a ráno v mlze viděli jeho siluetu na trávníku…

To ale není vše: když k němu doběhli, zjistili, že je to monolit… A teď to právě bude nejzajímavější:

Začali vzpomínat, co takové auto potřebuje… Hledali kliku a dveře a na monolitu proběhla malá trhlinka a objevil se obrys dveří a docela propracovaná klika. Následovala představa, že se ty dveře mají dát otevřít a lup! najednou šly otevřít. Představa vnitřního prostoru se jim zdařila skvěle, představa motoru již nikoliv… Prostě, to co si představili detailně – CO SI UMĚLI PŘEDSTAVIT I V DETAILU – to se realizovalo. Ale jen a pouze to. To co si představit do detailů nedokázali, zůstalo jen u vnějších tvarů (jako ten motor)…

A to dejà-vu? To je přesně ono. Byla doba, kdy jsem z přečteného usoudil, že Zemi očekává katastrofa, že lidstvo musí projít kataklyzmatem. (Katastrofu chápu jako jedinečnou událost, kataklyzma jako soubor – možná i na sebe navazujících – událostí). Když jsem se ale do tématu ponořil hlouběji, zjistil jsem, že všechny tyto představy vyvěrají z neschopnosti přijmout realitu takovou jaká je – a hlavně – přijmout sama sebe v této realitě. Katastrofa je velice výborné téma na „změnu“ uspořádání, na možnost zaujetí jiné pozice mou osobou, na zrušení „starých“ vazeb, které neumíme ani rozvinout a ani ukončit. Něco jako svléknutí hadí kůže. Je to jednoduché – příčina katastrofy je jakoby mimo nás a my můžeme předvést svou vlastní představu osobního „SuperHero“, podobně jako nám to servírují v některých kinech..

Téma kataklyzmatu je o něco jiné – jde tam navíc také o to, že kataklyzma (válka, pandemie atd.) již umíme přiřadit k „viníkům“. Tímto jednoduchým pojmenováním „ONI“ se zbavujeme své vlastní zodpovědnosti. Zodpovědnosti za to, kolik energie věnujeme rozvíjení katastrofických a kataklyzmatických scénářů my sami. To že necelé procento své energie poté věnujeme tomu, jak takovému ději předejít a případně jak se mu vyhnout je z hlediska investované energie tématu zcela mizivé. I když to děláme s velkou pompou, je to stejně ze stejného důvodu k ničemu...

Ruku v ruce s rozvíjením scénářů jde i davová psychóza. U lidí v dnešní době je velice jednoduché vybudit pocitovou psychózu. Emoce vyhnané za snesitelné hranice generují neuvěřitelné množství energie… která je však již směřovaná a zabarvená… a tedy i injektovayelná a často i injektovaná. Jeden můj přítel mi nabídl - pro vás asi známý -pojem „egregor“. Prostě něco jako baterie, do které se ukládá injektovaná energie, vytvořená/uvolněná se shodnými charakteristikami… (Zase jeden příklad – ne sice všechny, ale již dostatečný počet „objevů“ a „vynálezů“ se odehrává na různých místech ve stejné době. Může ale také nemusí to být případ „naplnění egregoru po okraj“ a následné přetečení…)

Takže…, dostatek akumulované energie již máme (rozvíjení témat, emoce, psychózy). To, co mne však nenechává klidným, je fakt, že lidé již začínají témata katastrofy/kataklyzmatu formulovat velice detailně. Vrátím-li se k Parnovovi – jejich představy mohou časem dotáhnout siluetu k činnému projevu!

A tedy ne nějací ufoni, ne nějaká „cizí“ inteligence (démonci a ďáblíci), ale MY SAMI si rozvíjíme tyto hrůzné scénáře, které nás nakonec zničí. V praktickém životě to znáte sami, jenže se to nyní dá vypozorovat i v daleko globálnějším měřítku. Například CIA/NSA má relativně velkou agendu „čtenářů“ knih, kteří se snaží vypreparovat abstrakci nápadů v knižních příbězích popsaných a jejich tresť „využít“ i jinak (například k vedení „zvláštních“ operací).

Má to ale jeden háček: pokud bude naše představivost detailní a bude-li v daném egeregoru dostatek předmětově vázané energie, objeví se i oni „ufoni“ (naše představa o nich se prostě jen „zrealizuje“) zcela stejně jako jakákoliv jiná představa (napadají mne teď zrovna jen ty andělské pluky vedené Archandělem, případně i známá čtveřice Apokalypsy).

Míra detailů je již bohužel tak vysoká a navíc neustále roste, že jsem byl nucen si z toho udělat nějaký závěr i sám pro sebe.

Ad. jedna:
lidi (lidské mysli) nezměním (ověřil jsem si to)

Ad. dvě:
lidé vidí svou osobní „průměrnost“ a „nedostatečnost“ tak fatálně, že je pro ně katastrofa i kataklyzma dnes již akceptovatelným „řešením“. A navíc – tohle řešení je „jaksi“ bez práce.

Ad. tři:
lidská mysl je v dnešní době již tak svázaná s fyzickou reprezentací, že je neschopna oddělit příčiny od následků a je dokonce tyto dvě kategorie schopna navzájem zaměňovat

Ad. čtyři:
lidé jsou bez surového tlaku velice „leniví“ a chvilka zábavy je jim dražší než katastrofální budoucnost

Ad. pět:
VŠE VÝŠE NAPSANÉ PLATÍ PRO MNE DVOJNÁSOB!

Ad. šest:
V MÉM PŘÍPADĚ JE TO JIŽ VE STADIU PALČIVOSTI

Ad. sedm:
ŘEŠENÍ MUSÍ BÝT JEDNODUŠE PRAKTICKY PROVEDITELNÉ

Je pravda, že lidé v dnešní době mají neuvěřitelné množství informací, ale informace jdou v řadách a nenesou žádnou cedulku o své pravdivosti. Mnoho lidí ani navíc pravdivost nezajímá, jde jim jen o „kvantitu“, byť kvalita skučí někde v rožku. Teoretizování se stalo hlavní formou existence, praxe již nikoho nezajímá (vybavuje se mi jeden úsměvný článek o tom, že velké softwarové firmy přestanou uvádět fyzické produkty, budou však o to více inzerovat a v nových krabicích prodávat přejmenované produkty staré. Nejlépe to symbolizuje strategie „placené podpory“, kdy si platíte „podporu“, která vám „automaticky“ bez vaší intervence po internetu „něco“ nainstaluje do vašeho systému…)

Již před drahnou dobou, kdy indicie zde popisovaného dnešního stavu byly nepatrné, se ke mně dostala geniální myšlenka. Byla z jedné knihy, ale autorem je – myslím – Fridrich Veliký. Ta myšlenka byla určena jeho důstojníkům před nějakou rozhodující bitvou a zní „Prasata, chcete snad žít věčně?“

Text takto viděný ve mně spojil mnoho, do té doby, jakoby nesouvisejících informací. Jsme tady na návštěvě, jsme tady, abychom se něčemu naučili, při vstupu do světa se s duší její blízcí loučí, při návratu ze světa duši vítají, a tak díle. Jistě to znáte sami. Moje odpověď je: Ne, nechci žít věčně. Věčně je moc dlouho. Chci žít teď a učit se, jaký je pravý význam toho, že tady jsem.

Takže, to co se nyní počíná realizovat vidím také jako takovou „školu“, možná i na úrovni „státní zkoušky“. Ve světle mnoha duchovních pravd je podstatné jen a pouze to, co jsme si schopni ze světa „přenést“ – a to jsou, podle mého, hlavně zkušenosti, praktické návyky, sebekontrola, sebeovládání, tolerance, znalost sama sebe a své podstaty, pravdivost, schopnost uznání pravdy jiného, odvaha, soustředěnost, účelnost, schopnost předvídat reakci, jak svou, tak i okolí, prostota a jednoduchost.

Krásně je to popsáno v proslovu Rikjúa při nástinu toho, co je v čajovém obřadu to nejdůležitější:

udělej lahodnou misku čaje
urovnej dřevěné uhlí ta, aby se v něm ohřála voda
květiny uprav tak, jak vypadají na louce
v létě vyvolávej zdání chladu, v zimě tepla
konej vše s předstihem
buď připraven na déšť
a měj ohledy ke každému, v jehož společnosti se ocitneš

To je můj závěr a směr i smysl mé každodenní zkušenosti v životě.

jeden z vás, stejný, neodlišitelný

P.S. …A z vlastní zkušenosti mohu říci, že pokud si vezmeme za úkol svou vlastní „státní zkoušku“ vážně a místo toho, abychom hýřili energií okolo sebe, tuto využíváme na odkrytí hádanky svého života, objeví se nezvána nečekána v srdci Láska. Ne ten desaterý odvar, který lze popisovat slovy, který jde „vzít“ a někomu „dát“… Objeví se ve své pravé podobě a rozsvětlí váš pohled sama na sebe tak, jak to žádné technologie a techniky – byť s jakýmikoliv přívlastky - nikdy nemohou dokázat….

zdroj

T.. (převzato)

Mistr prohlašoval, že svět, který většina lidí vidí, není svět Skutečnosti, ale svět vzniklý v jejich hlavách.
Když se s ním o tom jeden učenec přišel přít, Mistr položil na zem dva klacíky ve tvaru písmene T a zeptal se "Co vidíš?"
"Písmeno T" pravil učenec.
"Přesně, jak jsem si myslel, " povídá mistr. "nic takového jako písmeno T tu není, to je symbol ve tvé hlavě. TO, co máš před sebou, jsou dvě ulomené větévky v podobě klacíků."

Moc slova... (převzato)

Jednou, když Mistr hovořil o hypnotické moci slov, kdosi vzadu v místnosti vykřikl: "Nesmysl. Když řeknu bůh, bůh, bůh, budu snad božský? A když řeknu slovo hřích, hřích, hřích, budu pak zlý?"
"Sedni si, ty parchante!" řekl Mistr.
Ten člověk se tak rozlítil, že mu trvalo hezkou chvíli, než se mu vrátila řeč. Pak na mistra pustil proud sprostých nadávek.
Mistr zkroušeně řekl: "Promiňte mi, pane, nechal jsem se unést. Upřímně se za své neomluvitelné selhání omlouvám."
Muž se hned uklidnil.
"Inu, zde máš odpověd: jedno slovo stačilo, abys div nevyletěl z kůže a jiné aby ses uklidnil." řekl Mistr.

... osvícení (převzato)

"Co člověk potřebuje, aby byl osvícen?" ptali se žáci.
Mistr řekl:" Musíte najít to, co padá do vody a nečeří ji, co prochází křovinami a nevydá přitom zvuk, co vkročí do pole a nepohne jediným stéblem trávy."
Po týdnu bezvýsledného přemítání žáci řekli: "CO je to za věc?"
"Věc?" pravil mistr "ale to vůbec není věc".
"Není to tedy nic?"
"Dalo by se to tak říci".
"Jak to tedy máme hledat?"
"Řekl jsem vám abyste to hledali? Dá se to nalézt, ale nikdy ne hledat, Hledejte a nenajdete".

Kniha chudoby (převzato)

Kniha chudoby

(z němčiny přeložil F. Drtikol v r.1936)

To jsem slyšel. Onoho času dlel Vznešený u Sávatthí ve východním háji na terase Migárovy matky.

Tu odebral se ctihodný Ánando jednoho večera po ukončení koncentrace tam, kde meškal Vznešený, pozdravil uctivě a sedl si stranou. Sedě stranou , pravil ctihodný Ánando takto k Vznešenému:

Jednou, ó Pane, dlel Vznešený v krajině Sákjů u Nagarakarn, hradu v území Sákjů. Tenkrát jsem, ó Pane, od Vznešeného sám slyšel, sám porozuměl, co chudoba je, Ánando, v tom čase jsem nejvíce poznal.

Slyšel jsem, ó pane, dobře, správně jsem srozuměl, správně pamatoval, správně podržel?

Zajisté jsi, Ánando, správně slyšel, správně srozuměl, správně pamatoval, správně podržel. Jako tenkráte, Ánando, tak i dnes, co chudoba jsem nejvíce poznal. Jako asi, Ánando, tato terasa Migárovy matky je bez slonů, krav, koňů, bez zlata a stříbra, bez společnosti žen a mužů a vykazuje jen bohatství zástupem mnichů jako jediným předmětem, tak rovněž také, Ánando, zanechal mnich myšlenku "vesnice", zanechal myšlenku "člověk", vezme myšlenku "les" jako jediný předmět. V myšlence "les" povznese se mu srdce, mysl, rozjasní se, rozveselí se, ukonejší se, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která z myšlenky "vesnice" povstávají, ta tu nejsou, rozdělení, která z myšlenky "člověk" povstávají, ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstává, totiž myšlenka "les" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento druh myšlení o myšlenku "vesnice", ví: chudším se stal tento způsob myšlení o myšlenku "člověk" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "les" jako jediným předmětem. O co pak tady méně jest, o to vidí se chudším, a co tady ještě zbývá, o tom ví: zůstává to, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí ta pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.

Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "člověk", zanechal myšlenku "les", vezme myšlenku "země" jako jediný předmět. V myšlence "země" povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Asi tak, Ánando, jako kůže z býka nožem dobře oškrábána, dobře uhlazená, rovněž tak, Ánando, mnich, co na této zemi je jako vyvýšeniny a prohlubiny, řeky, pustá a lesnatá území, vrchy a údolí, to vše ze své duše vypustil. Myšlenku "země" vezme jako jediný předmět. V myšlence "země" povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která z myšlenky "člověk" povstávají, ta tu nejsou, rozdělení, která z myšlenky "les" povstávají, ta tu nejsou, jen jedno rozdělení zůstalo, totiž myšlenka "země" jako jediný předmět. On ví:chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "les" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "země" jako jediným předmětem. O co pak tady méně jest, o to vidí se chudším. A co tady ještě zbývá, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj. Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "les", myšlenku "země", myšlenku "neomezená sféra prostorová" vezme jako jediný předmět. V myšlence "neomezená sféra prostorová" povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která z myšlenky "les" povstávají, ta tu nejsou, rozdělení, která z myšlenky "země" povstávají, ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstává, totiž myšlenka "neomezená sféra prostorová" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "les", chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "země" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "neomezená sféra prostorová" jako jediným předmětem. A o co méně tady je, o to vidí se chudším, a co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.

Dále pak, Ánando, zanechá mnich myšlenku "země", zanechá myšlenku "neomezená sféra prostorová", myšlenku "neomezená sféra vědomí" vezme jako jediný předmět. V myšlence "neomezená sféra vědomí" povznese se mu srdce, rozveselí se,ukonejši, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která povstávají z myšlenky "země", ta tu nejsou, rozdělení, která povstávají z myšlenky "neomezená sféra prostorová", ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstalo, totiž myšlenka "neomezená sféra vědomí" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "země", ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "neomezená sféra prostorová" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "neomezená sféra vědomí" jako jediný předmět. O co tady tedy méně jest, o to vidí se chudším. A co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy Ánando sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.

Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "neomezená sféra prostorová", zanechal myšlenku "neomezená sféra vědomi", myšlenku "sféra nebytí" vezme jako jediný předmět. V myšlence "sféra nebytí" se mu povznese srdce, rozveselí se, ukonejší se, uklidní. Tak .pozná rozdělení, která povstávají z myšlenky "neomezená sféra prostorová", ta tu nejsou, rozděleni, která povstávají z myšlenky "neomezená sféra vědomí ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstalo, totiž myšlenka "sféra nebytí"jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "neomezená sféra prostorová", ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "neomezená sféra vědomí" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "sféra nebytí" jako jediný předmět. O co tady tedy méně jest, o to vidí se chudším. A co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.

Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "neomezená sféra vědomí", zanechal myšlenku "sféra nebytí", myšlenku "rozhraní možného vnímání" vezme jako jediný předmět. V myšlence "rozhraní možného vnímání" povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která povstávají z myšlenky "neomezená sféra vědomí", ta tu nejsou, rozděleni, která povstávají z myšlenky "sféra nebytí" ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstává, totiž myšlenka "rozhraní možného vnímání" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "neomezená sféra vědomí", chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "sféra nebytí" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "rozhraní možného vnímání" jako jediný předmět. O co tady tedy méně jest, o to vidi se chudším. A co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.

Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "sféra nebytí", zanechal myšlenku "rozhraní možného vnímání", duchovní jednotu bez představy vezme jako jediný předmět. V duchovní jednotě bez představy povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná: rozdělení, která povstávají z myšlenky "sféra nebytí", ta tu nejsou, rozdělení, která povstávají z myšlenky "rozhraní možného vnímání",ta tu nejsou a jen jedno rozdělení tady zůstalo, totiž toto tělo zde, zatížené šesti smysly,jako podmínka života. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "sféra nebytí", ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "rozhraní možného vnímání" a jen jediné bohatství vykazuje toto tělo zde, zatížené šesti smysly,jako podmínka života. O co tady tedy méně jest, o to vidí se chudším. A co tady ještě zůstalo, o tom ví : zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.

Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "sféra nebytí", zanechal myšlenku "rozhraní možného vnímání", duchovní jednotu bez představy vezme jako jediný předmět. V duchovní jednotě bez představy povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná: také tato duchovní jednota je složená, je dohromady vymyšlená: co ale je dohromady složeno, dohromady vymyšleno, to je proměnlivé, musí zaniknouti, to poznává. V takovém vědění, v takovém poznání odpoutá se mu srdce od bludu přání, odpoutá se mu srdce od bludu bytí, odpoutá, se mu srdce od bludu nevědomosti. V osvobozeném je osvobození, toto poznání vyvstane. "Zničeno jest zrozování", ukončena askeze, vykonáno dílo, není více tento svět. Tak pozná: rozděleni, která povstávají z bludu přání, ta tu nejsou, rozdělení, která povstávají z bludu nevědomosti, ta tu nejsou a jen jedno rozdělení tady zůstává, totiž toto tělo zde, zatížené šesti smysly, jako podmínka života. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o blud přání, ví: chudším stal se tento způsob myšlení o blud bytí, ví: chudším stal se tento způsob myšlení o blud nevědomosti a jen jedno bohatství vykazuje toto tělo zde, zatížené šesti smysly, jako podmínka života. O co tedy tady méně jest, o to vidí se chudším a co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá, nejvyšší chudoba na něj.

Kdo v minulých časech, Ánando, jako asket nebo kněz si získal veskrze čistou, nejvyšší chudobu, získal si tuto veskrze čistou, nejvyšší chudobu právě jako asket nebo kněz.

Kdo v příštích časech, Ánando, získá veskrze čistou nejvyšší chudobu, získá právě tuto veskrze čistou nejvyšší chudobu. Kdo v tomto čase, Ánando, získá veskrze čistou, nejvyšší chudobu jako asket nebo kněz, ten získá právě tuto veskrze čistou, nejvyšší chudobu.

Proto tedy, Ánando: chtějme veskrze čistou, nejvyšší chudobu si vydobýti. Tak máte se cvičiti.

Tak pravil Vznešený. Spokojen těšil se ctihodný Ánando ze slova Vznešeného.