Tobiáš Balanda a jeho memorandum

Ndeávno zanechal na tomto webu (^) své pozdravení někdo, kdo sám sebe pojmenovává Tobiáš Balanda. Protože se stejný (=cut&paste) text vyskytuje i na mnoha dalších WEBech, přišlo mi zajímavé mu zkusit odpovědět :

Tobiáš Balanda řekl(a)...

Jsem věřící křesťan. Stal jsem se věřícím v 18ti letech. Teď je mi 24 let. Uvěřil jsem tak, že jsem si nejdřív uvědomil, že mám ten nejzávažnější hřích, že nevěřím v Ježíše Krista. To bylo doprovázeno i tím, že jsem se dostal do krize. O tom však teď nemohu psát dopodrobna. Věřím tomuto:
Bůh stvořil člověka dokonale. Ale člověk padl do hříchu. Všichni lidé jsou hříšní a pro své hříchy si zasluhují být od Boha navždy zavrženi v ohnivém jezeře. Protože Bůh je svatý a spravedlivý a žádný hřích nemůže tolerovat. Bůh však k lidem mluvit nepřestal a to jen ze své nezměrné lásky. Bůh nabízí všem lidem záchranu, kterou učnil takto a je jedině takto možná: Bůh poslal na tento svět Svého jediného Syna Ježíše Krista. On jediný byl člověk bez hříchu. On zemřel za všechny hříchy celého lidstva na golgotském kříži jako zástupná oběť. Prolil svou svatou krev, která jediná má moc očistit od všech hříchů každého, kdo věří. Bůh Pána Ježíše třetího dne vzkřísil z mrtvých. Tím Bůh potvrdil Jeho oběť jako dokonalou a navždy platnou. Pán Ježíš svou smrtí a svým vzkříšením přemohl hřích. Oběť Pána Ježíše na kříži Golgoty je jediným základem odpuštění hříchů. Každý, kdo uvěří, že Pán Ježíš místo něho zemřel a vstal z mrtvých, obdrží odpuštění všech hříchů a život věčný. Už také nežije jako dřív. A může vědět zcela jistě, že po smrti přijde do nebe do věčné blaženosti. Ale kdo odmítne oběť Pána Ježíše a neuvěří Bohu, bude odsouzen do ohnivého jezera a nebude mít již nikdy možnost záchrany.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Tobiáši, bylo by to spíše na mnoho slov, zkusím to ale ve zkratce.

Píšeš, že Bůh stvořil člověka dokonale. Pak ale píšeš, že člověk padl do hříchu. Tyto dvě informace jsou pro mne zcela navzájem se vylučující. Pokud je něco dokonalé, nemůže se to najednou stát nedokonalé (hříšné), protože to by popřelo tu prvotní dokonalost.

Tobiáš Balanda řekl(a)...

Bůh je dokonalý, proto také stvořil člověka dokonale. To, že člověk padl do hříchu, bylo čistě rozhodnutí člověka jako svobodné bytosti.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Zkus mi tedy najít na těchto úvahách chybu:

Bůh stvořil člověka dokonale. Dal mu svobodnou vůli, což bylo také dokonalé. Člověk použil dokonalé svobodné vůle v rámci její dokonalosti. A tedy vše, co použitím dokonalé možnosti svobodné vůle bylo uskutečněno rovněž pouze dokonalou bytostí - člověkem (byl stvořen Bohem dokonale) - zákonitě musí být také pouze dokonalé.

Anebo naopak, pokud by Bohem daná svobodná vůle mohla způsobit hřích (nedokonalost), nemohla být již od počátku dokonalá, a zároveň člověk, který byl schopen takový hřích (nedokonalost) uskutečnit tedy také nemohl být dokonale stvořen - musel být zákonitě nedokonalý, aby mohl uskutečnit hříšný (nedokonalý) skutek.

...

Tobiáš Balanda řekl(a)...

Správně to je takto:
Bůh stvořil člověka dokonale. Dal mu svobodnou vůli, což bylo také dokonalé. Člověk použil dokonalé svobodné vůle v rámci toho, co už nebylo dokonalé.
Jinými slovy by se dalo říct, že člověk zneužil toho, že mu byla dána naprostá svoboda. Právě proto, že Bůh stvořil člověka dokonale, tak mu dal naprostou svobodu a to znamená, že mu dal i možnost zhřešit. Bůh to člověku zakázal, ale neznemožnil. Té naprosté svobody člověk zneužil a tak padl do hříchu.
Ale myslím, že nemá cenu se o tomto dohadovat. Když jsem já ještě nebyl věřící, chápal jsem to velmi podobně špatně jako teď vy.
Snad také vy se někdy stanete věřícím člověkem.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Chápu to dobře, že jsi dal nerovnost mezi "stvořen dokonale" a "dokonalý"? Trošku jsi tu rovinu tím zkonkretizoval, ale zároveň i minul to, co jsem naťukával. Zkusím tedy být také více konkrétní:
"...Všecky věci skrze ně učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest..." což překládám tak, že kterýkoliv čin je činem Boha, ať už na to, jako prach, mám názor jakýkoli.

Úplně stejně chápu onu dokonalost i dokonalé stvoření:
"Ty znáš sednutí mé i povstání mé, rozumíš myšlení mému zdaleka. Chození mé i ležení mé ty obsahuješ, a všech mých cest svědom jsi. Než ještě mám na jazyku slovo, aj, Hospodine, ty to všecko víš. Z zadu i z předu obklíčils mne, a vzložils na mne ruku svou. Divnější jest umění tvé nad můj vtip; vysoké jest, nemohu k němu. Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl? Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi. Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejdalším moři: I tamť by mne ruka tvá provedla, a pravice tvá by mne popadla. Dím-li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí mne, ale i noc jest světlem vůkol mne. Aniž ty tmy před tebou ukryti mohou, anobrž noc jako den tobě svítí, rovně tma jako světlo. Ty zajisté v moci máš ledví má, přioděl jsi mne v životě matky mé. Oslavuji tě, proto že se hrozným a divným skutkům tvým divím, a duše má zná je výborně. Neníť ukryta žádná kost má před tebou, jakž jsem učiněn v skrytě, a řemeslně složen, v nejhlubších místech země. Trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou všickni oudové jeho zapsáni jsou, i dnové, v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo. Protož u mne ó jak drahá jsou myšlení tvá, Bože silný, a jak jest jich nesčíslná summa! Chtěl-li bych je sčísti, více jest jich než písku; procítím-li, a já jsem vždy s tebou."

Doposud jsem ti jen vytvářel oponenturu ke tvým - z mého pohledu velmi nedotaženým - myšlenkám. Můžeš to pochopit tak, že pro tebe hraji jistou roli, kterou pouze hraji, asi jako kočovný herec. Je mi příjemné zvědět, že je zahraná tak, že je možné ji pokládat za skutečnost: ("...chápal jsem to velmi podobně špatně jako teď vy..."). S tím, jak dané téma pojímám, to ale - více či méně - vůbec nesouvisí.

Kdybys hledal, jak to pojímám, mohl bys to najít třeba takto: Myslím si, že nejkratší cesta ke své opravdové podstatě vede právě přes přirozené tvoření. Přirozené vnímám vše vyvěrající odněkud zevnitř, z jádra mé existence, bez korekcí mé mysli, za dobu mého života přeplněnou koncepty, představami, schématy. Pokud je má tvorba přirozená, poznám to - naplňuje mne nadzemskou radostí s příměsí jisté bázně a obrovské pokory. Ať už je to melodie, zpěv, obraz, báseň či jen prosté dřevěné "štokrle", po dokončení velmi často v němém úžasu zírám na to, co bylo mou neumělou pomocí vytvořeno. Všechny mé nedokonalosti, neznalosti "technik" jsou použity v harmonickém celku, navzájem se vyvažují a vytváří plastičnost, životaschopnot i životnost vytvořeného. Zdaleka překračují všechny mé hranice a tak vytvářejí výzvu k ještě hlubšímu ponoření se do tvorby, a tak ještě větší ztrátě všeho, co mohu nazvat mé, ve prospěch umožnění ničím neomezeného projevu podstaty. (Přivlastnění si této podstaty slovem "mé" vnímám jako nepatřičné, zkreslující a dokonce i matoucí.) - kde - pro tvou myšlenkovou pozici - je potřeba "transkribovat" ono "vyvěrající odněkud zevnitř, z jádra mé existence, bez korekcí mé mysli" výše uvedenou myšlenkou, že jediným pravým konajícím je pouze Bůh, který je tvůrcem, podstatou i jádrem mé individuální existence, přesně tak, jak je vypsáno v citátech výše. A vůbec k tomu nepotřebuji to tvé "...Ale kdo odmítne oběť Pána Ježíše a neuvěří Bohu, bude odsouzen do ohnivého jezera a nebude mít již nikdy možnost záchrany...", protože "...Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl?..."

... continue...

Tobiáš Balanda řekl(a)...

Můžete se podívat na můj blog. Je tam hlavně napsáno, jak jsem se stal věřícím. Má internetovou adresu balanda.blog.cz.
Nepojmenovávám sám sebe Tobiáš Balanda. Tobiáš Balanda je moje skutečné jméno.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Tobiáši, lákání jiného na své prožívání nikdy toho jiného nevede jinam, než do světa pokusů dosáhnout tétéž formy opakováním toho, co jsi ty sám o sobě napsal.
Bůh ale pro každého má jinou formu prožívání a jsem si jist, že zrovna to tvé prožívání není žádným etalonem. dokonce si troufnu tvrdit, že tvá "funkce" není přesvědčovat, ale naopak je pouze v ukazování cesty - každý musí kráčet sám a právě jen po té své: vše ostatní je jen bloudění v zemi někoho jiného.
Je dokonce možné, že ty sám té své cestě zase tak moc nevěříš, a proto podle vzoru mnoha ostatních nedůvěřujících hledajících, chceš vést zástupy tou cestou, po které jdeš ty sám - aby ten zástup dodával důvěru i tobě samému. Asi každý si musí touto oslepeností vlastní vyjímečností projít, dobré je však vědět, že nikdy nemůžeš převzít odpovědnost za někoho jiného, i když bys třeba i chtěl. A ta důvěra se rodí ve tvém srdci a ne v zástupech okolostojících - a dokonce, přikyvující zástupy okolostojících dokáží z člověka vytvořit slepého fanatika, který již nedokáže s Bohem ani konunikovat.
Taková snaha o strhávání zástupů lidí většinou ukazuje na snahu nahradit vlastní nedostatečnost množstvím přikyvujících, snahu, která vede od následování Boha k následování člověka...
Podstata skutečného poznání totiž není ukryta v množství přikyvovačů, ale naopak, je ukryta v hlubokém tichu zklidněného srdce, které nepotřebuje ani přikyvovače ani zástupy, protože je přímo spojeno s Bohem.

Josef řekl(a)...

Píšeš:
"Uvěřil jsem tak, že jsem si nejdřív uvědomil, že mám ten nejzávažnější hřích, že nevěřím v Ježíše Krista."

Pokud nevěříš v Ježíše Krista, nemůžeš být v hříchu, protože žádný Ježíš neexistuje.
Mimo to "něvědomost hříchu nečiní"

Jestli jsi přesvědčen, že něvěření v Ježíše Krista je hřích, pak v Ježíše už věříš - takže se hříchu také nedopouštíš.

Nebo je to tak, že člověk neví, bojí se a tak pro jistotu "věří". Pak to ale není víra, ale pověra a modloslužebnictví.