(...)
No, mně také chvíli trvalo, než přišlo smíření s osobou - každý by byl tak rád hlavně Bohem...
...tak to není zrovna můj případ... ;-)
Anebo radeji jen tím Bohem... (...) A co je vlastně ten tvůj případ? Je to osoba všemi milovaná?
Žádná osoba nemůže ve skutečnosti existovat. To je ten správný "případ"...
... jak říkám, smíření se s osobou je přetěžký krok.... :) Jak říkala Míla Tomášová - Pátý vnor - "Toto Tělo zde"... U něj jsme vlastně začali, vše se vrací...
Přesně - a pořád si dodnes myslím, že to stále chápeš jako "právě jen" to tělo, což znamená vlastně situaci před "prvním Buddhistickým vnorem". "Pátý vnor" jako takový totiž již z principu nemůže existovat, protože už není kdo by jej zažíval a dokonce není "už" po "čtvrtém Buddhistickém vnoru" ani žádná osoba, která by si něco takového, jako "nějaký", jakýkoli "vnor" - změnu osobního vědomí na podkladě neměnnosti Jednoty" - mohla uvědomovat - protože ta osoba/individualita právě v tom čtvrtém vnoru uvolňuje "své místo" projevené skutečnosti Jednoty, která ve své hře dále pouze vytváří nespočetné a nekonečně barevné odlesky své vlastní jediné skutečné podstaty.
A že o tom ta Míla tolik hovořila, že ano... navíc jako o Tajemství, do knih to ani nedala. Asi že se nejdříve lidi musí propachtit přes první až čtvrtý vnor... Ale myslím si, že tomu pátému vnoru neunikneš, ať se k tomu stavíš jakkoli...
Jo, jo. Ona Míla musela nějak zaujmout, a zrovna to "tajemství" mnoho lidí tolik "táhne"... ;-) Ale i ona sama byla prostým důkazem, že po čtvrtém vnoru mizí ten "individuálně prožívající", a tedy mizí i osoba a její identita... Tak jakýpak "Pátý Vnor"??? ;-)
Ale kdepak - je to ve smyslu: "Když nemiluješ Kukurípu, kterému smrdí nohy, který občas provádí věci, ze kterých se obrací nejen žaludek, a i jinak je často zcela nesnesitelný, tak s Bohem nemůžeš vydržet. A když ten Kukurípa nemiluje tu špinavou, zablešenou, vyjící a štěkající fenu, tak nemůže vydržet ani s Bohyní. Když nemiluješ osoby, tak Bohu neposloužíš. Lidi se prostě nechtějí s tím špinavým psem špinit, to jen kvůli Bohyni se mohou přetrhnout. Jsem raději pro tu špinavou fenu, víš? Říkám si, že ta láska je pak úpřimnější a opravdovější. A také proto miluji osoby - jsme jedno - jak nakonec došlo Kukurípovi. Prostě jen on a pes a ne on a Bohyně... Ale to až tehdy, když mu to došlo.
Ale ten příběh má přeci zcela jiný význam, než pouhé uznání existence jednotlivostí. Bohužel jsi v té individualizaci až tak hluboko, že tu svou individuální formu ochotně považuješ za skutečnou a tak si ani neuvědomuješ, jak hrůzně ty monární kontexty transformuješ do dualitních, a ani to, jak je tím příšerně zkresluješ. Je ale docela poučné sledovat, co všechno je lidská mysl schopna využít k obhajobě svých vlastních dualitních interpretací.
To není žádná obhajoba dualitních názorů, to je ten léta vyjící a smrdící pes, Kukurípo - pro tebe ale bude vždy jen tím nepřijatelným psem. Bude stále je odpuzující svou prašivinou. A lidé se bojí i napsat, že prašivina existuje - raději to opisují různými jinými libějšími slovy - jakoby jen použití takového slova na nich, na jejich dokonalosti, mohlo zanechat tu stopu prašiviny.
Jaký "pes"? jaký "Kukurípa"? Oni (v podstatě "ty odlesky") existují pouze jen jako odrazy paprsku pozornosti - bude-li paprsek směrovat jinam, žádný pes ani žádný Kukurípa nebudou rozpoznáváni. Ale protože je tato skutečnost pro každý individualizovaný odlesk, v blahu nevědomosti o vlastní skutečné podstatě - a tedy i skutečnosti o vlastní neexistenci - těžce zdrcující, vše je vlastně dost dobré na to, aby tuto skutečnost své vlastní podmíněnosti zastřelo duální představou o vlastní nezávislé existenci. A proto raději takto svoluje s omezeným vnímáním osoby, jejích tužeb a jejích radostí. Jen v dobách strastí může nastat takový tlak na ty vycizelované představy, že může dojít k prozření k opravdové skutečnosti bytí, jenže ten odraz paprsku pozornosti - ta individualizovaná forma vědomí - si vytváří celé světy ze svých představ a interpretací tak, aby oná forma vědomí byla ta "zcela dokonalá" a tak sama sobě brání uvědomit si tu skutečnou podstatu své vlastní existence jako existence závislé.
Je to tak jednoduché, že mnohdy ten odraz musí sáhnout k tomu, aby si do svých představ zmatlal moudra z různých - často i dokonce zcela si navzájem odporujících - kontextů, k tomu, aby ta strohá jednoduchost přešla v košatou a velmi složitou a často dokonce i velmi tajemnou nesrozumitelnost. A pak se jeden diví, jak moc na těch svých snech ty odrazy lpí, že dokonce jsou ochotny se - dle jejich vlastních slov se "svým bližním" - bít až do krve, případně někdy i až na hranici zničení - na smrt.
Já se divím jen tomu, jak můžeš tak dlouho se bránit tomu, abys někoho milovat a byl i někým milován...
To asi opravdu nepochopíš, protože tvá verze individuálních skutečností ti vlastně vyhovuje mnohem lépe, než skutečnost, že nikdo takový, kdo by mohl být nazván jako "někdo", prostě neexistuje. A tak se div - na podkladě údivu ti vlastně přichází i ono tajemné "potvrzení", že přece MUSÍŠ jako individualita existovat, když se můžeš vědomě divit. A to je přesně to, co chceš a potřebuješ. Přímá skutečnost to však není - jenže to ty víš, ale jen nejsi s to to takto přijmout - takové přijetí by totiž vyžadovalo také nutnost připustit, že to vše je vlastně úplně jinak, než bylo tebou - za těch mnoho desítek let - vybájeno a tedy i stvořeno do "tvého osobního světa", do světa tvé vlastní dokonalosti, kde i ztotožnení s prašivou fenou či nechápavým a plačícím Kukurípou je automaticky transformováno do potvrzení vlastní nezávislé existence. A opustit tento svůj dokonalý svět, svou dokonalou individuální existenci, to bolí mnohem více, než pociťování ubližování té snové osoby - ona si tak vlastně našla svůj způsob, kdy právě takové "osobní ublížení" si skutečně transformuje do onoho potvrzení své vlastní dokonalosti (právě v tom "přejití" té bolesti z ublížení) - a pokud se po delší dobu žádné takové ubližování nedostavuje, musí sama podobnou reflexi své existence vyvolávat. Třeba jen pouhým špičkováním anebo i přímo otevřenou válkou. Ono je pro ni pociťováno vše jako "lepší", než ono uvědomění, že to vše je jen pouhá světelná hra paprsku pozornosti...
(...)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
38 komentářů:
Heh.. a co je tim velkym Tajemstvim, ktere neni v knihach Mily?
http://www.youtube.com/watch?gl=US&v=jedd2FiZTqM
Nechci tě zabít. Na to tě příliš miluju. Raděj zabiju sebe. Nemusíš pořádat záchranné akce - nemíním tím, že skočím z mostu. Prostě tě jen dál nechám dělat to, co děláš. A souhlasím - se vším, co si o mě myslíš a co a jak jsi o mě napsal. Máš pravdu. Ale ostatním to, prosím, nedělej. Je totiž mám také ráda.
Nevím zda autor příspěvku je ten modrý nebo ten růžový. V každém případě ten "modrý" projevuje příznaky "ulpění na prázdnotě". Jestliže ulpívá - je zde stále ještě někdo, kdo ulpívá.
Píše o boji, krvi, smrti, obhajuje svůj postoj - a proč? A proč vůbec píše? A kdo to píše, a kdo si myslí to, co píše?
To ještě neví :-)
Snící ví že sní, že osoba ve snu není skutečná. To ale ještě zdaleka není probuzení. Modrý diskutér - ač údajně neexistuje, paradoxně ulpěl na prázdnotě a na ní se drží jeho ego, sen pokračuje.
O probuzeném a jeho světě a jeho "individualitě" nic neví, ani netuší.
Proto je zde ještě musí být "pátý vnor" nebo lépe první vynoření, první probuzení.
P.S.
Už jsem se sem snažil dát podobný komentář, ale nedostal se pod příspěvek. Pokud je na tomto komentáři něco závadného pošlete mi prosím vysvětlení na mirovacek@gmail.com
..."co je tim velkym Tajemstvim, ktere neni v knihach Mily?"
To jediné, co do slov nelze vložit, skutečný a ničím nezpochybnitelný prožitek - v tomto případě ale jde o něco jiného - o slovy pouze "naznačené" něco, co není dovysloveno - a to je potravou pro tu věčně přemítající mysl...
Míla věděla, že přemítající mysl bez nějaké zacílené potravy má tendence vytvářet fiktivní světy a v těchto světech se utápět a tak ztrácet kontakt se skutečností. A právě proto vytvořila ono "mystérium Tajemství nevysloveného", které každé vhodné přemítající mysli "dá" onu potravu, která funguje svým vlastním "očišťujícím" způsobem - a tím ji připravuje pro navození schopnosti přijímat tu jedinou pravou skutečnost i tak jednoduchou a prostou, jaká opravdu je... ;-)
Pro Mira:
komentáře - ... - jsou moderovány, a tedy se neobjeví, dokud nejsou potvrzeny.
"Modrý" a "Růžový" - to jsou jen dvě strany tétéž mince, které vytvořily tohle vlákno, aby těm, kdo to "prohlédnou", daly možnost zpětné vazby, a pro ty - kdož to "neprohlédnou" - onu velmi žádanou potravu pro přemítající mysl... ;-D
Já-Ty = Vědomí a představa - To je zavádějící a nepravdivé zjednodušení. Je snadno pochopitelné konceptuální myslí a pomáhá zpočátku usilujícímu zvládnou hrubou chtivost ega.
Později je třeba jít dál a toto zjednodušení opustit. Jinak na cestě "zamrzneme" v prázdnotě.
Já i Ty jsou stejně skutečné či neskutečné.
"Advaita řeč je velmi ošidná, protože užívá absolutní pravdu ke znevážení relativní pravdy, prázdnotu k devalvaci formy a jednotu ke znevažování individuality."
Jednota či prázdnota není skutečnější ani "vyšší" než dvojnost a forma.
Láska a soucit ve své neosobní podobě jsou dynamickým vyjádřením "živého" vztahu, nerozlučnosti, sou-bytí jednoty a dvojnosti, prázdnoty a formy.
Ve své osobní podobě jsou láska a soucit cestou k vykročení z já k ne-já. Přijetí Ty a odevzdání Já. Velký to krok na cestě k Osvobození.
Myslí ti to rychle a velmi logicky. Svým způsobem píšeš, že každá forma je vlastně koncept. Ano, v tom máš pravdu. Forma je pouze rozlišitelné (a tedy i odlišitelné) vyjádření konkrétního konceptu.
Netuším však - při tomto tvém závěru o formě a konceptu - odkud se v tobě bere ten zjevný strach z prázdnoty - ta je totiž také jen pouhým konceptem, který je potřeba jako koncept rozpoznat a opustit. Mnohým to ale nejde jen tak na lusknutí prstu - takže i to "zamrznutí" je věc - v kontextu toho co teď rozebíráme - jen velmi "dočasná"... ;-)
Jinou otázkou se zdá být koncept skutečnosti a neskutečnosti - tento koncept vzniká jako důsledek pokusu o rozlišení, (v mém slovníku jako pokus o sebeidentifikaci individuální entity). Pokud tvá pozorování vychází z individuální formy, je zcela namístě rozlišovat na já a nejá (skutečné a neskutečné), avšak cílem není identifikovat něco jako trvale skutečné (a tím potvrdit trvalou skutečnost = existenci oné/své individuální formy), ale naopak zpětně si uvědomit konceptualitu onoho východiska pro takové pozorování - konceptualitu oné/své individuální formy. Pokud totiž opustíme individuální formu, je otázka skutečnosti a neskutečnosti forem vyřešena jednou provždy... ;-D (respektive alespoň tak "dlouho" dokud není znovu vytvořena ona individuání forma - ano, i to se může stát)
Stejně tak je to i s jednotou, prázdnotou, existencí, neexistencí i formou a dvojností. Vše jsou pouze jisté abstrakce, které používá ona individuální forma ke své existenci - jde jen a pouze o to, jakým způsobem a co tém sleduje. Pokud hledá opodstatnění (nejlépe ještě objektivní a nezávislé) oné existence (přesněji SVÉ vlastní existence), zákonitě je vedena k používání abstrakcí duálních, které ji dávají možnost zaštítit se vyjádřeními, které jakoby vycházely odněkud mimo ni samotnou. Do této kategorie právě patří všechny ty "vztahové" popisy, jako je soucit, láska, dvojnost, jednota, skutečnost, neskutečnost, já a ne-já a tak podobně. V podstatě v tom používání vztahových konceptů není nic špatného - nějak se k tomu finálnímu zlomu dojít musí, tak proč ne zrovna takto. Ta otázka je ale v tom, zda využívání vztahových konceptů mysli nevede k zabránění dojití k onomu zlomu, respektive, zda ono použití vztahového konceptu dokonce nemá zabránit, aby se k tomuto zlomu došlo. (...)
Ocituji zde kousek z Chuej-Nenga kde mluví o mahápradžnápáramitá:
"Čemu říkáme mahá? Mahá znamená velký. Srdce svým objemem dosahuje nezměrné prázdnoty šúnjatá. Budete-li jen sedět s vyprázdněným srdcem, dosáhnete jen nic neznamenající prázdnoty. Naproti tomu šúnjatá je s to pojmout vše - slunce, měsíc, hvězdy a planety, zemi s jejími horami a řekami, všechny trávy i stromy, špatné i dobré lidi, špatná i dobrá učení, nebe i peklo. A taková budiž i přirozenost současného člověka, je-li prázdná......Znám lidi, kteří vyprazdňují srdce a přestávají myslet, nazývajíce to velkostí. Ale to není to pravé. Neboť srdce je velké tím, co všechno dokáže obejmout.."
Neztratilo se při tom velkém zlomu někam srdce. Nevylilo se s vaničkou i dítě? Nedotkl jsi se prázdnoty jen hlavou?
Jsi legrační, fakt že jo. ;-) Díky za to.
Zkus, prosím, podobně legračně popsat i význam toho, co si dosazuješ za ta slova "prázdnota" a "obejmutí srdcem".
Ten "zlom" - vyvaroval bych se přívlastku "veliký", protože to nic velikého není, a očekávaní něčeho "velikého" a "úžasného" by mohlo vést i k nepochopení pouhým nevšimnutím si té ne-veliké, ale přece jen opravdové skutečnosti... ;-)
Takže ten "zlom", to je pouhé opuštění konceptu vnímání skrze individuální mysl, v kontextu těchto komentářů to není nic jiného, než ukončení využívání projevených forem k osobnímu vyhraňování a diferenciaci sama sebe ve VZTAHU k těmto formám. Neznamená to nutně ukončení existence těchto forem, mnohdy je tomu právě naopak, protože kde není rozlišení na to, zda ta či ona forma je mi příjemná, tam je možnost vynoření obou párových projevů formy - jak té "příjemné" (dobré, krásné, láskyplné, soucitné atd.), tak i té protivážné (zlé, škaredé, nenávistné, utlačovatelské atd.). A v dnešní době - jako i v každé jiné - jsou potřeba k proniknutí závojem svých představ vždy obě párové formy tak, aby bylo možno je vzájemně "vyvážit" a tak nalézt ono potřebné ekvilibrium, tolik nutné k skutečnému uvědomění si klidu a ticha ve všem tom klokotavém projevení.
A teprve v tom klidu a míru se může ztratit vše, ale nemusí - takže k těm dvěma nahože bys mohl přidat - pro lepší porozumění - i to, co si dosazuješ za významy k tebou použitému pojmu "srdce", nebo-li konkrétněji k "ztratit to srdce"...
Opuštění konceptu vnímání skrze individuální mysl není Osvobozením. Je to jen změna v rámci myšlení, změna ve "vidění", konceptu.
Proto to může být tak snadné - jako lusknutí prsty.
Dilgo Khjentse říkal o moudrosti a soucitu:
"Tyto dva aspekty bódhičitty by nikdy neměly být oddělovány. Jsou jako dvě ptačí křídla: k tomu, aby mohl pták létat, jsou nutná obě. Nelze dojít k osvícení ani skrze samotný soucit, ani pouhou realizací moudrosti."
A ten soucit je tím "dítětem" tím srdcem, tím objetím.
Soucit i láska neexistují jen v rámci konceptu individuální mysli. Naopak, Skutečná Láska a Soucit jsou tím nekonečným oceánem na kterém se obrazně řečeno vytvářejí vlny individualit. A to asi v tvé neindividuální, přesto stále omezené zkušenosti chybí - i když to nemá komu chybět :-)
Jistě. Pokud si tvá mysl ustanoví nějaké východisko, jako například, že ví, co je a co není osvobození, není už problém zaujmout individuální rozlišující stanovisko.
To ustanovení východiska totiž zabezpečí automaticky rozlišení na já a ne-já, na věci, které jsou v souhlase s tímto východiskem a na věci, které jsou v rozporu.
Škoda, že místo toho, abys napsal věci tak, jak to máš ty sám, jsi použil formulace z jakési knihy, která sice definuje slovně totožné pojmy, avšak významově jsou mimo kontext, ve kterém jsi je použil ty. Pokud bych je použil v tebou vytvořeném kontextu, ve kterém jsi dříve sám slovo láska a soucit použil, mohlo by být v tomtéž kontextu napsáno také, že onen oceán je ale také současně i nenávistí a utlačováním, a byl by to pravdivý popis, který je ale zřejmě v kolizi s tím kontextem textu opsaným z knihy...
Jde opravdu jen a pouze o to, jaké východisko přemítající mysl zaujme - z tohoto východiska následně všechny jevy a děje odděleně "pozoruje" a hodnotí. Diskuze s možností poznání se liší od diskuzí jiných forem právě v tom, že jsou dodržovány určité kontexty, ve kterých se diskutuje o významech slov a ne o slovech samých. Pokud tato podmínka není dodržena, může nastat kolize různých kontextů, ve kterých jedno a totéž slovo má současně přímý i protichůdný význam. A uznáš sám, takto se dopátrat shody a poznání prostě nedá...
Umíš vidět i bez nějakého vztažného východiska? Pokud ano, zkus takto popsat onu lásku a soucit. A ještě, prosím, nevynechej to srdce... ;-)
K citaci
Cituji z knih, pokud formulace přesně vystihuje to co si myslím, cítím, či vidím. Co dobře vystihuje slovy moji vlastní zkušenost. Není nutné znovu formulovat již formulované. Nejedná se o argument a proto kontext je takový, v jakém je aktuálně použit.
A pokud použiji něčí formulaci, je slušné uvést i původního autora.
Srdce
Na úrovni osoby duchovní srdce,
Mimo koncept individuální mysli se jedná o Probuzené srdce - Bodhičittu - spojení soucitu a moudrosti
Láska a soucit
Skutečná Láska a Soucit není opakem nenávisti a utlačování.
Nenávist, utlačování a do značné míry i osobní láska a soucit jsou jen deformovanou Láskou a Soucitem. Příčinou deformace je osobní zaměření. Samo se udržující obranná snaha iluzorního individua - ega po udržení, přežití.
Jinak mám trochu dojem, že v rámci konceptu individuální mysli mi mylně přisuzuješ některé vlastnosti. Snad je to mým nedokonalým vyjadřováním.
Není tedy pravda, že je ve mně strach z práznoty, tedy se ve mně ani "nebere".
Pak rozvádíš mnou použitý pojem "Skutečnost" takto:
"Jinou otázkou se zdá být koncept skutečnosti a neskutečnosti - tento koncept vzniká jako důsledek pokusu o rozlišení, (v mém slovníku jako pokus o sebeidentifikaci individuální entity)."
Skutečnost je to co je. Bez nároku na to poznat či definovat individuální či jakoukoliv jinou myslí, co to je.
Už jsem k tomu jinde napsal:
"Promítáme si to, co známe a můžeme pochopit na to, co neznáme a pochopit nemůžeme.
Skutečnosti se můžeme snad jedině přiblížit setrváváním mezi rozpornými aspekty skutečnosti, bez úniku do nějakého konečného pojmového vysvětlení.
To oživuje, probouzí a otevírá oči. Logický konceptuální popis je pohodlný, nepravdivý, ukonejšuje hledající mysl a umrtvuje srdce, uspává."
Tvůj propracovaný koncept konceptu individuální mysli a jejího opuštění je tak logický, jasný a "úplný" že v něm už nezbývá místo pro Srdce.
A vvvotom to je :-)
Zdá se, že jsi konečně odhodil ten krunýř korektnosti a neutrality. Opravdu je to velmi vítaná změna. Co už tak milé není, je fakt, že význam pojmu kontext ti trošku uniká, ale není problém se tomu slovu vyhnout. Jde o významy, ne o slova sama.
O konceptech bychom mohli plkat léta, z mého úhlu pohledu - například - jsi jat přitažlivostí konceptu buddhismu až tak, že ho už jako koncept nevidíš. A pokud přijmu toto východisko, chápu i tvou touhu nalézat soucit i tam, kde z principu již není a ani již nemůže být. Koncept soucitu v tomto buddhistickém (?tvém) pojetí mi však dává za pravdu v mém prvním tvrzení, že soucit je projevem dualitního vidění světa, dokonce i buddhista se často programově věnuje soucitu k jiným bytostem, někdy dokonce i jen proto, aby získal lepší karmu v příštím zrození... ;-)
Nebudu tě přesvědčovat o tom, jak to je s těmi koncepty konceptů a jakou roli v tom zastává tahle píšící osoba - ty jsis zjevně názor udělal a mi ten tvůj názor nevadí, ba dokonce ho vítám - zbavuje mne nutnosti pokoušet osud a hromadu věcí upřesňovat a zjemňovat. Navíc zastáváš názor, že se individuální forma mysli může nějak přibližovat skutečnosti, konkrétně - jak jsi napsal - setrváváním mezi jejími rozporuplnými aspekty. Pokud se pamatuji, i asparsajóga tak nějak začíná; třeba tě to, jako mnoho jiných, dovede i k pochopení, jakou má pro tebe roli to, že vidíš skutečnost jako množinu aspektů, které navíc považuješ za rozporuplné. A zrovna ta asparsajóga na to jde velmi dobře a rychle vede vnímavou mysl k pochopení vnitřní jednoty těch vnějších rozporů, k nalezení něčeho, co by se dalo popsat jako těžiště pravé Skutečnosti...
Trošku bych naopak potřeboval vysvětlit, jak jsi dospěl k názoru, že osvícená Mysl (Bódhičitta) je Probuzené Srdce. Tenhle koncept v mahajáně není, a pokud se nemýlím, takto přímo to není v žádné nauce, se kterou jsem se setkal. Co tě vede k tomuto spojení?
Píšeš
"A zrovna ta asparsajóga na to jde velmi dobře a rychle vede vnímavou mysl k pochopení vnitřní jednoty těch vnějších rozporů, k nalezení něčeho, co by se dalo popsat jako těžiště pravé Skutečnosti..."
Ano, píšeš v podstatě to, co jsem měl na mysli až na tu rychlost a vnímavou mysl.
Ona totiž osobní potřeba rychlosti - netrpělivost a potřeba pociťovat svoji mysl (sebe) za nadprůměrně vnímavou, vede snadno ke sklouznutí ke "zkratce". Zkratka spočívá v tom, že vyloučíme některé zásadní rozpory ze zorného pole, smícháme hrušky z jablky a pak se nám nalezení nerozporného výsledku podaří relativně snadno a rychle. To co nalezneme ale není těžištěm pravé Skutečnosti. Tobě takhle ze Skutečnosti vypadl například diskutovaný Soucit, se kterým jsi se vypořádal tak, že jsi ho přiřadil pouze konceptuální mysli, jako "koncept".
Píšeš, že "jsem si už zjevně udělal názor" a že ti to nevadí. Co tím myslíš, že jsem si už zjevně udělal názor?
Diskutuji s tebou, abych zjistil co jsi poznal ty a případně se z toho poučil, případně i z tvých chyb. Jak sis mohl všimnout rozporům v pohledech na skutečnost se nevyhýbám, naopak je vyhledávám, žádný ucelený uzavřený pohled jako ty nemám, ani se ho nesnažím vytvořit. Základní je bezprostřední zkušenost bytí, pojmy a logické konstrukce jsou až druhotné, jsou to jen hypotézy. Nicméně tyto hypotézy pomáhají reflektovat zkušenost myslí.
I "osobno" - ego je součástí Skutečnosti.
V mé zkušenosti (či ve zkušenosti bez "mé") soucit a láska redukcí osobních aspektů Skutečnosti sílí, nikoliv ubývají.
Je velký rozdíl mezi pouhou změnou stanoviska, která vede ke zkušenosti neosobnosti
a zkušeností, která přichází jako výsledek redukce zdrojů a příčin osobních - sebestředných postojů a hnutí mysli, rozplétáním "uzlu srdce".
Pouhá změna stanoviska ke zkušenosti neosobnosti se totiž odehrává stále v rámci ega, nepřekračuje hranice osoby, i když se to tak může zdát.
Problém u tebe vidím v tom, že tvůj koncept ti brání v rozplétání "uzlu tvého srdce" protože jsi se dostal příliš vysoko - kde už žádné srdce ani soucit není, ani není co by se dalo rozplétat, ani není kdo by rozplétal, ani žádné rozplétání.
To nazývám "zamrznutím" v prázdnotě.
A ego je zachráněno, schovalo se za koncept své neexistence :-).
Ale to co ti píšu o tobě je jen a jen hypotéza, nikoliv "můj názor" či nějaké stanovisko. Byl by dobré, kdybys tuto hypotézu vyvrátil.
Možná by pomohlo, kdybys ses rozepsal o tom, "jakou roli v tom zastává tahle (tvoje) píšící osoba"
Osvícená Mysl (Bódhičitta) a Probuzené Srdce.
K tomuto spojení jsem dospěl vlastní zkušeností, přesněji řečeno, když jsem narazil na toto pojmové vyjádření, přesně korespondovalo s mojí zkušeností, proto ho používám.
Nevím, kde všude je či není toto spojení používáno, nejsem tak sečtělý, jako ty, ale já jsem na něj narazil u Chogyama Trungpy.
Na netu můžeš najít toto spojení např. zde:
http://praha.shambhala.info/index.php?id=3218
Takže od konce. Osvícená mysl (Bódhičitta) "A" Probuzené Srdce není to, co jsi napsal výše: "Mimo koncept individuální mysli se jedná o Probuzené srdce - Bodhicittu - spojení soucitu a moudrosti". Z toho druhého je cítit pokus o ekvivalenci, tedy že Probuzené Srdce "JE" Bódhičitta, z toho prvního je jasné, že Probuzené Srdce je rovnocenné Bodhičittě, ale není to totéž. Uskutečněným spojením Bodhičitty (centra intelektu a pozornosti) a Srdce (zdroje veškerého projeveného bytí) do jediné entity by totiž byl zrušen onen jemný vyvažovací proces, tvořící reálnou skutečnost, myslí pozorovatelnou jako soubor odděleně pozorovatelných jevů a dějů, a bez tohoto vyvažování by pravděpodobně vznikla neřízená řetězová reakce, Malé náznaky, jak by to asi mohlo vypadat. jsou vidět u případů, ve kterých si nějaký pozorovatel v jedno spojí emoce a city. Příklad takového vnímání si jistě už dokážeš určit i sám. A proto mne to spojení ve tvém vyjádření tak zaujalo, protože tvé projevy nic takového neříkají.
//protože se to nevleze celé, bude pokračování:
//
Zkusím to naposled, ale asi stejně marně - koncept buddhisticky nazírané kategorie "Soucit" není soucit, který je obecně chápán jako forma vztahu dvou a více individualizovaných (navzájem rozlišitelných) entit (vzájemné soucítění, přenos vnímání jednoho k druhému, lítost, vcítění se), a tedy v případě, kdy ona individualizace zmizí, mizí i onen soucit. Naopak, buddhismus za význam slova soucit považuje jistou (a dost přesně v buddhismu i specifikovanou) formu sebeobětování, vedoucí k úplné anihilaci odlišitelnosti a tím i zrušení onoho omezení individualitou, vznikajícího jako nutná podmínka vzájemné odlišitelnosti. Obecný soucit nikdy nemůže vést do stavu vnitřního ticha neprojevu (Šunjatá), naopak sebeobětování ve formě buddhistického soucitu tam vede. To, že ve stavu Šunjatá o soucitu (ať takovém či makovém) nemůže být ani řeč, v tom si rozumíme. TO, v čem si nerozumíme je fakt, že ty si představuješ, že stav Šunjatá je pouze jedním z nutných "kroků" k jakémusi "osvícení" konkrétní individuality, a tedy, že ona individualita jej může "překročit" a jako individualita existovat i dále – jako jakási individualizovaná forma Míllina "Pátého vnoru". Ono to ale takto není možné - a Míla to věděla. Jenže to, jak to ve skutečnosti je, je pro individualitu zcela nestravitelné, takže místo přesného pojmenování existence entity za současné neexistence jí přináležející individuality samé byl Mílou použit (starý známý termín z tibetského lamaismu) "Pátý vnor", který je vlastně pojmenován jako vnor z jiného důvodu, než klasické buddhistické vnory (popisují náhlé proměny vědomí) a tedy ani není "tím vnorem" doopravdy... ;-) Lamaistický buddhismus tento "vnor" přesně specifikuje jako formu obětné inkarnace do hmotné existence (viz slib buddhistického novice, kdy slibuje, že neprojde branou neexistence dříve, než budou všechny bytosti vysvobozeny z utrpení [individuálně vnímané existence]), avšak bez současné formy existence osobně vázané individuality. Bohužel se tohoto vyjádření chytily neposedné mysli řízené individualistickými touhami, a místo obětní inkarnace si přesunuly do tohoto pojmu jakési představy o "překonání" stavu nicoty se současným zachováním osobní individuality (v čase konzistentní identifikace sama sebe). A to je to, co bylo tématem onoho fiktivního rozhovoru a v podstatě i těchto komentářů. (Pro názornost dva citáty, jeden starý a druhý nedávný, nevím kdo to vymyslel, doufám, že mi promine: "Já se měním, ó Bože, já se měním…", "Chtěl bych zažít Samadhi, ale rozhodně nechci, aby mne to Samadhi jakkoli ovlivnilo!")
Vejitím individuálního vědomí do stavu šunjatá (neexistence individuality) finálně končí jakákoliv jeho konzistentní identita - to, že navenek to tak nevypadá, na tomto základním faktu nic nemění. Pokud existuje nějaká možnost zachování individuality, je to pouze možnost "neprojití" neexistencí a "vrácení se" před stav "Šunjatá" - v tomto případě se zachováním individuality, avšak silně nekonzistentně poznamenané zážitkem navozeného stavu osobní pomíjivosti (klasický je příklad "návratů" ze stavů komatu, kdy se individuální vědomí sice jako individuální identita vrací, avšak změna jeho vnitřní struktury je více než patrná a většinou i následná existence je zcela odlišná, než byla před propadem do komatického spánku).
To o čem píšeš jako o soucitu, je soucit na úrovni individua.
A z čeho vzniká, čeho je obrazem, odrazem tento individuální soucit?
Z neindividualizovaného Soucitu.
Tak jako v člověku - egu - který je deformovaným obrazem božím jsou dvě složky, rozum a cit tak v Bohu - Skutečnosti jsou dvě složky Moudrost a Soucit. Skutečnost není statická ale dynamická. Příčinou dynamiky je dynamický vztah těchto dvou aspektů Skutečnosti. Jejich vztah je Láskou. Ve spojení Moudrosti a Soucitu je Naplnění. Oddělení obou přináší nenaplnění, náš čas a prostor a roztáčí kolo samsára.
Do jaké míry je oddělení "skutečné" a "pevné", do té míry je "skutečné" a "pevné" i samsáro.
To co tu píšu je jen chabé přirovnání, pokus o obraz něčeho nezobrazitelného, zkušenosti, není tedy třeba bazírovat na pojmech - na použitých barvách, ale pokusit se poznat co je na obraze namalováno a jak to koresponduje s tvou/ne-tvou zkušeností/ne-zkušeností.
Asi nejsem dobrý malíř, tak to z toho třeba nepoznáš.
Ale učím se :-).
Příště to třeba namaluji lépe.
Symbolický obraz spojení Soucitu a Moudrosti je použit i v mé značce - tak jak se tradičně v Tibetském buddhismu zobrazuje.
.........................
To, že "stav Šunjatá je pouze jedním z nutných "kroků" k jakémusi "osvícení" konkrétní individuality, a tedy, že ona individualita jej může "překročit" a jako individualita existovat i dále"
si já vůbec nemyslím a nevím jak jsi na to přišel.
.........................
Ještě jsi nic nenapsal o tom
"jakou roli v tom zastává tahle (tvoje) píšící osoba" To by mi možná pomohlo lépe pochopit tvůj "koncept" :-)
Mám takovou prosbu, pokud ti to nebude vadit, nebudu již k tématu soucit nijak reagovat, protože spojení jako "neindividualizovaný soucit" je pro mne jen prázdné slovní spojení, takže k tomu nemohu nic doplnit a tedy to nechávám být.
S tou Šunjatou jsi mne na to přivedl sám, tímhle: 'Problém u tebe vidím v tom, že tvůj koncept ti brání v rozplétání "uzlu tvého srdce" protože jsi se dostal příliš vysoko - kde už žádné srdce ani soucit není, ani není co by se dalo rozplétat, ani není kdo by rozplétal, ani žádné rozplétání.
To nazývám "zamrznutím" v prázdnotě.
A ego je zachráněno, schovalo se za koncept své neexistence :-).'
Prostě si nedokážeš připustit, že by vše mohlo jít samo, bez aktivního "rozplétání" čehosi, čemu taky moc nerozumím - fakt, uzly na srdci? to musí setsakra bolet, a nejsou to jen bypasy po infarktu? - to bych asi byl schopen pochopit... ;-DDD
Nenapsal a ani nenapíšu. Mi nejde o to, aby tu osobu někdo chápal a tím potvrzoval její existenci a utvrzoval jí v její skutečnosti. Naopak, pokud to jde, tato osoba se vytrácí, aby mohla zmizet, bez toho, aby po ní bylo jakkoli truchleno.
;-)
Doplňující vysvětlení:
"protože jsi se dostal příliš vysoko - kde už žádné srdce ani soucit není, ani není co by se dalo rozplétat, ani není kdo by rozplétal, ani žádné rozplétání.
To nazývám "zamrznutím" v prázdnotě."
Tato prázdnota "příliš vysoko" totiž není Šůnjatou. Je to je ta bezvýznamná prázdnota, o které mluvil Chuej Neng. Je to prázdnota která je stále ještě stále v rámci ega, nerozpouští ego, neosvobozuje, v podstatě není pravdivá.
Jak říkával pan Tomáš: "Pravda je stav bez ega" a to tato prázdnota není.
Tu prázdnotu, to pouhé opuštění konceptu vnímání skrze individuální mysl, jsem zažil a žil už dávno, vydrželo mi to asi deset let, postavil jsem si na tom také svoji věrozvěsteckou trafiku, harém posluchačů a poučoval druhé.
A pak ..snad Milost, veliká životní láska "na život a na smrt" mi pomohla se z tohoto zamrznutí dostat dál. Objevilo se ne-osobno překračující hranice ega, života i smrti, času i prostoru. Objevil se nezměrný soucit, krása, láska, nebo jak to nazvat. Naprosté živé nepochopitelno, vymykající se jakémukoliv konceptu a uchopení myslí.
Od jistého bodu již nelze pokračovat kvůli sobě, protože není kdo, kam a proč by pokračoval. Jen soucit a vědomí neschopnosti pomoci bytostem z utrpení se stane "neosobní" motivací, pokračovat dál. Tato motivace umožňuje a vynucuje si kráčet tam kde není z pohledu rozumu kam kráčet, není kdo by kráčel a pomáhat tam, kde není komu pomáhat a od čeho.
Tady už žádný koncept prázdnoty a formy nepomáhá, naopak brání omezuje a zatemňuje.
Je třeba každý večer, každou hodinu každou minutu odložit vše čeho jsme dosáhli, vše co jsem vybudovali, vše co jsem již dříve řekli a udělali, osobno i ne-osobno a začínat znovu.
Otázka Ramany Maharišiho "Kdo jsem já" je chápána obvykle jen jako otázka "jak to je". Je dobré se také tázat ve smyslu "Proč to je", "Proč jsem já"? Proč je vůbec něco, proč je to zrovna tak a ne jinak. Proč teď aktuálně druhý trpí, to utrpení, ač klamné je zároveň skutečné, palčivé. Je v této naší aktuální skutečnosti a ten druhý není jen snovou postavou, je obsahem živého vědomí a to vědomí trpí, představa netrpí. A odpověď je třeba zažít, nikoliv si ji jen intelektuálně zodpovědět nebo odmítnout jako nezodpověditelnou. Intelekt toto nemůže zvládnout ani pochopit.
Možná právě otázka "Proč" probouzí to srdce, ten soucit, o kterém mluvím.
Krishnamurti to hezky formuloval:
Umírat každou minutu, žít každou minutu.
Ty jsi ale už hodně pracoval, hodně nalezl, hodně se osvobodil, hodně toho víš, hodně lidem jsi pomohl, hodně lidí tě uznává, tak to je pak těžké to všechno zmuchlat, utřít si s tím zadek, hodit to do záchoda a začínat znovu. Nebo ne?
.............................
O "uzlu srdce" tuším mluvil také Ramana Mahariši jako o "hridaja granthi" Není mi známo, že by měl bypas. :-)
To ale neber jako argument, že to někdo říkal.
Jestli opravdu nemáš uzel srdce, pak není co řešit :-).
Zapadl jsi do konceptu intelektuálního nihilismu, to tě tedy lituji.
Deset let? Lituji tě tedy desetinásobně.
Dostal jsi se z toho? Gratuluji.
Bohužel nemohu s tebou sdílet tvé nadšení, protože ne-osobno se nemůže „objevit“. Objevit se může zase jen myšlenkový koncept hraní si na ne-osobno. A jenom koncept si může namyslet takové atributy, které popisuješ. Škoda, že jsi nezůstal v té formě vnitřního úžasu, který velmi dobře popisuješ. Místo toho jsis zase vytvořil koncept ne-osobna. Chápu, „Pravda je - přece - stav bez ega...“
Možná by ses do toho prvotního stavu vědomí mohl vrátit s poznatkem, že jej není potřeba nijak uchopovat a popisovat. Vydržíš-li v tomto prvotním stavu, zákonitě se sám od sebe počne rozprostírat. Ne „někam“, ale přesto rozprostírat. Zmizí koncept bytostí zmáhaných utrpením, zmizí i to utrpení samé, zmizí dokonce i to rozlišení „bytosti“ a „já“. Kdyby to mohla posuzovat vnější mysl, asi by to popisovala jako „zamrznutí“ - ale ne v prázdnotě, ale někde v „půli cesty“... ;-)
Jenže mysl to posuzovat nemůže, protože je sama pouze plně zírající v tom vnitřním úžasu. A tato její saturace - a tedy i neschopnost uchopovat a pojmenovávat - smete veškeré nejistoty, které to uchopování a pojmenovýní s sebou nese. Zmizí-li nejistoty, zmizí i potřeba sebeobhajoby mysli – vše je právě tak, jak to právě je.
A tak to ticho a klid - které je u vědomí s roztěkanou akční myslí, skryto nekdě v pozadí za těmi tak nádhernými a přitažlivými snovými myšlenkami - to ticho a klid vyplní vše. A tímto naplněním tichem, klidem a mírem ustanou i ty poslední tiky a potřeby po nějaké sebeidentifikaci, sebevymezení, poslední touhy po výjimečnosti a smysluplnosti. Zbude jen ticho a klid – Šunjatá...
A kdo mne to lituje?
Proč mne lituje?
Čím se ten intelektuální nihilismus liší od toho, co popisuješ jako Šunjatu?
"píšeš"
"A tak to ticho a klid - které je u vědomí s roztěkanou akční myslí, skryto někde v pozadí za těmi tak nádhernými a přitažlivými snovými myšlenkami - to ticho a klid vyplní vše. A tímto naplněním tichem, klidem a mírem ustanou i ty poslední tiky a potřeby po nějaké sebeidentifikaci, sebevymezení, poslední touhy po výjimečnosti a smysluplnosti. Zbude jen ticho a klid"
To je přesně ono, kvůli čemu mne lituješ, nebo kdo mne to lituje:-)
Dokonce zde byl trvale pocit neexistence osobní vůle v činnosti, aktivně se projevovalo cosi co bylo v naprostém souladu s tou nehybností něco jako Boží vůle a to naprosto jistě a rezolutně. Bylo to naprosto nepochybné, nepotřebovalo to vnější potvrzení. Zračilo se to v očích, Míla to potvrdila jako prozření.
Jenže to z dnešního pohledu nebylo Probuzení. Přirovnáme-li to ke spícímu a snu, bylo to jen uvědomění si spícího, vědomé rozpuštění snu v blaženém stavu spícího.
Skutečnost ale zdaleka není jen tímto snem.
Ještě kdybys mi mohl zodpovědět uvedené tři otázky výše a už ti dám pokoj :-)
nazdar cizinče,
koukám, že si to tady užíváš.... :-))))
Miro, pokud ten rozdíl nevidíš, nemám prostředky, jak ti ho ukázat. Snad jen - zkus se zaměřit na to, co jsi popsal jako "dokonce...", ten stav vnitřního klidu je totiž trvalý a je zde stále, nemůže zmizet a nemůže se objevit. To jen neklidná mysl ho "objevuje" a "přizpůsobuje" si ho, hraje si s ním a znuděně odchází na jiné písečky, hledat zase nějakou potravu pro své popisy a interpretace, pomocí kterých rozlišuje a doufá, že poznává...
A litování a gratulace? Nevšímej si toho, to byla narážka na jeden zenový příběh - ale už je to pryč...
;-)
Lamíku, užívání si pozice cizince na vlastním území?
Když už to přišlo, tak asi ano, i když si nejsem jist, zda ten "cizinec" je stejný jako dříve...
;-)
No trochu jsi to s těmi odpověďmi odbyl.
Zkus ne mi to ukazovat, ale zodpovědět jednoduše položené otázky (a to nejen pro mne):
1.
Kdo se to ptá, když ty ani já vlastně nejsme,
2.
Proč se ptá (proč to dělá) když není třeba nic dělat - nebo je?
3.
Co je intelektuální nihilismus a čím se liší od toho, co popisuješ jako Šunjatu?
Buď se pokus upřímně odpovědět, nebo upřímně napiš, že nevíš.
A pokud nechceš odpovědět nebo se odpovědi vyhnout, zamysli se nad tím, Kdo nechce odpovědět a Proč nechce odpovědět.
Pak už ti dám konečně pokoj a naše nokturno - nejen tvoje sama se sebou, ale nokturno se dvěma skutečnými/neskutečnými diskutéry bude moci skončit :-)
Otázka stejný nebo jiný je tak trochu zapeklitá :-)))To sám dobře víš. :-)
Pod tím nickem jsem Tě četl a rozeznal naposledy.:-)
Nechť se Ti daří. :-)
Miro,
zajímavá je pouze ta třetí otázka, ty první dvě jsou jen pošťuchování, ale jak chceš:
1.a Ptá se ten, kdo chce aby se o něm vědělo, protože odpověď na otázky už má v sobě - kdyby se nechtěl vydělit, neptal by se.
1.b Ptá se ten, který se pokouší zastavit vlak strhávajících myšlenek - otázka je někdy stejně dobrá jako probouzecích pár facek.
2. Ptá se proto, protože někdy je čas otázku i slyšet vyjádřenu slovy.
3. Intelektuální nihilismus je hra mysli na vnější znaku vnitřního klidu - od Šunjaty se liší tím, že veškerá ta hra je centrická a centrem je pozorující individualita - osoba, i když je ukryta za rouškou hrané neosobnosti.
A jen tak pro jistotu, abys jsi se náhodou nezmýlil: ty mi dát pokoj nemůžeš - jak bys to, prosím tě, chtěl udělat, Mistře?
;-)
Lamíku, "cizinec", tak jsi mne pojmenoval přece ty sám - ale jsem rád, že to stále funguje...
Díky za to. ;-)
Když myslíš, že pokoj ti dát nemohu, tak tedy musím bohužel pokračovat :-)
Ty odpovědi 1a, 1b a 2 tak opravdu cítíš? K takovým spekulativním extrémům vede obvykle spíše ten intelektuální nihilismus, jak jsi ho popsal, strach z přiznání si osobního postoje.
Myslíš si, že otázka Kdo a Proč je jen pošťuchováním?
To jsou naopak základní otázky a teprve po jejich pravdivém zodpovězení má vůbec cenu něco dalšího formulovat či precizovat.
Asi by ses oprávněně mohl zeptal "když seš tak chatrej, tak jak bys odpověděl ty?"
Tak se nebudu vyhýbat odpovědi a rovnou odpovím, co vidím.
1.
Je zde tázání se
2.
Je zde potřeba ptát se
Proč je zde potřeba ptát se a kdo tu potřebu má? Tak by se mělo pokračovat.
Intelektuální nihilisté mají obvykle potřebu popírat svoje osobno a natírat svoje osobno na neosobno, protože "osobno" je pro ně něco nižšího než "neosobno". Už tato potřeba vypadat (třeba i sám před sebou) "neosobně" je dokladem, že v čele takové duchovnosti je stále ego a jeho potřeba být lepší, být správně, zkrátka být. Tentokrát se to ego potvrzuje na dosažení údajné "neosobnosti", šunjaty, na svém deklarovaném "zániku".
A víš, podle čeho se ještě spolehlivě pozná, že to je stále ego?
Nedokáže být hloupou, nedokonalou, směšnou, neznámou, čistě osobní bytostí. A proč? Nejspíš proto, že by to bylo pod jeho úroveň.
Hele, konečně tvým slovům rozumím, a s tím nihilismem máš vcelku pravdu, pokud ta neosobnost je vycizelovaný kompilát z kontaktu s učiteli (ať osobními či papírovými). Pokud ale ta neosobnost je důsledkem určité "konstelace" vědomí, nastává ta řídká, avšak o to cennější zkušenost zániku pohledu skrze individuální omezení (onen "zlom"). To, co následuje nelze nazvat "dosažení", a to z mnoha důvodů, z nichž ten hlavní je v tom, že to tady je stále, jen je to jaksi - v tom omezení pohledem individuality - opomíjeno, jako příliš prosté a dokonce i nezajímavé (v daném rozpoložení mne napadá příměr "nezajímavé" = málo extatické, možná to bude takto trošku srozumitelnější).
Celá naše interpolace (= hledání společného "bodu") se točí okolo dvou věcí - tedy, alespoň se mi to z mého pohledu takto jeví - tou první je úloha individuality v procesu uvědomění si skutečnosti, tou druhou je kritický bod ztráty pohledu osoby ("osobou"), a hlavně toho, co následuje po tomto stavu, který osoba chrakterizuje (a nemůže jinak) jako nebytí...
Vrátím se k tomu, co jsi napsal - "ego nedokáže být hloupou, nedokonalou, směšnou, neznámou, čistě osobní bytostí". Mimo repliku, že něčím takovým opravdu "nedokáže být", protože tím prostě "je" ("dokáže být" evokuje možnost, že taky "dokáže nebýt" a to skutečně není pravda - ego je závislé na své existenci, i kdyby ji mělo silou vůle vnějškově popírat, stejně vnitřně závislé zůstává), tedy mimo tuto repliku je zde ještě jeden zcela konkrétní ukazatel, jak to "ve skutečnosti" s tím egem je. Ono to totiž není až tak, jak to píší různí lidé v učených knihách. Ono je to mnohem prostější - použiji slova, která charakterizují tuto skutečnost našeho (západofilosofického) "ega" ve světě čchanu - vcházení a vycházení. Příklad je velice jednoduchý - nejde o nic jiného, jen o změnu pohledu - pohled z pozice individuality (osoby,"ega") a pohledu Celku. Pohled Ega je takový, že vcházení chápe jako "vejití do sjednocení" a vycházení "návrat" do - pro něj - normálního stavu. Pohled Celku je na tom obráceně - vcházení je vnímáno jako "převzetí" onoho omezení individualitou a vycházení je opuštění tohoto omezení. Z toho ale vyplývá hodně zásadní věc - projevy individuality vzniklé vejitím celku do omezení jsou zákonitě charakterizovatelné jako projevy osoby, ega, avšak není to tak, jak jsi popsal, ale naopak, tato individualita se projevuje s vědomím své pravé podstaty - a proto jí není nijakým problémem ze sebe udělat humornou či jinou formu osoby. To, co ji však zcela konkrétně odlišuje od osob, které si své pravé podstaty nejsou vědomy, je její nesetrvačnost.
Osoba, bez konkrétní znalosti své pravé podstaty totiž odvozuje všechny myšlenky od své osobní existence, vychází ze své "minulosti" a vytváří si pomocí "plánů" svou "budoucnost". Tato vazba mezi minulostí a budoucností se do přítomnosti promítá jako jistá setrvačnost (konzistence) její identity. Osoba (respektive lépe "konkrétně projevená forma projekce celku"), která si je vědoma své pravé podstaty (to "vlny a moře") takovou setrvačnost udržovat nemusí, protože svou individuální existenci nemá potřebu udržovat, neboť si je vědoma, že je to pouze pomíjivá vnější forma. A proto ji v takovém případě nedělá problém být i hloupou, nedokonalou, směšnou, neznámou, čistě osobní bytostí. Bohužel, při pochopení souvislostí tyto charakteristiky dokáže "poučená osoba bez znalosti své podstaty" docela věrně "zahrát", co však "zahrát" nedokáže je ta nesetrvačnost s puncem přirozené opravdovosti a tedy i čisté skutečnosti. A to ji vždy a jednoznačně "prozradí". Proto mnoho lidí, při setkání s takovou "podstaty si vědomou" osobou je unešeno a snaží se to vyjádřit nějakým opisem, například tak, že ta osoba "voní" opravdovostí...
Proto pro mne a mé vnímání není podstatné, jak se kdo vidí sám o sobě, co o sobě sama tvrdí, dokonce ani není podstatné, jak se navenek projevuje. Velice podstatné jsou pro mé vnímání ale ty skryté "voňavé atributy", a tou je jistá forma laskavosti či laskavé akceschopnosti, která do světa vnáší prostor a důvěru, a schopnost jakéhosi vnitřního sebeobětování bez očekávání zpětné reakce (přijmutí oběti, potvrzení převzetí, pochvala atd.) - prostě tato osoba udělá to, co je v dané chvíli pro ni to "správné" (rozebírání, co to je "to správní" je otázkou smyslu existence a to je fakt mimo rámec) bez ohledu na to, zda - a vůbec - si toho někdo všimne, natož aby ji za to někdo ohodnotil.
Ano, ta druhá "charakteristika" je velmi podobná tomu, co jsem se snažil popsat jako mé vnímání onoho "buddhistického chápání soucitu". V podstatě je to ono, ale bez té první "charakeristiky", bez té laskavosti a laskavé akceschopnosti je to často pouhý exhibicionismus a forma pokusu o kupčení s "osudem".
Ahoj, se zájmem sleduji vaši debatu, je pro mne v mnohém podnětná. Mám k Nikde.Nikdo prosbu.
Mohl bys jěště jednou a třeba za použití jiných slov vysvětlit ono vcházení - vycházení? Přiznám se, nemohu to uchopit, nevidím ten rozdíl..
Díky moc.
Vcházení a vycházení.
Ano, to jsi velmi pěkně popsal.
Je to pěkně popsaná a vysvětlená zkušenost neosobnosti. Myslíš, že to je vše, že dál už cesta nikam nevede?
Přirovnáme-li celou situaci ke snu, pak ta Jednota, jak ji zde popisuješ, je jen rozpuštěním snu v blaženém nerozlišeném stavu spícího. Není probuzením ze spánku, není to celá Skutečnost, není to Poznání, není to Osvobození -rozpuštění tendencí, které stále generují další a další sny.
Vcházení a vycházení? zatím mne nenaťukla žádná myšlenka k tomuto tématu, která by přinesla něco podnětného - ale čas ještě nekončí... ;-)
Mirovi:
http://nikdenikdo.blogspot.com/2009/09/z-diskuze.html
Okomentovat