Vcházení a vycházení.
Ano, to jsi velmi pěkně popsal.
Je to pěkně popsaná a vysvětlená zkušenost neosobnosti. Myslíš, že to je vše, že dál už cesta nikam nevede?
Přirovnáme-li celou situaci ke snu, pak ta Jednota, jak ji zde popisuješ, je jen rozpuštěním snu v blaženém nerozlišeném stavu
spícího. Není probuzením ze spánku, není to celá Skutečnost, není to Poznání, není to Osvobození -rozpuštění tendencí, které stále generují další a další sny.
Myslím, že jsi tématicky narazil na základní bludný kámen, na kterém se hnedle zkraje nechá zmást celých 999 jedinců z tisíce (jasněže parafrázuji Buddhu ;-).
Mnoho lidí, pod dojmem různých kejklířů a fakírů má představu, že ono poznání, osvobození, probuzení [se] z Morfeova spánku je něco výjimečného a exkluzivního. Dokonce pod dojmem knih a proslovů Daisetza Suzukiho, Mahariši Mahéš Jogiho, Rajaneeše a jim podobných, mají ještě navíc potřebu jakéhosi na vnějšek se projevujícího potvrzujícího prožitku... - bohužel, jejich představy ale neopustily rámec osobní identity, a tak si vysnívají onu exkluzivitu a výjimečnost také pouze jako ryze individualisticky osobní (takové to "však ještě uvidíte..."), případně si dokonce tento prožitek ještě transformují do ryze subjektivně osobní roviny jakési nezávislosti na hmotné formě, nezávislosti [jejich osoby] na přírodních zákonech a dokonce i nezávislosti [jejich osoby] na zákonech kauzálních (aka: "ovládnu tvořivé síly vědomí...", "proměním tento svět dle svých představ o správnosti a dobrotě...."," zvítězím nad smrtí...", "spasím všechny a všechno - aby to všichni viděli..." atd.).
Zcela v tomto vysnívání si své optimisticko-ambiciozní převratné budoucnosti ztrácejí uvědomění, že ona individualizovaná osoba je ryzí projekcí právě těch zákonů hmoty a kauzality - ony ji tvoří a vytvářejí - a jakékoli překročení těchto zákonů znamená pro onu osobu neexistenci či přímo anihilaci. Nejde však vůbec o nějaké "bezbolestné" rozpouštění, ve smyslu, že by tato osoba do celku přenášela něco jí vlastního (nehledě na to, že ve skutečnosti nic nemá a ani nic mít nemůže, ať si o tom sama myslí co chce...) - jde opravdu o totální zničení osoby a všeho, co s ní přímo souvisí bez jakéhokoli rezidua...
Ta tvá otázka je tedy velmi jednoduše zmapovatelná a tedy je i na ni jednoduchá odpověď - ANO, PRO INDIVIDUÁLNÍ osobu je to VŠE. Konec. Finito. Morte.
A protože se tato stále se bránící osoba ani nechce případnou hraniční situací zabývat, snaží se tento svůj neodvratitelný zánik banalizovat do vzletných slovních vyjádření, ve kterých si uschovává toužebně ukrývanou naději na své zachování, své povýšení, svou existenci a svou trvalost...
Zkus zapátrat ve vědomí po tom, že může být jak neosobnost, tak také i ne-osobnost... ;-)
pátek 4. září 2009
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
6 komentářů:
Ano, máš ve všem co píšeš pravdu. Mnoha lidem se nechce na konci duchovní cesty zaniknout. A je mnoho "Mistrů", kteří jim dávají naději na něco jiného, velkého.
O to mi nešlo v položené otázce. Otázka nestojí, kam vede moje nebo tvoje cesta dál.
Zajímalo by mne, ne jaká je tvoje logická představa o tom co je možné a co není, ale jaká je tvoje zkušenost.
Mám dojem, že 999 jedinců z tisíce, kteří se nelekli smrti osoby a vešly do ne-osobnosti a zase z ní vycházejí nebo přesněji řečeno částí bytí tkví v ne-osobnosti a částí v osobnosti (jedná-li se o stav trvalý),tak že těchto 999 jedinců interpretuje zkušenost ne-osobnosti, či ztrátu osobnosti jako konečné probuzení, jako konečný stav a setrvávají v tom a nevědí co dál, protože logicky nelze jít dál, protože není nikoho, kdo dál šel, není kam jít, není žádné dál, není nic a je to, co je.
Vše co je známé zde končí a zároveň pokračuje.
To všechno je jasné a logické.
Zkus o tom ale méně přemýšlet, méně to precizovat a více pozorovat, co se skutečně děje.
A co se děje? To, že je tu dvojnost osoby a Jednoty (Jednotou ty nazýváš ten stav rozpuštění snu). Je zde stále něco, co je schopno si tuto dvojnost uvědomovat. Je zde stále něco, co je si uvědomuje stav ne-osobnosti. Neříkám, že je to osoba či individualita, ale je zde stále vědomí, uvědomování. Nebo snad ve tvé zkušenosti není?
Neptám se na nějaký advaitistický logický koncept, zda je to možné, nebo to není možné, a kdo o tom či opaku toho něco napsal, ale na "tvoji" bezprostřední zkušenost. Tím "tvoji" nemyslím ani osobu ani ne-osobu, ale toho, KDO má tu zkušenost konce, ztráty a obnovy osobnosti. Toho, kdo si to uvědomuje.
Pomocí slovníku, který jsi vymezil svou otázkou, to, na co se v otázce ptáš, popsat nejde. Ano, je to obecně platná situace - k tomu, aby mohlo být mnohému tazateli po "pravdách" a "zakušeních" odpovězeno, musí v jeho mysli existovat vhodné pojmové a zkušenostní zázemí. Je to také důvod, proč většina lidí navzájem silně nevraží na názory jiných lidí - stejné pojmy mají přiřazeny k jiným zkušenostem, a v takovém případě je jakákoli komunikace, vedoucí k pochopení a poznání, možná jen jako projev schopnosti přijmout stanoviska a slovník toho, kdo hovoří.
Pokud se tedy jedná o zkušenosti, zcela a zřejmě přesahující aktuální schopnosti posluchače, v podstatě nelze odpovědět tak, aby to byla ta požadovaná odpověď - lze pouze ukázat cestu, jak se ze současné pozice posluchače k té odpovědi dobrat. Znamená to ale to - na co jsem upozorňoval již dříve - znamená to změnu v mysli a někdy i ve vědomí toho, kdo tu odpověď hledá anebo vyžaduje. S tím nelze udělat nic, pouze to lze jako fakt přijmout.
Ze tvého popisu vychází, že ti nechybí prožitek Celku, ale chybí ti prožitek Celku jako vlastního přirozeného stavu. Možná nepochopením rozhraní mezi džnanou a advaitou, možná jen nepochopením slov vyřčených či psaných ti stále ve tvém prožitku Celku zůstává cosi, co tento prožitek sleduje, hodnotí a analyzuje. Něco, co se tento prožitek snaží někam vřadit, popsat a přivlastnit si ho. Všechny tyto činnosti ale ve svém základě brání uskutečnění Celku jako Skutečnosti. Je to podobné, jako bys popisoval vůně světa, ale sám bys byl v hermeticky uzavřeném akváriu, do kterého ty opravdové vůně nemohou proniknout. Pozorovatel se prostě musí smířit a vyrovnat se skutečností, že ten pravý prožitek Celku nelze pozorovat a dokonce ho nelze ani analyticky zkoumat.
Zpočátku tento "zábleskový" prožitek Celku osobou tuto osobu pozmění ve smyslu jejího otevření dalším možnostem a stane se pro ni velmi přitažlivým. Tato přitažlivost dále napomáhá rozvíjení schopností individuální mysli akceptovat skutečnosti, které ji překračují a umožňují ji se pomalu stávat více reflexívní místo toho, aby byla - a do té doby výhradně - aktivní a reaktivní. Tato přitažlivost se však neustále zintenzivňuje až do stavu, který velice výstižně nazvala Christina Groff 'Žízeň po celistvosti". Vše je najednou pro tuto celistvost obětovatelné a stává se pouze otázkou času a situace kdy k tomuto totálnímu obětování dojde...
Pokud se na toto obětování dívá svou analýzou individuální mysl, vidí v ní pustotu a ukončení. Často se ve snaze zachovat svou vlastní individuální existenci si tyto své analytické závěry přenáší do svých vzorců myšlení - a následně, začne skrze tyto vzorce filtrovat realitu tak, aby skryla svou závislost a podmíněnost.
Ona zakusená přitažlivost ale v pozadí trvale působí, a i když se dlouhou dobu zdá, že mysl se stává větším a větším pánem situace, ta přitažlivost ji nakonec "umravní" a dovede na její místo i k naplnění jejího poslání.
A teprve v tomto okamžiku by bylo možné popisovat ty zkušenosti, po kterých pátráš - jenže v tomto okamžiku už je to vnímáno jako zcela zbytečné, protože už jsou reálně zakoušeny napřímo, a jakýkoliv vnější popis je vnímán, jako velmi málo vyjadřující onu jemnou esenci přímého prožitku existence se ztišenou myslí a plně otevřeným srdcem.
;-)
Nemám ambici analyzovat Celek, ale zkusím se jen decentně dotknout toho, co ve své odpovědi píšeš a proč to asi to píšeš.
Píši to vše pro tebe, nikoliv proti tobě.
1.
Napsal jsem
"Je zde stále něco, co si uvědomuje stav ne-osobnosti."
A jak ty to interpretuješ?
"... že ti stále ve tvém prožitku Celku zůstává cosi, co tento prožitek sleduje, hodnotí a analyzuje. Něco, co se tento prožitek snaží někam vřadit, popsat a přivlastnit si ho."
Jak jsi na to přišel? Neplatí to spíše tak trochu pro tebe?
Zeptám se tedy jinak. Je Celek si sám sebe vědom?
2.
píšeš:
Pozorovatel se prostě musí smířit a vyrovnat se skutečností, že ten pravý prožitek Celku nelze pozorovat a dokonce ho nelze ani analyticky zkoumat."
Zde asi chybně ztotožňuješ pojem pozorovatel a ego. Skutečný pozorovatel se nemůže dost dobře s ničím smířit ani nesmířit, ani analyzovat. Maximálně může pozorovat, lépe řečeno může zde být vědomí něčeho tedy např. nějakého smíření se, analýzy nebo nemožnosti analýzy, přivlastňování atd..
3.
Nejsem tazatelem po "pravdách" a "zakušeních",
stejně tak nepátrám po zkušenostech - jak mi připisuješ.
Pouze ti kladu otázky, které by sis možná měl položit sám. Možná by ti mohly pomoci všimnout si něčeho, co si třeba přehlédl, třeba toho, z čeho pramení tvoje motivace k sebe obhajobě.
Pěkně jsi sám příčinu takové motivace pěkně vyjádřil, když jsi napsal:
"Často se ve snaze zachovat svou vlastní individuální existenci si tyto své analytické závěry přenáší do svých vzorců myšlení - a následně, začne skrze tyto vzorce filtrovat realitu tak, aby skryla svou závislost a podmíněnost."
Myslíš, ze pro tebe už to vůbec neplatí?
A jejda - už je zase s tebou legrace... ;-)
Skoro bych si to tvé psaní dovolil přirovnat k citátu "nejlepší obrana je útok...", protože jsi jen vytrhl z kontextu pár vět, vložil je do kontextu jiného (ano, ano - vzpomínám si, že už dříve jsi prokázal, že pojem "kontext" ti nic neříká, ale přece, co je moc, to je příliš...), a tak ti není nijak problematické mé poznámky postavit do úplně jiného světla a skrze toto dokazovat.... Ale co "dokazovat"? (...a hlavně proč?) ;-)
Ale konkrétně -
1. - to si tak spojuje pouze "tvá mysl".
Moje replika byla na úplně jinou myšlenku, a tedy přesně na tu, kde vypisuješ své myšlenky o ne-osobnosti a svém postoji k zenovým popisům Prázdnoty, které tě asi velmi přitahují (i když stále ti jejich skutečná podstata zůstává utajena - a dost možná právě proto...) - specielně na to, jak usuzuješ, že ti, kdož se nelekli smrti osoby, v tomto stavu "prázdnoty" stále zůstávají, protože prostě (podle tebe) nevědí co dál...
A otázka, zda si Celek může být sám sebe vědom...?
Kdyby měl Celek nějakou osobní formu, tak by se mohlo dát hovořit o tom, zda má či nemá jakousi formu sebeidentifikace; Celek však žádnou osobní formu nemá, takže tato otázka postrádá smysl už sama o sobě - a možná právě proto je tak "zajímavá" a "přitažlivá" pro neklidnou mysl, která mocí mermo chce nějaké to palivo pro svůj výbušný motor, umožňující ji myšlenkovou mobilitu, a tedy i tak žádané neutuchající podněty...
2. V tomto bodě jsi zase úžasně opakující naučené poučky, kteréžto ale naopak postrádá pochopení souvztažností (kontextu). Ve svém vyjádření bez bázně a hany mixuješ pozorovatele (rozlišujícího) a pozorovatele (existujícího), aniž by ti to činilo sebemenší problém. Jak se tak [v józe] říká - unce praxe vydá za tuny teorie....
Navíc - v kontextu toho zdrojového odstavce - je ten konkrétní pozorovatel charakterizován, jako individualita hledající své vymezení vzhledem k okolí, a to je zcela přesná identifikace, která by měla zamezit úvaze o ztotožňování pozorovatele a ega. Onen Ramanův "Poslední Pozorovatel" je de facto jen zástupný pojem, použitý hlavně pro přiblížení celého systému atmavičary ke konkrétním lidem - pokud se po této cestě vydají a budou se k tomuto bodu, zástupně popsanému jako "Poslední Pozorovatel", více a více "přibližovat", ten prvotní význam se promění a nabude zcela konkrétních forem, což zákonitě vede na míle daleko od používání téměř učebnicových příměrů, které jsi použil.
(A malá exkurze do advaity: pozorovatel je vždy subjektívní - ať to připouštíme, či nikoliv - ta nejzazší forma je zárověň i ukončení transformace individuálního vědomí v linii džnana; skutečná advaita navazuje na linii džnana až teprve v tomto bodě, kdy jakýkoli identifikovatelný pozorovatel načisto zmizel.)
3. Místo kladení sofistikovaných dotazů - ve kterých se velmi osobitě snažíš ve skrytu slov obhájit sama sebe a svá stanoviska - bylo by rozhodně prospěšnější, kdybys na své dotazy zkusil odpovědět ty sám. Třeba zjistíš, jak je to ve skutečnosti, a veškeré potřeby sebevymezení a sebeidentifikace se samy promění v to, co tak úpěnlivě stále hledáš. ;-)
A odpověď na poslední otázku zní - nevím, (...).
;-)
Nenech prchlivost cloumat svým majestátem :-)
Asi na to, nejsi zvyklý, že s tebou někdo diskutuje o tvé zkušenosti, na to, že tě někdo vyrušuje základními otázkami v tvém advaitistickém nebi, že se někdo odvažuje o něčem v souvislosti s tebou pochybovat.
Znám hodně takových podobných osobně, zejména z okruhu následovníků Míly, kteří se navzájem respektují ve svém "poznání" a bojí se navzájem na cokoliv zásadního zeptat, zejména Míle se báli takové otázky klást, aby se neukázalo, že něco nevědí nebo že nemají "tu" zkušenost, že jsou málo pokročilí. "Nepatřičným" otázkám se bránili a asi ještě brání podobně jako ty. Také na ně dojde :-)
Já se ale nebojím, že by mi mohl někdo vzít moji zkušenost, protože je skutečná, i je mi úplně jedno, kdo si co o mně myslí, protože to na té zkušenosti nic nemůže přidat, ani ubrat. Nemám žádné ovečky, nejsem nic, nemám nic, ani žádné "názory", tedy ani na ničem nemohu ulpívat. Nemohu tedy ani nic ztratit, nemusím se o nic bát. Nemám co a proč bránit. Dokonce ani o výše uvedené atributy, které přisuzuji mojí osobě, se nebojím, protože jsou skutečné, není je třeba pěstovat, udržovat, obhajovat. Dokonce se nebojím ani "svého" osobna, nebojím se říkat "já". Jsem tak bližší normálním lidem. Nemusím o sobě mluvit jako že ve skutečnosti neexistuji. Nemusím mluvit moudře.
Ani Míla, ani Eduard ani Ramana Mahariši se ve svých básních či promluvách nebáli používat první osobu a vyjadřovat své osobní city.
Obávám se, že moje obhajoba, o které píšeš, je jen v tvých očích, či v tvé mysli. Možná, že soudíš tak trochu podle sebe.
Přečti si ještě jednou v klidu moji předchozí odpověď a uvidíš, že se nesnažím nic dokazovat, jen tě na konkrétních příkladech upozorňuji (možná nedokonale - teprve se učím formulovat), na to, že máš tendenci si na mne promítat charakteristiky a motivace, které nemám.
Bohužel jediné, v čem se tentokrát s tebou shodnu, je v odpovědi na poslední otázku:
"A odpověď na poslední otázku zní - nevím, (...)".
:-)
;-)
Jsem zvyklý diskutovat o zkušenostech, dokonce i o zkušenostech, které by se daly nazvat jako "mé". Je ale pravdou, že ty dotazy většinou nebývají až tak diletantské, jako ty, které přicházejí ze tvé strany (možná opravdu jen proto, že neumíš formulovat)...
Ale ano, dobře. ;-)
Zkusíme to tedy takto - pokud je tvoje zkušenost skutečná a nebojíš se o ni podělit, zkus mne vést po svých cestách tak, abys mne dovedl ke stejné zkušenosti, kterou zde prezentuješ - abys mne dovedl k místu, ze kterého hovoříš, abys - jako ten, kdo si je skutečně sám sebou jist - předal tuto svou zkušenost.
A opravdu se nemusíš bát...
Ti, kdož znají mé reakce ti možná potvrdí, že nemám problémy typu "cloumavá prchlivost" etc., takže se nemusíš bát, že by ses (tvá osoba) stal "cílem" jakýchkoliv "aktivit" z "mé" strany.
Takže - opravdu to myslím jako výzvu: Udělej vše, co umíš, abys předal tady svou zkušenost a já ti slíbím, že nebylo pozornějšího příjemce!
Okomentovat