Vnitřní a vnější od Miroslava:
"Dokud hledáme svůj opačný pól venku,..."
Když ho - ten pól - hledáme venku, pak je to výraz nějaké potřeby, nikoliv toho mít ho/ji rád.
S tímto hledáním a s tím spojeným úsilím, se běžně setkáváme, dokud člověk není dospělý, zralý.
Nejprve muž hledá ženu, pak ji najde a po čase - když už ji našel, když už ji má a je "zralý" tj. nezakomplexovaný, nepotřebuje si nic prostřednictvím ženy či žen dokazovat, může ji začít mít rád, a když ji má rád, začne se přirozeně zajímat o její duši o její bytost, o ten jev oddělenosti dvou bytostí, když stále více cítí s druhou bytostí rostoucí vnitřní jednotu. Přirozeně tíhne k splynutí a to splynutí je možné jen objevením - zkušeností společného zdroje. Poznání skutečné druhé fyzicky oddělené a zároveň vnitřně neoddělené bytosti mu umožní právě jeho vnitřní anima. Zkušenost jednoty vnějšího a vnitřního.
Spojením vnitřní animy a anima ustává nenaplněnost jen na úrovni vnitřního světa. Spojení - sjednocení dvou fyzicky oddělených bytostí je uskutečněním jednoty i na úrovni vnějšího "hmotného" světa.
Uskutečnění jednoty vnitřního a vnějšího.
Není to věc nějakého úsilí či záměru.
Nesnažíme se něco poznat, ale přirozeně nás zajímá, co máme rádi, stejně jako řeka teče s hor do údolí až do oceánu a není k tomu třeba žádná snaha.
Konec osobní "snahy" vůbec neznamená konec poznávání.
Považovat "vnější" za iluzi a "vnitřní" za skutečnost je naprosto chybné a vyplývá to z chybného pochopení hlubších duchovních nauk, když jsme k nim ještě nedorostli. Máme pak tendenci považovat naše pocity, "cítění", vidění za skutečné a nadřazovat je vnějším jevům. To je ještě zmatenější pohled, než považovat vnější objekty a jevy za nezávisle skutečné. Vnější objekty jsou neutrální, prázdné, ale to co v nás vyvolávají, jejich "významy", osobní interpretace tvoří náš "vnitřní svět" a ten je základem iluze - ega. Když zavřu oči, nepřestane bytost, která přede mnou stála, existovat. Maximálně přestane pro mne představa o ní a moje problémy s ní spojené existovat.
Vše je iluze - vnitřní svět i vnější svět a zároveň obojí skutečně existuje. Protože ta iluze skutečně existuje, je zažívána.
To je jeho vlastní představa, že tak, jak to má on, tak je to u všech. Asi se ještě nesetkal s někým, kdo by byl dostatečně "pevný v kramflecích", aby nejen ustál jeho argumentační nátlak, ale aby i přes tento nátlak mu byl schopen říci, že tak to má jen on a několik jemu podobných... ;-)
"Dokud hledáme svůj opačný pól venku,..."
Když ho - ten pól - hledáme venku, pak je to výraz nějaké potřeby, nikoliv toho mít ho/ji rád.
S tímto hledáním a s tím spojeným úsilím, se běžně setkáváme, dokud člověk není dospělý, zralý.
Nejprve muž hledá ženu, pak ji najde a po čase - když už ji našel, když už ji má a je "zralý" tj. nezakomplexovaný, nepotřebuje si nic prostřednictvím ženy či žen dokazovat, může ji začít mít rád, a když ji má rád, začne se přirozeně zajímat o její duši o její bytost, o ten jev oddělenosti dvou bytostí, když stále více cítí s druhou bytostí rostoucí vnitřní jednotu. Přirozeně tíhne k splynutí a to splynutí je možné jen objevením - zkušeností společného zdroje. Poznání skutečné druhé fyzicky oddělené a zároveň vnitřně neoddělené bytosti mu umožní právě jeho vnitřní anima. Zkušenost jednoty vnějšího a vnitřního.
Spojením vnitřní animy a anima ustává nenaplněnost jen na úrovni vnitřního světa. Spojení - sjednocení dvou fyzicky oddělených bytostí je uskutečněním jednoty i na úrovni vnějšího "hmotného" světa.
Uskutečnění jednoty vnitřního a vnějšího.
Není to věc nějakého úsilí či záměru.
Nesnažíme se něco poznat, ale přirozeně nás zajímá, co máme rádi, stejně jako řeka teče s hor do údolí až do oceánu a není k tomu třeba žádná snaha.
Konec osobní "snahy" vůbec neznamená konec poznávání.
Považovat "vnější" za iluzi a "vnitřní" za skutečnost je naprosto chybné a vyplývá to z chybného pochopení hlubších duchovních nauk, když jsme k nim ještě nedorostli. Máme pak tendenci považovat naše pocity, "cítění", vidění za skutečné a nadřazovat je vnějším jevům. To je ještě zmatenější pohled, než považovat vnější objekty a jevy za nezávisle skutečné. Vnější objekty jsou neutrální, prázdné, ale to co v nás vyvolávají, jejich "významy", osobní interpretace tvoří náš "vnitřní svět" a ten je základem iluze - ega. Když zavřu oči, nepřestane bytost, která přede mnou stála, existovat. Maximálně přestane pro mne představa o ní a moje problémy s ní spojené existovat.
Vše je iluze - vnitřní svět i vnější svět a zároveň obojí skutečně existuje. Protože ta iluze skutečně existuje, je zažívána.
To je jeho vlastní představa, že tak, jak to má on, tak je to u všech. Asi se ještě nesetkal s někým, kdo by byl dostatečně "pevný v kramflecích", aby nejen ustál jeho argumentační nátlak, ale aby i přes tento nátlak mu byl schopen říci, že tak to má jen on a několik jemu podobných... ;-)
Vnější a vnitřní je totiž jinak řečeno stále totéž, jenže v tomto případě trošku na "židovský způsob". Jsou to ty samé hranice, které vydělená individualita potřebuje k tomu, aby sama sebe nějak vydělila z toho "podivně nekonkrétního" celku (jak to ona sama ve své oddělenosti vnímá), který ji navíc i neumožňuje zřetelně vynikat ale naopak ji vlastně (podle jejího vidění skutečnosti) zcela frontálně blokuje v jejím ryze osobním projevu.
Touha po osobním, odlišitelném, a hlavně zcela výjimečném projevu, je jakoby síla individualitu motivující k takovému diferenčnímu vyhraňování sama sebe - toto jsem já a toto nejsem já. Teprve v okamžiku ztráty vnitřního spojení s celkem se najednou individualita cítí jakoby "ztracena", ba dokonce přímo ohrožována tím okolím, které si vlastně sama nadefinovala pro vyznačení svých osobních hranic...
Touha po osobním, odlišitelném, a hlavně zcela výjimečném projevu, je jakoby síla individualitu motivující k takovému diferenčnímu vyhraňování sama sebe - toto jsem já a toto nejsem já. Teprve v okamžiku ztráty vnitřního spojení s celkem se najednou individualita cítí jakoby "ztracena", ba dokonce přímo ohrožována tím okolím, které si vlastně sama nadefinovala pro vyznačení svých osobních hranic...
Dále to už popisuje i on sám docela obstojně, jenže ta neúplnost pohledu - či spíše zastřený pokus o objektivizaci [své] individuality - ho zase vede i k zcela mylným závěrům. Jednota totiž NEVZNIKÁ, a není ji potřeba UČINIT (nějakou individuální aktivitou). Ta pravá Jednota je zde stále, a vůbec její bytí nezáleží na tom, co si kdejaká-nějaká-imaginární individualita představuje, takže ono "uskutečnění" je pouhou (ve své podstatě zcela iluzorní) představou individuální mysli, ve které je skrytě zakódována její touha po přivlastnění si celku, po možnosti tento celek ovlivňovat a pozorovat ho z nezávislé (a hlavně také neovlivňované a neovlivnitelné) pozice.
Naštěstí je každá individualita po určité době své osamostatnělé existence doslova "utlačována" vnitřní touhou po celku a tato její vlastní touha ji opracovává, mění a proměňuje tak, že ponejprv připustí, že tento celek je dosažitelný jen a pouze za cenu zrušení její vlastní vydělenosti, později ji tato touha po celku dovede i k plnému přijetí této skutečnosti - a to je už jen pak jakoby lusknutí prstů od toho bodu, kdy sama a dobrovolně odevzdá svou vydělenost, touhu po výjimečnosti a po tom individuálním projevu zpět do toho "odporně průměrného celku" - a tak konečně a zcela naplní svou žíznivou touhu po celku - právě tím, že ji zcela a dobrovolně odevzdá i se svou představou oddělené a nezávislé existence.
K tomu ale on má ještě kousek "cesty" - protože jeho strach z nebytí (který je uschován za jeho potřebou objektivizace skutečnosti vnímané individualitou) ho usvědčuje z toho, že toto dobrovolné odevzdání ještě nenastalo ani jako "přijatelná" myšlenka - naopak, je stále jím "vedena" jako "nepřijatelná" a tedy i to nepřijetí si vynucuje jeho osobní aktivitu, jak ve sféře "vnitřního" vnímání, tak i ve sféře "vnějšího" projevu - proto má potřebu nastolovat otázky , vymáhat odpovědi a následně silnou argumentací tomu "okolí" vnucovat své odpovědi - protože se vlastně sám bojí připustit, že vše, po čem touží a čeho se bytostně "drží" ho ta touha po celku přinutí pustit a dokonce i opustit... ;-)
Kdyby byl s to připustit, že ta síla vnějšího světa je vlastně jen reakce na jeho investovanou sílu k tomu "udržení" představy o skutečnosti své iluzorní individuální formy, ten - pro něj - "vnější" tlak by rázem ustal. Jenže i když se tyto zázraky prozření stávají, většinou to bývá jinak - individualita se dostává do energetického kruhu své vlastní "osobní" obrany své "zeskutečňovávané" individuální existence a "nátlakové" síly, kterou vyvolává vnitřní strach z "prázdna" (osobní neexistence, kdesi hluboce v podzemí podvědomí ukrývanému strachu o vlastní individuální bytí), vznikající jako reakce na intenzivnější a intenzivnější pokusy "vymezit" si kousek skutečnosti jako její individuální "prostor". Čím více energie věnuje tomuto vymezování, tím je její touha po celku větší a tím i úměrně pociťujě větší tlak "vnějšku". Dosáhne-li tento vnímaný tlak hranice schopností silového vymezování, je příčina "zapomenuta" (což je patrné právě z jeho textu) a ten tlak je vnímán jako "nezávislý", "cizí" a energie věnovaná onomu vymezování sebe sama (energie akce) je najednou "otočeně" vnímána jako nutná sebeobrana (energie reakce). A to zároveň je také počátek "cesty zpět", uvolňování všech těch "zapřených energetických vazeb" a pomalé zklidňování a smiřování se s pravou skutečností a také sama se sebou...
V takových "vypjatých případech" jsou dokonce i využívány metody na "prodloužení" si toho utrpení - snaha o získání a udržení si více energie konkrétní individualitou (různé ty magické a energetizující aktivity jsou dobrým příkladem), kdy nepochopení principu a neznalost pravé skutečnosti počátku "utrpení" (touhy po individuálním projevu a jeho zpětné reflexi) vede individualitu k posilování svého energetického potenciálu a tím i k použití této "dodatečné" energie k většímu vymezení se, a tedy i vzniku většího odporu onoho "vnějšku"...
Když je to vymezení již extrémě energetizované, stačí chvilková "nepozornost" sebeobrany mysli - a tlak tím "uvolněním" vytvoří obrovský ráz, který známe pod pojmy "samadhi", "satori" a dalšími, popisujícími ono náhlé podlehnutí obrany "vymezeného" prostoru a tedy i jeho krátkodobé NEEXISTENCE - zcela jednoznačně (a přesně) popisované jako náhlé a chvilkové "prozření", "prožití" jednoty, celku, absolutna atd...
Když je to vymezení již extrémě energetizované, stačí chvilková "nepozornost" sebeobrany mysli - a tlak tím "uvolněním" vytvoří obrovský ráz, který známe pod pojmy "samadhi", "satori" a dalšími, popisujícími ono náhlé podlehnutí obrany "vymezeného" prostoru a tedy i jeho krátkodobé NEEXISTENCE - zcela jednoznačně (a přesně) popisované jako náhlé a chvilkové "prozření", "prožití" jednoty, celku, absolutna atd...
Bohužel, případů, kdy v takovém náhlém kolapsu silou vymezovaných hranic individuality by byly i překonány TENDENCE "si" vymezovat "osobní" prostor, je velice poskrovnu. V současnosti jsou to většinou případy, které řadíme do skupiny "post-komatických" existencí, kdy "neúplná smrt" a vzpomínka na prožitek stavu koma mysl promění a dovede k odevzdání. U většiny případů, které kolaps prožily v důsledku "nepozornosti sebeobrany" vzniká - z nedostatku pravdivých informací a z neznalosti skutečného počátku (a tedy i podstaty) utrpení - ještě navíc i představa, že tento prožitek je vlastně přímým DŮSLEDKEM předchozí snahy (uvědomění si selhání "obrany" je zcela smeteno intenzitou vlastního prožitku) a tak je individualita ještě více tlačena svými tendencemi (a interpreatcemi té "zásadni" osobní zkušenosti) do vyšší a vyšší akumulace energie - a tedy i rozšíření svého utpení (které je exponenciálně úměrné "vymezovanému" prostoru).
Vždyť ono je to skutečně tak jednoduché - jenže umanutá mysl to nechce ani vidět ani slyšet - a tak se sama nutí intenzivně bránit pochopení těch primárních souvislostí... ale jen "do času". Naštěstí je to tak zařízeno... ;-)
32 komentářů:
Velice trefný postřeh toho, jak vzniká a je udržována iluze bytostí a objektů (včetně jejich fyzické oddělenosti) jsem našel na http://www.facebook.com/topic.php?topic=11299&post=45727&uid=122868446618#post45727
"...Pája a Miroslav jsou výsledkem rozdělení skutečnosti a jejího pojmenovávání zahrnující sebereflexi na "to já jsem" a "to já nejsem". Z čehož vyvstává i zdánlivá "realita" dalších objektů"
Ještě zde ale zbývá hlubší otázka kdo (nebo co) a proč tu skutečnost rozděluje.
Vypadá to, že ve svém příspěvku píšeš o mně - o autorovi úvodního citátu. Vlastnosti, potřeby a problémy, které autorovi přisuzuješ nemá.
Uvedené tvoje úvahy o celku jsou trochu zavádějící, nebo celkem označuješ jen nějakou část Skutečnosti.
Celek zahrnuje vše, mimo celek nic neexistuje. Nebo snad ano?
Shodneme-li se na této definici celku, pak celek zahrnuje i iluzi a její prožívání. Nelze tudíž k žádnému celku dojít, nelze se z něj vydělit ani se mu odevzdat ani se v něm nějak rozpustit. Vše to, co je i zdání toho, co ve skutečnosti není je stále celek.
V rámci celku je možno zažívat omezenou izolovanou osobní existenci a je zde i ukončení této izolované osobní existence.
To je dobře, že nemá...
Potom ale musí mít nějaké jiné vysvětlení, proč na diskuzních fórech projevuje přesně ty atributy, které v komentáři popisuje, že je nemá.
Bylo by určitě moc fajn, kdyby alespoň některé projevované prvky dokázal vysvětlit jinak, než tím, že je jeho identita ve vleku akcí a reakcí v osobní sféře.
"V rámci celku je možno zažívat omezenou izolovanou osobní existenci a je zde i ukončení této izolované osobní existence."
Otázka nestojí, zda je to možné, či nikoliv, ale zda prožívání skrze osobu (nic jiného ta věta výše neznamená) je vázáno zpětnou vazbou k této osobě.
Většinou to tak je, i když si to neuvědomujeme anebo dokonce už i nechceme uvědomovat. A je-li tam taková vazba, platí i text článku.
Atributy, které jsou projevovány v případě, kdy tam ta zpětná vazba není, jsou velice prostě rozpoznatelné, a nelze se tedy - vzhledem k tomu, co se snažíš o sobě prohlašovat - nezeptat:
Které atributy to jsou?
"Bylo by určitě moc fajn, kdyby alespoň některé projevované prvky dokázal vysvětlit jinak, než tím, že je jeho identita ve vleku akcí a reakcí v osobní sféře."
-----------------------------
Uveď prosím některý konkrétní (mnou)projevovaný prvek, který ti připadá, že je projevem identity ve vleku akcí a reakcí v osobní sféře.
A já se pokusím to vysvětlit.
"Atributy, které jsou projevovány v případě, kdy tam ta zpětná vazba není, jsou velice prostě rozpoznatelné, a nelze se tedy - vzhledem k tomu, co se snažíš o sobě prohlašovat - nezeptat:
Které atributy to jsou?"
------------------------------
1. Nesnažím se o sobě něco prohlašovat. Možná že něco prohlašuji, ale není zde žádná snaha.
Člověk soudí podle sebe. Když vidí, jak se někdo projevuje, dosazuje si za daný projev motivaci, kterou on by měl, kdyby se sám takto projevoval.
Dokud nepřekročí hranice své osoby a myslí si, že může dojít osvobození nezávisle na ostatních, dokud zušlechťuje svoji osobu, až k její "neexistenci" místo aby sám sebe obětoval pro druhé, pak se z tohoto omezení nevymaní a vidí svět jen "svýma" očima a čichá je "svým" nosem ;-)
2. Není to tak, že by zpětná vazba nějak omezovala projev a některé atributy vylučovala z projevu. Může se to tak dít z počátku, kdy si první zkušenosti, které nás přesahují označíme za "Celek" a ten nám kontrastuje s nějakým "necelkem" třeba "osobou" či nějakými projevovanými atributy. Kdy nám něco voní nebo nevoní.
ad: "Uveď prosím některý konkrétní (mnou)projevovaný prvek, který ti připadá, že je projevem identity ve vleku akcí a reakcí v osobní sféře."
Třeba tvá neustálá (a asi též i neuvědomovaná) pozice osobní sebeobrany ve formě pokusů již první instanci kritiky - která nemíří nikam jinam, než na samotnou osobu - nějak zprofanovat, nějak postavit do světla nepochopení anebo neznalosti skutečnosti ze strany mluvčího, slovní pokus o destabilizaci nosné myšlenku a její následné rozmělnění do nepodstatných detailů - to vše ale bez jakéhokoli důkazu jiné podstaty projevu ze tvé strany.
Jen tak namátkou ze tvých komentářů na této stránce má tuto barvu:
"Vlastnosti, potřeby a problémy, které autorovi přisuzuješ nemá."
"Uvedené tvoje úvahy o celku jsou trochu zavádějící, nebo celkem označuješ jen nějakou část Skutečnosti." (nedal jsi tomu ani trošku snahy pochopit, jak to bylo autorem v kontextu míněno)
"Není to tak, že by zpětná vazba nějak omezovala projev a některé atributy vylučovala z projevu. Může se to tak dít z počátku..." (tak jak to tedy je, "není to tak" anebo "může se tak dít")
neber to jako "útočnou" kritiku, ale pokus se pozastavit svou mysl nad skutečností, že to tak může někdo jiný vidět - a zkus introspekcí proniknout k podstatě toho, co ta slova vlastně říkají. Není to úmysl tvořit kritiku, která u jedinců se silnou složkou obhajoby vlastní osoby vyvolává nutkavou potřebu sebeobrany, zpočátku vysvětlováním a později agresí, je to jen pohled z úhlu, kterým se nedokážeš podívat - a jako takový pohled "jinýma očima" ti může být jak záminkou k sebeobraně, tak i pomocnou rukou, vytahující tě z hlubokého zamrznutí. Je pouze na tobě, kterou variantu pohledu na tuto věc zvolíš.
"Člověk soudí podle sebe. Když vidí, jak se někdo projevuje, dosazuje si za daný projev motivaci, kterou on by měl, kdyby se sám takto projevoval."
Ano, to platí pouze v situaci, kdy člověk se neustále identifikuje jako ta osoba, která zde reprezentuje jeho individualitu. V okamžiku, kdy tato identifikace zmizí tato empirie přestává platit, jakmile se vědomí naučí nesvazovat svou existenci s konkrétní osobou není problém nastavit jakousi formu "odosobnění" a 100% vidění "jinýma očima", skrze vědomí vázané na odlišitelnou individualitu. V takovém případě je tvá myšlenka zcela zavádějící, protože tento stav vnímání (empatie, telepatie, atd.) vůbec neakceptuje.
"Není to tak, že by zpětná vazba nějak omezovala projev a některé atributy vylučovala z projevu. Může se to tak dít z počátku..." (tak jak to tedy je, "není to tak" anebo "může se tak dít")"
----------------------------------------------
Obvykle se tak děje z počátku, kdy ulpíváme na nějakém statusu dosažení něčeho, kdy ještě jedeme po lince od nedokonalosti k dokonalosti.
Teprve když opravdu překročíme naši osobu, když sebestřednost úplně zmizí, když nevidíme rozdílu mezi sebou a ostatními, když nepochybně vidíme Boha v sobě ve všech a ve všem, pak se můžeme pustit sebe, jakékoliv "dosažení", i jakékoliv zpětné vazby. Není už proč a k čemu by se zpětná vazba vztahovala.
Na otázku "čím bude v příštím životě" říkávala Míla: "třeba kocourem".
Takže děje se tak zpočátku, je-li "dosažení" částečné. Později, je-li "dosažení" úplné, se tak může a nemusí dít, není zde žádné omezení v žádném směru.
"Teprve když opravdu překročíme naši osobu, když sebestřednost úplně zmizí, když nevidíme rozdílu mezi sebou a ostatními, když nepochybně vidíme Boha v sobě ve všech a ve všem, pak se můžeme pustit sebe, jakékoliv "dosažení", i jakékoliv zpětné vazby. Není už proč a k čemu by se zpětná vazba vztahovala."
Skoro mám chuť se zeptat, jak takovou osobu ty sám překračuješ, když tvůj popis zní tak neživotně... ;-)
Ale ptát se raději nebudu - chceš-li však k tomu ty sám něco upřesnit, bude mi ctí a národním svátkem...
Rčení "překročit svoji osobu" je metafora.
Dost dobře nelze to, co by mělo být obsahem, slovy přímo sdělit.
Takže tvoje nelibost či podiv je zcela na místě.
Zatím mne nenapadá nic moc životnějšího.
Snad by dalo říci, že se jedná o poznání, že není jen moje osoba, můj vnější a vnitřní svět a moje prázdnota, moje "dosažení", (můj) Celek, ale že je opravdu i něco druhého.
Zní to sice na první poslech trochu ne-advaitisticky, ale to jen zdání.
Nedvojnost v sobě zahrnuje mnohost, jinak by to byla jen "jednost".
Zevnitř osoba není vidět, nekonfrontuje-li se naše bytí s něčím opravdu "druhým", pokud je zde jen svět Já a ono a ne svět Já a Ty (jak to hezky zformuloval Buber), můžeme tedy snadno podlehnout iluzi, že naše osoba neexistuje, protože ji už nevidíme, nepociťujeme a že je zde to, co nazýváme Celek. To je past "jednosti" ve které je většina sebestředných advaitistů chycena, v této pasti vcházejí, vycházejí, povídají si mezi sebou zenovými příběhy, přivoňují k druhým či se s odporem odvracejí, posuzují, poučují, obhajují svůj "stav" atd. a nevědí proč a zač to vlastně dělají.
Připadá ti to už trochu životnější?
Jestli ne, zkus sám něco životnějšího, rád se přiučím ;-)
Zatím jsi to popisoval tak, že ti u každé myšlenky - možná i záměrně - chyběla informace: "Koukejte, tak to mám já - a protože tak to mám já - tak to stejně musíte mít i vy a nijak jinak, protože to jinak být nemůže."
Proto stále "kolečkuješ" v té představě, že existuje jakási past "jedinosti", kterou ale popisuješ úplně jinak, jako past "jedinečnosti", tedy past toho, že "podle sebe soudím tebe".
Snažil jsem se ti již napsat, že popisuješ-li něco, co tě oslovilo, oslovilo to v tobě tu tvou osobu - a není tedy na místě globalizovat tento konkrétní osobní prožitek tak, že je určující a tedy i nezbytně nutný k prožití kýmkoliv. Tvá osoba musí být schopna připustit, že její vidění světa, její interpretace skutečnosti, její závěry i její touha po potvrzení jsou jen ryze individuální střípky skutečnosti, které se zaleskly pouze tak, že sis jich byl schopen všimnout. Střípky, které se ve tvé blízkosti nezaleskly nejsou "nefunkční" - jen tvá osoba na ně není naladěna; to ale neznamená, že žádná jiná osoba na ně není naladěna. Můžu ti s plnou silou zkušenosti říci, že každý střípek skutečnosti má svého příjemnce, kterému se v pravé chvíli zaleskne...
Ztotožnění sama sebe s prožívající osobou zákonitě přináší i omezení viděného. Ale protože mnoho lidí není ochotno toto omezení přiznat ani sama sobě, vytváří si intelektuální bláboly jako silně schizoidní "překročení vlastní osoby" anebo dokonce "samo sebe si vědomé Já" a jim podobné slovní konstrukce, které lze najít na mnoha velmi profláklých stránkách. Každý má to svoje a to svoje si brání a tvrdí, že zrovna on to má tak správně, že je to obecně platná zkušenost pro všechny.
Existuje však stav, kdy vědomí překlene hranici omezení ztotožněním se s osobou, to ale není překročení osoby, pouze je to překročení jejích hranic. Škoda, že jsi to neprožil tak, aby sis to zapamatoval, protože takto bloudíš a nenalézáš ni světélka. A ze tvých vyjádření je to hlubší a hlubší bloudění za těch pár týdnů, co píšeš, více a více znatelné.
To, že jsi se smířil s tím, že vnímáš skrze svou osobu, není až takový problém. Problémem je, že takové vnímání se snažíš povyšovat na vnímání bez omezení ztotožněním se s osobou. Jistě, existuje veliké množství lidí, kteří ti na ten "špek" skočí, protože se sami bojí o svou osobu ještě více než ty - pro ně jsi zjevením svobodného života. Zdá se však, že být pouhým zjevením tě už [konečně!] začíná unavovat a obtěžovat - a to je ta správná cesta, jak z tohoto bludného kruhu - který stále ještě více řešíš u jiných, abys ho nemusel řešit sám u sebe - vypadnout ven.
Přeji ti úspěšné pořízení. ;-)
Díky za zpětnou vazbu.
Jak sis možná všiml, hledám způsob, jak slovy druhým pomoci uvidět sebe samé, aby se mohli osvobodit ze svých iluzorních zaujetí samými sebou.
Proto vítám každou zpětnou vazbu, jak se to daří či nedaří, co přispívá k pochopení a kde vzniká neporozumění.
Je mi jasné, že lidé obvykle neradi vidí sebe jací jsou, ale rádi by se viděli takoví, jakými by chtěli být.
Pokusím se znovu vysvětlit některé body, kterým jsi možná trochu neporozuměl.
1."Koukejte jak to mám já" v mém projevu nechybí ani nezáměrně, ani záměrně. Nepopisuji "jak to mám já".
Překročení vlastní osoby umožní opravdu poznávat jak to "má" ten či onen, a jak mu to "jak to má" brání žít v tom, jak to je.
Já to nijak nemám. Podobně jako zrcadlo to nijak nemá. To nepíši abych vytvářel o sobě nějaký dojem, abych tím něco získal, ale jen proto, že se ti pokouším sdělit jak to je a že to není tak, jak se domníváš. Je mi jasné, že za to sklidím pouze kritiku a výsměch, takže kvůli svému pěknému obrazu před druhými to určitě nedělám.
2. "Překročení vlastní osoby" ti připadá schizoidní. Budiž.
Ty píšeš"
"Existuje však stav, kdy vědomí překlene hranici omezení ztotožněním se s osobou, to ale není překročení osoby, pouze je to překročení jejích hranic."
Mohl bych to popsat stejně, ale raději volím paradoxní formulaci "Překročení vlastní osoby". A proč?
Protože tato formulace je paradoxní, neumožňuje vytvoření konceptuální představy, podobně jako zenové koany a proto je blíže Skutečnosti.
Řeknu-li "překročení hranic osoby" může to snadno navodit mylnou představu, že naše osoba zůstane (stejná) a ještě se rozšíří za své hranice. A to určitě není obsahem tvého sdělení. Ve formulaci "překročení vlastní osoby" je obsažena i smrt osoby a tuto odumřelou osobu někdo, kdo byl (je) i tou osobou překračuje. Čili tato paradoxní, konceptuální myslí špatně stravitelná formulace vzbuzuje i zdravou - živou otázku "Kdo ji překračuje?"
Nijak nechci obhajovat svoji formulaci ale ta tvoje se mi zdá horší - jak jsem se pokusil vysvětlit.
Zkus nějakou lepší ;-)
3. Jednost x jedinečnost
Jedinečnost je něco jiného, než jsem měl pojmem jednost na mysli. Jedinečnost je vymezování se vůči ostatním či ostatnímu. Potřeba tohoto vymezování se, či potřeba originality, slouží k potvrzování své osobní existence.
Jedností jsem myslel stav, kdy máme zkušenost "Celku", zkušenost, která zahrnuje celý náš vnitřní i náš vnější svět, ale chybí v něm ostatní celý svět. Neuvědomujeme si v tomto stavu, že "náš" vnější svět, je jen náš vnější svět v nás a zdaleka to není celý svět, celé bytí.
Když tak zkus použít výstižnějšího a pochopitelnějšího popisu pro totéž.
Ad. 1 - popisuješ to pouze z pozice , "jak to nám já", protože jinak by ti nedělalo problémy akceptovat pozici jinou. Jednoduché, a proto většinou ani neuvědomované - mysl nemá ráda jednoduchost, nemůže na ní vyniknout její vlastní představa o její brilantnosti.
Ad. 2 - Právě v nepochopení souvztažnosti individualita/identita/identifikace nevidíš, jaké bláboly píšeš. jeden jediný plně uvědoměný prožitek skutečnosti by tě přivedl na to, jak to je a nemusel by ses plácat v přehršli pojmů, které mají jen zakrývat nedostatek té konkrétní zkušenosti.
Ad. 3 - jen potvrzuje to, co se ti neustále snažím sdělit a co jsem popsal v bodu Ad. 2. Ale aby bylo jasno - nerozporuji tvůj prožitek, jen rozporuji ty tvé interpretace tohoto prožitku a hlavně závěy, které z těchto interpretací vyvozuješ. Vše, co vyvozuješ, v sobě totiž nese pečeť individuálního prožitku, který se tvá individuální mysl snaží povýšit na prožitek neindividuální - a proto se snaží i vytvářet myšlenkové konstrukce podobné této: "Jedností jsem myslel stav, kdy máme zkušenost 'Celku', zkušenost, která zahrnuje celý náš vnitřní i náš vnější svět, ale chybí v něm ostatní celý svět. Neuvědomujeme si v tomto stavu, že 'náš' vnější svět, je jen náš vnější svět v nás a zdaleka to není celý svět, celé bytí." Chápu, že ti to může nepřipadat divné, to ale nevylučuje, že ve skutečnosti to divné je... - je to popis mysli uzavžené v osobním vnímání - vnímání skrze filtr osoby. Identifikuj ten filtr, vědomě ho odstraň a uvidíš, jak je to bez něj zřetelné a jednoduché...
;-)
Ad 1. Jak jsi přišel na to, že neakceptuji jinou pozici?
Akceptuji a chápu například i to, že se ti moje formulace jeví jako blábolení.
Ad 2.
Očekával jsem trochu věcnější a vstřícnější reakci než takové povšechné "zhodnocení".
Ad 3.
"Jednost", jak jsem to označil, "je to popis mysli uzavřené v osobním vnímání" jak píšeš ty.
S tím plně souhlasím a zde se mi snad konečně podařilo pro tebe srozumitelně popsat, jak může vzniknout klamné zdání konce "osoby", zkušenost "dosažení", absolutní harmonie, "Celku" nekonečného bytí apod. a to jednoduše tím, že vyloučíme vnější svět. Toto je past sebeklamu, do které se může snadno upadnout následovník advaity, nemá-li kvalifikovaného osobního učitele, který by ho z této slepé uličky hned vyvedl. Ale i když nemá učitele, po čase ho vyvede z tohoto uvíznutí sám život, obvykle nějakým větším životním utrpením.
V buddhistické terminologii je tato fáze cyklu ega označována jako říše bohů.
Charakteristickým znakem tohoto stavu je absence soucitu, který zde logicky nemá místo.
Hele, už je zase s tebou legrace - zkus si přečíst to, co jsi napsal, jakože tak, že to někdo píše tobě - a pokud ani takto v tom neuvidíš sebeobranu dobře utajované osoby odhalované na jejím nejslabším místě - tak se s klidem můžeš zařadit ke zcela oslepeným, a tedy i - na nějakou dobu - zcela ztraceným případům.--
Docela mne potěšilo, že jsis po takové době konečně všiml, že již dlouhou dobu "vím kde jsi". Ono to nebylo pro "tvé okolí" až tak složité poznat, protože jsi - zcela zaujatý svou "rolí" - dopustil, aby se ta tvá ukrývaná osoba neuvědoměle demaskovala... ;.)
Takže to, že jsme "nalezli" společně viděné místo i ve společném popise (za což zásluhu si ta tvá osoba zcela samozřejmě hned přivlastnila a zcela bez soucitu si sama sebe i "pochválila") ani pro mne nebylo tak težké, protože to, co jsi s takovou slávou "nalezl" i ve slovním vyjádření, už nějakou dobu přímo jako individualita prezentuješ. A možná právě, protože to generuješ do celého svého okolí, se ti to také od okolí vrací (stal jsi se vevnitř na takové podněty citlivější) - a ty si toho s velkou pompou "všímáš".. ;-)
Naťukl jsi ale zajímavou myšlenku, se kterou mohu souhlasit jen z poloviny, a to ještě z té, kterou jsi nenapsal... ;-)
Něco jako "kvalifikovaný" učitel neexistuje, i když mnoho lidí v tomto byznysu tvrdí pravý opak a dokonce si navzýjem i rozdávají jakési papíry, které jejich pravdu mají potvrzovat... ;-)
Ve své podstatě ale statut učitele existuje - platí ono známé: "Pokud je žák připraven, učitel se objeví sám."
Bylo by však velkou chybou omezovat onoho učitele pouze do hmotné formy nějakého fyzického těla.
Častým učitelem bývá některý ze základních živlů - například třeba zrovna voda: třeba ve formě potoka, řeky či moře anebo oceánu, někdy je to ale také jezero anebo jen pouhá jediná kapka, padající z nebe.
Podstata učitelství je totiž v tom, zda žákovu mysl oslovuje přímo - bez pouček, bez otázek, bez zázraků. Všechny tyto vnější formy jsou bezesporu významné pouze pro žáka, aby si dokázal to přímé oslovení nějak zpracovat a tak i ztratit z toho nezvykle přímého oslovení (a tedy i následně vzniklé silné až silové přitažlivosti k tomu učiteli) obavy, aby se byl s to vědomě otevírat, a tak i přijmul změny ve svém já, které takové setkání a oslovení způsobuje.
(...)
(...)
Není ale pravda, že následník advaity musí nějakého učitele najít, a už vůbec není pravda, že bez učitele to nefunguje.
Podstatné je totiž ono přijmutí změn ve svém já - a ne nějaká podivná osoba, která se za učitele (anebo "mistra") dokonce i většinou sama prezentuje.
Taková osoba sice může způsobit jakési primární "otevření se", ale bohužel nepřipravená mysl adeptíka(-ice) má tendenci tu proměnu nepřičítat příčinné složce změny ve svém já, ale naopak - často i vlivem samolibosti onoho rádobymistra - všechny tyto změny přičítá působení osoby (většinou osoby onoho rádobymistra) a tak vlastně kromě několika prožitků a několika emocionálních bouří neproběhne v jeho já ta kýžená změna těžiště pozornosti. Většinou se tak působením "kvalifikovaného učitele" dosáhne spíše zaseknutí sama sebe v přejatých formách mysli onoho "kvalifikovaného učitele", které žák není schopen přijmout jako své vlastní, a to mu navíc i vytváří dodatečné a vetšinou i zcela zbytečné vnitřní pnutí.
A při tom je to tak jednoduché - stačí jen připustit, že vlastní mysl si vytváří obranné valy, za kterými si skrývá svou "osobitost" (individualitu) a tedy i jakousi svou "osobu". Stačí si pak jen všímat těch jemných i hrubších "driftů" (významových posunů) přímosti myšlenek způsobených onou silovou hradbou obrany osoby.
Pokud tohle umíme, je téměř již "vyhráno" - stačí jen otočit pozornost přímo k tomuto "silovému valu" a nenechat se strhnout od tohoto směru... ;-)
A ten správný "učitel" jen přirozeným upozorňuje, že nastalo stržení - je to jen taková trošku "zkratka", bez něj to jde ale také, jen to chce trošku vice odpovědnosti a charakteru. A teprve když se těchto nedostává, ten pravý učitel se "zjevuje" sám... ;-D
Připomenu ti, co jsi nedávno napsal:
ad: "Uveď prosím některý konkrétní (mnou)projevovaný prvek, který ti připadá, že je projevem identity ve vleku akcí a reakcí v osobní sféře."
Třeba tvá neustálá (a asi též i neuvědomovaná) pozice osobní sebeobrany ve formě pokusů již první instanci kritiky - která nemíří nikam jinam, než na samotnou osobu - nějak zprofanovat, nějak postavit do světla nepochopení anebo neznalosti skutečnosti ze strany mluvčího, slovní pokus o destabilizaci nosné myšlenku a její následné rozmělnění do nepodstatných detailů - to vše ale bez jakéhokoli důkazu jiné podstaty projevu ze tvé strany.
------------------------
Nepsal jsi to náhodou nevědomky spíše sám o sobě - o svých způsobech vyjadřování a o své motivaci?
Předposlední tvůj komentář je toho docela vzorovou ukázkou.
Zkus si schválně porovnat co a jak píšu já a co a jak píšeš ty.
Jak správně píšeš, zkus se ty na své komentáře podívat tak, jako by je někdo psal tobě a o tobě.
akže i poslední naděje splaskla - pokud tě jemné pošťuchování do tvé ukrývané osoby vede k až takové reakci sebeobrany - tu umělou neosobností zastíranou připoutanost k osobě již nijak neokecáš... ;-)
Ono schovávat se za pojmy jako "láska", "soucit", "vstřícnost" a podobnými není až tak jednoduché. Speciálně soucit je velmi náchylný na jakoukoli neuvědomělou pýchu či neuvědomovaný pocit nadřazenosti - diskvalifikuje toho, kdo tu slovní "zástěrku" používá - kdyby totiž v tobě ten soucit - o kterém tak pěješ ódy - byl opravdu, nebyl bys ochoten naslouchat své vystrašené osobě abys psal z pozice sebeobrany, a tak ji (velmi krátkozrace - ale ta osoba sama je v podstatě velmi krátkozraká) "chránil" před zviditelněním. Naopak, ten opravdový soucit by tě vedl úplně jinou cestou.
Takže myšlenky nějakého učitele, který o soucitu hovořil jako o cíli, není dobré jen tak převzít bez kontextu (souvislostí), bez východisek, které k takovému vyjádření vedou, bez hlubšího pochopení, co ta myšlenka ve skutečnosti opravdu znamená, a bez znalosti, k jakémuže cíli vlastně má vést - zcela zjevně to vede k povzbuzení osobních ambicí, k pocitu nadřazenosti nad svým okolím a k pocitu ublíženosti, když to někdo nechápe "správně" (podle tvých osobních interpretací).
Srovnám-li tvoje reakce s těmi, které vedou k odpověděm z mé strany, docházím k tomutéž - neslyšíš, protože tvá sebeobrana ti ke slyšení už nedává prostor...
Vím že to nejsi ochoten připustit, ale to, co píši nejsou teorie intepretované z knih a videí, dokonce ani se neoháním tím, u koho jsem co "pochytil" a "získal". Nepovažuji to za nějaké "zásluhy". Dokonce nemám ani potřebu jakkoli tě přesvědčovat, že to, co píšu je pravda. Ve skutečnosti tu pravdivost potvrzuješ právě ty sám, svými reakcemi. Jen je škoda, že si pravou podstatu těch reakcí stále nepřipouštíš. Je to ale tvoje volba, tvoje osobní "svobodná volba"... ;-)
"...pokud tě jemné pošťuchování do tvé ukrývané osoby vede k až takové reakci sebeobrany..."
------------------------
Nepleteš si mne náhodou tak trochu sám se sebou?
"až taková reakce sebeobrany" byla tvoje vlastní reakce, kterou jsem pouze citoval z tvých předchozích komentářů.
Připomenutí tvých vlastních slov nebylo motivováno sebeobranou, bylo to jen nastavení zrcadla. Za to co v něm vidíš, zrcadlo nemůže ;-)
A není ti ani trošku divné, že vlastně to, co poslední dobou píšeš, je pouze jeden velký pokus odvést téma od své vlastní osoby, o které sice tvrdíš, že nevystupuje, posléze že ji překračuješ, a místy dokonce, že neexistuje?
Asi to bude mít souvislost s tím, co jsi napsal: "Jak sis možná všiml, hledám způsob, jak slovy druhým pomoci uvidět sebe samé, aby se mohli osvobodit ze svých iluzorních zaujetí samými sebou."
Samozřejmě, že je lepší a příjemnější zabývat se jinými lidmi (o kterých vlastně v rámci nepochopení významu Celku můžeme i tvrdit, že vlastně neexistují) než sama sebou - jinými slovy, ty vlastne hledáš slovní formu manipulace mysli jiných osob tak, abys jim mohl vnutit svoje názory a oni tě tak pak brali za mudrce - a to vše hlavně proto, aby ses nemusel zabývat přímo sám sebou...
Takovou formu "duchovní práce" ale u mne nenalezneš, protože pokud už někomu musím nějak radit, snažím se, aby na řešení přišel sám od sebe, a hlavně, aby ho nijak nenapadlo, že to řešení je nějak závislé na mně samém - zkus tedy hledat jinde, jistě budeš úspěšný.
Lidí, kteří využívají manipulace ve vztahu, kde sami sebe etablují jako "mistra učitele" a své okolí zase zahrnují do těch "ubohých a nevědomých hledajících" najdeš jistě mnoho. Jsou i tací, co na to jdou až s hypnózou, aby si úspěch pojistili, ale ani toto neumím a tedy ode mne se v tomto směru nemůžeš nic naučit, a něco očekávat je tedy zaručeně zcela marné... ;-)
Post Scriptum.
Předpokládám - pokud tu službu bližnímu míníš zcela vážně - že si uvědomuješ, že neexistuje skutečný rozdíl mezi těmi "druhými" a "tebou" - takže jediná funkční metoda, jak jim pomoci uvidět sebe samé, je UKÁZAT jim jak ty vidíš sám sebe, svou pravou podstatu, zdroj své existence. Jde to ale jen tak, že se jim plně otevřeš a nebudeš sama sebe nijak skrývat ani zakrývat.
Význam pomoci bližnímu je totožný s pravým významem slova soucit - je to sebeobětování. Na podkladě vlastní oběti, například soukromí, času, peněz atd. je teprve skrze univerzální soucit možno přímo oslovit druhého. Není to však ve slovech, je to v činech.
;-)
Ano, pravý význam soucitu na osobní rovině spočívá v sebeobětování pro druhé a to všeho a na všech vrstvách bytosti.
Skončí-li sebestředné zaměření, není zde už naprosto žádná smysluplná motivace k aktivitě, protože konkrétní smysl aktivity se váže vždy jen k centru sebestřednosti a spolu s tímto středem a procesem sebestřednosti také mizí.
Jediné co zůstává, jediné co je a bylo tu i předtím - jen deformováno sebestředností, jediná motivace k aktivitě, která není osobní, je čistý soucit.
Pomoc druhým tedy není třeba brát ani vážně, ani nijak jinak. Není to věc záměru, pramení ze základní nedeformované přirozenosti bytí.
V přirozenosti bytí se velmi mýlíš, protože model, který popisuješ je zase jen neživotná teorie. Bytí má dvě složky, projevenou a neprojevenou.
Přirozenost projevené složky bytí je projev, pohyb, akce a reakce - "bytí" je "zde" proto, aby se mohlo projevovat. Nějaký soucit, anebo sounáležitost k bytí nepatří jako přirozená složka, ta se teprve objevuje s nárůstem něčeho, co lidsky nazýváme moudrostí.
Takže tvoje snaha omluvit osobní touhu zasahovat lidem do jejich vývoje fungovat nemůže. A protože sebeobětování ti také zatím ještě není vlastní, tvé projevené přání lidem pomáhat (slovně) je to, co musí určovat tvou pozici - jako osoby - v tomto světě. Proč takové přání vzniká - to je podstata, jakou formou to přání chceš realizovat - to je forma. Se zbytkem si už snad poradíš - se znalostmi z theravády, a ja to tak vypadá i z extatické formy zenu - by ti už nemělo dělat problém to dekódovat a poradit si s tím.
Zatím se měj jak si zasloužíš... ;-)
Každý se má, jak si zaslouží.
"Takže tvoje snaha omluvit osobní touhu zasahovat lidem do jejich vývoje fungovat nemůže. A protože sebeobětování ti také zatím ještě není vlastní, tvé projevené přání lidem pomáhat (slovně) je to, co musí určovat tvou pozici - jako osoby - v tomto světě."
---------------------------
Jen pro tvoji informaci:
1. nemám žádnou touhu zasahovat lidem do jejich vývoje
2. nemám "přání" druhým lidem pomáhat ani slovně ani jinak.
3. nevím z čeho soudíš, že mi sebeobětování není vlastní.
Pokud jsi to zjistil nějakým transpersonálním kejklem, tak ti to moc nefunguje ;-)
Ale povedla se ti formulace
"...Proč takové přání vzniká - to je podstata, jakou formou to přání chceš realizovat - to je forma..."
Očekávám, že pokud mi odpovíš, tak v tom smyslu, že se mi ta tvoje formulace líbí jenom proto, že jsem ji nepochopil nebo špatně pochopil
;-)
Není pravda, že každý se má jak si zaslouží, ale tuto otázku nechme být... ;-)
Ad. 1,2 - několik myšlenek z mnoha podobných (jsou z této stránky, kdybys je hledal...)
"Jak sis možná všiml, hledám způsob, jak slovy druhým pomoci uvidět sebe samé, aby se mohli osvobodit ze svých iluzorních zaujetí samými sebou.
Proto vítám každou zpětnou vazbu, jak se to daří či nedaří, co přispívá k pochopení a kde vzniká neporozumění."
Ad. 3 - Místo toho, aby jsi obětoval svou "tajemnost", na přímé otázky "jak to 'máš' doopravdy" - vzhledem ke tvé nepovedené formulaci "Já se ale nebojím, že by mi mohl někdo vzít MOJI zkušenost(...)", místo toho jsi začal tančit tanečky, které ti měly tu tajemnost uchovat - čím více jsi se ale snažil zakrývat jednu stránku, tak zase jiné jsi "neuhlídal" - takže jsi se nejen stal zřelelný mně, ale zviditelnil jsi se i jiným. Kdybys ale tu tajemnost dokázal obětovat, bylo by vše jinak..
To zakrývání tě ale usvědčuje z mnoha věcí, a neschopnost obětovat vlastní osobu je pouze jedna z nich - i když v tomto případě je to hlavní.
Musíš se totiž rozhodnout - a je lepší dříve, než později (kdy už to možná ani nepůjde) - zda chceš primárně sloužit "druhým" anebo chceš takzvaně "dojít". Upozorňuji, že to "dojdení" není totožno s "mesiášstvím", spasováním "jiných ubohých hledajících", protože to "dojití" myslím zcela finálně, opravdu do "konce". Nemusíš se rozhodnout ihned (ba dokonce se nemusíš rozhodnout vůbec), ale hraní si na chvíli na jednu a na chvíli na druhou "stranu" tě ponechává v neustálém zmatku, jak to tedy ve skutečnosti doopravdy je a podle toho se také vytvářejí další a další vazby, které často na dlouhou dobu znemožní jedno i druhé rozhodnutí. Člověk se pak cítí podveden, ale v principu si za to může sám - chtěl vše a nevěděl přesně, co to to "vše" je...
;-)
Tady asi zase zafungoval princip toho, že dokud je člověk uzavřen jen ve své osobě, nedokáže pochopit nic jiného než své vlastní motivace, které by za těmi slovy měl, kdyby je sám říkal.
Pokusím se tedy dovysvětlit:
"Jak sis možná všiml, hledám způsob, jak slovy druhým pomoci uvidět sebe samé, aby se mohli osvobodit ze svých iluzorních zaujetí samými sebou.
Proto vítám každou zpětnou vazbu, jak se to daří či nedaří, co přispívá k pochopení a kde vzniká neporozumění."
Je zde nějaká zmínka o nějaké touze zasahovat, či o jakékoliv jiné touze či záměru? Ne, není.
Je zde jen zmínka o hledání, o procesu učení se, o procesu pomoci, o procesu osvobození.
Motivaci chtění, záměr, osobní zaujetí, potřebu sebepotvrzení zabýváním se druhými atd. si tam přidáváš podle sebe automaticky ty. A nejen ty.
To opět není psáno jako sebeobrana, ani to není žádný pokus o skrývání skutečnosti, je to jen vysvětlení.
Co s tím vysvětlením uděláš, co si o něm budeš myslet a proč si to budeš myslet, je jen a jen na tobě.
Nebo myslíš, že by bylo lépe lhát a odsouhlasit ti tvoje nesprávné pochopení, protože by to pro tebe bylo stravitelnější a "rozuměli bychom si?"?
------------------------------
Zaujalo mne tvé prohlášení
"Není pravda, že každý se má jak si zaslouží". Mohl bys o tom něco více napsat - třeba jako samostatný článek?
Tak nevím, buď jsi tak oslepen svou vlastní svatozáří, anebo je to nějaká těžká forma dyslexie? Poradíš mi?
Slovy se vyjadřují myšlenky, odkazovat se na pouhá slova bezmyšlenkovitě je sice také možné, ale zhola neefektivní - jistě, NEPOUŽIL jsi ta svoje "zakázaná" slova, ale významově ta "neškodná" slova vedou na přesně formulovanou myšlenku o jakémsi úmyslu, plánu, touze a jejím naplňování. Je to stejné ošidné, jako v jedné knížce to, kdy robot škrtící člověka, na otázkum zda robot nemá zakázáno zabíjet člověka, odvětí, že on ho přeci nezabíjí, že je to přece svobodná vůle toho člověka, zda bude, či nebude žít...
Myšlenky a jejich odraz ve vyjadřovaných slovech je nepopiratelný, vynecháním určitých slov ty myšlenky nezmizí... ;-)
Podstatné po funkční zpětnou vazbu je informace, kterou jsi více méně zase jen potvrdil, že víš, o čem je zde řeč: "A nejen ty..."
Zase jeden příklad - na ranči udělali z trámů bránu, ale tak nízko, že se při jízdě na koni skoro nedala podjet a většina jezdců z koně sestupovala anebo, po nárazu do toho trámu, padala. Upozornění na tento nedostatek majitel ranče přešel mávnutím ruky - já na ní nic špatného nevidím, asi ti lidé neumějí jezdit na koni...
Tahle historka má ještě i pokračování - po nějaké době si ten majitel v saloonu stěžoval, že poslední dobou k nim nikdo nejezdí, i když před tím byly u nich každý týden tancovačky...
Je tedy možné odvodit, že se může stát, že ignorováním podnětů z vnějšku se ocitneš ve světě, který bude už jen z té tvé individuality, a budeš v něm úplně sám.
Takže nejde o to něco odsouhlasit s pocitem, že lžeš, jde o to vzít vážně informaci z okolí a zkusit jen touto optikou (bez dalších představ, jak bys to chtěl ty sám mít) uvidět tu osobu, se kterou se běžně ztotožňuješ či za kterou se vydáváš, očima svého okolí. Možná si uvědomíš, že z tohoto "jiného" úhlu to fakt může vypadat jinak, a možná dokonce i uvidíš to, co denně ve své profesionální slepotě vidět nemůžeš, anebo jsi se to už dokonce naučil přímo nevidět programově.
O nic jiného nejde, příležitostí je asi ve tvém okolí dost, když už jsi při pustil i to "A nejen ty." Přeji ti v tomto hodně úspěchů.
;-)
"Tak nevím, buď jsi tak oslepen svou vlastní svatozáří, anebo je to nějaká těžká forma dyslexie? Poradíš mi?"
Asi to bude ještě něco horšího, nejspíš nějaká součást Celku ;-).
Ale těším se na pojednání o tom že "Není pravda, že každý se má jak si zaslouží".
Jestli to není na celé pojednání, tak alespoň vysvětlení formou komentáře.
Zdá se, že jsi konečně rozlouskl formu humoru, který sem tam používám - když už by nebylo nic jiného, tohle je příjemné... ;-)
Tobě nepřijde nějaké divné, že může existovat něco takového jako Buddha? Existence Buddhy popírá sama v sobě všechny zákony příčiny a následku, a tedy pouhá existence jediného, který není determinován tímto zákonem, je schopna tento zákon i jeho důsledky bořit. Ten zbytek si už jistě odvodíš, inteligentní jsi na to dost... ;-)
Aha...,
tak koukám že brečím na špatném hrobě
:>]
Pokud jsi se dostal až k slzám, určitě ti to přináší mnoho nevých a doposud nepoznaných zkušeností... ;-)
A s tím hrobem máš pravdu. ;-D
Okomentovat