.. a jak je to s tou téměř "magickou" hranicí?
Je to vlastně velmi prosté.
Ta hranice je charakterizována změnou vnitřní logiky.
Na jedné straně je pud sebezachování (zachování individuality, identity, osoby) ve svých myriádách forem a jejich projevů - od dětského "moje, moje" až k tzv. "dospělému": "Já to dokážu, já můžu a já na to mám...".
Na druhé straně je těžiště již v klidu a míru a všechny formy a projevy mají společného jmenovatele ve službě, pokoře a schopnosti vlastního sebeobětování.
Dalo by se říci, že tou hranicí je tedy ono překonání tlaku pudu sebezachování - ale naneštěstí tomu tak není vždy.
Jsou totiž dvě formy překonání tlaku pudu sebezáchovy - intelektuální a "přirozeně citový" (omlouvám se, ale nemohu najít slovní ekvivalent něčeho, co se slovy nezachází).
Intelektuální forma je vlastně vázána jen na rozvinutou mysl se schopností sebereflexe - a je to vlastně zcela prostý barterový obchod: vydržím-li tohle, získám tamto. V praxi třeba "vydržím-li to odvrtání kazu a zasazení plomby, přestane mne ten zub bolet..."
"Přirozeně citovou" formou jsem nazval opak takového barteru. Jako "ukázkový" praktický příklad lze citovat příběh pohádky "Slavík" od Oscara Wilda, ale podobných příkladů z praktického života každý zná více... Je však velmi zajímavé, že většina těchto příkladů je lidmi zcela mimo jejich intelekt chápána jako "úžasné" - jen je to jejich velká škoda, že tento fakt je většinou lidí také okamžitě přehlédnut.
Fakt, že lze něco konkrétního okamžitě identifikovat jako "úžasné" bez logické analýzy myslí, je naprosto bezprecendentní možností následovat "tišinu" Srdce, bez nutných rituálů "zaměřování pozornosti do oblasti hrudníku". Prostě setrvačnost orientace na intelekt je obrovská a pro mnoho lidí navíc není ani nijak snadné dobrovolně se zříci euforického prožitku z uchopení/pochopení/použití, který orientace na prožívání intelektem přináši. Naneštěstí takto nelze realizovat onu "tišinu" Srdce - anebo možná i "naštěstí" - protože nedostatečnost, nedokonalost a hlavně časová omezenost uměle udržovaného (také i jen zdánlivého) klidu mysli nějakou mentální či fyzickou metodou/technikou vede do spirály nahánění intenzivnějšího a intezivnějšého prožitku s možným (i když ne častým) důsledkem opuštění intelektu jako primárního naplňovatele smyslu existence...
;-)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
7 komentářů:
Na tomhle příspěvku je asi nejzajímavější motivace, proč jsi ho napsal.
A pak ještě bych se zeptal.
Nevím který ze způsobů překonání tlaku pudu sebezáchovy pomohl tobě (intelektuální nebo přirozeně citový?)
Řekl bych jednak ze své zkušenosti, tak ze zkušeností popsaných Mistry (pokud je vůbec popisovali), že to nebyl ani jeden z těchto dvou "způsobů", co je dovedl k překonání toho, co ty nazýváš pudem sebezachování.
Je zde totiž nezbytný prvek Milosti, který jaksi v tvých obou konceptech osvobození postrádám. Nebo je součástí některého z obou?
Jakým "způsobem" jsi ty konkrétně překonal pud sebezachování?
Možná to pak bude jasnější mně i tobě.
;-)
Výraz "úžasné" mi dost vadí v tom, co se snažíš říct.
Alespoň v mém podání je slovíčko "úžasné" spojeno (už) s ocejchováním nějakého objektu a to na základě líbivosti (opak nelíbivosti) osoby - tedy je to již o UCHOPENÉM a posouzeném objektu subjektem, který "to" využil (zneužil) pro svůj zážitek.
To, co jsi nazval "úžasným", bych nahradila výrazem (a chvíli jsem hledala) - výrazem - "nový" - ale i to je dost nepřesné, protože dává vzniknout podmíněné lince: osoba - uchopení - posouzení a místo ZASTAVENÍ - je tu prožívající osoba, v důsledku podmíněnost.
To samotné ZASTAVENÍ (zasažení, úžas), je Milostí, nejvyšší radostí duše, je její kolébkou, i hrobem, je její podstatou.
Kdo alespoň občas zastaven pocítí, ví, kde je jeho domov. Kde, resp. v čem vše vzniká i zaniká, vyzut snad ani nedýchá, vděčen za ten zá-zrak, vděčen a zcela tich.
2M:
Nevím. Respektive, neuvědomuji si, že bych někdy vůbec pod tlakem pudu sebezáchovy byl. A dokud jsem nepoznal, že něco takového existuje, nebyl jsem s to pochopit jednání svého okolí.
S tou Milostí je to velmi "ošemetné". Do určité roviny poznání reprezentuje projev nějaké odlišitelné entity (např. Mistra), ale co je to v okamžiku, kdy je ustavena Jednota?
2A.
Jenže on to není zázrak, není to ani nic jiného, co by zde nebylo stále. Jen člověk, který si tuto skutečnéost neuvědomuje, je dotekem s touto skutečností - jak píšeš - "zasažen" a nepotřebuje si uvědomovat nic jiného, než to, co skutečně je. A dostaví-li se "úžas", přišlo mi vhodné i použití slova "úžasné". Pokud se ti nelíbí, nahraď si ho jiným, pro tebe vhodnějším. ;-)
Zkusím použít příklad, snad více ozřejmí, co jsem se snažila říct :-)
Představ si, že si s někým povídáš, jste na sebe naladěni a ty se ho ptáš, jestli zná povídku Slavík od O.Wildeho. A první ti řekne: "Ano, znám, je to úžasná povídka" a oči se mu rozsvítí a ústa roztáhnou v blaženém úsměvu. Druhý ti řekne: "Znám..." a zůstává pomlka, ve které cítíš, ba přímo jsi v tom bodě, jsi tím bodem, ve kterém se vše "schází" a nalézá.
Ten bod jsem nazvala ZASTAVENÍ. Může se pojmenovat také Nalezení, Sjednocení, Milost - kdo ví, o čem ten "bod" je, na konkrétním výrazu už tolik nesejde.
Psala jsem to proto, že z toho, jak jsi to napsal v úvodním článku, je hodně patrný přístup prvního človíčka, kterého můžeme pojmenovat konzument (úžasná pohádka, úžasné jídlo, úžasná kabelka atd.) a není patrný ten stav sjednocení, jednoty bytí, tišina, který je bez uchopení a který je podkladem pro vše projevené i neprojevené, tedy je tady stále.
Píšeš hodně a převážně jen z roviny intelektu bez zapojení (otevřeného) srdíčka, tím to také zůstává jen na této rovině, rovině intelektu - viz vaše rozhovory s Miroslavem (lépe sis ho vymyslet nemohl). A i proto těžko nastává přenost toho, co říkáš a je to škoda, protože máš toho hodně co říct.
Slavík zpíval.... různí lidé taky "zpívají", vše "zpívá"..., ale jen něco nás zasáhne svou opravdovostí, vřelostí... a pokud nás zasáhne, světy se prolnou...
Já ale vůbec nemohu za to, že ty máš spojeno slovo "úžasné" s nějakou materiální či materializovatelnou kvalitou.
Slovo úžasné je pouze přídavné jméno k slovu úžas - a v tomto významu se mi stále jeví jako to nejvhodnější slovo, které vyjadřuje nejen zastavení, ale také i jistý (a pro mnoho lidí i zcela konkrétní) vnitřní náboj, který pouhé zastavení v sobě nemá.
Píši tak, jak psát musím. A nejde ani tak o to, někomu zprostředkovávat nějaká "vytržení ducha" - v dnešním světě je takto směřovaných zážitkových seminářů opravdu dostatek... ;-)
Ano, o zprostředkování "vytržení ducha" nejde, to máš pravdu, jde o zprostředkování zkušenosti, vždyť jsme tady jeden pro druhého... a možná budeš se mnou souhlasit, že aby byla zprostředkována zkušenost, je třeba, aby sdělované (čtené, slyšené) bylo zažito.
Pokud zůstává jen u intelektuálních výplodů mysli bez schopnosti zprostředkování zažití, je to jako s dunícím (bezduchým) zvonem. Ale když se jinak nemůže, tak se nemůže.
Pěkně o "zvuku" "zpívá" Šienšanský mudrc.
"Každý zvuk vzniká z pohybu. Všechno kolem nás v přírodě má svá ústa. Jsou-li v pohybu rty kohokoliv na světě, slyšíme zvuky. Zaposlouchej se do proudu vody, když se v horách řítí ze skal. jakmile je v pohybu, zvučí vysokým nebo hlubokým, dlouhým nebo kratším tónem, sice ne přesně podle zákonů hudby, ale má přesto osobitý výraz a rytmus. To je přirozený zvuk země a nebes, rodící se sám ze sebe.
Jestliže je lidské srdce prázdné světem a naplněno duchem, vychází z něho při pohybu zvuk. Tím vzniká i literatura.
Poezie je tedy zvuk srdce. Můžeš ji slyšet a vidět všude, protože všude je příroda jediným opravdovým básníkem, který rezonuje v tvém srdci. A protože je to tak prosté a jednoduché, je to provázeno přísností a neměnitelností: kde vyráží pramen pohybu, tam se taky ozývá zvuk verše.
Žádný jiný zvuk nelze za poezii pokládat. Zvuk musí vyvěrat samovolně, sám ze sebe. Poznáš mnoho lidí, kteří zvuk vyvolávají nepřirozeným způsobem. Nejsou to proto básníci, připomínají jednání opice nebo papoušky. Je málo opravdových básníků, jejichž verš plyne sám sebou, je plný zpěvnosti, podobně jako horský proud hučí přes skály, jako hrom duní v mracích, jindy zašumí jako mírný déšť v podvečer nebo je jako tichý vánek letní noc. Poslouchej moře u našich nohou! Nezpívá snad pozoruhodnou píseň? Není to snad báseň a opravdová hudba? Vidíš ty vlny ve stálém pohybu, jak jdou jedna za druhou a zase dál se jiné proti nim vracejí a opět se ztrácejí v tónech. Slyšíš ty jemné rytmy..."
A takovému "zpívání" "rozumím", je mi blízký zvuk srdce.
Hodně štěstí.
Okomentovat