Gurupomožaleaťtonebolí (Převzato)

Hledající by chtěli najít, ale neodhodlají se k tomu ze strachu, že nalezení by je mohlo změnit...

Gurupomožaleaťtonebolí (Převzato)

Hledající by chtěli najít, ale neodhodlají se ze strachu, že nalezení by je mohlo změnit...

Neříkejte přátelé, že žijete v dokonale vyprázdněném světě, a momentálně neděláte nic jiného, než si hrajete s formami? (Převzato)

Pokud si vzpomeneš, je tomu tak asi už ... no, opravdu mnoho let, co jsem se z tebe snažil vytřískat přiznání, jakpak to máš se stabilizací neosobního pohledu, protože to v té době bylo a nebylo a docela se v tom jednomu dalo i plavat. Ne, že by se teď plavalo méně, ale je už jasnější, kde je problém a kde se to lomí.

Základem mi bylo pochopení, že je to ostří nože. Na jedné straně je to hodně podobné depresi - nazval bych to asi "uzavřeno" - z druhé strany je to podobné mánii - a to bych nazval "uzavřeno". Z jedné strany je to ztráta kontaktu se sama sebou v "okolí mé mysli" (těch uvozovek bych tak potřeboval hafo, neumím to totiž nejak jednoduše popsat, jde o to, že okolí je vnímáno jako cizí, ale vlivem zkušenosti rozprostřeného vědomí, to cizí není zase až tak cizí) a z druhé strany je to ztráta kontaktu s tím, co je vnímáno "za myslí".
Ta strana deprese je charakteristická bezdůvodnou (často i jen vnitřní) "nasraností" (díky za výborné slovo, on jistě ví kdo), jakouse vnitřní agresivní neurózou na všechno a hlavně sám na sebe, jakoby se nic nedařilo a nikde není ta neuvěřitelná lehkost bytí. Mysl je uzavřená - nic nevypouští ven. Vnějšku není rozuměno, je "cizí".
Ta strana druhá, ta je mnohem zrádnější, protože mysl vytváří zdání, že ta neuvěřitelná lehkost bytí je všude, je pociťováno, jakoby se to problematické klubíčko vlastní osoby někam ztratilo anebo rozplynulo. Vše je prosté, jednoduché, srozumitelné a jasné. A to je právě ten kámen úrazu. Vše je "pochopitelné" a "popsatelné", vše tedy probíhá jen a pouze v mysli, která se stala pouhým zrcadlem "vnějšku" a proto ji téměř nelze rozeznat. Mysl je také uzavřená, nic nepropouští, vše odráží. Stav je charakteristický přehráváním emocí a fabulováním za "vlastní" prožitků "jiných" předaných slovní formou - takže také velice jednoduše slovy popisovatelnými, zcela spolehlivě funguje empatie (mysl zcela odráží). Člověk v takovém stavu půsová neuvěřitelně "přitažlivě", hýří energií a vlastně - často i zcela nevědomky - je iniciátorem proydění energie, která však ale není transparentní, naopak, je obarvena vlastní "mánií" z tohoto stavu. Často se pak stává, hlavně v delším pobytu se stejnými lidmi, že vznikce vztah "dárce energie" a "příjemce energie", který končí "vyčerpáním" dárce a "nenasytností" příjemce. Ze zkušenosti vím, že obě varianty jsou v rovině "manické" fáze přibližně stejně časté.
To ostří je jakoby někde "mezi" těmito stavy a dalo by se popsat, jakoby mysl se stala zcela transparentní, později se ztrátou osobní sebeidentifikace je i ztracena identifikace s určitou (omezenou) myslí. Tento stav ztráty osobní sebeidentifikace je zcela charakteristický vnitřním tichem, ve kterém všechny podněty jsou vnímány jako pouhé jevy, takové to "zenové" - je děláno, je mluveno, je slyšeno.
Teoreticky je tento stav z vnějšku normálním jedincem nerozpoznatelný, protože mu chybí jistá forma sebereflexe ve smyslu "Copak to právě teď dělám - a proč?", protože normální jedinec v kontaktu s někým, kdo je v "otevřenu" se onoho ticha bojí, musí mluvit, neco dělat a jinak zalepovat tu příšernou hlubinu ticha, které si mysl ztotožňuje se svou vlastní smrtí. Osobní zkušenost smrti mysl trošku vychová, ale stále - pokud sama není ztišena v "otevřenu" se v kontaktu s tímto tichem kroutí a mrská - tlačí člověka do nějaké aktivity.
Stabilizace tohoto stavu se zdá být někde reálném "tady a teď" - ne v tom "tady a teď" udržované ve vědomí silou mysli. To ostří je docela přesný příměr, protože - pokud mohu soudit ze svých zkušeností - stačí fakt málo, a člověk si uvědomí, že už zase letí na jednu anebo na druhou stranu.
Reálné tady a teď - s odstupem pozorovatele - má cosi společné s transparentností mysli. Neznamená to, že by neměla být v pohybu. Znamená to však, že jí chybí setrvačnost. Prostě - hodíte do ní myšlenku a ona, možná trošku pozměněná, zase vypadne a NIC dál. Žádné rozvíjení tématu, žádné asociace, žádné emoce... Mimochodem - emoce, to je jako když do tichého lesního jezírka hodíš podvodní minu...

Prožívání Ničeho (Převzato)

ANANDA znamená blaženost, lásku a přátelskou povahu Vesmíru. Zakusíte-li Nejvyšší energii Stvoření (SAT) a stanete se jedním s Bytím nebo zakusíte aspekt Čistého Vědomí (CHIT), vstoupíte do stavu Božské Blaženosti a nekonečného štěstí (ANANDA). Toto je primární charakteristika Vesmíru, která je největším a nejhlubším stavem extáze, kterou kdy můžete zakusit s vaším Vyšším vědomím.

PARABRAHMA je Nejvyšší Bytí v jeho absolutním aspektu mimo čas a prostor. Je to esence Vesmíru, která má či nemá formu. Je to Nejvyšší Stvořitel.

Ananda znamená pocit blaženosti (ne lásky, láska není unitární), Sat znamená pocit opravdovosti, pravdivosti, bez potřeby ji nějak odůvodnit ani obhájit. Čit znamená uvědomění univerzálního vědomí. Spojení Sat-čit-ananda nelze rozdělit a popisovat zvlášť. Sat-čit-ananda je stav rozprostřeného vědomí (zbaveného omezení zvyku ztotožnění s určitou formou), které je samo sebe chápající jako opravdovost a skutečnost bez potřeby potvrzení, z čehož vyvěrá i onen pocit vnitřního osvobozování a tedy i vyvázání, který je pociťován jako naplnění. Toto naplnění je zcela zákonitě provázeno pocitem blaženosti, která je však vnímána pouze jako průvodní znak a není brána jako záměr či cíl. Zaměření na blaženost určité skupině lidí ukazuje cestu k spočinutí v tomto stavu rozprostřeného vědomí, cestu splývání opravdovosti uvědomění a naplnění.
Ke skutečnému prožitku "Ničeho" je potřeba opustit i sebeidentifikaci se stavem Sat-Čit-Ananda, protože ten stále ještě "něčím" je...

a jak poznám, že to nic je nic? To snad ani nejde.. pokud je to volnost, která neví, nenie tam nikto kto by sa ponáhlal o tom čokolvek povedať. Či ano? Ptám sa len na to kde berieš tu ístotu, že je sat-čit-ananda opuštěná? Mám len podozrenie, že to Nič, sa nedá neprožívat, aniž by to nebol zase stav.

sat-cit-ananda v sama sobě neví že je,neviditelná nepopsatelná neslyšitelná a přece existující.Až ve stavu VĚDOMÍ si sebe sama uvědomuje,přičemž neví kdo je.
Snaží-li se sama sebe poznat skrze vědomí Já jsem...to a to,dojde nakonec k pochopení že je nepoznatelná.
Může pak něco vydávat za pravdivé?
Jediné tvrzení Já vím že nic nevím je pravdou :)

Tvrdit Já jsem:Láska,sat-cit-ananda Bůh atd.je nepochopením skutečnosti.

Takto je to napsané dobře, stav sat-čit-ananda o sobě neví, přesto existuje. Není to emoce, aby to mohlo být prožíváno, není zde nikdo, kdo by tento stav "mohl" prožívat. Tento stav zde je stále, ztišením srdce a zklidněním mysli je ta branka v dosahu, stačí jen vstoupit.
To nic je ale jakoby esencí Sat-čit-anandy, je to vlastně popsatelné až k té "úzké vnitřní brance", popsatelné jako "prožitek", protože i ve stavu Sat-čit-ananda existuje vědomí, které si uvědomuje své prožívání. Dobrovolným vzdáním se tohoto prožívání se změní stav Sat-čit-ananda ve stav obtěžující (vyvolávající potřebu prožívat) a vše vede k potřebě průchodu onou úzkou brankou. Za ní je ono "nic", ten "prožitek" Nic je vlastně to poslední, co vědomí "prožije" při průchodu právě tou brankou. Je to absolutní smrt, totální dezintegrace, úplné pohroužení v Nic.

Pro představu, možná je to podobné...


Tu se opět zdálo, jako bych i nadále byl slepý a moje oči se otevřely, takže jsem mohl vidět.

Viděl jsem nebe, kde jsou ti, kteří uctívají Boha kvůli němu samotnému.
Ale nemohu říci, co jsem viděl, protože – zatímco jsem hleděl – stávalo se to stále větším, to, co zářilo, nabylo paprsků, jako by to předtím bylo jen mdlé, to, co bylo mocné, vyrostlo, jako by to předtím bylo jen malé, blaženost nabyla plnosti, jako by předtím byla jen nedostatkem.

To byl lesk. To byla sláva.

Vše, co zde na zemi září před našima očima, má od toho svůj lesk – ranní slunce svůj jas, večerní slunce svou nádheru, život sám svůj život. Bez toho by byly všechny oči mdlé, zlato žluté, nikoliv však zlaté.
Ano, ano – právě tak to je.“

Zmlkl a hleděl před sebe. Jeho oči zářily, jako by dosud viděl to, o čem mluvil. Nyní se jejich výraz změnil, místo vytržení nastoupil hluboký klid, který byl větší než klid smrti. Byl to klid života a smrti současně, jako by nesmiřitelné mocnosti zde splynuly v nějakou třetí, která je mocnější než obě dohromady.

Kandidát cítil zamrazení, jež se podobalo úzkosti i úctě. Holger začal opět mluvit:

„Byla tam rozmanitost, nadbytek rozmanitosti. Ale jedna věc byla společná – všechno existovalo ve velkém povznesení, dýchalo v úlevě, nemající mezí.

Ale podivné je, že věčné povznesení se mi stalo jakoby jhem, ač nikdy nemohlo unavit, a úlevu, která byla stále větší, jsem cítil jako břímě. Zíral jsem do slávy, ale nenalézal jsem jiné, pro které by to bylo takové, a – zatímco jsem zíral – slyšel jsem hlas, ne však mimo mne, který pravil:
‚Po čem pátráš v Boží slávě?‘
Odpověděl jsem, ale nepoužil jsem slov: ‚Pátrám po Bohu.‘
Hlas řekl: ‚Toto je sláva Boží.‘
Ptal jsem se opět:
‚Kde je Bůh sám?‘
Hlas odpověděl:
‚Ty, jenž si troufáš se zde tázat, otevři oči a viz!‘

A v téže chvíli jsem byl vyloučen ze slávy. Byla tak říkajíc za mnou.

Pode mnou bylo něco – mohu to snad nazvat… prostorou.
Nebyla v ní radost, myslel jsem si, ač jsem nic neviděl: ‚Vše, co je opak radosti, je zde uvnitř.‘

Ale za touto… prostorou jsem viděl jinou.

Nemám jméno, jímž bych ji mohl nazvat. Každé jméno je příliš velké.
Mohu ji nazvat pouští, mohu říci komora čeledínova. Obě jména jsou příliš velká, neboť něco znamenají.

Zde nebylo nic, na co by člověk mohl vložit ruku a co by mohl pojmenovat a nazvat svým. Ale touha mě táhla k ní a ačkoliv jsem již neslyšel žádný hlas, ani neviděl ukazatele cesty, věděl jsem, že tam chci.

Neboť tam uvnitř byl Bůh.

Ale když jsem chtěl projít bezradostnou prostoru, která byla před Boží chudobou, zastavil jsem se a pojala mne hrůza.
Hrůza byla déšť, který do mne pršel a vnikal jako zžírající led, rozpouštějící a ničící vše, co bylo mnou. Netroufal jsem si vejít zcela dovnitř, neboť jsem si netroufal přestat být já, netroufal jsem si dále žít a nebýt já.

Ale pak jsem opět viděl prostoru, jež byla tak nepatrná, že v ní nemohl být nikdo jiný kromě Boha a touha mě táhla vpřed a já si pomyslel:

‚Když přestáváš být, jsi blíže Bohu, než když se tu zastavíš a zůstaneš sám sebou.‘

Vešel jsem a zemřel smrtí, jež se podobá smrti našeho těla jako klidný spánek noční můře.“

Oční víčka mu klesla, tvář se zavřela. Seděl nehybně jako zprvu na kamenech schodů.

Cosi dopadlo na zem s krátkým, temným zvukem. Byl to Kandidátův doutník, který uhasl a nyní mu vypadl z prstů. Nezdvihl ho, ale zíral na Holgera, jež seděl tak blízko a zdál se být tak daleko, že nebylo možné myslet na spojení s ním. Pozoroval, že sám pohybuje rty v horlivé otázce: „Co pak? Co pak?“ Ale když si to plně uvědomil, nebyl s to se ptát. Bylo to, jako by se hrůza, kterou Holger cítil před boží chudobou, postavila do cesty této poslední otázce. Hluboký klid, jenž se nepodobal ani životu, ani smrti, spočíval na Holgerově postavě a šířil se od ní. Kandidát cítil instinktivní snahu zachránit se, on, který jindy bral většinu své potravy z ticha a mlčení, cítil před tímto tichem cosi, co se podobalo strachu, že by se jeho vědomí mohlo ponořit ke dnu a již nikdy se nevynořit. Kdyby něco nepodnikl, vír nekonečnosti by se ho chopil a stáhl ho s sebou. S napětím, jako by používal vší své síly, se shýbl, zdvihl doutník, zapálil ho a začal chodit sem a tam po místnosti. Ale ani to ještě nestačilo, musel přimět Holgera, aby mluvil, slyšet jeho živý hlas, cítit pohyb jeho myšlenek, a tak se zeptal:...

Opravdovost (Převzato)

Opravdovost je realita čistého Bytí. Protože ale nikdo z nás není ve své přirozené existenci nic jiného, než čisté Bytí samé, jsme jeho přímým projevem zasaženi vždy. Někdo více, někdo méně. Většinou to souvisí s tím, jak moc jsme schopni se uvolnit ze svého zvyku ztotožňovat sami sebe s nějakou konkrétní formou - například tělem (cítím, tedy jsem), myšlením (myslím, tedy jsem), význačností (jsem známý a uznávaný, tedy jsem), dokonalostí projevu (toto umím, tedy jsem) atd. - a jenom "prostě" čistě být.
Opravdovost v projevu se pozná jednoduše, je jako vanutí vánku - je lehká a občerstvuje. Máme však naučené zvyky si její lehkost snažit uchovávat "pro horší časy" (jako vzpomínky) a její schopnost občerstvovat si přivlastňujeme a tvrdíme, že to naše individuální existence přináší ono občerstvení.
Pokud nám v tomto někdo nastaví zrcadlo, a my máme možnost to vidět, vybereme si možnost to nevidět a zavíráme oči s tím, že nám ten někdo ubližuje.
Opravdovost je ale "vanutí ducha", nelze ji spoutat ani uchovat. Ona je zde i když my sami ji nevidíme. Jediná možnost je se jí plně poddat a tedy poddat se i onomu bezpodmínečnému a přirozenému čistému Bytí.
Není dokonalost ve slovech popsání, co je a co není opravdovost, ta dokonalost opravdovosti je uschována v té schopnosti se poddat. Úplně. Bez sebemenšího strachu o nějaké zachování své osobní tváře a také bez cenzury co tomu řeknou ostatní a shoduje-li se to s Mistry...
;-)

Krotká úvaha o potřebě pozemského štěstí (Převzato)

U mnoha lidí slyším neustálé lítostivé poznámky o tom, že by rádi klid, spokojenost, vyváženost, laskavosti od jiných, toleranci, štěstí a kdoví co ještě. Mezi lidmi zajímajícími se o sféru poznávání sama sebe je to dokonce bráno jako imperativ, signující úspěchy. Celkově je to však nesmysl.
Pominu otázku „kdo vlastně je ten, kdo chce pozemské štěstí“.
Jde mi o něco jiného.
Pokud si uvědomuji, že poznání vede k popření vlastní jedinečnosti ve prospěch Celku, Jednoty, nabývá otázka potřeby pozemského osobního (a také soukromého) štěstí až morbidní charakter. Na jedné straně vynakládá člověk obrovské prostředky k tomu, aby se vysvobodil z omezení tělesností a hmotou, na druhé straně si klade podmínky pro svou tělesnou a hmotnou existenci. Dokonce se setkávám i s čistým, zcela materialisticky chápaným, obchodováním – já tedy budu meditovat, cvičit, budu se tvářit laskavě a soucitně k ostatním, ale za to si žádám shovívavost se svou tělesností a alespoň kufr toho pozemského štěstí.
Na otázku ze směru „kde je tvá podstata“ automaticky většina odpovídá, že v duchovních oblastech, na praxi je ale zřejmé, že tato odpověď je pouhá teoretická póza vyčtená z knih, protože v jakékoli problematičtější situaci tatáž většina volá po laskavém, soucitném a shovívavém jednání v pozemské a hmotné rovině. Mnohdy je možné dokonce slyšet i zcela otevřené názory, že pokrok v duchovním poznání se zákonitě musí projevit i v hmotném dostatku a pozemském štěstí....
Jakoby se úplně zapomněla a ztratila ta primární myšlenka, že naše podstata není pozemsky hmotná, jakoby se zapomnělo, že ti praví mistři nikdy nestáli o pozemské věci, jakoby se zcela zapomnělo, že pravé štěstí tryská člověku ze srdce a podstata tohoto štěstí není pozemská, ba dokonce se nemusí ani v pozemské rovině vůbec projevovat.

Pro upřesnění - neznamená to, že člověk nemá být laskavý, klidný, vstřícný a štastný. Znamená to, že to má být opravdová laskavost, vstřícnost, skutečný klid a štěstí a ne jen - podle předem určeného scénáře - hrané umělohmotné náhražky.
Je mnohem opravdovější se vztekat, smutnět, radovat se, bláznit v souladu se svou podstatou a přímo z ní, než navenek zakrývat vnitřní pochody pomocí nějakého klišé.

Nezáleží na tom, jak moc zapůsobíme na své okolí. Podstatná je pouze ta opravdovost..

Vládne lidem svoboda nebo peníze? (Převzato)

Jste ochotni uvažovat o tom, co je napsáno níže?

Jaké jsou lidské vlády? Co je motivuje? Jsou to finanční a mocenské (=finanční) zájmy nebo touha poskytnout lidem svobodu od útlaku v nejrůznějších formách? Co je politika, co je "stabilní situace" – kýžený stav všech států světa? Je to dobrý stav? Jací asi jsou lidé, kteří mají na politiku, vlády, rozhodování vliv? Jaké mají motivy? Hýbou vládní představitelé a ti kteří je ovivňují světem dobrým směrem nebo pohyb dobrým směrem brzdí? Jsme dojeni jako dojné krávy, či jsme ve svých svobodných zemích činěni šťastnými ne na úkor přírody? Existuje správná cesta? Jdou touto cestou lidé? Jdou touto cestou v demokracii? Či zpoloviny (z té teoretické) ano a z poloviny (z té praktické) ne? Budeme se jednou stydět před Bohem za to, jak jsme zde žili? Líbí se vám to jak žijeme? Źe vaše děti budou jednou součástí toho samého koloběhu?

Vše, co zde vidím, je zde pro mne, ukazuje mi to mou vlastní identitu, ukazuje mi to má vlastní zkreslení i mé vlastní pochopení, ukazuje mi to mé vlastní "já" v souvztažnosti k tomu, že mi tak zároveň vykresluje můj návyk vydělovat své vlastní já z celku - "já" a "ti ostatní".

Ostatní jsou ale pouze fikcí mé mysli, ve všem - zapomenu-li na chvíli na zažraný zvyk vydělovat se - mohu nalézt sám sebe, je to projev mé skutečné podstaty.
Za vším, co nazýváme utrpení, vnímám pouze jedinou skutečnost, kterou zkresluje něco, co nazývám touha po individualitě. Tato touha má mnoho barev, jednou z nich je i to, co jsme zvyklí nazývat "můj" život. Ta touha je ale ve svém projevu brutální a agresivní, bez ohledů a bez hranic. Její pravé zpodobnění je indická bohyně Šakti, která, když má podmínky, mění svou podobu do vládcovské bohyně celého projeveného vesmíru.
Upřednostnění touhy po individualitě (ztotožněním se s individuální formou) otevírá bránu i jejím projevům.
Není zde nikdo "nadřízený", kdo by to mohl zastavit.
Není zde ani nikdo takový, kdo by mohl autorizovaně říci, že celé je to špatně.
Je to prostě tak, jak to je - a pokud se mi to nelíbí, musím hrábnout dovnitř, do sebe a začít rušit má vlastní ztotožnění se s individualitou. Jen tak mohu omezit pánovitost mé touhy nade mnou, nad mou myslí, a tak i nad "mým" světem. Dokážu-li zkrotit projevy své vlastní touhy po individualitě sám ve svém světě, projeví se to i ve světě, který vidím ("okolo sebe").
Život se tak sám od sebe stane volně plynoucím a harmonickým.
Svým způsobem je podobný pohled vykreslen v mnoha příbězích. Zrovna mne napadlo filmové zpracování Kunderovy "Nesnesitelné lehkosti bytí..."...

Stržení vědomí...

(...)

Já bych jen rád aby jsi své úvahy více rozvedl.
Někdy to zkouším tak, že se přímo ptám, někdy tak, že zkouším něco napsat sám.

Možná ale na tom vysvětlení moc lpim.


Kdo je ten, kdo by rád SVÉ úvahy rozvedl? na to jsi nepomyslel?


Nechal jsem se strhnout lepkavým jazykem.


Slova bez kontextu vnitřního porozumění jsou slova zbytečná. Slova totiž fungují jen tehdy, mají-li svou vnitřní hloubku, která vyvěrá z toho kontextu vnitřního porozumění. Nelze však pouze ze slov vybuzovat to vnitřní porozumění. Trpělivost a pokora v tichu jsou v tomto případě mnohem účinnější, než přemnoho prázdných slov.
Prázdná slova vedou k vnitřní vyprahlosti a ztrátě kontaktu s tím vnitřním tichem. A to, sám za sebe, vnímám jako holé neštěstí. A nikomu to nepřeji a dost možná i proto na to upozorňuji.
Hezký den.

Sledování a tak okolo

Hledající hledá a součástí hledání je vyhledávání hledajících a komunikace s těmito hledajícími :) ...a když není v dohledu hledající, tak hledá hledající v knihách. Hledání skrývá touhu po nalezení, která člověka neustále mučí - někdy to může být vnímáno paradoxně i jako příjemný pocit. Je to jako se zamilovaností. Všichni zamilovanost a lásku velice prožívají - i když je to spojeno s nekontrolovatelnými emocemi připoutanosti, žárlením a tudíž i s utrpením. Dostaneš-li se nad to všechno, pak hledání ustane a z lásky zůstane jen slovo. Jana zde lásku často velebí, ale co je láska? Vidíš-li věci tak jak jsou, pak je vidíš neosobně a láska je jen pojem vytvořený v rámci lidského pohledu na svět. Nelidský pohled však lásku rozpustí a zůstane zde jen ticho. To, co zde píšu je jen záznam myšlenek, které prolítly mou hlavou a s kterými ja nemám vůbec nic společného. Vůbec netuším, kde se vzali, ale je to asi záměr boží (vesmírné totality) - abych to zaznamenal a přilepil na mozajku. Představa, že se vše děje nezávisle na nás je šokující, ale začínám tomu věřit ... a je to osvobozující. Zavřu oči a číhám na myšlenky a když se nějáká objeví, tak vím, že já jsem pozorovatel a ta myšlenka se - kdesevzalatusevzala - a já že čučím. A pak se zeptám: ... a kdo to čučí na rojící se myšlenky? A najednou vím, že je nad tím čučitelem (tedy nademnou) vesmírný řád, bůh, něco extrasuperbigšéf, který zásadně nemluví, jen tak kouká a lebedí si. Lidská mysl je omezená a přijmout tento fakt je krokem do stavu beztíže :) Když člověk nebrání chodu událostí, pak nevznikají konflikty. Evo, nech Janu plynout a jen pozoruj, jak to ta holka ušatá myslí dobře. Třeba v tom proudu (pro tebe povrchního dobra) zahlédneš odraz pravdivé hlubiny :)

Člověk je stvořen t tomu, aby se smál a aby plakal a i když dojde poznání, pak ani v tom případě nemůže změnit svůj genetický kód a kód daný mu bohem. Proto i E.Tomáš plakal při ztrátě mynželky. Já se cítím vyrovnaným a vnímám svět s nadhldem a přesto mám často nával emocí, slzy na krajíčku. Myslím si ale, že to je normální projev psycho-fyzického organismu. Tak byl stvořen a tak funguje. Krásné ale je, že je možné to všechno pochopit a zjistit, že máme možnost uniknout utrpení. Lidé vždy hledali cesty ke štěstí a k zmírnění utrpení. I když je nalezneme, tak stále zůstáváme lidmi a když mě někdo praští kladívkem do palce, tak se rozbrečim bolestí. A tak je to do jisté míry se všemi ostatními vlastnostmi lidského organismu. Jediné co můžeme je pochopit to :)

V té první části jsi popsal určitou odtažitost sama sebe od probíhajících jevů, ponechání té osoby v "soukolí" a uvědomění vnitřní svobody pramenící z toho, že víš, že to takto funguje zcela samo bez nutnosti do toho nějak zasahovat.
Nemohu, než souhlasit.
Ta následující poznámka mne ale trošku mate, protože to vypadá, že pod tlakem intenzivních emocí se ono uvědomění automatického běhu dějů a jevů nějak vytrácí a nahrazuje jej pocit osobní zúčastněnosti v dějích a jevech.
Ale právě v takovém okamžiku je velmi poučné vše, i ty emoce a reakce individuální formy na ně, přiřadit k tomu automatismu a jen sledovat. Není to těžké, je důvod k pláči? - tak je zde pláč. Je důvod ke smíchu? - tak je zde smích. Zmizel ten důvod? - vše se samo vrací do ticha ke klidu...

Ta podstata je v tom, že je potřeba tu individualitu něčím svázat s její realitou. Například tím, že bude své partnerce dobrým partnerem, který jakoby staví její rovinu nad rovinu vlastní. Například tím, že se děje, dotýkající se individuality, vědomě uvidí ve světle onoho ticha... Nad tím se pak rozprostře uvědomění jakési vazby onoho sledování a oné individuální formy. Tato vazba se projeví na jedné straně ztrátou vnitřních obav a nejistoty, na druhou stranu zmizí ta vědomá odtažitost, protože to je jen také jakási pracovní forma projevu, je to forma narušení zvyku ztotožňovat se. A ono uvědomění si vnitřní jistoty se projeví navenek jako hluboká vděčnost. Ne komu a ne za co. Jen jako jakýsi vnitřní proud vděčnosti vyvěrající z bytí samého. Tento proud následně (ale zdánlivě POSTUPNĚ) dokončí vymazání všech zvyků ztotožňovat se s onou projekcí vázané individuality a ticho a klid se rozvine i v té individualitě a jejím okolí.