ANANDA znamená blaženost, lásku a přátelskou povahu Vesmíru. Zakusíte-li Nejvyšší energii Stvoření (SAT) a stanete se jedním s Bytím nebo zakusíte aspekt Čistého Vědomí (CHIT), vstoupíte do stavu Božské Blaženosti a nekonečného štěstí (ANANDA). Toto je primární charakteristika Vesmíru, která je největším a nejhlubším stavem extáze, kterou kdy můžete zakusit s vaším Vyšším vědomím.
PARABRAHMA je Nejvyšší Bytí v jeho absolutním aspektu mimo čas a prostor. Je to esence Vesmíru, která má či nemá formu. Je to Nejvyšší Stvořitel.
Ananda znamená pocit blaženosti (ne lásky, láska není unitární), Sat znamená pocit opravdovosti, pravdivosti, bez potřeby ji nějak odůvodnit ani obhájit. Čit znamená uvědomění univerzálního vědomí. Spojení Sat-čit-ananda nelze rozdělit a popisovat zvlášť. Sat-čit-ananda je stav rozprostřeného vědomí (zbaveného omezení zvyku ztotožnění s určitou formou), které je samo sebe chápající jako opravdovost a skutečnost bez potřeby potvrzení, z čehož vyvěrá i onen pocit vnitřního osvobozování a tedy i vyvázání, který je pociťován jako naplnění. Toto naplnění je zcela zákonitě provázeno pocitem blaženosti, která je však vnímána pouze jako průvodní znak a není brána jako záměr či cíl. Zaměření na blaženost určité skupině lidí ukazuje cestu k spočinutí v tomto stavu rozprostřeného vědomí, cestu splývání opravdovosti uvědomění a naplnění.
Ke skutečnému prožitku "Ničeho" je potřeba opustit i sebeidentifikaci se stavem Sat-Čit-Ananda, protože ten stále ještě "něčím" je...
a jak poznám, že to nic je nic? To snad ani nejde.. pokud je to volnost, která neví, nenie tam nikto kto by sa ponáhlal o tom čokolvek povedať. Či ano? Ptám sa len na to kde berieš tu ístotu, že je sat-čit-ananda opuštěná? Mám len podozrenie, že to Nič, sa nedá neprožívat, aniž by to nebol zase stav.
sat-cit-ananda v sama sobě neví že je,neviditelná nepopsatelná neslyšitelná a přece existující.Až ve stavu VĚDOMÍ si sebe sama uvědomuje,přičemž neví kdo je.
Snaží-li se sama sebe poznat skrze vědomí Já jsem...to a to,dojde nakonec k pochopení že je nepoznatelná.
Může pak něco vydávat za pravdivé?
Jediné tvrzení Já vím že nic nevím je pravdou :)
Tvrdit Já jsem:Láska,sat-cit-ananda Bůh atd.je nepochopením skutečnosti.
Takto je to napsané dobře, stav sat-čit-ananda o sobě neví, přesto existuje. Není to emoce, aby to mohlo být prožíváno, není zde nikdo, kdo by tento stav "mohl" prožívat. Tento stav zde je stále, ztišením srdce a zklidněním mysli je ta branka v dosahu, stačí jen vstoupit.
To nic je ale jakoby esencí Sat-čit-anandy, je to vlastně popsatelné až k té "úzké vnitřní brance", popsatelné jako "prožitek", protože i ve stavu Sat-čit-ananda existuje vědomí, které si uvědomuje své prožívání. Dobrovolným vzdáním se tohoto prožívání se změní stav Sat-čit-ananda ve stav obtěžující (vyvolávající potřebu prožívat) a vše vede k potřebě průchodu onou úzkou brankou. Za ní je ono "nic", ten "prožitek" Nic je vlastně to poslední, co vědomí "prožije" při průchodu právě tou brankou. Je to absolutní smrt, totální dezintegrace, úplné pohroužení v Nic.
Pro představu, možná je to podobné...
Tu se opět zdálo, jako bych i nadále byl slepý a moje oči se otevřely, takže jsem mohl vidět.
Viděl jsem nebe, kde jsou ti, kteří uctívají Boha kvůli němu samotnému.
Ale nemohu říci, co jsem viděl, protože – zatímco jsem hleděl – stávalo se to stále větším, to, co zářilo, nabylo paprsků, jako by to předtím bylo jen mdlé, to, co bylo mocné, vyrostlo, jako by to předtím bylo jen malé, blaženost nabyla plnosti, jako by předtím byla jen nedostatkem.
To byl lesk. To byla sláva.
Vše, co zde na zemi září před našima očima, má od toho svůj lesk – ranní slunce svůj jas, večerní slunce svou nádheru, život sám svůj život. Bez toho by byly všechny oči mdlé, zlato žluté, nikoliv však zlaté.
Ano, ano – právě tak to je.“
Zmlkl a hleděl před sebe. Jeho oči zářily, jako by dosud viděl to, o čem mluvil. Nyní se jejich výraz změnil, místo vytržení nastoupil hluboký klid, který byl větší než klid smrti. Byl to klid života a smrti současně, jako by nesmiřitelné mocnosti zde splynuly v nějakou třetí, která je mocnější než obě dohromady.
Kandidát cítil zamrazení, jež se podobalo úzkosti i úctě. Holger začal opět mluvit:
„Byla tam rozmanitost, nadbytek rozmanitosti. Ale jedna věc byla společná – všechno existovalo ve velkém povznesení, dýchalo v úlevě, nemající mezí.
Ale podivné je, že věčné povznesení se mi stalo jakoby jhem, ač nikdy nemohlo unavit, a úlevu, která byla stále větší, jsem cítil jako břímě. Zíral jsem do slávy, ale nenalézal jsem jiné, pro které by to bylo takové, a – zatímco jsem zíral – slyšel jsem hlas, ne však mimo mne, který pravil:
‚Po čem pátráš v Boží slávě?‘
Odpověděl jsem, ale nepoužil jsem slov: ‚Pátrám po Bohu.‘
Hlas řekl: ‚Toto je sláva Boží.‘
Ptal jsem se opět:
‚Kde je Bůh sám?‘
Hlas odpověděl:
‚Ty, jenž si troufáš se zde tázat, otevři oči a viz!‘
A v téže chvíli jsem byl vyloučen ze slávy. Byla tak říkajíc za mnou.
Pode mnou bylo něco – mohu to snad nazvat… prostorou.
Nebyla v ní radost, myslel jsem si, ač jsem nic neviděl: ‚Vše, co je opak radosti, je zde uvnitř.‘
Ale za touto… prostorou jsem viděl jinou.
Nemám jméno, jímž bych ji mohl nazvat. Každé jméno je příliš velké.
Mohu ji nazvat pouští, mohu říci komora čeledínova. Obě jména jsou příliš velká, neboť něco znamenají.
Zde nebylo nic, na co by člověk mohl vložit ruku a co by mohl pojmenovat a nazvat svým. Ale touha mě táhla k ní a ačkoliv jsem již neslyšel žádný hlas, ani neviděl ukazatele cesty, věděl jsem, že tam chci.
Neboť tam uvnitř byl Bůh.
Ale když jsem chtěl projít bezradostnou prostoru, která byla před Boží chudobou, zastavil jsem se a pojala mne hrůza.
Hrůza byla déšť, který do mne pršel a vnikal jako zžírající led, rozpouštějící a ničící vše, co bylo mnou. Netroufal jsem si vejít zcela dovnitř, neboť jsem si netroufal přestat být já, netroufal jsem si dále žít a nebýt já.
Ale pak jsem opět viděl prostoru, jež byla tak nepatrná, že v ní nemohl být nikdo jiný kromě Boha a touha mě táhla vpřed a já si pomyslel:
‚Když přestáváš být, jsi blíže Bohu, než když se tu zastavíš a zůstaneš sám sebou.‘
Vešel jsem a zemřel smrtí, jež se podobá smrti našeho těla jako klidný spánek noční můře.“
Oční víčka mu klesla, tvář se zavřela. Seděl nehybně jako zprvu na kamenech schodů.
Cosi dopadlo na zem s krátkým, temným zvukem. Byl to Kandidátův doutník, který uhasl a nyní mu vypadl z prstů. Nezdvihl ho, ale zíral na Holgera, jež seděl tak blízko a zdál se být tak daleko, že nebylo možné myslet na spojení s ním. Pozoroval, že sám pohybuje rty v horlivé otázce: „Co pak? Co pak?“ Ale když si to plně uvědomil, nebyl s to se ptát. Bylo to, jako by se hrůza, kterou Holger cítil před boží chudobou, postavila do cesty této poslední otázce. Hluboký klid, jenž se nepodobal ani životu, ani smrti, spočíval na Holgerově postavě a šířil se od ní. Kandidát cítil instinktivní snahu zachránit se, on, který jindy bral většinu své potravy z ticha a mlčení, cítil před tímto tichem cosi, co se podobalo strachu, že by se jeho vědomí mohlo ponořit ke dnu a již nikdy se nevynořit. Kdyby něco nepodnikl, vír nekonečnosti by se ho chopil a stáhl ho s sebou. S napětím, jako by používal vší své síly, se shýbl, zdvihl doutník, zapálil ho a začal chodit sem a tam po místnosti. Ale ani to ještě nestačilo, musel přimět Holgera, aby mluvil, slyšet jeho živý hlas, cítit pohyb jeho myšlenek, a tak se zeptal:...
Žádné komentáře:
Okomentovat