Všechny mi známé metodiky odosobnění jsou odvozeny od jedné skutečnosti, která se dá vyjádřit paradoxem: vše co lze pojmenovat je jen předmět mysli a zároveň mysl všechny předměty současně vytváří.
Principem odosobnění je proniknutí do procesu ztotožňování se s myslí a jejími předměty následné "uvolnění" [z] tohoto procesu. (Tohle téma by by si zasloužilo velice detailně "rozpitvat", protože v současné době ho vnímám jako velmi blokující - mnoho lidí se zcela neuvědoměle nepřímo s myslí ztotožňuje, předpokládá, že vše je mysl, což je dovádí ke stavu jistého "status quo", protože mysl je možné "překročit" - jenže to také znamená, že překročením roviny mysli ztratíme schopnost uvědomění své oddělenosti - schopnosti viděné popsat slovy a tak se z viděného "vydělit" a opečovávat si svou jedinečnost; právě ten pocit jedinečnosti brání mnohým opustit onu rovinu mysli - a tím také dojít k "otevření" pravého významu odosobnění).
To jsou tedy dva "body", ve kterých lze odosobnění "načnout" - pojmenovávání a vytváření.
Pojmenovávání je velice prostá skutečnost, ve které se zobrazuje neschopnost mysli opustit koncept "osoby" a "zosobňování". Jsme naučeni vše pojmenovávat, vše vnímat v kontextu jakýchsi rozlišitelných jmen/názvů a tak vlastně jen neustále dáváme mysli další a další "potravu" pro hlubší a jemnější rozlišování - vytváření nových jmen.
Vytváření je spíše skrytá složka, která není na první pohled zřetelná, ale v nadhledu je více než jednoznačná. Vyjdu-li z toho, že vše projevené je tvořeno mysli (nemyslím teď nějakou individuálně jednoznačnou mysl "nějaké osoby", například v pojetí mnoha lidí "Boha Stvořitele", myslím ten konglomerát vzniklý promítnutím obsahu všech individuálních myslí do projekce tzv. "Kosmické mysli", mnohdy nepřímo a ne zcela přesně pojmenovávané jako "Kosmické zákony").
Vlastní vytváření jde popsat jako proces "detailizace" projevené formy - něco, jako když z kostky mramoru sochař vypreparovává jeho vlastní představu tvaru sochy - v jedné chvíli je to jen kostka, v další již mnoho lidí v tom uvidí předobraz výsledné sochy, v následující je již třeba jasné, zda socha bude zobrazením těla muže či ženy, dalším opracováváním vyjde "napovrch" obličej - a tak se vlastně dá pokračovat v detailech do nekonečna - propracovat například nehty, vrásky, jednotlivé póry atd.
Sochař je vlastně jen omezen strukturou použitého materiálu - jemností struktury mramoru - tzn. rozlišitelností jednotlivých odlišitelných částí, například čar.
V mysli je to však umocněno tím, že mysl při detailní tvorbě umožňuje ve vztahu s výše popsaným "pojmenováváním" měnit i onu základní "strukturu" projevené formy. Jako příklad můžeme použít vidění světa ve vztahu s vlnově-částicovou teorií materie. Záleží na tom, CO CHCEME VIDĚT a je jen otázkou vhodně zaměřené pozornosti a schopnosti rozlišit detail (POJMENOVAT!!!), a mysl změní své "zaostření" a najednou je "vše" - co jsme CHTĚLI VIDĚT/"POZNÁVAT" - zřetelné.
Naučení se těmto dvěma formám práce s myslí - zaostřit pozornost pomocí mysli na nekonečně malý bod a zaostřit pozornost pomocí mysli do nekonečna - jsou vlastně přístupné výklady "prvého a druhého buddhistického vnoru".
Vlastního "uvolnění se od osoby" - odosobnění - je tedy možné jak tím, že přestaneme "pojmenovávat/rozlišovat" ("cesta Boddhisatvy") anebo z druhé strany zastavením procesu vytváření projevených forem myslí ("cesta Mudrce").
pondělí 28. dubna 2008
Střípky z historie... (5)
Přijmutí takového sebeodevzdání (třeba do Božích rukou, ale bez očekávání nějaké satisfakce) je teprve smíření.
Odevzdání i touhy žít do rukou Božích, to je jen začátek. Odstranění touhy vlastního (osobního) projevu je cesta (=kolemjdoucí), závěrečné odevzdání "odevzdávání", to je teprve smíření...
Mám rád lidi, kteří si říkají NESMIŘITELNÍ...
Takhle, jak jsi to napsal, se vytrácí ze života jakákoliv KREATIVITA.
Zkusím ti to vyložit podrobněji, problém je však v tom, že to budu psát pro tebe a lidé s jiným slovníkem z toho budou paf. Ale, jak jsem si to už poněkolikrát musel ujasnit, je to jejich problém, problém neschopnosti opustit své vyjeté koleje v myšlení, prostě aplikují neustále stejné postupy již tak dlouho, že si toho přestali vědomě všímat. V době studií jsme se učili takovému stavu říkat profesionální slepota - jistou činnost mysl zautomatizuje až tak, že ji provádí zcela nezávisle na bdělém vědomí... Ale, to jsem odbočil.
Zkusím tebou zvýrazněné pojmy aplikovat na různé kontexty vědomí, třeba se někam dopracuji:
Nejprve prvotní reakce mé mysli na prvotně vnímaný kontext textu.
Nesmiřitelní - s největší pravděpodobností to ty vnímáš jako vlastnost, která implikuje neustálou tendenci za formami hledat jejich vnitřní souvislosti, jejich souvstažnou "harmonii", a pokud tato není zcela obnažena, nesmiřitelně se stále moří hloubějia hlouběji do "studia" forem a jevů.
Kreativita - její použití ve mně okamžitě vyvolává reakci - individuální tvorba, ztotožnění pozorujícího s činitelem, touha po "vlastním" projevu, projevu ve smyslu aplikace své osobní individuality, jakési zviditelnění svých "individuálních výjimečností", popření jisté "průměrnosti osobnosti".
Jestliže k oběma pojmům postavím jejich antagonismy v prvém případě je to jednoduché, vynechám ne a převedu to do doplňkového vidu: smíření. V tom druhém případě si musím pomoci opisem: Kreativita je v češtině vykládána jako "SCHOPNOST tvorby", v principu je chápána jako atribut nějakého subjektu, nejčastěji osobnosti - takže negace by mohla být "neschopnost tvorby", a tedy vlastně - v přeneseném smyslu - jen čisté pozorování.
Pokud budeme vycházet z premisy, že jsme jen a pouze individuálním vědomím, které má vrozenu potřebu po sebereflexi (sebeodlišení, sebepoznání, sebepotvrzení), je zcela srozumitelná jak tendence k prosazování nesmiřitelnosti, neboť vnímaný nesoulad vnáší do našeho vědomí rušivá napětí, která vnímáme jako destruktivní a tedy i nebezpečná.
Vrozená tendence afinity k jisté formě harmonie, která je námi chápána jako "dokonalost" je docela dobrým ukazatelem, že to s tou "individuální" myslí není zase až tak úplně "to ono". Pouhou "individuální" myslí totiž nelze ani náznakem vysvětlit právě tu afinitu k harmonii a nakonec ani onu harmonii jako kategorii. Pokud bychom totiž vycházeli ze striktního modelu "individuální" mysli, museli bychom se dostat zákonitě ke střetu výkladu obsahu pojmu "dokonalost", protože striktně "individuální" mysl je schopna pouze vnímat sama sebe a vnímání identifikuje pomocí zkušeností. A různé "individuality" mají zcela jistě i různé zkušenosti, což v prvním nástřelu přesně popisuje situaci mezi lidmi, avšak v druhém nástřelu již máme co dočinění s jednotícím pohledem na obsah pojmu "harmonie". Jakoby se obsah pojmu "harmonie" mohl lišit ve svých formách, avšak na podstatě obsahu tohoto pojmu jsme se nějak zcela "podivně" schopni shodnout - což je zcela v vylučujícím protikladu ke konceptu "zcela individuální" mysli.
Takže nezbývá, než pokročit a připustit, že maše mysli nejsou zcela stoprocentně individuální - musí mít něco společného, něco, co jim vtiskuje jakési "axiomatická" vnímání jistých skutečností.
Vezmeme tedy jako další kontext koncept "individuálních" myslí, které ale dokáží navzájem komunikovat a předávat si své "zkušenosti" bez nutnosti, aby tato komunikace byla vědomá, respektive, musíme ji vyhradit působnost ve sféře jakéhosi "nevědomí". Využijeme-li již zavedeného pojmu "kolektivní nevědomí", hodně si to zjednodušíme. Takže prvotní i druhotný nástřel nám v této chvíli již "ladí", zdá se vše být "harmonické" - a sakra! Malý nedostatek v tomto konceptu - jaktože pro nás všechny existují jisté kategorie "harmonií", které jsou zcela evidentně nám všem společné a na nás nezávislé? Například to, jak identifikujeme okamžik existence oné "harmonie"?
Nutně tedy musíme připustit, že ono "kolektivní nevědomí" v sobě sice obsahuje informace zprostředkované (a zprostředkovávané) jednotlivými "částečně individuálními" myslemi, ale zároveň musí obsahovat něco, co je na těchto "individuálních informačních vkladech" zcela nezávislé. Něco jako "předprogramované archetypální axiomy.
Následující kontext tedy musí ten předchozí rozšířit o prvek jisté "uniformity" (předprogramování, "firmware") - něco jako koncept "stvořitele". Předpokládejme jeho roli jako Architekta systému. A máme problém hned vzápětí - sjednotíme-li "kulturu" lidskou a kulturu "architekta/ů" jsme zase na začátku. Narozdíl od Daenikena nejsem zaostřen na "lidstvo", ale snažím se dopátrat jistých archetypálních "procesů" mysli. Pro explicitní zdůvodnění možnosti onoho sjednocení myslí nadhodím jen pár myšlenek. Pokud je svět "jen a pouze" postaven na hmotě, pak je jistě mysl "produktem" hmoty jako "principu" a tedy je zcela nezávislá na "platných dimenzích" formy hmoty samé, tzn. mohu sjednocovat i přes různě dimenzionální hmotné prostory. Pokud je hmota produktem mysli, jsem na tom zcela stejně, protože jde znovu o principielní atribut a tedy na formálním popisů pomocí jakýchsi "dimenzí" nezávislý. (mimochodem, nikdy jsem vlastně nebyl s to pochopit, jak se může "zvyšit" dimenze - překládám si to tedy tak, že se žádná "objektivní realita" nemění, jen se mění naše subjektivní schopnost rozlišení - vnímáme prostě více a detailněji...)
Vyjdu-li tedy z premisy sjednocení kultur, a přesto objektivně existují jakési obecké "archetypy" procesů mysli, zákonitě to vede na úvahu o nutné existenci jisté formy "nadřazené" entity - tedy nějakého toho "Boha" - nutně stojící mimo "obecnou mysl" (v druhém případě jde o zásadní antagonistický rozpor - stojí mimo "hmotu"; jenže zcela zákonitě "hmotu" musí ovlivňovat, takže mimo ni není schopen stát, takže z toho pro mne vychází důkaz, co je prvotní a co je produktem - ale to je jen výkřik, nemá to pro tuto "úvahu" větší význam).
Pokud tedy vezmeme existenci Boha jako nutný doplněk předchozího kontextu, začíná se nám měnit i "nasměrování" mysli - zcela zákonitě musíme začít přemýšlet v kategoriích jako "smysl existence", "dobro a zlo" popisující soulad a nesoulad s "prvotním účelem stvořené naší existence".
V tomto kontextu již nabývá na významu obsah slova "smíření" - tzn. vědomá spolupráce na "prvotním účelu našeho stvoření". To, že naše individualistické mysli se proti tomu vzpěčují v daném popisu spíše podporuje tuto teorii, než aby ji popíralo. Tento kontext má již mnoho paralel k "reálným reflexím" obyčejné lidské mysli v reálném životě. (pokusy ovlivnit "přednastavené" hodnoty osobního života k hodnotám, které k mému konkrétnímu stavu vnímání mé individuální mysli "vyhovují" lépe - modlitby, úlitby, pokusy o relativizaci "archetypálních" programů, atd.) Avšak z výše napsaného zatím nejvěrněji popisují interakce individuálních myslí s "objektivní realitou" (není omezena jen na "hmotu").
Na chvíli tedy předpokládejme, že tedy existuje jakýsi "prvotní účel naší existence". V tomto kontextu pak také nabývá i ona "schopnost tvořit" trošku odlišného významu - význam realizace představ individualizované mysli je vnímán jako "pravděpodobně rozporný" k "prvotnímu účelu", protože individuální mysl odráží jen a pouze své vlastní potřeby a touhy, kdežto v tomto kontextu jde o "naplnění účelu" společnou činností. Takže ono "kreativní" se významově přesunuje do formy "týmové spolupráce" a k známeému "každý svou troškou do mlýna".
Nyní bych mohl skončit. Posledně navržený kontext totiž je již ve zřejmém souladu s tím, co jsem Evě napsal.
V podstatě na tomto modelu nelze najít nějaký základní rozpor (za rozpor nepovažuji "dočasnou" neznalost onoho "prvotního účelu" - ten může být jakýkoliv, docela pravděpodobné jsou všechny možnosti, třeba i ono "nalezení otázky vesmíru, života a vůbec").
Jedinou otázkou je však faktická realita modelu. Ono totiž neplatí to, že pokud něco nevykazuje rozpory na první pohled, je to fungující.
A při důsledném hledání lze zjistit, že podobnou "vnějsi formu" má ještě jiný slovní model popisu. Ten vychází z jiné premisy, že ve "skutečnosti" neexistuje individuální mysl.
Tento model popisuje "objektivni realitu" jako pouhy "odraz" jedine mysli. Už se přibližující popis na sůvinci objevil, ale zopakuji ho.
Funkci modelu jde zjednodušeně znazornit pomocí diváka v kině. Základním atributem diváka je "schopnost být pozorný" a "schopnost zaměřovat paprsek své pozornosti". Při velkém zaměření tohoto paprsku nastává v mysli jev "zdánlivého přiblížení" sledovaného, častěji nazývané "ztotožnění se rozpoznávací funkce mysli s její představou" - jinak také ztotožnění vědomí se zdánlivým objektem. Takže onen divák v kině - i když stále pohodlně usazen v křesle - může prožívat divoké děje na plátně právě onou funkcí ztotožnění se. Ba dokonce může na plátně i umřít - a "znovu se narodit" zpátky v tom křesle. Největší legrací je fakt, že v kině lze být ztotožněn s několika "postavami" najednou a dokonce i fakt, že v okamžiku ztotožnění není vnímána "režie filmu" jakkoliv rušivě.
V tomto modelu kupodivu může existovat význam pro "smíření" i pro "kreativitu", protože podstatou onoho modelu je fakt, že si sami sebe uvědomujeme jako již "ztotožněné" a tedy jako "zdánlivě oddělené". A právě vzhledem k té uvědomované oddělenosi mají tato slova nejen význam, ale dokonce i smysl - vedou nás po cestě pozvolného uvolňování onoho "ztotožnění se" k poznání sama sebe jako Jednoty (Jediné mysli). A co je zcela unikátní - významy těch klíčových slov jsou pro oba modely velice blízké.
Příjemný večer.
Odevzdání i touhy žít do rukou Božích, to je jen začátek. Odstranění touhy vlastního (osobního) projevu je cesta (=kolemjdoucí), závěrečné odevzdání "odevzdávání", to je teprve smíření...
Mám rád lidi, kteří si říkají NESMIŘITELNÍ...
Takhle, jak jsi to napsal, se vytrácí ze života jakákoliv KREATIVITA.
Zkusím ti to vyložit podrobněji, problém je však v tom, že to budu psát pro tebe a lidé s jiným slovníkem z toho budou paf. Ale, jak jsem si to už poněkolikrát musel ujasnit, je to jejich problém, problém neschopnosti opustit své vyjeté koleje v myšlení, prostě aplikují neustále stejné postupy již tak dlouho, že si toho přestali vědomě všímat. V době studií jsme se učili takovému stavu říkat profesionální slepota - jistou činnost mysl zautomatizuje až tak, že ji provádí zcela nezávisle na bdělém vědomí... Ale, to jsem odbočil.
Zkusím tebou zvýrazněné pojmy aplikovat na různé kontexty vědomí, třeba se někam dopracuji:
Nejprve prvotní reakce mé mysli na prvotně vnímaný kontext textu.
Nesmiřitelní - s největší pravděpodobností to ty vnímáš jako vlastnost, která implikuje neustálou tendenci za formami hledat jejich vnitřní souvislosti, jejich souvstažnou "harmonii", a pokud tato není zcela obnažena, nesmiřitelně se stále moří hloubějia hlouběji do "studia" forem a jevů.
Kreativita - její použití ve mně okamžitě vyvolává reakci - individuální tvorba, ztotožnění pozorujícího s činitelem, touha po "vlastním" projevu, projevu ve smyslu aplikace své osobní individuality, jakési zviditelnění svých "individuálních výjimečností", popření jisté "průměrnosti osobnosti".
Jestliže k oběma pojmům postavím jejich antagonismy v prvém případě je to jednoduché, vynechám ne a převedu to do doplňkového vidu: smíření. V tom druhém případě si musím pomoci opisem: Kreativita je v češtině vykládána jako "SCHOPNOST tvorby", v principu je chápána jako atribut nějakého subjektu, nejčastěji osobnosti - takže negace by mohla být "neschopnost tvorby", a tedy vlastně - v přeneseném smyslu - jen čisté pozorování.
Pokud budeme vycházet z premisy, že jsme jen a pouze individuálním vědomím, které má vrozenu potřebu po sebereflexi (sebeodlišení, sebepoznání, sebepotvrzení), je zcela srozumitelná jak tendence k prosazování nesmiřitelnosti, neboť vnímaný nesoulad vnáší do našeho vědomí rušivá napětí, která vnímáme jako destruktivní a tedy i nebezpečná.
Vrozená tendence afinity k jisté formě harmonie, která je námi chápána jako "dokonalost" je docela dobrým ukazatelem, že to s tou "individuální" myslí není zase až tak úplně "to ono". Pouhou "individuální" myslí totiž nelze ani náznakem vysvětlit právě tu afinitu k harmonii a nakonec ani onu harmonii jako kategorii. Pokud bychom totiž vycházeli ze striktního modelu "individuální" mysli, museli bychom se dostat zákonitě ke střetu výkladu obsahu pojmu "dokonalost", protože striktně "individuální" mysl je schopna pouze vnímat sama sebe a vnímání identifikuje pomocí zkušeností. A různé "individuality" mají zcela jistě i různé zkušenosti, což v prvním nástřelu přesně popisuje situaci mezi lidmi, avšak v druhém nástřelu již máme co dočinění s jednotícím pohledem na obsah pojmu "harmonie". Jakoby se obsah pojmu "harmonie" mohl lišit ve svých formách, avšak na podstatě obsahu tohoto pojmu jsme se nějak zcela "podivně" schopni shodnout - což je zcela v vylučujícím protikladu ke konceptu "zcela individuální" mysli.
Takže nezbývá, než pokročit a připustit, že maše mysli nejsou zcela stoprocentně individuální - musí mít něco společného, něco, co jim vtiskuje jakési "axiomatická" vnímání jistých skutečností.
Vezmeme tedy jako další kontext koncept "individuálních" myslí, které ale dokáží navzájem komunikovat a předávat si své "zkušenosti" bez nutnosti, aby tato komunikace byla vědomá, respektive, musíme ji vyhradit působnost ve sféře jakéhosi "nevědomí". Využijeme-li již zavedeného pojmu "kolektivní nevědomí", hodně si to zjednodušíme. Takže prvotní i druhotný nástřel nám v této chvíli již "ladí", zdá se vše být "harmonické" - a sakra! Malý nedostatek v tomto konceptu - jaktože pro nás všechny existují jisté kategorie "harmonií", které jsou zcela evidentně nám všem společné a na nás nezávislé? Například to, jak identifikujeme okamžik existence oné "harmonie"?
Nutně tedy musíme připustit, že ono "kolektivní nevědomí" v sobě sice obsahuje informace zprostředkované (a zprostředkovávané) jednotlivými "částečně individuálními" myslemi, ale zároveň musí obsahovat něco, co je na těchto "individuálních informačních vkladech" zcela nezávislé. Něco jako "předprogramované archetypální axiomy.
Následující kontext tedy musí ten předchozí rozšířit o prvek jisté "uniformity" (předprogramování, "firmware") - něco jako koncept "stvořitele". Předpokládejme jeho roli jako Architekta systému. A máme problém hned vzápětí - sjednotíme-li "kulturu" lidskou a kulturu "architekta/ů" jsme zase na začátku. Narozdíl od Daenikena nejsem zaostřen na "lidstvo", ale snažím se dopátrat jistých archetypálních "procesů" mysli. Pro explicitní zdůvodnění možnosti onoho sjednocení myslí nadhodím jen pár myšlenek. Pokud je svět "jen a pouze" postaven na hmotě, pak je jistě mysl "produktem" hmoty jako "principu" a tedy je zcela nezávislá na "platných dimenzích" formy hmoty samé, tzn. mohu sjednocovat i přes různě dimenzionální hmotné prostory. Pokud je hmota produktem mysli, jsem na tom zcela stejně, protože jde znovu o principielní atribut a tedy na formálním popisů pomocí jakýchsi "dimenzí" nezávislý. (mimochodem, nikdy jsem vlastně nebyl s to pochopit, jak se může "zvyšit" dimenze - překládám si to tedy tak, že se žádná "objektivní realita" nemění, jen se mění naše subjektivní schopnost rozlišení - vnímáme prostě více a detailněji...)
Vyjdu-li tedy z premisy sjednocení kultur, a přesto objektivně existují jakési obecké "archetypy" procesů mysli, zákonitě to vede na úvahu o nutné existenci jisté formy "nadřazené" entity - tedy nějakého toho "Boha" - nutně stojící mimo "obecnou mysl" (v druhém případě jde o zásadní antagonistický rozpor - stojí mimo "hmotu"; jenže zcela zákonitě "hmotu" musí ovlivňovat, takže mimo ni není schopen stát, takže z toho pro mne vychází důkaz, co je prvotní a co je produktem - ale to je jen výkřik, nemá to pro tuto "úvahu" větší význam).
Pokud tedy vezmeme existenci Boha jako nutný doplněk předchozího kontextu, začíná se nám měnit i "nasměrování" mysli - zcela zákonitě musíme začít přemýšlet v kategoriích jako "smysl existence", "dobro a zlo" popisující soulad a nesoulad s "prvotním účelem stvořené naší existence".
V tomto kontextu již nabývá na významu obsah slova "smíření" - tzn. vědomá spolupráce na "prvotním účelu našeho stvoření". To, že naše individualistické mysli se proti tomu vzpěčují v daném popisu spíše podporuje tuto teorii, než aby ji popíralo. Tento kontext má již mnoho paralel k "reálným reflexím" obyčejné lidské mysli v reálném životě. (pokusy ovlivnit "přednastavené" hodnoty osobního života k hodnotám, které k mému konkrétnímu stavu vnímání mé individuální mysli "vyhovují" lépe - modlitby, úlitby, pokusy o relativizaci "archetypálních" programů, atd.) Avšak z výše napsaného zatím nejvěrněji popisují interakce individuálních myslí s "objektivní realitou" (není omezena jen na "hmotu").
Na chvíli tedy předpokládejme, že tedy existuje jakýsi "prvotní účel naší existence". V tomto kontextu pak také nabývá i ona "schopnost tvořit" trošku odlišného významu - význam realizace představ individualizované mysli je vnímán jako "pravděpodobně rozporný" k "prvotnímu účelu", protože individuální mysl odráží jen a pouze své vlastní potřeby a touhy, kdežto v tomto kontextu jde o "naplnění účelu" společnou činností. Takže ono "kreativní" se významově přesunuje do formy "týmové spolupráce" a k známeému "každý svou troškou do mlýna".
Nyní bych mohl skončit. Posledně navržený kontext totiž je již ve zřejmém souladu s tím, co jsem Evě napsal.
V podstatě na tomto modelu nelze najít nějaký základní rozpor (za rozpor nepovažuji "dočasnou" neznalost onoho "prvotního účelu" - ten může být jakýkoliv, docela pravděpodobné jsou všechny možnosti, třeba i ono "nalezení otázky vesmíru, života a vůbec").
Jedinou otázkou je však faktická realita modelu. Ono totiž neplatí to, že pokud něco nevykazuje rozpory na první pohled, je to fungující.
A při důsledném hledání lze zjistit, že podobnou "vnějsi formu" má ještě jiný slovní model popisu. Ten vychází z jiné premisy, že ve "skutečnosti" neexistuje individuální mysl.
Tento model popisuje "objektivni realitu" jako pouhy "odraz" jedine mysli. Už se přibližující popis na sůvinci objevil, ale zopakuji ho.
Funkci modelu jde zjednodušeně znazornit pomocí diváka v kině. Základním atributem diváka je "schopnost být pozorný" a "schopnost zaměřovat paprsek své pozornosti". Při velkém zaměření tohoto paprsku nastává v mysli jev "zdánlivého přiblížení" sledovaného, častěji nazývané "ztotožnění se rozpoznávací funkce mysli s její představou" - jinak také ztotožnění vědomí se zdánlivým objektem. Takže onen divák v kině - i když stále pohodlně usazen v křesle - může prožívat divoké děje na plátně právě onou funkcí ztotožnění se. Ba dokonce může na plátně i umřít - a "znovu se narodit" zpátky v tom křesle. Největší legrací je fakt, že v kině lze být ztotožněn s několika "postavami" najednou a dokonce i fakt, že v okamžiku ztotožnění není vnímána "režie filmu" jakkoliv rušivě.
V tomto modelu kupodivu může existovat význam pro "smíření" i pro "kreativitu", protože podstatou onoho modelu je fakt, že si sami sebe uvědomujeme jako již "ztotožněné" a tedy jako "zdánlivě oddělené". A právě vzhledem k té uvědomované oddělenosi mají tato slova nejen význam, ale dokonce i smysl - vedou nás po cestě pozvolného uvolňování onoho "ztotožnění se" k poznání sama sebe jako Jednoty (Jediné mysli). A co je zcela unikátní - významy těch klíčových slov jsou pro oba modely velice blízké.
Příjemný večer.
Jsem (převzato)
Jsem
jsem, protože vnímám vše ukryté v nás,
jsem na cestě jinam, mimo prostor a čas,
jsem na pár let s vámi, a věř mi že rád,
jsem neznámý známý, tak musíš to brát
jsem v mozaice kámen, v ní své místo mám,
jsem chvílemi znaven, a možná i sám...
jsem zemí, ne hlínou, člověk v dobrém i zlém,
jsem, ne vlastní vinou, jsem, protože jsem
jsem, protože vnímám vše ukryté v nás,
jsem na cestě jinam, mimo prostor a čas,
jsem na pár let s vámi, a věř mi že rád,
jsem neznámý známý, tak musíš to brát
jsem v mozaice kámen, v ní své místo mám,
jsem chvílemi znaven, a možná i sám...
jsem zemí, ne hlínou, člověk v dobrém i zlém,
jsem, ne vlastní vinou, jsem, protože jsem
- Bacily
- Neckář Jan (autor - hudba)
- Neckář Václav (interpret - zpěv)
- Prostějovský Michael (autor - původní text)
- LP Mýdlový princ (1980)
Střípky z historie... (4)
On není nic jiného, než stejný odlesk všudypřítomného Života - stejně tak, jako i ty. Protože však byl přítomen/aktérem při tom, kdy se tobě "otevřelo" Srdce, je to otevření jakoby zakódováno tímto odleskem. Ale - i když ten pravý kód má sice jakési atributy, které jsou jedinečné - stejně je to jen Život a nic jiného. Je ho možné svazovat s oním jedinečným odleskem - pravá svoboda je i v rozvázání tohoto uzlíčku. Pravá Láska a Pokora je schopna vidět onu jedinečnost v každém odlesku bez výjimek. Stačí se jen podívat více do dálky, oči se rozostří a je to všude.
Vše získá tu příchuť jedinečnosti okamžiku prvého otevření se. Stále to je jen jediný a nekončící okamžik toho "poprvé". Čas nehraje ani tu nepatrnou roli - čas přestal existovat.
A přidám i citát jednoho dávného mudrce: "To, co opravdu milujeme je Přítomnost boží - a tu lze najít opravdu kdekoliv a ve všem..."
Vše získá tu příchuť jedinečnosti okamžiku prvého otevření se. Stále to je jen jediný a nekončící okamžik toho "poprvé". Čas nehraje ani tu nepatrnou roli - čas přestal existovat.
A přidám i citát jednoho dávného mudrce: "To, co opravdu milujeme je Přítomnost boží - a tu lze najít opravdu kdekoliv a ve všem..."
Střípky z historie... (3)
Ahoj,
Nedalo mi to, přemýšlel jsem nad tím, a dospěl jsem k závěru, že je tam strašně moc cítit jak to, že je to vlastně žena, která není zvyklá se přesně vyjadřovat, tak i to, že je to přeloženo, de-facto bez jejího hlubšího výkladu.
Ta mysl tam prostě být musí, jinak by nebylo onoho "těla", které se projevuje, a to ona vědět musí, takže za tím bych hledala spíše překladatelský renonc, na druhou stranu ta stejná chyba je už v i oné otázce na Saradu, takže jaká otázka, taková odpověď.
Je také otázkou, co pro ni vlastně znamenají ona slova "Džnánin nemá mysl", a jak to lidé, bez přímé zkušenosti stejného stavu, mohou interpretovat...
Zkusím svůj pohled:
Lidé s myšlením v rovině vztahů budou asi více inklinovat k interpretaci slova má ve smyslu vlastnit. Ano, Džnanin nemá=nevlastní mysl. To je správný závěr. Dá se říci, že mysl, která je spojena s fyzickým tělem je vnímána dosti obdobně jako obrazovka televizoru v bytě. Probíhají na ní/něm obrázky, a pokud se vysloveně do "děje" neponoříme svým vědomím, nejsme ani její/jeho existencí nijak spoutáváni. Takže tato interpretace je funkční i bez osobní přímé zkušenosti.
Lidé s myšlením v rovině logiky se pozastaví nad celou formulací - "Džnánin nemá mysl". Neznalí reality, a s touhou napodobit tento její "vzor", budou předpokládat, že těžištěm realizace je mysl zničit. Se zničením mysli ale zničí i tělo, potažmo celý projevený svět. Ona sama tento fakt popisuje s úžasnou pecizností: "Představte si jeskyni, uvnitř které žije nelítostný démon. Pokud vstoupíte dovnitř, mohou se stát tři věci. Buď vás démon zabije, nebo se vám podaří utéci, anebo si rozbijete hlavu o skálu při pokusu o útěk a umřete."
Pokud se vrátím k tomu popisu kontaktu individuální mysli se Srdcem (zde je nutno podotknout, že něco jako "individuální Srdce" neexistuje!), je na napsaném vidět i jeden veledůležitý fakt. Tím faktem je pozice, ze které je prožitek popisován. Ona jej popisuje právě z hlediska ztotožněnosti s individuální myslí, kdy její anihilaci (ono je to opravdu spíše "katastrofální imploze" než jen "lehké rozpouštění") v Srdci popisuje jako Smrt, a tedy neexistenci. To je opět zcela přesný popis - individuální mysl je ztracena a všechny přivlastňovací a ztotožňovací vazby, do té doby brané jako "normální" najednou zůstanou "viset" ve vzduchu - zmizel jim jejich "předmět" a místo něj je tam najednou jen velká Prázdnota - je to opak všeho, co nazýváme Jistotou (nejistota je prostě v tomto ohledu ještě příliš "jistá" - existuje). Vědomí má opravdu jen jedinou možnost - zhroutit se... Jenže - vědomí v tomto stavu je rozbouráno na prvočinitele a právě tím zhroucením vznikne jev, který se dá popsat jako jakási "segregace". Něco zůstane - ze své podstaty - na hladině a něco táhne do hlubiny. Zcela automaticky jsou tedy z toho kompilátu, který byl do té doby komplexně nazýván jako "vědomí", odplavovány všechny zvyky, návyky i automatismy - to jsou všechny ty "ručičky", které se držely jistoty mysli a najednou nemají co držet... Naopak to, co táhne do hlubiny je čiré bytí/vědomí - nyní tedy ve svém primárním významu Vědomí Jedinosti/Jedinečnosti/Jednoty. Při jeho "pádu" do hlubiny jsou ztráceny a zapomínány duální formy (vazby, zvyky, projevy), protože v rámci onoho přesunu "Těžiště centra Pozornosti" zvnějšku dovnitř nastává jakési "probouzení se", do té doby jen spící, sebeidentifikace. V jistém okamžitu tato sebeidentifikace ve vědomí převáží a tehdy je stav Smrti mysli dokončen. Je dokonáno....
Toto je takový, více či méně zkratkovitý popis něčeho, co z hlediska ztotožněného s individuální myslí nikdy nekončí. Je to natolik nekonečné, nakolik je nekonečné ztotožnění se s individualitou. Takové legrace typu - za 40 dní prozřel, to jsou jen vnější popisy. Pokud se vědomí není schopno od individuality osvobodit, je to jen nekonečné...
Také je to zároveň popis dokončení jedné formy duchovní praxe. Tuto formu jsme zvyklí nazývat "Dlouhá cesta". Jejím ukončením je vlastně obrovské divadlo zvané "Mystická smrt". Dále tato cesta nesahá, sama pokračování popisuje jako "Milost Boží". Z napsaného je to zřejmé: Ona "Dlouhá cesta" je vlastně cesta vědomí ztotožněného s individualitou.
Existuje však i jiná forma duchovní praxe, alibisticky protikladně zvaná "Krátká cesta". Ve své podstatě na ní nic "krátkého" není. V některých případech může dokonce trvat - z hlediska subjektivně vnímaného času - i několikanásobně déle, než praxe "Dlouhé cesty". Její podstatou však je faktický předpoklad, že Čiré vědomí je nezrozené a tedy nemůže ani zemřít. Je to vlastně celé jeden veliký trik. V podstatě je to trik stejné kategorie, jako je trik vědomí "ztotožnit se s individualitou". To je také jen trik...
Vyjdeme-li z předpokladu, že stav smrti individuální mysli prostě nastat musí, můžeme tohoto předpokladu použít také k tomu, že Pozorností budeme nerozlišovat mezi "projevy" a necháme vlastně onu Pozornost volně plynout bez jakéhokoliv našeho ovlivnění. Je to neuvěřitelně složité - naše "zvyky mysli" to prostě neumí. Neustále mají tendence se k "něčemu" chytat, na "něco" se vázat, "něco" pozorovat, "pomocí "něčeho" se dále projevovat. A to je právě jeden - výše popsaný zvyk - ne však mysli, ale již přímo vědomí. Touha po individuálním projevu, odlišení, vydělení, vše toto je jen pouhý zvyk... "Krátká cesta" vychází právě z těchto předpokladů - vše toto jsou jen zvyky, zvyky se dají "odnaučit". Nejlépe tak, že je nahradíme "opačnými zvyky"...
Jednou z forem "opačných zvyků" ke zvykům touhy po individuálním projevu, je nácvik "zhroucení individuální mysli". Jde o to, že se využije explicitní touha po individuálním projevu ve formě "myšlenkového tahouna k 'ne-existující' formě". "Ne-existence" takové formy je tou nejpodstatnější složkou, protože zaujatá spolupráce mysli, vědomí a individuální touhy dokáže velice rychle opustit veškeré hranice mysli, kterou vlastně hranice tvoří... Bezhraničnost individuální mysli je totiž stejná, jako její neexistence - nelze se v takovém stavu nijak "individuálně sebe-identifikovat", takže v důsledku je jinými prostředky dosaženo efektu anihilace individuální mysli samé. Protože ale zde není explicitně vnímáno Srdce (jako centrum pravé sebeidentifikace čirého vědomí) je po nějakou dobu vnímán jakýsi stav "beztíže", stav "Prázdnoty", "Vyvanutí" a kdoví jak to ještě nazýváme. Prostě, z jiného pohledu je to popsatelné jako obrovská bublina, která udržuje vědomí ve stavu ne-identifikace sama sebe. Stačí však téměř cokoli, co "zviditelní" Srdce, a bublina "praskne"... Zviditelněním Srdce nastane okamžitě i zkušenost Čirého vědomí, které má - již výše popsané - totální následky na onu "bublinu", na pozůstatek zbytku individuálního vědomí. Obrovským přínosem je ale fakt, že v této formě zde neexistuje přechodný stav "neodpoutaného vědomí od individuality", vlastní "vysvobození" je také chápáno trošku odlišně, než tomu je u Dlouhé cesty, avšak stav Čirého bytí/vědomí je zcela totožný.
"Krátká cesta" má ale ještě jednu formu. Ta je sice velice jednoduchá, avšak není jednoznačná - je totiž tak prostá, že ji může intelektuálně rozvinutá mysl využít ke své "záchraně". V podstatě jde o to, že je vzta v úvahu fakt popisující Srdce v jeho opravdovosti. Veškeré děje jsou tedy vědomím směřovány "jen" do srdce, intelekt je v tomto okamžiku zcela ignorován, zvyky jsou nereflektovány. Vědomí a tedy i pozornost jsou trvale umisťovány do Srdce - zpočátku do bodu-místa srdce. Vzhledem k tomu, že Srdce nemá střed, neboť je samo středem, je to vlastně později dost putna, kam, ale zpočátku je velice důležité sjednotit pozornost s vnímaným citem. To je ta ona esence Bytí. Cit je totiž odstředivým prvkem bytí, Pozornost je prvkem dostředivým. Vědomým vedením Pozornosti do bodu, který je vnímán/identifikován jako centrum citu je "kruh projevena" vlastně automaticky uzavírán a tak je vytvářena uvědoměná zkušenost sjednocení - Klidu. Pokud je uzavření kruhu dokonalé, vše mizí v tomto Klidu a vše se proměňuje v Čiré bytí/vědomí. Protože nebyly použity žádné pomocné prostředky, je tento přechod vlastně zcela přirozený, žádné divadlo ani stav Prázdnoty...
Nedalo mi to, přemýšlel jsem nad tím, a dospěl jsem k závěru, že je tam strašně moc cítit jak to, že je to vlastně žena, která není zvyklá se přesně vyjadřovat, tak i to, že je to přeloženo, de-facto bez jejího hlubšího výkladu.
Ta mysl tam prostě být musí, jinak by nebylo onoho "těla", které se projevuje, a to ona vědět musí, takže za tím bych hledala spíše překladatelský renonc, na druhou stranu ta stejná chyba je už v i oné otázce na Saradu, takže jaká otázka, taková odpověď.
Je také otázkou, co pro ni vlastně znamenají ona slova "Džnánin nemá mysl", a jak to lidé, bez přímé zkušenosti stejného stavu, mohou interpretovat...
Zkusím svůj pohled:
Lidé s myšlením v rovině vztahů budou asi více inklinovat k interpretaci slova má ve smyslu vlastnit. Ano, Džnanin nemá=nevlastní mysl. To je správný závěr. Dá se říci, že mysl, která je spojena s fyzickým tělem je vnímána dosti obdobně jako obrazovka televizoru v bytě. Probíhají na ní/něm obrázky, a pokud se vysloveně do "děje" neponoříme svým vědomím, nejsme ani její/jeho existencí nijak spoutáváni. Takže tato interpretace je funkční i bez osobní přímé zkušenosti.
Lidé s myšlením v rovině logiky se pozastaví nad celou formulací - "Džnánin nemá mysl". Neznalí reality, a s touhou napodobit tento její "vzor", budou předpokládat, že těžištěm realizace je mysl zničit. Se zničením mysli ale zničí i tělo, potažmo celý projevený svět. Ona sama tento fakt popisuje s úžasnou pecizností: "Představte si jeskyni, uvnitř které žije nelítostný démon. Pokud vstoupíte dovnitř, mohou se stát tři věci. Buď vás démon zabije, nebo se vám podaří utéci, anebo si rozbijete hlavu o skálu při pokusu o útěk a umřete."
Pokud se vrátím k tomu popisu kontaktu individuální mysli se Srdcem (zde je nutno podotknout, že něco jako "individuální Srdce" neexistuje!), je na napsaném vidět i jeden veledůležitý fakt. Tím faktem je pozice, ze které je prožitek popisován. Ona jej popisuje právě z hlediska ztotožněnosti s individuální myslí, kdy její anihilaci (ono je to opravdu spíše "katastrofální imploze" než jen "lehké rozpouštění") v Srdci popisuje jako Smrt, a tedy neexistenci. To je opět zcela přesný popis - individuální mysl je ztracena a všechny přivlastňovací a ztotožňovací vazby, do té doby brané jako "normální" najednou zůstanou "viset" ve vzduchu - zmizel jim jejich "předmět" a místo něj je tam najednou jen velká Prázdnota - je to opak všeho, co nazýváme Jistotou (nejistota je prostě v tomto ohledu ještě příliš "jistá" - existuje). Vědomí má opravdu jen jedinou možnost - zhroutit se... Jenže - vědomí v tomto stavu je rozbouráno na prvočinitele a právě tím zhroucením vznikne jev, který se dá popsat jako jakási "segregace". Něco zůstane - ze své podstaty - na hladině a něco táhne do hlubiny. Zcela automaticky jsou tedy z toho kompilátu, který byl do té doby komplexně nazýván jako "vědomí", odplavovány všechny zvyky, návyky i automatismy - to jsou všechny ty "ručičky", které se držely jistoty mysli a najednou nemají co držet... Naopak to, co táhne do hlubiny je čiré bytí/vědomí - nyní tedy ve svém primárním významu Vědomí Jedinosti/Jedinečnosti/Jednoty. Při jeho "pádu" do hlubiny jsou ztráceny a zapomínány duální formy (vazby, zvyky, projevy), protože v rámci onoho přesunu "Těžiště centra Pozornosti" zvnějšku dovnitř nastává jakési "probouzení se", do té doby jen spící, sebeidentifikace. V jistém okamžitu tato sebeidentifikace ve vědomí převáží a tehdy je stav Smrti mysli dokončen. Je dokonáno....
Toto je takový, více či méně zkratkovitý popis něčeho, co z hlediska ztotožněného s individuální myslí nikdy nekončí. Je to natolik nekonečné, nakolik je nekonečné ztotožnění se s individualitou. Takové legrace typu - za 40 dní prozřel, to jsou jen vnější popisy. Pokud se vědomí není schopno od individuality osvobodit, je to jen nekonečné...
Také je to zároveň popis dokončení jedné formy duchovní praxe. Tuto formu jsme zvyklí nazývat "Dlouhá cesta". Jejím ukončením je vlastně obrovské divadlo zvané "Mystická smrt". Dále tato cesta nesahá, sama pokračování popisuje jako "Milost Boží". Z napsaného je to zřejmé: Ona "Dlouhá cesta" je vlastně cesta vědomí ztotožněného s individualitou.
Existuje však i jiná forma duchovní praxe, alibisticky protikladně zvaná "Krátká cesta". Ve své podstatě na ní nic "krátkého" není. V některých případech může dokonce trvat - z hlediska subjektivně vnímaného času - i několikanásobně déle, než praxe "Dlouhé cesty". Její podstatou však je faktický předpoklad, že Čiré vědomí je nezrozené a tedy nemůže ani zemřít. Je to vlastně celé jeden veliký trik. V podstatě je to trik stejné kategorie, jako je trik vědomí "ztotožnit se s individualitou". To je také jen trik...
Vyjdeme-li z předpokladu, že stav smrti individuální mysli prostě nastat musí, můžeme tohoto předpokladu použít také k tomu, že Pozorností budeme nerozlišovat mezi "projevy" a necháme vlastně onu Pozornost volně plynout bez jakéhokoliv našeho ovlivnění. Je to neuvěřitelně složité - naše "zvyky mysli" to prostě neumí. Neustále mají tendence se k "něčemu" chytat, na "něco" se vázat, "něco" pozorovat, "pomocí "něčeho" se dále projevovat. A to je právě jeden - výše popsaný zvyk - ne však mysli, ale již přímo vědomí. Touha po individuálním projevu, odlišení, vydělení, vše toto je jen pouhý zvyk... "Krátká cesta" vychází právě z těchto předpokladů - vše toto jsou jen zvyky, zvyky se dají "odnaučit". Nejlépe tak, že je nahradíme "opačnými zvyky"...
Jednou z forem "opačných zvyků" ke zvykům touhy po individuálním projevu, je nácvik "zhroucení individuální mysli". Jde o to, že se využije explicitní touha po individuálním projevu ve formě "myšlenkového tahouna k 'ne-existující' formě". "Ne-existence" takové formy je tou nejpodstatnější složkou, protože zaujatá spolupráce mysli, vědomí a individuální touhy dokáže velice rychle opustit veškeré hranice mysli, kterou vlastně hranice tvoří... Bezhraničnost individuální mysli je totiž stejná, jako její neexistence - nelze se v takovém stavu nijak "individuálně sebe-identifikovat", takže v důsledku je jinými prostředky dosaženo efektu anihilace individuální mysli samé. Protože ale zde není explicitně vnímáno Srdce (jako centrum pravé sebeidentifikace čirého vědomí) je po nějakou dobu vnímán jakýsi stav "beztíže", stav "Prázdnoty", "Vyvanutí" a kdoví jak to ještě nazýváme. Prostě, z jiného pohledu je to popsatelné jako obrovská bublina, která udržuje vědomí ve stavu ne-identifikace sama sebe. Stačí však téměř cokoli, co "zviditelní" Srdce, a bublina "praskne"... Zviditelněním Srdce nastane okamžitě i zkušenost Čirého vědomí, které má - již výše popsané - totální následky na onu "bublinu", na pozůstatek zbytku individuálního vědomí. Obrovským přínosem je ale fakt, že v této formě zde neexistuje přechodný stav "neodpoutaného vědomí od individuality", vlastní "vysvobození" je také chápáno trošku odlišně, než tomu je u Dlouhé cesty, avšak stav Čirého bytí/vědomí je zcela totožný.
"Krátká cesta" má ale ještě jednu formu. Ta je sice velice jednoduchá, avšak není jednoznačná - je totiž tak prostá, že ji může intelektuálně rozvinutá mysl využít ke své "záchraně". V podstatě jde o to, že je vzta v úvahu fakt popisující Srdce v jeho opravdovosti. Veškeré děje jsou tedy vědomím směřovány "jen" do srdce, intelekt je v tomto okamžiku zcela ignorován, zvyky jsou nereflektovány. Vědomí a tedy i pozornost jsou trvale umisťovány do Srdce - zpočátku do bodu-místa srdce. Vzhledem k tomu, že Srdce nemá střed, neboť je samo středem, je to vlastně později dost putna, kam, ale zpočátku je velice důležité sjednotit pozornost s vnímaným citem. To je ta ona esence Bytí. Cit je totiž odstředivým prvkem bytí, Pozornost je prvkem dostředivým. Vědomým vedením Pozornosti do bodu, který je vnímán/identifikován jako centrum citu je "kruh projevena" vlastně automaticky uzavírán a tak je vytvářena uvědoměná zkušenost sjednocení - Klidu. Pokud je uzavření kruhu dokonalé, vše mizí v tomto Klidu a vše se proměňuje v Čiré bytí/vědomí. Protože nebyly použity žádné pomocné prostředky, je tento přechod vlastně zcela přirozený, žádné divadlo ani stav Prázdnoty...
Pojednání mistra Wong Čchung-Jüa (převzato)
Pojednání mistra
Wong Čchung-Jüa
Tchaj-ťi se rodí z neomezeného.
Je počátkem
pozitivního a negativního.
Když je Tchaj-ťi v pohybu,
pozitivní a negativní se oddělují;
když se Tchaj-ťi zastaví,
pozitivní a negativní se spojují.
Když praktikujete Tchaj-ťi,
konat příliš mnoho je stejně špatné
jako konat příliš málo.
Když je tělo v pohybu,
mělo by se pohybovat po křivkách,
aby se rozšířily pohyby.
Je-li váš protějšek tvrdý,
změňte se tak,
abyste ho změkčili.
Tomu se říká následování.
Pohybuje-li se protivník
a vy k němu přilnete
když ho následujete
ve stejném směru,
říká se tomu přilepení.
Potom jste spojeni s protivníkem:
když se on pohybuje rychleji,
také se pohybujete rychleji;
když se on pohybuje pomaleji,
také se pohybujete pomaleji,
takto se přizpůsobíte jeho pohybu.
Nehledě na akce vašeho protivníka,
principy vaší odezvy zůstávají stejné.
Jakmile tento typ pohybu
přijmete za vlastní,
porozumíte vnitřní síle.
Po porozumění vnitřní síle pohybu
můžete pochopit teorii
přirozeného vědomí.
Přirozené vědomí
se rozvíjí cvičením
po dlouhou dobu;
nemůžete dosáhnout
náhlého porozumění
přirozenému vědomí bez cvičení,
které zabere mnoho času.
Když praktikujete Tchaj-ťi,
měli byste uvolnit krk
a zavěsit hlavu
jako na lano visící z výšky.
Vnitřní síla
by měla klesnout
do nižší části břicha.
Vaše postoje
by měly být vycentrované.
Nenaklánějte se v žádném směru.
Vaše pohyby
by se měly stále měnit
od hmotných po nehmotné.
Pokud je vaše levá strana těžká,
měli byste levou stranu odlehčit.
Pokud je vaše pravá strana těžká,
měli byste nechat
svou pravou stranu zmizet.
Nechť váš protivník cítí
když se dívá vpřed,
že jste mnohem vyšší,
když se dívá dozadu,
že jste mnohem nižší.
Když se pohybuje vpřed,
měl by cítit,
že vás nemůže dostihnout,
a když ustupuje,
měl by cítit,
že není kam uniknout.
Citlivost vašeho těla
by měla být taková,
že si uvědomujete
i malé pírko
tlačící proti vaší kůži.
Dokonce komár
nenajde na vás místo, kde by přistál
aniž by způsobil váš pohyb.
Potom pro vašeho nepřítele
nebude žádný způsob,
jak vás odkrýt a ovládat,
ale vy si budete protivníka vědomi
a budete ho ovládat.
Pokud dosáhnete
tohoto stupně citlivosti,
nebude žádná síla,
která by vás porazila.
V bojových uměních
jsou tisíce metod a technik.
Nehledě k použité technice
a postojích,
většinou záleží
na fyzických dispozicích
(silný zničí slabého)
a rychlost
(rychlý porazí pomalého),
tak že slabý musí padnout
před silným
a pomalý prohraje
s rychlým.
Nicméně toto záleží
na fyzických předpokladech
a nespojuje se s tím výcvikem,
který teď prodiskutujeme.
Pohleďme na techniky
použití čtyř uncí energie
pro ovládání síly tisíce liber.
Techniky jako tyto
nezávisí
na překonání druhého
brutální silou.
Sledování
je schopnost starých mistrů,
kteří se mohli
úspěšně bránit
současně proti mnoha protivníkům.
To dokazuje,
že rychlost neurčuje vítěze.
Když praktikujete Tchaj-ťi,
měli byste stát
ve svých pozicích
vyrovnaně jako váhy.
Když se pohnete,
vaše pohyby
by se měly otáčet
bez úsilí
jako když se otáčí kolo.
Následujíce
měnící se situaci
hýbete se jen když je třeba.
Jestliže nejste schopni
reagovat tímto způsobem,
máte "dvojitou váhu".
Často adepti bojových umění
kteří cvičí léta
se stále vhodně nepohybují,
a tak nemohou následovat
pohyby svého protivníka.
Je to podstatné,
protože jim brání
jejich chyba dvojité váhy.
Abyste se vyhnuli dvojité váze,
měli byste navíc pochopit,
že pozitivní a negativní
musí doplňovat jedno druhé.
Potom porozumíte
toku vnitřní energie
a
budete-li opakovaně
cvičit a zjemňovat své techniky
a zkoumat svou vlastní připravenost,
můžete používat a ovládat
svou vnitřní sílu tak,
jak potřebujete.
Jednoduše princip Tchaj-ťi je toto:
vzdejte se sebe
a následujte vnější síly.
Místo toho, aby je následovala,
většina lidí
ignoruje tyto zřejmé
a jednoduché principy
a hledá vzdálené
a nepraktické metody.
To je takzvaná palcová chyba,
která se - když jí dovolíme
se rozvinout
stane vzdáleností tisíce mil.
Všichni žáci Tchaj-ťi
by se toho měli vyvarovat
a
pilně studovat.
Wong Čchung-Jüa
Tchaj-ťi se rodí z neomezeného.
Je počátkem
pozitivního a negativního.
Když je Tchaj-ťi v pohybu,
pozitivní a negativní se oddělují;
když se Tchaj-ťi zastaví,
pozitivní a negativní se spojují.
Když praktikujete Tchaj-ťi,
konat příliš mnoho je stejně špatné
jako konat příliš málo.
Když je tělo v pohybu,
mělo by se pohybovat po křivkách,
aby se rozšířily pohyby.
Je-li váš protějšek tvrdý,
změňte se tak,
abyste ho změkčili.
Tomu se říká následování.
Pohybuje-li se protivník
a vy k němu přilnete
když ho následujete
ve stejném směru,
říká se tomu přilepení.
Potom jste spojeni s protivníkem:
když se on pohybuje rychleji,
také se pohybujete rychleji;
když se on pohybuje pomaleji,
také se pohybujete pomaleji,
takto se přizpůsobíte jeho pohybu.
Nehledě na akce vašeho protivníka,
principy vaší odezvy zůstávají stejné.
Jakmile tento typ pohybu
přijmete za vlastní,
porozumíte vnitřní síle.
Po porozumění vnitřní síle pohybu
můžete pochopit teorii
přirozeného vědomí.
Přirozené vědomí
se rozvíjí cvičením
po dlouhou dobu;
nemůžete dosáhnout
náhlého porozumění
přirozenému vědomí bez cvičení,
které zabere mnoho času.
Když praktikujete Tchaj-ťi,
měli byste uvolnit krk
a zavěsit hlavu
jako na lano visící z výšky.
Vnitřní síla
by měla klesnout
do nižší části břicha.
Vaše postoje
by měly být vycentrované.
Nenaklánějte se v žádném směru.
Vaše pohyby
by se měly stále měnit
od hmotných po nehmotné.
Pokud je vaše levá strana těžká,
měli byste levou stranu odlehčit.
Pokud je vaše pravá strana těžká,
měli byste nechat
svou pravou stranu zmizet.
Nechť váš protivník cítí
když se dívá vpřed,
že jste mnohem vyšší,
když se dívá dozadu,
že jste mnohem nižší.
Když se pohybuje vpřed,
měl by cítit,
že vás nemůže dostihnout,
a když ustupuje,
měl by cítit,
že není kam uniknout.
Citlivost vašeho těla
by měla být taková,
že si uvědomujete
i malé pírko
tlačící proti vaší kůži.
Dokonce komár
nenajde na vás místo, kde by přistál
aniž by způsobil váš pohyb.
Potom pro vašeho nepřítele
nebude žádný způsob,
jak vás odkrýt a ovládat,
ale vy si budete protivníka vědomi
a budete ho ovládat.
Pokud dosáhnete
tohoto stupně citlivosti,
nebude žádná síla,
která by vás porazila.
V bojových uměních
jsou tisíce metod a technik.
Nehledě k použité technice
a postojích,
většinou záleží
na fyzických dispozicích
(silný zničí slabého)
a rychlost
(rychlý porazí pomalého),
tak že slabý musí padnout
před silným
a pomalý prohraje
s rychlým.
Nicméně toto záleží
na fyzických předpokladech
a nespojuje se s tím výcvikem,
který teď prodiskutujeme.
Pohleďme na techniky
použití čtyř uncí energie
pro ovládání síly tisíce liber.
Techniky jako tyto
nezávisí
na překonání druhého
brutální silou.
Sledování
je schopnost starých mistrů,
kteří se mohli
úspěšně bránit
současně proti mnoha protivníkům.
To dokazuje,
že rychlost neurčuje vítěze.
Když praktikujete Tchaj-ťi,
měli byste stát
ve svých pozicích
vyrovnaně jako váhy.
Když se pohnete,
vaše pohyby
by se měly otáčet
bez úsilí
jako když se otáčí kolo.
Následujíce
měnící se situaci
hýbete se jen když je třeba.
Jestliže nejste schopni
reagovat tímto způsobem,
máte "dvojitou váhu".
Často adepti bojových umění
kteří cvičí léta
se stále vhodně nepohybují,
a tak nemohou následovat
pohyby svého protivníka.
Je to podstatné,
protože jim brání
jejich chyba dvojité váhy.
Abyste se vyhnuli dvojité váze,
měli byste navíc pochopit,
že pozitivní a negativní
musí doplňovat jedno druhé.
Potom porozumíte
toku vnitřní energie
a
budete-li opakovaně
cvičit a zjemňovat své techniky
a zkoumat svou vlastní připravenost,
můžete používat a ovládat
svou vnitřní sílu tak,
jak potřebujete.
Jednoduše princip Tchaj-ťi je toto:
vzdejte se sebe
a následujte vnější síly.
Místo toho, aby je následovala,
většina lidí
ignoruje tyto zřejmé
a jednoduché principy
a hledá vzdálené
a nepraktické metody.
To je takzvaná palcová chyba,
která se - když jí dovolíme
se rozvinout
stane vzdáleností tisíce mil.
Všichni žáci Tchaj-ťi
by se toho měli vyvarovat
a
pilně studovat.
neděle 27. dubna 2008
Otec Pchang (převzato)
Narodil se někdy kolem roku 740 a zemřel týden po slunečním zatmění, tj. 3. srpna 808, tedy jen několik let předtím, než se narodil Rinzai. Jeho tréninkovým prostředím byla taková vynikající a živá zenová centra, která se mohla již prokázat vznikem skvělých linií "dharmových dědečků", jakými byl Ma-cu (Baso) a Sekito (Š'-tchou), a kde vyrostli např. Hyakudžo (Paj-čang), Jakusan (J¸e-öan), Nansen (Nan-čchuan) a další. P'changovo odhodlání stát se laickým zenovým učitelem ho zařadilo mezi skupinu buddhistů, kterým se říká ču-ši, což označuje ty, kdo odmítají formální život v klášteře a všeobecně preferují zůstat mimo čínský náboženský systém. To ovšem nebránilo adeptům, jakými byl např. P'chang, v tom, aby studovali s různými zenovými mistry té doby a pobývali mezi klášterními zdmi po krátkou dobu, aby se potom mohli vzdálit a dokončit svoji cestu realizací.
Dal si jméno P'chang, což značí "Vznešený Vnitřek", a jako laik a jediný syn konfuciánského byrokratického starosty v malém městě Siang-jang odcestoval s rodinou do míst, kde byl jeho otec jmenován prefektem města Chung-jang. Žádný neobvyklý příběh se neodehrál v P'changově dětství. V jeho mládí proběhly běžné události charakteristické pro normálního konfuciána. Mladý P'chang se oženil, založil si obchod a otcovsky se staral o svoji dceru a syna. Krátce po své svatbě začal provádět to, co jeho sousedé označili jako "nadměrný zájem o duchovní záležitosti". Doma si postavil malou poustevnu, kam chodil meditovat ve společnosti své ženy, dcery a syna. Zde psal básně a filosofoval:
"Jak složité to je! Jak složité to je! Moje hloubání je jako sušení deseti tisíc liber těžkých vláken lnu zavěšením na slunce."
Jeho žena na to odpověděla:
"Snadné, snadné, snadné. Je to jako dotyk tvých nohou země, když vylézáš z postele. Objevila jsem toto učení přímo na vrcholu kvetoucí pláně."
P'chang duchovně obdařil svoji dceru Ling-čao, která ho po celý život doprovázela jako společnice v dharmě, tím, že jí řekl:
"Moje hloubání není ani složité, ani snadné. Když mám hlad, najím se. Když jsem unaven, odpočinu si."
Lze také poskrovnu nalézt nějaké reference o P'changově synovi, který se jmenoval Keng-chuo. Syn zůstal doma, aby pečoval o paní P'changovou. Nechal se najmout jako zemědělec v letech 785-790 poté, kdy jeho otec věnoval rodinný dům chrámu, veškerý majetek naložil na loď, kterou nechal potopit do řeky Šao, a společně s dcerou Ling-čao se vydal na cestu. Na své pouti se oba živili tím, že vyráběli
nástroje z bambusu, které potom prodávali na místních tržištích.
V roce 786 se P'chang objevil na hoře Nan-jüe v klášteře, který vedlmistr Sekito, kterého se zeptal: "Kdo je ten muž, který není závislý na deseti tisíci naukách?" Sekito mu odpověděl tím způsobem, že položilsvoji ruku na P'changova ústa, a laik byl okamžitě osvícen. Zůstal u Sekita jeden rok, cvičil se v zenu společně s mnichy jako laický student. Jednoho dne se ho mistr zeptal: Jak jsi se cvičil v zenu od té chvíle, kdy jsi přišel sem na tuto horu?" P'chang odpověděl: "Není tu nic, co bych mohl říci o svých denních činnostech." "Přesně tak, protože vím, že nemůžeš použít slova, na která se tě ptám," řekl Sekito. P'chang odpověděl básní, jejíž poslední dvě sloky se staly zenovým sloganem:
Moje denní činnosti nejsou neobyčejné,
jsem prostě s nimi v přirozené harmonii.
Nic neuchopujíce, nic neodkládajíce,
tu na žádném místě není překážka ani konflikt.
Co je moje nadpřirozená síla a skvělá činnost:
čerpání vody a štípání dříví.
Sekito mu nabídl ordinaci na mnicha, ale laik odmítl s tím, že řekl: "Budu si dělat to, co chci." Jeho další zastávkou byl klášter v Ťiang-si, který byl pod vedením velkého Ma-cua (Baso). Zde se P'chang potkal s tímto mistrem při rozhovorech s ním, kde se ho opět zeptal: "Co je to za člověka, co nemá žádné společenství s deseti tisíci věcmi?" Ma-cu mu odpověděl: "Spolkni všechnu vodu v Západní řece jedním hltem a já ti to řeknu." Po tomto vyslechnutí P'chang zakusil ještě hlubší realizaci a rozhodl se proto, že zde na nějaký čas zůstane opět jako laický žák. Po roce mu Baso znovu nabídl černou róbu mnicha jako výměnu za jeho "nuznou bílou róbu". P'chang opětovně odmítl.
Dokonale jistý ve svém zenovém pochopení vyzval Ma-cua, když mu řekl: "Člověk ve své nezatemněné skutečné přirozenosti tě žádá, abys byl tak laskav a podíval se nahoru." Ma-cu se podíval přímo dolů. P'chang řekl: "Ty sám hraješ senzačně na flétnu." Ma-cu se podíval přímo nahoru. P'chang se uklonil a Ma-cu se vrátil do své místnosti. Laik řekl: "Právě nyní to zpacká tím, že se pokouší být chytrý." Tento hravý dialog ukazuje metaforu hosta a hostitele, která je tak nápadně obsažena v zenových kóanech školy Ma-cua. V tomto případě každá zúčastněná postava si na sebe vezme jednu z rolí a opětovně si ji vymění, přičemž se oba navzájem svižně pleskají mezi prázdnotou a formou v dramatu, které je dokonale oba zceluje.
Na svých poutích se P'chang spřátelil s potulným hledajícím, který pracoval v klášteře Ma-cua, kde se tento toulající se duchovní rozhodl nechat si oholit hlavu a stát se mnichem. Tan-sia Tchien-žan (který je spíše znám svým japonským jménem Tanka a který se proslavil tím, že se zachránil před zmrznutím o chladné zimní noci tak, že si udělal oheň z dřevěné sochy Buddhy) byl básníkem plným života a neortodoxním mnichem, který i přesto, že strávil velkou část svého života putováním s P'changem a Ling-čao, se nakonec stal jedním z Ma-cuových následovníků v Dharmě. Tito dva dobří přátelé putovali z kláštera do kláštera, testovali svoji zenovou inteligenci na všech, kdo se jich na něco ptali, a společně s Ling-čao se navzájem vyzývali do neformálního dharmového souboje v průběhu jejich společné poutě. Mezitím se paní P'changová, která zůstala doma, dále cvičila v zenu ve společnosti svého syna. Okouzlující vzorek jejího osvíceného pochopení se objevuje v knize od Ju Tiho "Zaznamenané úeči laika P'changa".
Jednoho dne vzala jídlo, které chtěla odnést do místního buddhistického chrámu. Zde byla požádána jedním mnichem, zda-li by mu sdělila účel svého činu, aby mohl sdělit její jméno a zásluhu jiným, čímž by se "předala tato zásluha". Paní P'changová vzala svůj hřeben, zapíchla si ho do zátylku a prohlásila: "Předání zásluh je dokonáno!" I přesto, že není dochováno mnoho životopisných informací o rodině laika P'changa, o jejich Dharmě a o charakteristice každodenního života, můžeme usoudit, že členové rodiny se neroztrousili za účelem osamostatnění a nalezení svého vlastního soukromí, ale spíše že byli navzájem ve spojení a že každý udržoval svoji praxi ve svém vlastním stylu - paní P'changová a její syn byli zemědělci a P'chang a jeho dcera podomní obchodníci. P'chang a jeho dcera se nakonec usadili, našli si své obydlí ve skalní jeskyni dvacet mil jižně od Siang-jangu. Zde byli denně navštěvováni prefektem Ju Tim, oficírem a zároveň částečným zenovým praktikantem, který zkompiloval P'changovy činy, básně a dharmovou moudrost.
Místní lidé je brali jako výstřední rodinku. Viděli, jak místo toho, aby vedli pohodlný byrokratický život, se vzdali všech sociálních vymožeností a počali žít životem nebezpečných nejistot a strádání jako potulní obchodníci a nájemní síly. I přesto, že převládal v té době po celém území konfucianismus, P'chang a jeho rodina se hlásili k buddhismu a odmítli stát se mnichy a mniškami. I přesto, že P'chang dosáhl status osvíceného zenového mistra a souhlasné potvrzení od takových veličin, jakými byli Sekito a Ma-cu, neměl žádné oficiální přednášky a nevytvořil si žádný okruh svých žáků. Nikdy s sebou nenosil tradiční cinkající zvonek typický pro buddhistické poutníky, nýbrž měl raději rovnou bambusovou hůl, která ho doprovázela na cestách. Nosil na sobě bílý běžný oděv - který nazýval "moje bezešvá róba Prázdnoty". Neměl žádnou
V knize "Chodang chip", která byla zkompilována v r. 952 a která pojednává o korejské historii čínských zenistů, je laik P'chang popsán jako "Konfucián ve zjevu, jehož mysl se baví mimo objekty, jehož pocity jsou neomezené a jehož provádění je v souladu s "opravdovým smyslem". Tento popis charakterizuje jeho život jako "mlhu" a jeho dosažení jako "záhadně-poznané", jeho chování jako "snadné všude" - jak ke konfuciánům, tak i k taoistům, k vojenským velitelům či k dětem, ke svým přátelům na cestách a stejně tak i k těm nejznámějším zenovým mistrům. Jeho přítel a jeho životopisec Ju Ti ho charakterizuje jako "bódhisattvu v domácnosti", čínskou inkarnaci indického buddhistického laického učitele Vimalakírtiho. Po dvou letech pobývání ve skalní jeskyni, která se nacházela blízko jeho rodného města Siang-jang, se laik rozhodl, že je čas "umřít". Když seděl v zazenu (meditačním posedu), řekl své dcerce: "Iluzorní přeměny postrádají realitu. Podrobuji se všemu, co přichází." Potom instruoval svoji dceru Ling-čao, aby šla ven a přišla ho zpátky informovat o tom, kdy slunce dosáhlo svého zenitu. Řekl, že zemře přesně v poledne. Ling-čao vyšla ven a vrátila se dovnitř téměř ihned, řka: "Je již pravé poledne a stále je slunce zatmněné. Jdi a podívej se." "Opravdu tomu je tak?" řekl P'chang. "Ano," odpověděla. Laik vstal ze svého místa a šel k otvoru. V ten okamžik Ling-čao skočila na jeho prázdné místo, zkřížila nohy a okamžitě umřela. Když se P'chang obrátil a viděl, co se stalo, řekl: "Cesta mé dcery byla vždy velmi rychlá. Nyní postoupila přede mne." Vyšel ven, nasbíral dřeva na otop, provedl kremační obřad a držel tradiční smuteční období sedmi dní ještě předtím, než sám umřel ve společnosti prefekta Ju Tiho. Ju Ti se přišel zeptat, jak se daří. P'chang položil svoji hlavu na přítelova kolena a řekl: "Dovoluji ti, abys viděl všechny existující jevy jako prázdné a neodvažoval se brát jako skutečné všechno to, co je neexistující. Dávej na sebe pozor v tomto světě stínů a ozvěn." Poté v klidu "odešel ze světa". Ju Ti provedl kremační obřad a nechal poslat zprávu paní P'changové. Když laikova žena slyšela o smrti obou, zvolala: "Ta stupidní holka a nevědomý starý chlap odešli bez toho, aby mi cokoliv řekli. Jak nesnesitelné!"
Šla hledat svého syna Keng-chua na pole, které okopával, aby mu řekla tuto novinu. P'changův syn po vyslechnutí této zprávy odhodil rýč, vydechl naposled a na místě umřel. Paní P'changová se postarala o jeho kremační obřad, popřála všem přátelům šťastnou cestu životem a odešla do hor žít poustevním životem. Nic dalšího se o ní neslyšelo.
Konec výstřední P'changovi rodiny se příliš nelišil od způsobu, kterým žili. Žili hluboce, jednoduše a bez zanechání jakékoliv stopy. P'changův verš oslavuje jeho radikální životní styl, jeho protikonfuciánský přístup k čínským zvykům, který vyžaduje absolutní přizpůsobení se konvencím v rodinném životě, chrámu a ve společnosti a zároveň vyjadřuje jeho sociální závěů a jeho zen:
Mám chlapce, který nemá žádnou nevěstu,
mám dcerku, která nemá žádného ženicha;
Vytvořením šťastného rodinného kruhu,
mluvíme o Nezrozeném.
O "figurce'" (Střípky z "historie"...)
Motto:
„...ale to jsou jen reakce figurky...“
„Figurka je stejný nesmysl jako ego, chápeš? Dlouho ovšem stejně reálný..“
V té zdánlivé nesmyslnosti je právě ta zrada...
Je to stejné, jako ta hromada opisných vysvětlování (cesta posvátného býka, čtyři stupně zenové meditace, Eckarthovy motlitby, Drtikolovy meditace, buddhistické vnory...).
A nejlepší na tom je to, že pokud "jsme na cestě", povětšinou považujeme své současné a konkrétní vnímání za etalon pro "všechny".
Princip je neuvěřitelně jednoduchý, realizace je neuvěřitelně složitá.
V principu jde o to, že ve vnímání existuje jistá dualita - neosobní a osobní vnímání. Neosobní vnímání je vnímání celého spektra "míst odkud je možno se dívat" - ve formě tohoto pohledu vše projevené je související a jsou vnímány nejen vazby, ale i forma, jako jednotný projev "něčeho/někoho" (to většinou podle míry využití "osobnosti" k popisům).
Osobní vnímání je vlastně důsledek zkoncentrování pozornosti určitým směrem a zároveň je to i důsledek zaměření se na vnímání z jistého, konkrétního, místa. Zaměření pozornosti určitým směrem, respektive vnímáním z určitého místa, je vytvořen prostor a čas, a tedy se nám děje jeví jako sousledné a na sebe navazující, vytváříme si v tomto smyslu i celou plejádu pomocných prostředků, například zákony souvislostí, nebo zákony karmy a dharmy. Většinou nejde o nic jiného, jen o to, že vědomí je již unaveno pohledem jedním směrem a z jednoho místa a tak se snaží tuto svou omezenost nějak překonat.
Jenže jak je vědomí viděním světa omezováno, vytvořilo si jisté návyky vnímání, které mu v této chvíli neumožňují hladký přechod z osobního vidění světa - vnímanému jako "omezené a tedy i nesvobodné" - k neosobnímu, které je z onoho osobního pohledu vnímáno jako "neomezené a tedy i svobodné".
Jedním, většinou nedoceňovaným návykem, je "já". Vědomí si uvyklo na popis "já jsem ...", že si neuvědomuje důsledky takového popisu (a tedy i zpětně "formy" vnímání). Ono "já" je totiž svázáno s určitým a zcela konkrétním místem, a tedy ať se vědomí snaží sebevíce, nedaří se mu vlivem připoutanosti ke konkrétnímu místu odkud pozoruje překonat omezení prostoru a času. Podle hloubky zvyky vnímání z konkrétního místa "já jsem" jsou vědomím dovytvařovány "pomocné" návyky, jako například "musím se rozvíjet", "cítím se sám", atd., které sice popisují jistou konkrétní situaci, ale na druhou stranu ještě více vědomí utvrzují v "oprávněnosti osobního pohledu" a tak mu prokazují "medvědí služby" přidáváním dalších tyčí k již existující vězeňské mříži.
Druhým návykem, který je však v této době již často "prohlédáván" ("úžasné" slovo, ale nenapadlo mne lepší), je návyk souvislosti. Vědomí omezené vnímáním času a prostoru má tendenci tato omezení pokládat za zcela objektivní a na tomto vidění objektivnosti si vytvářet různé modely popisu skutečnosti. Pokud takový popis dotáhne i k určité formě nezávislosti na popisujícím vědomí (= na popisující osobě), má tendence takové abstrakce nazývat "zákony", respektive "přírodní zákony, společenské zákony, zákony pohybu" atd. Následně se má tendenci těmito "zákony" řídit = vysvětlovat si příčiny a následky dějů v "čase a prostoru", a neuvědomuje si, že takto vlastně jen posiluje onen primární návyk na vnímání souvislosti, vnímání omezenosti prostorem a časem.
Spojením těchto návyků ale dochází k - na první pohled paradoxní - situaci, kdy oba návyky jsou vnímány jako kolizní. Tato vnímaná "koliznost" je dána principem jejich vzniku. Oba vytvářejí prostor a čas, jeden je však stále vězněn v prostoru a čas je jeho popisovací formou ("já jsem"), druhý je vězněm času a prostor je jeho popisovací formou ("je to tak a tak").
Z tohoto vyplývá, že vlastní uvolňování z těchto návyků nikdy nikam nepovede, pokud nebudou zcela symetricky překonávány oba dva najednou.
Překonám-li jen připoutanost k prostoru, vnímání času nezmizí a jako důsledek existence času je i stálá existence prostoru. Překonám-li připoutanost k času, nezmizí prostor a jeho vnímáním bude zároveň stále přítomen i čas. Tato souvztažnost vede vědomí do pasti "iluzí", kdy vědomí samo si vědomo částečného odstranění "závislosti" na čase nebo prostoru má tendenci začít považovat tuto závislost za již "odstraněnou" a tedy zpětné projevy párové kvality vedou stále k tétéž "iluzi" prostoru, respektive času. Avšak, čím více se vědomí dostává zpět do závislosti na teď již "nekontrolovaném vnímání" dané kvality - "neboť je přece iluzorní" - tím více přidává další tyče na mříže svého vězení. Posléze - když si své vězení již vyplnilo zcela - rezignuje pokouší se osvobodit z něj "ignorováním" existence času a prostoru. Principielně by to mohlo fungovat, ale vědomí není zvyklé na přímý a neomezený pohled bez existence času a prostoru, takže když náhodou zableskne vidění skutečnosti bez atributů prostoru a času, ono se "lekne" a honem "spěchá" do bezpečí popisu pomocí "já jsem" případně "takto to souvisí"...
Cesta k vědomé svobodě (= vědomé nezávislosti na popisu) je velmi obtížná...
Existují však jakési "triky", které vědomí "naznačí" že překračuje onu pomyslnou hranici mezi "osobním" a "neosobním". Pojem "Figurka" je právě jedním z těchto triků... Ono se totiž nejde "zbavit" jen jedné formy závislosti, ruku v ruce musí existovat jakási "harmoničnost" vyvazování vědomí v obou formách návyků. A protože vědomí uvyklo "zaměřovanému" pohledu na tzv. "konkrétno" a ono konkrétno je viděno zase jen jako průmět do času a prostoru, je "instituce" jakéhosi "zástupného" popisného pojmu pro "doplňkovou" formu skutečnost velmi přínosná. Setkáváme se s mnoha takovými zástupnými pojmy, například "absolutno", "bůh" jsou jedněmi z nich. Zcela připoutanému vědomí ta zástupnost musí být předávána s "důrazem" na její "nezávislost" na osobě, a tedy si u těchto pojmů doplňuje jakousi "nadřazenost" pomocí akcentace kapitálkou na začátku, případně "zkapitalizováním" celého slova. Genialita celého tohoto "popisování" je ta, že je zdánlivě přenosné. Zdánlivě hlavně proto, protože pokud s přenosem pojmu není spojen i přenos "oprávnění onoho triku", pojem ztratí svou primární "doplňkovost" a stane se pojmem "obecným". Protože ale vědomí je velmi tvárné, nastane po určité době "zobecnění" překmit směrem k vnímání "osobní omezenosti" existencí "popisného významu" onoho pojmu, a vědomí si zamění vlastní omezenost svými "návyky" za omezenost existencí onoho "popisu" a začne zcela nevědomě bojovat proti jakési "virtuální existenci" - kterou si navíc samo za onen "zástupný" pojem doplnilo...
Pokud však je znám princip vytvoření onoho zástupného pojmu, a je v tomto duchu i využíván, přesouvá se jednotlivými identifikacemi - to je to to je ono - pomalu (ale jistě) ta hranice vnímání "osobní" a "neosobní" k bodu, kdy vědomí je již schopno plně vnímat neosobní a osobní je spojeno jen s oním zástupným pojmem. V2domí je již natolik neomezované, že je bez "připoutávání se" schopno volně přecházet mezi neosobním - rozprostřeným a nečasovým vnímáním skutečnosti, a osobním - zaměřeným a bodovým vnímáním skutečnosti, popisovaným jako existence v prostoru a čase.
Takže shrnuto - na určitém stupni osvobozování vědomí od připoutaností je přínosné využít jisté zástupné pojmy, na jiném stupni jsou zase přesně tytéž pojmy nepochopeny a navíc i striktně odmítnuty. Nejlepší na tom ale je ten fakt, že i když to tak nevnímáme, utápění se vědomí v osobnosti je vlastně jen druhá strana neosobní existence. Jde jen o to, jak moc jsme ztotožněni se svými návyky vnímat...
pátek 18. dubna 2008
Svoboda?
Podléháme sugesci o připoutanosti a zkreslování - a to natolik, že když už se stane, že se jí sami zdánlivě zbavíme, podléháme sugesci o připoutanosti a zkreslování u ostatních. Úkolem je zbavit se této sugesce. Kdekoli se tato sugesce objeví, je možné ji zrušit. A protože Mistři jsou si vědomi této sugesce, kdekoli ji zaznamenají, také ji ruší - vědí, že je to jen vlastní sugesce. Ti tví "půlmistři" nebo jak jim říkáš, této sugesci stále ještě podléhají - stále ještě vidí připoutanost a zkreslení. Žák se považuje za nesvobodného, půlmistr považuje za nesvobodné ostatní a jen Mistr vidí svobodu všude, kam pohlédne. Skutečností je pouze svoboda, každé slovo je dharma.
Technicky máš úplnou pravdu, je to tak, že zde není nic, na co by se dalo jakkoli dalo poukázat, jako na "odlišné".
Ve skutečnosti se ale příšerně mateš sama tím, že "Mistr vidí všude jen svobodu". Ne, není to tak, to je jen pouhá teorie. Mistr vidí nepřipoutanost k jevům a dějům, vidí vizi univerzální mysli a vidí své ztotožňování se s předměty a ději v této vizi. Pokud toto ztotožnění přesáhne určitou intenzitu, nastává jakoby "samooživení" daného imaginárního předmětu, vznikne konkrétní vazba, jejímž důsledkem je vznik sebeidentifikace a tedy i vznik omezeného pohledu (jakoby vycházejícího z tohoto předmětu) a vznik omezení individuálním vymezením se v takto vzniklém čase a prostoru.
Ve skutečnosti se ale příšerně mateš sama tím, že "Mistr vidí všude jen svobodu". Ne, není to tak, to je jen pouhá teorie. Mistr vidí nepřipoutanost k jevům a dějům, vidí vizi univerzální mysli a vidí své ztotožňování se s předměty a ději v této vizi. Pokud toto ztotožnění přesáhne určitou intenzitu, nastává jakoby "samooživení" daného imaginárního předmětu, vznikne konkrétní vazba, jejímž důsledkem je vznik sebeidentifikace a tedy i vznik omezeného pohledu (jakoby vycházejícího z tohoto předmětu) a vznik omezení individuálním vymezením se v takto vzniklém čase a prostoru.
Svoboda je z tohoto úhlu pohledu (tebou nastíněného pohledu skutečného Mistra) pouze formální pojmenování doplňku k onomu vymezení se pomocí sebeidentifikace s nějakým imaginárním předmětem. Zmizí-li ztotožnění se, zmizí i pojem "svoboda". To, co je pro Mistra neskutečné, se ale může zdát velmi skutečné pro jeho posluchače. Vzniká tím ale nevhodné předejmutí "já chci být svobodný" ve smyslu "vysvobození" mé individuality (vyjmutí subjektu, zbožštění individuální entity) z onoho jha celku, jednoty. Vede na myšlenku já se mohu osvobodit a tak se postavit nade všechny zákony, nade vše. A tento závěr je nesprávný. Jediné co "mohu" opravdu, je se neztotožňovat, zrušit ono omezení pohledu "zevnitř předmětu", zrušit ono dobrovolně přijaté omezení sama sebe ztotožněním se s identifikovatelnou entitou, oživením imaginárního předmětu univerzální mysli.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)