Kdo je to Bůh?

Kdo je to Bůh?

Většina věcí v životě člověka je prostá a jednoduchá. I odpověď na otázku „Kdo je to Bůh“ je stejně jednoduchá a prostá…

Bůh je ve své podstatě takové to malé dítě, které většina měla, anebo stále má, doma. Je to uzlíček hravosti, potřeb, otázek a odpovědí, úsměvů, mazlení a vzdoru a pláče. Je to bytí ve své prvotní formě bez jakýchkoli vnějších zábran, vysoce interaktivní a stále živé.

Člověk má tendence vytvářet si o sobě představy své vlastní „konkrétnosti“, „určitosti“, své „identity“. Bůh-dítě nic takového nepotřebuje. Nemá ani potřebu zastávat nějaké role, nemá potřebu někoho přesvědčovat, rád poslouchá a nechává se vést.

„Dospělý“ člověk ale ve své konkrétnost a určitosti cítí, že mu něco chybí, že mu chybí právě ta hravost a živost, kterou si ale – přece – „odněkud“ pamatuje. Protože ale dítě je „něco“ nedokonalého, člověk si situuje ono „chybějící bytí“ někam do „nadpřirozena“, které má takovou „obrovskou“ hodnotu, že člověk „musí“ potit krev, aby se tam „dostal“...

A přitom je to tak prosté a jednoduché – Bůh je to hravé a svobodné „dítě“ v nás.

Mnozí na tuto myšlenku narazili, ale nejsou ji ochotni takto přijmout – vidí to dítě „ubolené“, „zmatené“ a – ze své pozice nadřazeného „dospělého“ – mají tendence tomuto „zkormoucenému dítěti“ nějak pomáhat (a tak si dokazovat svou vlastní převahu).

Kdepak – to dítě nás „lidi“ vytvořilo a převyšuje ono nás. Je jen součástí naší oslepenosti svou „vlastní“ „důležitostí“ a „velikostí“ to, že nejsme ochotni Boha-dítě vidět takové, jaké ve Skutečnosti je – svobodné a hravé.

…