sobota 4. září 2010

Miroslav z komentářů

Ještě bych se přeci jen zeptal na bližší vysvětlení některých pojmů, které používáš:
- Individuální osoba
- Individualizované lidské vědomí
- Mysl - ve významu třeba "umanutá lidská mysl nechce..."
- [Obsah] mysli (je mysl totéž co její obsahy nebo je mysl a její obsahy?)

Sice nevím k čemu ti budou slova, která zřejmě sám neumíš svou zkušeností ještě uchopit, ale budiž... ;-)

(A pro mne zase bude zajímavé, jak tě tvá osobní zkušenost povede - myslím, že tady se fakt "ukážeš" takový, jaký jsi se stvořil)

Všechna slova popisující nějakou skutečnost vždy souvisí s kontextem, ze kterého tu skutečnost popisujeme, dalo by se to přirovnat k jakémusi "směru", ze kterého se popisující dívá na "průmět" skutečnosti do jeho „zorného pole“. Jedno a totéž slovo tak může nabývat nekonečně mnoho variantních významů. Z tohoto důvodu slova nejsou to podstatné na vlastním vyjádření tato slova používajícím, ale podstatná je zkušenost popisujícího a stejně tak (zároveň) i zkušenost naslouchajícího. Slova pak působí jako most mězi těmito zkušenostmi (jakoby „místy“ jejich zření skutečnosti), a v případě oboustranné ochoty k modifikaci svého konkrétního pohledu, tento most může vést ke spojení (protnutí), v případě, kdy naslouchající je navíc schopen nechat se z bodu (kontextu) spojení vést popisujícím do výchozího bodu popisující danou zkušenost, je také možné tuto zkušenost následně zcela přenést. Slova jsou tak pouze médiem přenosu, a to ne jediným, ale opravdu jedním z mnoha (hlavně zpočátku) - a v určitých případech nejsou potřeba vůbec; jenže ty takovou zkušenost prozatím asi vůbec neznáš, a proto se tak stále a intenzivně vážeš na slova, o kterých už i Saint de Exupery (a mnoho dalších i před ním) napsal, že "Slova jsou vždy svárlivá..." Pokud tedy hledáš jakési absolutní definice, které bys pak mohl rozebírat, cupovat a dokazovat na nich svou superioritu, musím tě zklamat. Pokud u tebe za těmi slovy není cítit zkušenost, nemám se u tebe o co opřít, a tedy ani žádná "žhavá diskuze" nemůže nastat.

Ptáš se na významy slov, ale nedáváš k nim kontext, takže kontext si mohu zvolit zřejmě sám.

Mysl a její obsah, jejich jednota a rozdílnost
V mém vyjádření je to většinou dáno směřováním pozornosti. Pokud pozornost je zaměřena na předměty mysli, tedy jakési podněty, představy, obrazy, lze na první pohled (v prvním přiblížení) říci, že tyto obrazy jsou od samé mysli odlišitelné. Mysl je v takovém případě – vzhledem k předmětu mysli - jak prvek aktivní, tak i prvek reflexní. Z jedné strany tyto předměty vytváří a z druhé je zase pozoruje. Něco jako ten krátký Oscarový klip o tom šachistovi, co hrál v parku šachy (http://www.youtube.com/watch?v=NKBKxb7wvEI).
Pokud ale ovládneme pozornost a zaměříme ji "zpět" na mysl samotnou, mysl ztratí možnost hrát roli aktivního prvku a stane se jen klidným reflexním prvkem (jako malá nápověda: je to cíl jógické kontemplace) - v takovém případě již nelze rozlišit obsah mysli od mysli samé, protože obsahem mysli (její reflexí) je tato mysl sama.

Mysl, jak ve své aktivní tak i ve své reflexívní pozici, zavádí k pozornosti často jakési zkreslení (raději to pojmenovávám přesnějším "záměrné odchylování", driftem, ale je to jen věc mé vlastní potřeby odlišit obecné zkreslení jako takové a drift mysli). Toto zkreslení má několi úrovní a mnoho forem. Jednou formou je například jakási afinita k energeticky intenzívnějšímu zobrazení, a tedy i ke zkreslení směrem k změně afektu až k afektovému zacyklení (např. „umanutí“). Jemnější formou je afinita k určitému postoji, afinita k určité emoci. Principem obého je právě ta afinita (přitažlivost k nějakému předmětu mysli), která mění jak obecnou hodnotovou složku, tak i obecnou reflexívní složku. Obé se pak projevuje jako nadhodnocení či podhodnocení určitého předmětu mysli a dějů s tímto předmětem spojovaných. Klasickou formou umanuté mysli je nekontrolovatelný strach z určité konstelace předmětů mysli, například strach z nebytí. Taková umanutá mysl je jakoby rozpolcena mezi sledování a zveličení byť i těch nejmenších příznaků ohrožení svého bytí a zároveň také pokusy vyhnout se takovému pozorování (sama sebe oslepuje) a nahrazení takového pozorování nějakou jinou představou (něco jako ta ona virtuální realita). V praxi to funguje jako filtrování určitých podnětů a naopak neadekvátní reakce na takové podněty, které se nepodařilo odfiltrovat.

U dalších dvou podotázek mám důvodné podezření, že jsi ještě nedospěl k takové jemnosti rozlišování, aby ti jakýkoli popis mohl přiblížit obsahy těchto pojmů, ale ptáš se, tak máš mít,co chceš. (Jen tímto upozorňuji, že bez zkušenosti nelze pomocí žádných slov dojít k pochopení, takže jakékoli plané polemiky budou bez reakce).

Individualizace obecně
Pojem individualizace je mnou vlastně používán jako zjednodušený popis procesu vydělení se určité entity z celku. Je to forma děje, která je charakteristická duálním pohledem, dotaženo k triviálnímu vyjádření jde například o vznik dvojice popisů „to jsem já“ s „to nejsem já“. Tento proces ale může být uplatněn i rekurzivně, kdy aplikujeme diferenciaci na již vydělenou entitu a tak ji konkretizujeme její formu – zároveň ale nepoučená osoba v tomto procesu zanechává svou konkrétní - a často i jedinečnou - stopu (vzniklou zkreslením vědomím nepodchycenou filtrací skutečnosti) – toto jen tak pro obraznost popisu nazývám „obarvováním“.

Individualita obecně
Toto používám ve smyslu zpětné reflexe vědomí a jemu podřízených složek poznávacích mechanismů. Jde vlastně o uvědomělou formu vydělení se z celku. Jde tedy o výslednou formu (entitu) procesu individualizace.

Individuální osoba
Jde o můj popis toho, kdy zkreslování skutečnosti vede konkrétní uvědomující si entitu k představě, že je samostatná a nezávislá a tedy ve své představě i více či méně svobodná.

Individualizované lidské vědomí
Se značným zjednodušením se dá říci, že toto používám jako sjednocení uvědomované a neuvědomované formy individuality, která svou podstatu zaměňuje za formu představy, kterou předjímá jako „lidská bytost“, ať už to pro ni samotnou znamená cokoli.

A ještě jenou si dovolím připomenout – ve slovech to nehledej.

;-)

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Lehce sleduji debatu mezi Nikde.Nikdo a Miroslavem a je pro mne v mnohém inspirací, za to díky.
Jako reakce na tento popis "jednotlivostí", která - každá - dala vzniknout určitému obrazu, "barvě" (poplatné zkušenosti) vzniklo přání, dokonce možná potřeba sjednocení toho popisovaného do řekněme harmonického celku, zkušenosti jednoty bytí.

Pokusil by ses Miroslave o ono sjednocení, aby bylo pocítěno, zažito: Ano, to je ONO (scelení, klid tišiny jednoty bytí).

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Ono to celé psaní je vlastně uvedeno ideou zachování "ztrácených myšlenek v toku internetu". Kdyby v době "mého" dětství a dospívání byla k dispozici nějaká nenásilná forma podobných informací, bylo by jistě vše jinak...

Dostupnost podobných informací mnoho jedinců "uklidňuje" - jednou jsou ty informace "tady" a budou tady "stále" a proto se k nim "vrátím" až budu mít "více času"...

Jenže to není až tak pravda. Za prvé i médium internetu je pomíjivé a za druhé, ta levnost získání informace má i druhou, negativní složku - nevede k pochopení a vstřebání dané informace...

K tomu, aby jedinec mohl podobné informace vstřebat, potřebuje již mít vybudovaný jakýsi systém, jak tu informaci "uchopit", musí mít osobní zkušenost s podobnou informací, aby uvolnil důvěru v bezpečnost takové informace - aby překonal strach ze své osobní proměny vstřebáním takové informace (ano, to je hlavní blok, proč lidé brání to jejich-jejich - strach z vlastní proměny a strach ze ztráty osobní identity).

Pokud tyto dvě složky nemá, neustále s jakoukoli informací polemizuje - podobně jako ten plavec-teoretik na břehu, co nechal svého přítele utopit se v moři, protože teoretické informace mu odvahu ponořit se do vln s důvěrou, že ho ty vlny ponesou, prostě nedaly...

A tak je zde neustále polemika "co napsat" a "jak to napsat", aby...

Hybnou složkou je moje paměť - paměť, která mi pomáhá vytvářet a pozorovat stále tu "stejnou" osobu, která se v toku času proměnila v "nikde a nikdo" - a pro tuto konkrétní a velmi známou "osobu" psát takové malé "nápovědy".

A tak i předpokládám, že vnitřní struktura "osoby" je v mnoha ohledech u všech lidí stejná - a tak možná ty "nápovědy" konkrétní osobě mohou být "nápovědami" i jiným konkrétním osobám. Něco, jako dotyk vzdáleného, ale tak velice blízkého okamžiku existence prostého "jen tak"...

;-)

Miroslav řekl(a)...

Dík za vysvětlení tebou používaných pojmů.

Zastavil bych se u tvého vyjádření o slovech:
„Slova jsou tak pouze médiem přenosu“

Ano, slova (pojmy) jsou mediem přenosu, ale nejen jím. Mohou být i nástrojem poznávání skutečnosti, podobně jako se v tomto smyslu vyvinula matematika.
Vezmeme-li to od zvířat, po člověka – právě postupně rozvíjená schopnost rozlišit, pojmenovat, zobecnit entity našeho zažívání, nacházet jejich obecné souvislosti, zásadně ovlivnila vývoj bytosti od instinktivního emocionálního života zvířete, přes vyčlenění více či méně z kolektivní duše (individualizaci) k tomu, co nazýváme člověkem. Dalším pokračováním na této cestě může být právě postupné poznávání mysli samotné a jejích zákonitostí – opět je zde na místě schopnost rozlišování v naší zkušenosti, formulace pojmů a jejich vztahů (pozornost, vědomí, mysl, myšlenka, vůle, pozorovatel, cit, emoce atd.).
To co nalezneme, poznáme a správně pojmenujeme souhrnně řečeno „uvidíme“, ztrácí svoji sílu, přestává být součástí toho směsného (temného) hybatele, který byl, je a bude (stále méně) v pozadí našich stavů, myšlenek, pocitů a aktivit.
Slova, pojmy tedy mohou být nejen médiem přenosu, ale i nástrojem poznání.

Možná z toho pramení to moje – v tvé interpretaci - hledání jakýchsi absolutních definic, které bych pak mohl rozebírat, cupovat a dokazovat na nich svou superioritu ;-)

„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně“

A možná že i na konci bude (je) právě také jen to Slovo.

Anonymní řekl(a)...

Pokud je zůstáváno jen u pouhých slov bez hlubšího pochopení jejich významu, bez vlastní zažité zkušenosti, tzn. jen na povrchu - je to jako když je baveno se o tom, z čeho se skládá rohlík, z jakých surovin, jakou mají barvu, popř. konzistenci, chuť, vůni, o čem je rohlík, ale nikdy jsme ho neokusili a v břiše kručí. Ostatně ono kručení (hlad) bývá většinou za vším tím povídáním si "o tom".
No a když je takto děláno rok, dva, deset let, celý život, x životů - povídání "o tom", (a stále stejný hlad), pak se nabízí otázka - proč je tak děláno.

Jediná odpověď je: strach ze změny a nejen změny, ale ztráty (!) osobní identity, jednoduše řečeno: strach "se" pustit (a i když se to ví, nedá se to osobní vůlí zařídit), musí se tak stát...

Pusté plácání, i když si to intelektuálně pomažeme jakýmkoli zdůvodněním (a že je mysl náramně vynalézavá) - např. tak, že vše je ONO, TO, JEDNO, SLOVO atd. - na skutečnosti, že je tady hlad, nenaplnění, které je tou hybnou silou veškerých snah (!), chtění, usilování - to nic nezmění.

Je údajně plno času (čas neexistuje, že áno si řekneme), ale je to tak doopravdy?
A doopravdy to tak stále chci?

Toť otázka.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Za tím pouhým povídáním si "o tom" je povětšinou potřeba (někdy i touha, ale to je málokdy a u málokoho "připustitelné") po udržení si své pozice, svých kořenů - v důsledku - po udržení si té formy a toho tvaru, kterým si takto identifikujeme svou osobní identitu.

Pouhé povídání a snaha nenechat se svést k "unáhlené" zkušenosti je pak jen obrazem toho, že o své skutečné identitě vůbec nic nevíme, že svou skutečnou identitu nahrazujeme představou mysli o jakési "Té" identitě.

Taková představa nemá ani skutečné kořeny a ani trvalou formu - a proto ten strach ze změny...