úterý 21. září 2010

Otázky od Miroslava...

Jak tak čtu tvoje reakce, vypadá to, že máš asi neuvědomělý problém se svým potlačeným "osobnem".
Abych ti to přiblížil na příkladu - podobně jako neuvědomělý homosexuál může mít problém s existencí homosexuálů. Je na ně negativně přecitlivělý, vidí je i tam, kde nejsou. Prostě má v sobě v tomto rozpor a proto nemůže mít normální, přirozený indiferentní vztah k homosexuálům jako k ostatním lidem.

Jak jinak si vysvětlit, jak za vším vidíš osobu, usilovnou snahu a to ve tvém podání osobu, snažitele, jako něco negativního, matoucího a v opozici k této osobě a snaze vidíš něco "skutečného" co nahlédáš pouze ty ... a Mistři ;-)

Dovedeš vůbec připustit, že rozvoj schopnosti poznávat, sebereflexe apod. může být vedlejším, neúmyslným výsledkem právě jen uvolnění, upuštění od "pracného" snažení? Zanechání rozvíjení obsahů mysli? Proč si skoro za vše co čteš dosazuješ usilovného snažitele?
Myslíš, že se nemůže něco rozvíjet aniž by v tom byl nějaký záměr se rozvíjet? Že individualita, osoba a její záměr může být naopak až výsledkem určitého rozvoje? A že zánik osobní deformace skutečnosti může být také následkem určitého rozvoje (vývoje, děje)?



Myslím, že jsi zase na intelektuálním scestí. ;-)

Máš kousek pravdy v tom, že něco předpokládám. Zcela se ale pleteš v tom, co to je.

Svým způsobem je to i zábavné, sledovat, jak lidé (ale nejen lidé) přímo nesnášení čisté veliké plochy. Použiji-li také příklady, tak například: na rozlehlou louku napadne vrstva sněhu a ve většině myslí se objeví touha na této ploše zanechat svoje stopy.... SVOJE STOPY! Stejné je to i na zdech, kůře stromů a ... najdeš jistě sám mnoho dalších příkladů.

Stejně tak je to i s tím "osobnem" a "ne-osobnem".

Představ si, že ten prostor "mezi námi" je taková bezbarvá plocha. Když do ní někdo vstoupí, je to, jako když pustíš akvarelový pigment do vody - začne se z něj ten jeho pigment (jeho barva) šířit okolo něj. Pokud do toho nevstoupí jiná barva, za chvíli je celý objem vody probarvený. Jen velice málo jedinců si ale dokáže rozlišit a následně i uvědomit, že ta voda (ten prostor) byl před jejich vstupem "čistý" (prázdný), protože si svou barvu (energii a formu) neuvědomují a tedy ji ani skrze svou mysl NEVIDÍ...

A to je ono pomyslné "jádro pudla". Oni si neuvědomují to, že jejich existence zanechává barevnou stopu (protože svolují, aby jim jejich mysl filtrovala/blokovala tuto informaci), ale pokud se v jejich okolí objeví JINÁ barva, reagují podle své přirozenosti, často i velmi agresivně. (Zase podobnost - zvířata mají svá teritoria, člověk si ani neuvědomuje, jak je v tomto těm zvířatům podobný...)

Stejně tak člověk, který si svou osobu neuvědomuje v celé její šíři, je podvědomě v automatickém obranném postoji, jakmile se vedle něj zjeví něco, co tu osobu "jaksi" neprojevuje.

A tím se dostávám k tomu, co jsem psal hned na začátku - ano, něco předpokládám. Předpokládám, že investuješ-li čas a úsilí zde něco psát, tak musíš k tomu mít důvod. Vybral jsem si z těch mnoha nabízejících se jen "jeden". A to ten, že si tvé vědomí již uvědomuje, že jsou věci, které "jaksi" není schopno vidět napřímo. A tak tuto "pracovní" osobu pisatele stavím do pozic, ve kterých je ten rozpor mezi vycítěným a opravdu zřeným, největší.

A musím tě pochválit. Zatím to funguje přesně podle mého předpokladu - reaguješ na ty záměrné odlesky skutečnosti, což znamená, že jsi velice vnímavý. A to je také velká naděje, že s troškou systematičnosti, zmapuješ hranice toho "svého" virtuálního světa, a dokážeš ty hranice, s plným uvědoměním tohoto kroku, i překročit.

A ke tvým otázkám - ano, umím tu osobu zaostřit tak, že je "neúměrně přecitlivělá", a také to někdy používám. Ale je to vědomá aktivita. Naopak, když tady taková aktivita není přítomna, pozornost není zaostřována, přecitlivělost zde také není.

Pokud jsme u těch "Mistrů" a "mistrů" - jediné, co je opravdu důležité, je to, co je schopna uchopit ta konkrétní vlastní mysl, a co je schopna pustit. Některé myšlenky jsou i dostatečně účinné na určitou konkrétní situaci, pokud ale situace musí být teprve vytvořena, musí být použito prostředků, které ji správně utvoří. A to většinou slova mistrů nemohou - ty správně reagují pouze na existující kontexty a situace, použití těchto myšlenek bez kontextu vede do zmatení. Všimni si, že mnoho takových aplikovaných slov mistrů nepoužívám, protože právě jsou v mnoha myslích propojena s nevhodnými kontexty, kterým bych takto dával energii k životu a k zavádění na scestí, často i do intelektuálních propastí...

A stejně tak - všimni si, že nosným prvkem toho, odkud popisuji, jsou obětování a odevzdání, klid, důvěra, vděk, změna těžiště vnímání, kontrast k osobnímu, přímá existence (bez osobního a ne-osobního vnímání). To jsou ale jen takové ty abstraktní popisy zkušeností, které utvářejí to, jak reaguji, případně jak reakce vyvolávám. Aby je šlo používat s nějakým pozitivním výsledkem, musí být podloženy velice konkrétní zkušeností. A proto nelze z těchto prvků sestavit obraz toho, kdo je používá - i když se o to sebeusilovněji snažíš. Ta slova a ty "pojmy" neaktivují tu danou konkrétní zkušenost, a proto jejich použití vede k vytváření "předpokladů", jak to je asi "myšleno", a ve svém důsledku i na ta intelektuální scestí.

Ta slova a pojmy jsou vlastně jen jakési prvky komunikace, které vznikají a zanikají s konkrétní potřebou konkrétní situace - tu situaci z jejich konstelace lze odvodit, to, proč jsou přítomny zrovna v takovéto konstelaci, lze odvodit pouze z přímé zkušenosti s touto situací. A proto správně vnímáš, že je zde přítomen záměr - jenže nesprávně spojuješ ten záměr s tou osobou. Ten záměr je obrazem (mnohdy zcela neuvědomělých) filtrů, které vyvolaly akci - jsou jakoby konkretizovaným "obrazem osoby" v čase. A pokud se týká tvé osoby - zcela správně v tom vidíš věci, které ti "nějak" kontrastují. Teď ti stačí, abys zkusil ten kontrast přenést i na tu "akci" a uvědomit si ta zkreslení, která tu akci vyvolala. Připouštím, nemusí tam být, ale u tebe jsem si zatím jist, že tam jsou a ty o nich navíc ani nevíš. Až tam nebudou, bude mi potěšením i národním svátkem - protože v právě v tom okamžiku i ty si budeš zcela a úplně [konečně!] jist, že tam opravdu a skutečně UŽ nejsou... A to je ta pravá svoboda.

;-)

25 komentářů:

Miroslav řekl(a)...

Kdybys to, co píšeš o sobě a o vzniku tvých reakcí předpokládal u mne a to co předpokládáš u mne připustil alespoň trochu u sebe, možná by to bylo blíže pravdě, než když u mne předpokládáš nějaké usilovné snažení o něco.

Všimni si už i toho rozdílu formy vyjadřování:
píšu: "Jak tak čtu tvoje reakce, vypadá to, že máš asi neuvědomělý problém se svým potlačeným "osobnem"."
(napřed si ověřuji svůj předpoklad, než začnu něco tvrdit nebo vyvozovat)
Ty naopak rovnou něco vyvozuješ z předpokladů o mně, jako hotovou věc.

Také jsem prošel obdobím, kdy jsem měl jistotu, "že tam opravdu a skutečně UŽ nejsou... A to je ta pravá svoboda.", ale pak jsem po čase naštěstí zjistil, že to ještě vůbec nebyla ta "pravá" svoboda. Ta JISTOTA totiž snadno vytvoří skrýš pro růst duchovního ega (pod svícnem je tma) a právě toto neuvědomělé ego pak začne omezovat a předurčovat tu "pravou" svobodu.

A ještě mne zaujalo:
píšeš:
"Svým způsobem je to i zábavné, sledovat, jak lidé (ale nejen lidé)..."
Mohu se zeptat co je to podle tebe "zábava"?
Zatím jsem měl dojem, že zábava je jedním z běžných způsobů sebepotvrzování. Lidé, kteří nemají smysl pro humor si ji někdy pletou se smyslem pro humor.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Ty neznáš zpětnou reflexi jako zkušenost? Není to nic složitého, jen je potřeba úplně zapomenout na vlastní osobu - až to poznáš, nebudeš muset dělat takové krkolomné popisy, které v sobě nenesou zkušenost jednoty, ale jsou jen konstruovány tvou myslí a nesou proto podklad duálního myšlení. A opravdu - tohle zkoušet ani nebudu... ;-)

Na to, jak sám sebe prezentuješ, že do jiných vidíš, volíš až moc servilní formu - anebo zase ta prezentace postrádá reálný základ a jsou to jen transformované emoce, které v kontaktu s jinými pociťuješ?

Tu "tvou jistotu" zkus prozkoumat ještě jednou - šel jsi od počátku po slepé cestě a není tedy divu, že jsi narazil. Zkus tu cestu "najít" jinak - odpoutej se od vyčtených a vyvozených představ "jak to má být", a nech se jen prostě vést svým citem - i když tš povede k cestě, kterou bys nešel pro její "obyčejnost a průměrnost", "jdi" po ní - to je totiž ta pravá cesta... ;-)

Anonymní řekl(a)...

Noo, třeba se nebraň setkání s Nadou, ta je taky život... no spíše živel... :-)

Miroslav řekl(a)...

Je pravda, že zábavu lidé vyhledávají aby zapomněli na své problémy, na svoji osobu. Aby se rozptýlili.
I zpětnou reflexi je možné použít jako předmět zábavy a tím se úspěšně vyhnout uvědomění toho, co by nám případná zpětná reflexe mohla přinést a co by naší osobě nemuselo být úplně příjemné. Místo toho se proto raději "bavíme" tím co vidíme, tím jak druzí ...

Mohl bys ten pojem zábava, v kontextu v jakém ho používáš trochu lépe vysvětlit? Asi pod pojmem "zábava" vidíš něco jiného, než jsem právě popsal.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Jdeš na to moc "podujatě"... ;-)

Zábava není nic jiného, než stav, kdy vzniká v mysli jisté "napětí" s ohniskem v předmětu pozorování. Zábava může být třeba pozorovat svou vlastní osobu, jak reaguje na vnější podněty.

To, že vidíš zábavu, jako formu útěku před zakoušením vlastní osoby a jejícho zosobňování ale může také vést k domněnce, že jsi momentálně v takovém stavu chycen a proto jej všude dokážeš nejen vidět, ale dokážeš si jej i všude představovat - nezávisle na tom, zda ta představa se skutečností koreluje...

;-)

Miroslav řekl(a)...

"Zábava není nic jiného, než stav, kdy vzniká v mysli jisté "napětí" s ohniskem v předmětu pozorování. Zábava může být třeba pozorovat svou vlastní osobu, jak reaguje na vnější podněty."

To jsi vystihl velice přesně.
Kdybych použil tvého způsobu komunikace, dodal bych ještě "za to tě musím pochválit"
;-)

A proč zde vzniká toto jisté "napětí" s ohniskem v předmětu pozorování?
Pozoruji-li vlastní osobu, jak reaguje na vnější podněty a zažívám-li to jako zábavu, pak je na místě otázka kdo se to baví a proč. To je právě ta finta osoby, že se umí rozdělit na toho kdo se baví a na toho, kým se baví.
Kdo jiný než osoba se potřebuje bavit?

Nikde.Nikdo řekl(a)...

;-) Jdeš na to jako starý jezuitský mnich, který i ve svém stáří je stále panicem a ve skrytu duše nenávidí svět za to, že ti ostatní se v životě mohou smát a radovat se. ;-)

Ono totiž ve skutečnosti nejde o nějaké "bavení se", "zábavu", "pobavení", jde o to, zda si tyto prožitky osoby přivlastňuji či nepřivlastňuji. A tím kritériem, zda ano či ne, tím je - alespoň z mé zkušenosti - například něco jako setrvačnost.

Neznamená to tedy bránit osobě v prožívání - ona jinak nemůže, mysl ji vytvořila právě pro tuto funkci (a zároveň i pro funkci receptora reflexí).

Podstata uvolnění se z sevření ztotožnění se s osobou není tedy nějaké blokování, ale je v tom, že se vědomí vymaňuje z převzaté touhy prožívat a být pozorováno...

;-)

Miroslav řekl(a)...

Ano. A právě pocit, že se bavím, nebo že mne něco nebo někdo baví, nebo mi někdo či něco připadá legrační je neklamným příznakem, že je zde stále osobní pohled, ztotožnění s osobou, potřeba jejího potvrzování se - vymezování se vůči někomu či něčemu.
Jsme jaksi "nad věcí" myslíme že tím už nejsme lapeni "ve věci", ale stále je zde vztah "k věci" (ulpění na věci či osvobození od věci), jsme stále ještě vyděleni, odděleni "od věci", nejsme "tou věcí"
Stále jsme raději chytrými než hloupými, raději něčím, než ničím.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Jistě - tak to vidíš TY SÁM. Tvým omylem je ale generalizace - "jak to vidím já, tak tak to musí vidět i všichni, protože si sám neumím představit, že by to mohlo být jinak, neumím sám ani připustit, že nemám ten nejsprávnější pohled/názor."

Bohužel, nemám pro tebe potvrzovací zprávu. Ba spíše naopak. Jsa lapen přitažlivostí osoby a prožívání, je samozřejmé, že si nedokážeš ani připustit, že by ta TVOJE VLASTNÍ osoba NEMĚLA hlavní slovo v životě. A právě tato představa - v tomto tvém publikovaném závěru (ale téměř i ve všech ostatních) - velmi zkresluje a dokonze i vážně zastírá realitu, vykresluje ti neskutečné závěry, jako to, že "osoba a její virtuální svět SKUTEČNĚ existují, PROTOŽE jsou zažívány", a ty jsis zatím nevybudoval žádné prostředky pro prohlédnutí tohoto klamu.

A ze stejného důvodu jsi pouze "aktivní" na formální "slovíčka", a velmi často zcela nesenzitivní na pravé významy. Mimo jiné, to je ten důvod - nesenzitivnost na skutečné významy - kdy rada "nepoužívej svou myslí prvky formální ne-duality, nepoužívej tyto závěry" nabývá na intenzitě. Ale je to jen tvoje vlastní volba i "cesta" - alespoň do té doby, než pochopíš a zkušensotí i poznáš, jak to ve skutečnosti s tou osobou opravdu je.

P.S. Od starého nevrlého mnicha nikdy není daleko k exorcistovi - dávej si na to, prosím, velký pozor.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

A teď k té skutečnosti za "zábavou":

Všimni si, že všichni ti, kdož jsou nějakým způsobem osvobození od pohledu "pouze skrze osobu", nabádají a vedou k radosti, ke smíchu, i k té - tebou zpochybňované - "zábavě".

Je to právě dáno tím, že vědomí je potřeba ze sevření osobou nejprve uvolnit, aby se mohlo z vlivu osoby i mysli vymanit.

Skutečně jde o to, aby v euforii radosti vzniklé, třeba i tou "zábavou", byl zachycen okamžit svobody ze sevření osobou. A pokud je zachycen, je to ta nejlepší a nejpoužitelnější zkušenost až do doby plného "vysvobození".

Ten kdo cílí k tomuto vysvobození doopravdy, je velmi vděčen za každou funkční a vedoucí zkratku, ten kdo jen bádá teoreticky a jen se bojí o existenci té "své" osoby, ten se bojí i takovýchto "bezpečných" zkratek - jeho připoutanost k té konkrétní osobě mu nedovolí nastoupit na cestu osvobození se od osoby a podkládá to strachem z "[osobou] nekontrolované" vnitřní proměny (ve které by ta osoba mohla být viděna v pravém světle a se vším, co ji provází).

Naštěstí to funguje i jinak - ten skutečný život nelze "zkamenět" do určité formy - jeho podstatou není neměnnost a strach. Vždy si najde cestu a prostředky - a to, co mu brání (ta osoba) je vždy semleto na prach. Pokud je vědomí k osobě připoutané při tom smílání na prach, je samozřejmé, že vnímá bolest. A právě tato bolest to vědomí probudí k jeho skutečné povaze - a ve výsledku odpoutá i od toho ztotožnění se s osobou...

Ano, je to tak - jen mi v mnoha případech takové "řešení" přijde jako zbytečná bolest...

Miroslav řekl(a)...

Možná je to tím, že si zřejmě pleteš "zábavu" a smysl pro humor, "zábavu" a radost.
Mohl bys uvést nějaký příklad, kdy všichni ti, kdož jsou nějakým způsobem osvobození od pohledu "pouze skrze osobu", nabádají a vedou k "zábavě"?

Možná si pleteš osvobození od pohledu "pouze skrze osobu" se zapomenutím osoby, zapomenutím, že se díváš "skrze osobu".

Pak je celkem pochopitelné, že nevidíš ani zásadní rozdíl mezi "zábavou" a radostí, rozdíl mezi bezduchým smíchem a smyslem pro humor.
Osvobození "zapomenutím" je jen omezeným, dočasným, falešným, iluzorním "osvobozením". Něco jako když se ti ve snu zdá, že jsi se osvobodil, že jsi Buddhou.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Když v tom máš ty sám tak jasno, zkus to rozlišení napsat podle sebe - a nejlépe všechny ty kategorie, které jsi v komentáři vypsal.

Bude to tak mnohem jednodušší.

;-)

Miroslav řekl(a)...

Zábava je základní potřebou - potravou osoby. Není žádná neosobní zábava, jako není žádné jedení bez těla.

Radost má různé úrovně.
Osobní radost bývá výsledkem zábavy, silně osobní radost je například radost z neštěstí druhého. Osobní radost, aby "probíhala" je třeba udržovat, právě třeba tou zábavou, zážitky atd. jinak pohasne a je nahrazena apatií či svým opakem, žalostí či neuspokojeným pocitem. Podobný obsah jako osobní radost vystihuje pojem potěšení.
Existuje také radost na pomezí osoby a vědomé neosobnosti, tj. základní radost (základní "dobro"), která nemá příčinu a je tudíž trvalá. Objevuje se, když je zde uvědomění neosobního "pozadí".

Smích je více či méně osobně zabarven a nebo může být až neosobní. Silně osobní smích je posmívání se někomu, výsměch, smích nad hloupostí nebo nemotorností druhého.
Pak je zde smích vznikající z uvědomění paradoxnosti situace, výsledkem hnutí mysli od upoutání v předmětu pozornosti k širšímu pohledu na sebe a svět. Tento smích, humor, je určitým druhem dílčího probuzení, uvolnění. Jakýmsi drobným "satori".
Tento druh smíchu - humoru se rozvíjí postupně s úbytkem rigidního osobna, kterýžto úbytek pak umožní rozvoj "smyslu pro humor".

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Jistě, to jsme si porozumět nemohli.

Tvůj význam slova zábava je pouze externí a a ryze mechanistický. Stále mi ale nějak nedochází, proč jsi i proti takto definovanému významu v opozici. Ale to není věc na pořadu dne.

Všechny stavy vědomí, radost, zábava, a jim podobné, jsou vždy stavem osobního vědomí – jsou totiž jedním z jeho projevů, svým způsobem jsou vázány i na identitu a tedy jsou vždy diferenciované (spojené s konkrétním prožitkem konkrétní osobou).. To, co může být ne-osobní, to je předmět, ke kterému se pojí vznik a průběh takového stavu, či vzpomínka na tento průběh.

Z tohoto pohledu je i zřejmé, jak je to s tím „probíháním radosti“. Jen ale pro jistotu: To, co jsi popsal jako „Osobní radost, aby "probíhala" je třeba udržovat, právě třeba tou zábavou, zážitky atd. jinak pohasne a je nahrazena apatií či svým opakem, žalostí či neuspokojeným pocitem.“ , nemá s radostí vůbec nic společného. Přesněji pojmenováno, je to excitace osobního vědomí – ať už přímo chemickou drogou anebo drogou vnitřní. Ta vnitřní droga je většinou spojována s endokrinním systémem (v jednom seriálu to bylo přesně popsáno jako „když kryse zavedeme dvě elektrody do mozku – do centra orgastického prožitku - a stimulujeme je spínámím tlačítka, tak se krysa ukliká k smrti...“). Je to disharmonie – a tedy to není radost. Může to ale být zábava – ona pro mnohé je destrukce vlastní (a v některých patologických situacích i jiného) zábavou. To ale není nosné téma této diskuze.

Radost – alespoň tak, jak ji má v čistém („dětském“ - „buďte jako děti“) vědomí člověk „naprogramovánu“ je spíše projevem vnitřního souladu, vyvážení. Není expresívní a ve své čisté formě není ani vázána na určitý a konkrétní prožitek. Právě z té podstaty vnitřního souladu může vést i na představu, že může být i neosobní – jenže to spíše ukazuje, že dané vědomí nemá zcela jasno v rozlišení „ne-osobní“ (popření „osobního“) a neosobní (bez popření rozlišení na „osobní“ a „ne-osobní“). /... a všimni si, že toto rozlišení jsem začal striktně využívat až v diskuzích s tebou – do té doby to nikdo „ve zmatení“ neměl...)

Smysl pro humor by se dal vzít jako schopnost vědomí diferenciovat skutečnost a absurditu (děj, který nemá nalezitelnou vnější smysluplnost), dotaženou do formy osobního projevu. Právě ta svázanost s „hrubostí“ projevu je většinou pro jedince charakteristická – někdo vidí humor v „kanadských žertících“, kdy řasto jde i o život, někdo vidí humor v prezentaci absutdity vlastní osoby, jiný zase humor vůbec nevidí, protože jeho intelekt je naučen „absurditu“ vůbec nevidět. Z toho se dá ale odvodit jeden můj postulát o partnerských vztazích – životaschopnost partnerského vztahu je dána schopností generovat a akceptovat podobnou formu humoru u všech partnerů. Není-li v tomto soulad, je partnerský vztah spíše okovem, než naplněním...

Smích je docela zajímavý fenomén – je projevem jak radosti, tak i neštěstí. Svým způsobem je to automatická reakce na „vzdání se“ analytického aparátu. Smích ale není úsměv – úsměv je projevem uvědomění si právě té vnitřní harmonie – a právě proto jako jediný je úsměv cestou z diferenciace osobní/ne-osobní do skutečné neosobní formy.

;-)

Miroslav řekl(a)...

OK :-)

A mohl bys ještě vysvětlit pojem "vědomí" v kontextech v jakých jsi pojem vědomí ve své odpovědi použil?

píšeš třeba
"Všechny stavy vědomí, radost, zábava, a jim podobné, jsou vždy stavem osobního vědomí..."

"dílčí vědomí"

"Radost – alespoň tak, jak ji má v čistém („dětském“ - „buďte jako děti“) vědomí člověk „naprogramovánu“ "

čili:
"stav vědomí"
"dílčí vědomí"
"osobní vědomí"
"čisté vědomí"
"programování (třeba radosti)ve vědomí"

Dík :-)

Nikde.Nikdo řekl(a)...

A jak ti to mám JINAK vysvětlit, když to nejsi schopen zachytit z toho, co píšu? No to mi fakt poraď... ;-)

Skutečně se nemám jak chytit, protože ty jsi orientován ven, do externího projevu a vnitřní skutečnosti se zjevně dost bojíš - pravděpodobně, protože by ti zkušenosti z této sféry mohly rozbít tvé deduktivní závěry z empirického zkoumání okolního světa. Jenže na okolním světě se vědomí dá popsat pouze jako reflexní zkušenost - a na tu také nereaguješ.

Takže, byť bych se roztrhal, zkušenost vědomí (co to je, jak se to projevuje a jak jednolivé projevy je možné odlišovat - tedy přesně to, na co se vlastně ptáš...) si budeš muset získat ty sám. Pouhými slovy to předat nelze.

Jediné, co lze, je možné ti tu tvou vlastní cestu trošku "ulehčit" tím, že bys "nepátral" chaoticky, ale v tom tvém pátrání ve svém vnitřním světě bys mohl postupovat systematicky - tzn. dle jistých pravidel, podle kterých lze jednoduše diferenciovat jednolivé formy zkušeností. Je ale také pravda to, že do bodu dosažení první přímé zkušenosti budeš ve svém myšlení velmi svázán s tím systémem, který si vybereš. Aby to ale skutečně i fungovalo, MUSÍŠ si z celé té plejády různých VYBRAT jen a pouze JEDEN. Dva systémy tě nedovedou nikam jinam, než do stavu vnitřních rozporů, které nrmální člověk není zvyklý řešit a tedy je řeší nesystematicky, anebo neřeší vůbec... Má to i další "vedlejší efekty", ale ty by v této chvíli zase spíš vytvářely zmatek, než nějaké "řešení"...

Pokud si finálně vybereš, a udržíš si navíc i důvěru v tato písmenka, můžeš se ozvat, můžu se "přemoci" a zkusím ti komentovat v tomto "mém jazyce" to, co už budou tvé vlastní zkušenosti - mohlo by ti to alepoň "zprůhlednit" tvé nejbližší okolí, a mohl by ses v tom "novém" vnitřním "světě" cítim mnohem jistěji.

Nic víc ale nemohu - a nemůže ani nikdo, koho ty sám vnímáš jako někoho - od sama sebe - "odlišného".

Miroslav řekl(a)...

Nejde mi o to, abys mi předal zkušenost vědomí - to jednak není třeba a ani to není možné.
Spíše mne zajímalo, co označuješ těmi slovy kolem pojmu vědomí.
Zkusím se tedy zeptat jinak.

Zkus napsat podle své zkušenosti jaký vidíš vztah či rozdíl obsahů, které se označují pojmy: vědomí, pozornost a mysl.

Je-li třeba mysl stavem vědomí, nebo formou vědomí nebo dílčím vědomím nebo jsou-li vědomí a mysl dvě odlišné entity.
Je-li pozornost totéž co vědomí nebo je pozornost označením čistého vědomí a nečisté vědomí je čisté vědomí + něco atd.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Zkus mi popsat to, co bys nazval "vědomí", pokud si myslíš, že to lze popsat bez pomoci zkušenosti - udělej to tak.

Miroslav řekl(a)...

Zkušenost vědomí, mysli i pozornosti máme všichni.
Takže dost dobře není možné popsat vědomí bez pomoci zkušenosti, bez ovlivnění zkušeností.
Jediné, v čem se více či méně lidé liší je interpretace zkušenosti, která je poplatná více či méně potřebám osoby a která se pro ni opět stává zkušeností překrývající základní zkušenost.
Jde o to, pomocí světla rozumu, schopností neosobního - nestranného rozlišení rozplést chybné, neuvědomělé, nesouvislé, rozporné interpretace skutečnosti.

Takže jak to je s tou myslí, pozorností a vědomím? Jak to vidíš?

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Vidím to podobně, ale jen u určité části lidí. A to ještě i velmi malé.

ta většina NEMÁ žádnou pžímou zkušenost, protože nepotřebovali/nechtěli nikdy "rozplést" ten uzlík, která nazývají "já". Použili pro něj maximálně Freudovské "Ego" a jako jeho protiklad jakési "Superego". Někteří zoufalci se dokonce to "Ego" snaží nenávidět a ten jeho protiklad zase "návidět"...

A nemusíme ani tak daleko - kolik sám znáš lidí, kteří si uvědomují neskrytou dualitu svých zkušeností? Ale když jim to ukážeš, tak se diví, jak to, že na to nepřišli sami. nemohli, protože jedou na vlně prožitků a prožívání bez toho, aby z těch prožitků vytvářeli zkušenost, natož aby z těchto zkušeností nacházeli odpovědi na otázky, které existence individuální bytosti sama klade... A jen tak mimochodem - víš o jaké dualitě zkušeností vlastně píšu...?

;-)

Miroslav řekl(a)...

Myslím, že vím, co označuješ tou dualitou zkušeností.
Nicméně by mne zajímalo, jak by ses popral s tím, na co se ptám už potřetí - jak to je s tou myslí, pozorností a vědomím?
Jak to tedy vidíš?

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Vidím to středně progresivně - uvidíme v dlším, jak moc jsem se sekl...

Protože jsem zmaten z tvého "mávnutí rukou", tak už si vůbec nejsem jist tím, že víš, co jsem označil jako dualitu zkušeností - a při tom případný popis významů toho, na co se ptáš, je na pochopení té duality zkušeností velmi závislý. Bez pochopení, o čem je řeč, je jakýkoli popis jen pouhými slovy bez sdělitelných významů - a do toho fakt nejdu.

;-)

Miroslav řekl(a)...

Mnou se nenech mást ani omezovat ve svém projevu. Zkus to popsat nezávisle na mé schopnosti či neschopnosti chápání - jako bys to psal do knihy pro neznámé čtenáře.
Když něco nebudu chápat, tak se zeptám :-)

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Dobrý pokus... ;-)

...ale nemám potřebu se cpát tam, kde šance k pochopení jsou mizivé.

Nejspíš jde o úctu k významům těch použitých pojmů - pokud bych to měl vysvětloval po-lopatičtěji, tak (bez nároku na jakékoliv obrazné ocenění těch myšlenek mnou slovně reprodukovaných) mne napadá příměr s těmi vepři a perlami...

Protože ale nejsi sám, kdo si tady čte, zkusím to popsat z jiného úhlu.

Miroslav řekl(a)...

"Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás."
To ti nehrozí, neb máš vládu nad komentáři, takže nemohu bez tvého milostivého souhlasu perly tebou házené ani zašlapat ani tě roztrhat. Dokonce ani nikdo jiný.
Tak už začni směle házet a uvidíme - i ty sám uvidíš, co z tebe vyleze ;-)