Docela dobrá, jen je to malý kousek od tebe samotné...
Ty už máš dar Lásky prožitý, to co ti brání jej rozvinout do celého života je nedostatek důvěry. V sama sebe, v to co právě děláš, ve smyslo toho co děláš.
Někdo si tuto důvěru plete s rozhodnutím. "Rozhodnul jsem se a proto to dělám"... Ale to není ta správná forma důvěry, která někam vede.
Ta důvěra je postavena na uvědomění si toho, že právě to co dělám, dělám nejlépe jak umím, s jemnou pokorou k práci samé a s vnitřním pocitem jakési vyváženosti - harmonie.
Z této důvěry roste Láska. Mohutní a kvete. A to, že budeš vše dělat s pocitem harmonie, tě zpětně ubezpečí o tom, že vše co se děje - ať to tvé okolí vnímá v tomto okamžiku jakkoliv, kladně či záporně - děje se to v souladu. S tebou. S okolím. Poznání této harmonie tě samo povede tou správnou cestou.
Je možné, že "někdo" navštíví tvé "otevřené auto". Nezachráníš to. V tom to není - to zachraňovat. Ale ucítíš, jak asi tomu člověku bylo, když vědomě překračoval své interní hranice, pochopíš, co ho k tomu dovedlo a odpustíš mu. Třeba jen proto, že v této harmonii soucitu ucítíš jeho zklamání sama sebou, jeho vnitřní bolest, jeho tápání jako své a také jako ne-své, protože to budeš vnímat z jakéhosi "jiného místa". Z místa soucitu. Stačí, abys sis představila situaci, ve které bys byla sama přinucena jednat stejně. A v tom okamžiku to uvidíš.
Je to takový malý trik, který ti chci sdělit. Dívat se na sebe očima druhých. Je to legrační, právě v tom, že se objeviš.
Doslovně.
Lidé nějak na tebe reagují, představ si sebe v situaci, kdy by jsi reagovala stejně jako oni a zkus vidět takovou osobu, kterou mohou vidět oni v tobě. A najednou se ti vyloupne tvá "osoba" v celé své kráse. Možná i trošku neznámá pro tebe, ale zcela jistě ta ona pravdivá.
Není potřeba na ní nic měnit z hlediska toho co dělá a jaké právě je. Jen je do toho "právě" z toho vnějšího pohledu dát pozor, aby se neztratila ve "své" činnosti, ale aby v každém okamžiku byla v souladu. Jen na to bys měla dávat pozor. Není ani nutné stále.
Stačí po chvilkách se zastavit a mžikově prozkoumat, zda se "netopí" v činnosti. Chvilky postačí.
A pokud bude v souladu, bude všude i Láska. A tak zmizí lpění i připoutanost.
A pak se už budeš jen a jen usmívat a všechny problémy budou vědět, že si tě "nelapnou".
pátek 2. května 2008
Střípky z historie... (8)
Děkuji všem, kteří se zapojili do mého pokusu si objasnit to, co by mohlo být cílem činnosti, kterou provozujeme pod souhrnným pojmenováním duchovní činnost.
Otázka cíle je pro mne (a vždy byla) tou prvořadou otázkou, neboť - jak již jednou pronesl kardinál Richilieu "účel světí prostředky" - v tomto případě volba cíle činnosti ("účel") mi dává možnost rozhodnout se, jak tento cíl realizovat ("prostředky"). Nezastírám, že mne většina vašich odpovědí přinutila se nad nimi zamýšlet. A to hned z několika stran. Ze strany "logiky" - zda je obhajitelná, ze strany "úplnosti" - zda mě nenechá na holičkách, ze strany "kvality" - zda a jak dlouho mi bude pomocníkem, ze strany "pokrytí" - zda jsem schopen se pomocí té či oné odpovědi vyvarovat "vedlejších efektů" ve smyslu utopení se v polemikách, fanatismu, atd. Ze všech vašich odpovědí je patrné, že ta otázka cíle nemá "obecně platnou" odpověď. Pravdou je i to, že každý má tu "svou" odpověď pracně nalezenu a už tím, že je "jeho vlastní" je pro něj nejcennější. Unce praxe nahradí tuny teorie, jak se lze dočíst u Patandžaliho. A je to pravda.
Při vnoření se do všech vašich odpovědí, je však patrná ještě jedna složka, kterou bych rád popsal. Za všemi těmi slovy o cíli, o zdůvodnění cesty a tak dále je těmito myšlenkami zakryto něco velice podstatného, cěho jsme si v návalu "deklarací" a "obhajob" - v návalu SLOV a MYŠLENEK ani nebyli schopni všimnout. V každé otázce i v každé odpovědi - pokud se do ní ponoříme zcela - je v koutku skryt "vnitřní klid". V tomto klidu jsou všechny otázky vyřešeny a odpovědi tam "najednou" nejsou potřeba...
A to samo o sobě ještě není všechno. Pokud se nám podaří v tomto klidu chvíli nečinně setrvat, možná se nám dostane stejné odpovědi, jako mnoha před námi. V tomto klidu, zpočátku velice nepatrně ale později více a více začne zářit Láska. Láska která už vlastně nic nepotřebuje a nic nechce a září jen radostí ze své existence. A protože mi vaše odpovědi velice pomohly i já vám zkusím dát svou odpověď: Pro mne je tím cílem právě to co je za tím vším co nazýváme projevený i neprojevený svět, vesmír a vůbec. A tím je Láska. Píši stále velke první písmeno, protože ta Láska zaostřená čočkou ega má tendenci se koncentrovat na určitá místa a tak se tedy na některá jiná se jí nedostane. Takovou lásku také ctím, ale ta cílem být nemůže. Ta Láska, která cílem zcela jistě být může, je rovnoměrná a tedy plně OVLÁDÁ "ego", tak aby ego stalo plně transparentním a nezaostřovalo. A takovou Lásku každý žijeme. Jen si ji kvůli svému "mentorování" neuvědomujeme. A tady bych asi měl skončit.
Nechť tak jako i mně vám pomůže se sem tam zastavit a podívat se vlastně co "teď a tady" dělám, zda s tím souhlasím a zda jsem stále ponořen do toho klidu, který mou vnitřní přirozenost - Lásku - nezkresluje. Děkuji všem...
Otázka cíle je pro mne (a vždy byla) tou prvořadou otázkou, neboť - jak již jednou pronesl kardinál Richilieu "účel světí prostředky" - v tomto případě volba cíle činnosti ("účel") mi dává možnost rozhodnout se, jak tento cíl realizovat ("prostředky"). Nezastírám, že mne většina vašich odpovědí přinutila se nad nimi zamýšlet. A to hned z několika stran. Ze strany "logiky" - zda je obhajitelná, ze strany "úplnosti" - zda mě nenechá na holičkách, ze strany "kvality" - zda a jak dlouho mi bude pomocníkem, ze strany "pokrytí" - zda jsem schopen se pomocí té či oné odpovědi vyvarovat "vedlejších efektů" ve smyslu utopení se v polemikách, fanatismu, atd. Ze všech vašich odpovědí je patrné, že ta otázka cíle nemá "obecně platnou" odpověď. Pravdou je i to, že každý má tu "svou" odpověď pracně nalezenu a už tím, že je "jeho vlastní" je pro něj nejcennější. Unce praxe nahradí tuny teorie, jak se lze dočíst u Patandžaliho. A je to pravda.
Při vnoření se do všech vašich odpovědí, je však patrná ještě jedna složka, kterou bych rád popsal. Za všemi těmi slovy o cíli, o zdůvodnění cesty a tak dále je těmito myšlenkami zakryto něco velice podstatného, cěho jsme si v návalu "deklarací" a "obhajob" - v návalu SLOV a MYŠLENEK ani nebyli schopni všimnout. V každé otázce i v každé odpovědi - pokud se do ní ponoříme zcela - je v koutku skryt "vnitřní klid". V tomto klidu jsou všechny otázky vyřešeny a odpovědi tam "najednou" nejsou potřeba...
A to samo o sobě ještě není všechno. Pokud se nám podaří v tomto klidu chvíli nečinně setrvat, možná se nám dostane stejné odpovědi, jako mnoha před námi. V tomto klidu, zpočátku velice nepatrně ale později více a více začne zářit Láska. Láska která už vlastně nic nepotřebuje a nic nechce a září jen radostí ze své existence. A protože mi vaše odpovědi velice pomohly i já vám zkusím dát svou odpověď: Pro mne je tím cílem právě to co je za tím vším co nazýváme projevený i neprojevený svět, vesmír a vůbec. A tím je Láska. Píši stále velke první písmeno, protože ta Láska zaostřená čočkou ega má tendenci se koncentrovat na určitá místa a tak se tedy na některá jiná se jí nedostane. Takovou lásku také ctím, ale ta cílem být nemůže. Ta Láska, která cílem zcela jistě být může, je rovnoměrná a tedy plně OVLÁDÁ "ego", tak aby ego stalo plně transparentním a nezaostřovalo. A takovou Lásku každý žijeme. Jen si ji kvůli svému "mentorování" neuvědomujeme. A tady bych asi měl skončit.
Nechť tak jako i mně vám pomůže se sem tam zastavit a podívat se vlastně co "teď a tady" dělám, zda s tím souhlasím a zda jsem stále ponořen do toho klidu, který mou vnitřní přirozenost - Lásku - nezkresluje. Děkuji všem...
Střípky z historie... (7)
"Asi taky hledám odpovědi na ty své otázky (jinak bych nechodila na diskuzní fóra), ale zároveň jsem na tuto a podobné diskuze trochu alergická, protože mi pro samé filosofování utíká právě to tady a teď. A tak mám rozpor. Filosofovat nebo žít, lámat si hlavu úvahama, jejichž odpovědí si stejně nejsem jistá, nebo jít pracovat na zahrádku, psát si s lidmi o nesmrtelnosti brouka, nebo odejít do lůžka s manželem ve stejnou dobu, aby se na mě nemračil? Toť otázka. Někdo (taky chytrý) kdysi vymyslel radu: ZLATÝ STŘED. Tak se jí pokusím řídit."
Pokud již víš, co to jsou za otázky, tak je to vcelku dobré. Jen se nesmí moc často měnit.
A ta zahrádka a manžel? To je přesně to, proč jsme tady. Jenže tuto otázku rozebírat nyní na fóru je úplně na houby. Ti diskutující se liší ve svých názorech o dost méně než v tom, jak je prezentují. Počkáš-li, asi se k tomu také dostaneme.
Hmm, asi nepočkáš....
Tak jo:
To co je jedním z největších problémů je nedostatek znalosti sama sebe a z toho vycházející nedostatek důvěry v sama sebe. A tento nedostatek důvěry se povětšinou projevuje tak, že "tonoucí se stébla chytá" a takový "nedůvěřivec" se snaží chytat "autorit". A to je dost ošemetná věc.
Dotkla se toho právě i Evelína - tím že nabízela cestu podle pocitů (harmonie). Dokud nejsem s to své pocity kontrolovat do té míry, abych byl s to v nich vidět jejich příčiny tak je to cesta do pekel. Ne že by nevedla - chybami se člověk učí - ale povětšinou lidé jdoucí takto ztratí svou motivaci a tím i svou hybnost. A taky to strašně bolí (myslím duševní bolest).
Ale abych moc nefilosofoval:
pokud jsi schopna vnímat své pocity přímo (bez toho aby narážely na nějaké představy - to můžu, to nesmím, anebo bez toho aby tam byly předsudky - tak se to má dělat a takto ne) tak úplně stačí sledovat někde v krajině srdeční pocit, který bych asi nejblíže popsal pocitem klidu. A pociťuješ-li klid v okolí srdce, bude klid i okolo tebe. A teprve v tomto okamžiku je potřeba položit do tohoto klidu otázku - "co dělat?". A právě z tohoto klidu se ihned vynoří zrcadlící se odpověď. A pokud jsi v této době v klidu zůstala, nese s sebou ta odpověď i něco, co se popisuje velice špatně, ale opisem to lze říci jako "vnitřní potvrzení". A pokud je člověk schopen vnímat to "vnitřní potvrzení" bez toho aby ztratil ten klid, tak přestane mít potřebu si své "pocity" ověřovat, v tom horším případě nutit ostatní aby mu je potvrdili, že jsou správné.
Ta "Cesta" je opravdu v tady a teď, a jejím hlavním atributem je "pociťovat neustálý klid v srdci". Pokud to nejde "samo" tak je možné použít různé techniky na "zklidnění", musí však být tvoje (tzn. ty musíš být schopna v každém okamžiku - tady a teď - se do klidu dostat a zase z něj vyjít - i to vycházení má svůj smysl).
A ta technika ti musí být niterně známá, abys k ní měla intimní důvěru - musí být s tebou v přímém souladu. Tím bohužel diskvalifikujeme většinu "předávaných" technik, ale budeš-li pečlivě hledat a budeš-li věřit a důvěřovat sama sobě tak se v tobě rozvine a bude opravdu tvoje. Například na mne funguje kontrola dýchání. Nic víc a nic míň. Jen dlouhodobě stálé a klidné pozorování jak mé tělo dýchá. A jeden dárek k dýchání "navíc":
Staneš se tak "pánem" emocí své mysli... A to už za to snad stojí, aby tomu člověk cos věnoval. Alespoň mně by toto "zdůvodnění" stačilo...
A ta zahrádka a manžel? Budeš-li pociťovat výše popsaný klid tak pochopíš, že je to jedno. Důležitá jsi ty a tvůj klid - a mimochodem jak ta zahrádka tak i ten manžel po velice krátké době i na tebe bude působit stejně - klidem. Vždyť vlastně jsme navzájem jen zrcadlení jedné a tétéž podstaty - a tím máme k sobě neuvěřitelně blízko. To co nás vzdaluje je strach. A ten v tom klidu nemá místo. A to je vlastně i možná odpověď na mnou vydanou
otázku:
Cílem totiž nemůže být něco abstrakního. Cíl musí být v každém okamžiku zcela jednoznačně určen a identifikován. Cílem je vnitřní naplnění. To vnitřní znamená, že nepotřebuji nic z vnějšku, to naplnění znamená, že mi nic nechybí a ani nepřebývá.
A je dost jedno jak se k tomu dostanu, hlavní je, že to umím jak vnímat tak i realizovat. A ten klid je natolik známý a tak jednoduchý, že je pro tento účel asi nejvhodnější. A mimochodem - s klidem přichází i vnitřní mír a štěstí...
Víš, ta Tvá "rada" se dobře čte, pokyvuji nad ní hlavou jako oslík, ale proč je to (pro mě) a nejen pro mě tak těžké. Teď si skoro myslím, že než jsem začala o těchto věcech přemýšlet, že mi bylo lehčeji. Nepřipouštěla jsem si žádné proč a kdyby, prostě jsem žila tím, co den přinášel. Na jedné straně říkáš sledovat okolí srdce, aby vyzařovalo klid. Na druhou stranu, že pokud se někdo bude řídit hlavně city, může to být cesta do pekel. Mám z toho zmatek. Promiň, prostě je to pro mě těžké. Děkuji ještě jednou za zájem o mou osobu :-))
Ty jsi já a já jsem ty. Není to zájem, je to nutnost.
To co působí zmatek je záměna emocí za city. Zkus si vzpomenout - v emoci je touha směřovat k "naplnění" a cit "jen tak" prostě září. A právě ta touha "někam" je to co lidi vede z teď a tady jinam. A "tam" jinde je jim žalno.
Proto taky všichni píší o "návratu". Ale v podstatě se není "kam" vracet. To tady a teď němůžeš opusti a ono se nemůže ztratit. Jen si ho můžeš nevšímat. A o tom to je.
Pokud již víš, co to jsou za otázky, tak je to vcelku dobré. Jen se nesmí moc často měnit.
A ta zahrádka a manžel? To je přesně to, proč jsme tady. Jenže tuto otázku rozebírat nyní na fóru je úplně na houby. Ti diskutující se liší ve svých názorech o dost méně než v tom, jak je prezentují. Počkáš-li, asi se k tomu také dostaneme.
Hmm, asi nepočkáš....
Tak jo:
To co je jedním z největších problémů je nedostatek znalosti sama sebe a z toho vycházející nedostatek důvěry v sama sebe. A tento nedostatek důvěry se povětšinou projevuje tak, že "tonoucí se stébla chytá" a takový "nedůvěřivec" se snaží chytat "autorit". A to je dost ošemetná věc.
Dotkla se toho právě i Evelína - tím že nabízela cestu podle pocitů (harmonie). Dokud nejsem s to své pocity kontrolovat do té míry, abych byl s to v nich vidět jejich příčiny tak je to cesta do pekel. Ne že by nevedla - chybami se člověk učí - ale povětšinou lidé jdoucí takto ztratí svou motivaci a tím i svou hybnost. A taky to strašně bolí (myslím duševní bolest).
Ale abych moc nefilosofoval:
pokud jsi schopna vnímat své pocity přímo (bez toho aby narážely na nějaké představy - to můžu, to nesmím, anebo bez toho aby tam byly předsudky - tak se to má dělat a takto ne) tak úplně stačí sledovat někde v krajině srdeční pocit, který bych asi nejblíže popsal pocitem klidu. A pociťuješ-li klid v okolí srdce, bude klid i okolo tebe. A teprve v tomto okamžiku je potřeba položit do tohoto klidu otázku - "co dělat?". A právě z tohoto klidu se ihned vynoří zrcadlící se odpověď. A pokud jsi v této době v klidu zůstala, nese s sebou ta odpověď i něco, co se popisuje velice špatně, ale opisem to lze říci jako "vnitřní potvrzení". A pokud je člověk schopen vnímat to "vnitřní potvrzení" bez toho aby ztratil ten klid, tak přestane mít potřebu si své "pocity" ověřovat, v tom horším případě nutit ostatní aby mu je potvrdili, že jsou správné.
Ta "Cesta" je opravdu v tady a teď, a jejím hlavním atributem je "pociťovat neustálý klid v srdci". Pokud to nejde "samo" tak je možné použít různé techniky na "zklidnění", musí však být tvoje (tzn. ty musíš být schopna v každém okamžiku - tady a teď - se do klidu dostat a zase z něj vyjít - i to vycházení má svůj smysl).
A ta technika ti musí být niterně známá, abys k ní měla intimní důvěru - musí být s tebou v přímém souladu. Tím bohužel diskvalifikujeme většinu "předávaných" technik, ale budeš-li pečlivě hledat a budeš-li věřit a důvěřovat sama sobě tak se v tobě rozvine a bude opravdu tvoje. Například na mne funguje kontrola dýchání. Nic víc a nic míň. Jen dlouhodobě stálé a klidné pozorování jak mé tělo dýchá. A jeden dárek k dýchání "navíc":
Staneš se tak "pánem" emocí své mysli... A to už za to snad stojí, aby tomu člověk cos věnoval. Alespoň mně by toto "zdůvodnění" stačilo...
A ta zahrádka a manžel? Budeš-li pociťovat výše popsaný klid tak pochopíš, že je to jedno. Důležitá jsi ty a tvůj klid - a mimochodem jak ta zahrádka tak i ten manžel po velice krátké době i na tebe bude působit stejně - klidem. Vždyť vlastně jsme navzájem jen zrcadlení jedné a tétéž podstaty - a tím máme k sobě neuvěřitelně blízko. To co nás vzdaluje je strach. A ten v tom klidu nemá místo. A to je vlastně i možná odpověď na mnou vydanou
otázku:
Cílem totiž nemůže být něco abstrakního. Cíl musí být v každém okamžiku zcela jednoznačně určen a identifikován. Cílem je vnitřní naplnění. To vnitřní znamená, že nepotřebuji nic z vnějšku, to naplnění znamená, že mi nic nechybí a ani nepřebývá.
A je dost jedno jak se k tomu dostanu, hlavní je, že to umím jak vnímat tak i realizovat. A ten klid je natolik známý a tak jednoduchý, že je pro tento účel asi nejvhodnější. A mimochodem - s klidem přichází i vnitřní mír a štěstí...
Víš, ta Tvá "rada" se dobře čte, pokyvuji nad ní hlavou jako oslík, ale proč je to (pro mě) a nejen pro mě tak těžké. Teď si skoro myslím, že než jsem začala o těchto věcech přemýšlet, že mi bylo lehčeji. Nepřipouštěla jsem si žádné proč a kdyby, prostě jsem žila tím, co den přinášel. Na jedné straně říkáš sledovat okolí srdce, aby vyzařovalo klid. Na druhou stranu, že pokud se někdo bude řídit hlavně city, může to být cesta do pekel. Mám z toho zmatek. Promiň, prostě je to pro mě těžké. Děkuji ještě jednou za zájem o mou osobu :-))
Ty jsi já a já jsem ty. Není to zájem, je to nutnost.
To co působí zmatek je záměna emocí za city. Zkus si vzpomenout - v emoci je touha směřovat k "naplnění" a cit "jen tak" prostě září. A právě ta touha "někam" je to co lidi vede z teď a tady jinam. A "tam" jinde je jim žalno.
Proto taky všichni píší o "návratu". Ale v podstatě se není "kam" vracet. To tady a teď němůžeš opusti a ono se nemůže ztratit. Jen si ho můžeš nevšímat. A o tom to je.
Střípky z historie... (6)
Poťouchlí draci shlížejí na lidské hemžení
je zábavné je sledovat
jak prudkým světlem jsou oslepeni.
je zábavné je sledovat
jak prudkým světlem jsou oslepeni.
pondělí 28. dubna 2008
Odosobnění (převzato)
Všechny mi známé metodiky odosobnění jsou odvozeny od jedné skutečnosti, která se dá vyjádřit paradoxem: vše co lze pojmenovat je jen předmět mysli a zároveň mysl všechny předměty současně vytváří.
Principem odosobnění je proniknutí do procesu ztotožňování se s myslí a jejími předměty následné "uvolnění" [z] tohoto procesu. (Tohle téma by by si zasloužilo velice detailně "rozpitvat", protože v současné době ho vnímám jako velmi blokující - mnoho lidí se zcela neuvědoměle nepřímo s myslí ztotožňuje, předpokládá, že vše je mysl, což je dovádí ke stavu jistého "status quo", protože mysl je možné "překročit" - jenže to také znamená, že překročením roviny mysli ztratíme schopnost uvědomění své oddělenosti - schopnosti viděné popsat slovy a tak se z viděného "vydělit" a opečovávat si svou jedinečnost; právě ten pocit jedinečnosti brání mnohým opustit onu rovinu mysli - a tím také dojít k "otevření" pravého významu odosobnění).
To jsou tedy dva "body", ve kterých lze odosobnění "načnout" - pojmenovávání a vytváření.
Pojmenovávání je velice prostá skutečnost, ve které se zobrazuje neschopnost mysli opustit koncept "osoby" a "zosobňování". Jsme naučeni vše pojmenovávat, vše vnímat v kontextu jakýchsi rozlišitelných jmen/názvů a tak vlastně jen neustále dáváme mysli další a další "potravu" pro hlubší a jemnější rozlišování - vytváření nových jmen.
Vytváření je spíše skrytá složka, která není na první pohled zřetelná, ale v nadhledu je více než jednoznačná. Vyjdu-li z toho, že vše projevené je tvořeno mysli (nemyslím teď nějakou individuálně jednoznačnou mysl "nějaké osoby", například v pojetí mnoha lidí "Boha Stvořitele", myslím ten konglomerát vzniklý promítnutím obsahu všech individuálních myslí do projekce tzv. "Kosmické mysli", mnohdy nepřímo a ne zcela přesně pojmenovávané jako "Kosmické zákony").
Vlastní vytváření jde popsat jako proces "detailizace" projevené formy - něco, jako když z kostky mramoru sochař vypreparovává jeho vlastní představu tvaru sochy - v jedné chvíli je to jen kostka, v další již mnoho lidí v tom uvidí předobraz výsledné sochy, v následující je již třeba jasné, zda socha bude zobrazením těla muže či ženy, dalším opracováváním vyjde "napovrch" obličej - a tak se vlastně dá pokračovat v detailech do nekonečna - propracovat například nehty, vrásky, jednotlivé póry atd.
Sochař je vlastně jen omezen strukturou použitého materiálu - jemností struktury mramoru - tzn. rozlišitelností jednotlivých odlišitelných částí, například čar.
V mysli je to však umocněno tím, že mysl při detailní tvorbě umožňuje ve vztahu s výše popsaným "pojmenováváním" měnit i onu základní "strukturu" projevené formy. Jako příklad můžeme použít vidění světa ve vztahu s vlnově-částicovou teorií materie. Záleží na tom, CO CHCEME VIDĚT a je jen otázkou vhodně zaměřené pozornosti a schopnosti rozlišit detail (POJMENOVAT!!!), a mysl změní své "zaostření" a najednou je "vše" - co jsme CHTĚLI VIDĚT/"POZNÁVAT" - zřetelné.
Naučení se těmto dvěma formám práce s myslí - zaostřit pozornost pomocí mysli na nekonečně malý bod a zaostřit pozornost pomocí mysli do nekonečna - jsou vlastně přístupné výklady "prvého a druhého buddhistického vnoru".
Vlastního "uvolnění se od osoby" - odosobnění - je tedy možné jak tím, že přestaneme "pojmenovávat/rozlišovat" ("cesta Boddhisatvy") anebo z druhé strany zastavením procesu vytváření projevených forem myslí ("cesta Mudrce").
Principem odosobnění je proniknutí do procesu ztotožňování se s myslí a jejími předměty následné "uvolnění" [z] tohoto procesu. (Tohle téma by by si zasloužilo velice detailně "rozpitvat", protože v současné době ho vnímám jako velmi blokující - mnoho lidí se zcela neuvědoměle nepřímo s myslí ztotožňuje, předpokládá, že vše je mysl, což je dovádí ke stavu jistého "status quo", protože mysl je možné "překročit" - jenže to také znamená, že překročením roviny mysli ztratíme schopnost uvědomění své oddělenosti - schopnosti viděné popsat slovy a tak se z viděného "vydělit" a opečovávat si svou jedinečnost; právě ten pocit jedinečnosti brání mnohým opustit onu rovinu mysli - a tím také dojít k "otevření" pravého významu odosobnění).
To jsou tedy dva "body", ve kterých lze odosobnění "načnout" - pojmenovávání a vytváření.
Pojmenovávání je velice prostá skutečnost, ve které se zobrazuje neschopnost mysli opustit koncept "osoby" a "zosobňování". Jsme naučeni vše pojmenovávat, vše vnímat v kontextu jakýchsi rozlišitelných jmen/názvů a tak vlastně jen neustále dáváme mysli další a další "potravu" pro hlubší a jemnější rozlišování - vytváření nových jmen.
Vytváření je spíše skrytá složka, která není na první pohled zřetelná, ale v nadhledu je více než jednoznačná. Vyjdu-li z toho, že vše projevené je tvořeno mysli (nemyslím teď nějakou individuálně jednoznačnou mysl "nějaké osoby", například v pojetí mnoha lidí "Boha Stvořitele", myslím ten konglomerát vzniklý promítnutím obsahu všech individuálních myslí do projekce tzv. "Kosmické mysli", mnohdy nepřímo a ne zcela přesně pojmenovávané jako "Kosmické zákony").
Vlastní vytváření jde popsat jako proces "detailizace" projevené formy - něco, jako když z kostky mramoru sochař vypreparovává jeho vlastní představu tvaru sochy - v jedné chvíli je to jen kostka, v další již mnoho lidí v tom uvidí předobraz výsledné sochy, v následující je již třeba jasné, zda socha bude zobrazením těla muže či ženy, dalším opracováváním vyjde "napovrch" obličej - a tak se vlastně dá pokračovat v detailech do nekonečna - propracovat například nehty, vrásky, jednotlivé póry atd.
Sochař je vlastně jen omezen strukturou použitého materiálu - jemností struktury mramoru - tzn. rozlišitelností jednotlivých odlišitelných částí, například čar.
V mysli je to však umocněno tím, že mysl při detailní tvorbě umožňuje ve vztahu s výše popsaným "pojmenováváním" měnit i onu základní "strukturu" projevené formy. Jako příklad můžeme použít vidění světa ve vztahu s vlnově-částicovou teorií materie. Záleží na tom, CO CHCEME VIDĚT a je jen otázkou vhodně zaměřené pozornosti a schopnosti rozlišit detail (POJMENOVAT!!!), a mysl změní své "zaostření" a najednou je "vše" - co jsme CHTĚLI VIDĚT/"POZNÁVAT" - zřetelné.
Naučení se těmto dvěma formám práce s myslí - zaostřit pozornost pomocí mysli na nekonečně malý bod a zaostřit pozornost pomocí mysli do nekonečna - jsou vlastně přístupné výklady "prvého a druhého buddhistického vnoru".
Vlastního "uvolnění se od osoby" - odosobnění - je tedy možné jak tím, že přestaneme "pojmenovávat/rozlišovat" ("cesta Boddhisatvy") anebo z druhé strany zastavením procesu vytváření projevených forem myslí ("cesta Mudrce").
Střípky z historie... (5)
Přijmutí takového sebeodevzdání (třeba do Božích rukou, ale bez očekávání nějaké satisfakce) je teprve smíření.
Odevzdání i touhy žít do rukou Božích, to je jen začátek. Odstranění touhy vlastního (osobního) projevu je cesta (=kolemjdoucí), závěrečné odevzdání "odevzdávání", to je teprve smíření...
Mám rád lidi, kteří si říkají NESMIŘITELNÍ...
Takhle, jak jsi to napsal, se vytrácí ze života jakákoliv KREATIVITA.
Zkusím ti to vyložit podrobněji, problém je však v tom, že to budu psát pro tebe a lidé s jiným slovníkem z toho budou paf. Ale, jak jsem si to už poněkolikrát musel ujasnit, je to jejich problém, problém neschopnosti opustit své vyjeté koleje v myšlení, prostě aplikují neustále stejné postupy již tak dlouho, že si toho přestali vědomě všímat. V době studií jsme se učili takovému stavu říkat profesionální slepota - jistou činnost mysl zautomatizuje až tak, že ji provádí zcela nezávisle na bdělém vědomí... Ale, to jsem odbočil.
Zkusím tebou zvýrazněné pojmy aplikovat na různé kontexty vědomí, třeba se někam dopracuji:
Nejprve prvotní reakce mé mysli na prvotně vnímaný kontext textu.
Nesmiřitelní - s největší pravděpodobností to ty vnímáš jako vlastnost, která implikuje neustálou tendenci za formami hledat jejich vnitřní souvislosti, jejich souvstažnou "harmonii", a pokud tato není zcela obnažena, nesmiřitelně se stále moří hloubějia hlouběji do "studia" forem a jevů.
Kreativita - její použití ve mně okamžitě vyvolává reakci - individuální tvorba, ztotožnění pozorujícího s činitelem, touha po "vlastním" projevu, projevu ve smyslu aplikace své osobní individuality, jakési zviditelnění svých "individuálních výjimečností", popření jisté "průměrnosti osobnosti".
Jestliže k oběma pojmům postavím jejich antagonismy v prvém případě je to jednoduché, vynechám ne a převedu to do doplňkového vidu: smíření. V tom druhém případě si musím pomoci opisem: Kreativita je v češtině vykládána jako "SCHOPNOST tvorby", v principu je chápána jako atribut nějakého subjektu, nejčastěji osobnosti - takže negace by mohla být "neschopnost tvorby", a tedy vlastně - v přeneseném smyslu - jen čisté pozorování.
Pokud budeme vycházet z premisy, že jsme jen a pouze individuálním vědomím, které má vrozenu potřebu po sebereflexi (sebeodlišení, sebepoznání, sebepotvrzení), je zcela srozumitelná jak tendence k prosazování nesmiřitelnosti, neboť vnímaný nesoulad vnáší do našeho vědomí rušivá napětí, která vnímáme jako destruktivní a tedy i nebezpečná.
Vrozená tendence afinity k jisté formě harmonie, která je námi chápána jako "dokonalost" je docela dobrým ukazatelem, že to s tou "individuální" myslí není zase až tak úplně "to ono". Pouhou "individuální" myslí totiž nelze ani náznakem vysvětlit právě tu afinitu k harmonii a nakonec ani onu harmonii jako kategorii. Pokud bychom totiž vycházeli ze striktního modelu "individuální" mysli, museli bychom se dostat zákonitě ke střetu výkladu obsahu pojmu "dokonalost", protože striktně "individuální" mysl je schopna pouze vnímat sama sebe a vnímání identifikuje pomocí zkušeností. A různé "individuality" mají zcela jistě i různé zkušenosti, což v prvním nástřelu přesně popisuje situaci mezi lidmi, avšak v druhém nástřelu již máme co dočinění s jednotícím pohledem na obsah pojmu "harmonie". Jakoby se obsah pojmu "harmonie" mohl lišit ve svých formách, avšak na podstatě obsahu tohoto pojmu jsme se nějak zcela "podivně" schopni shodnout - což je zcela v vylučujícím protikladu ke konceptu "zcela individuální" mysli.
Takže nezbývá, než pokročit a připustit, že maše mysli nejsou zcela stoprocentně individuální - musí mít něco společného, něco, co jim vtiskuje jakési "axiomatická" vnímání jistých skutečností.
Vezmeme tedy jako další kontext koncept "individuálních" myslí, které ale dokáží navzájem komunikovat a předávat si své "zkušenosti" bez nutnosti, aby tato komunikace byla vědomá, respektive, musíme ji vyhradit působnost ve sféře jakéhosi "nevědomí". Využijeme-li již zavedeného pojmu "kolektivní nevědomí", hodně si to zjednodušíme. Takže prvotní i druhotný nástřel nám v této chvíli již "ladí", zdá se vše být "harmonické" - a sakra! Malý nedostatek v tomto konceptu - jaktože pro nás všechny existují jisté kategorie "harmonií", které jsou zcela evidentně nám všem společné a na nás nezávislé? Například to, jak identifikujeme okamžik existence oné "harmonie"?
Nutně tedy musíme připustit, že ono "kolektivní nevědomí" v sobě sice obsahuje informace zprostředkované (a zprostředkovávané) jednotlivými "částečně individuálními" myslemi, ale zároveň musí obsahovat něco, co je na těchto "individuálních informačních vkladech" zcela nezávislé. Něco jako "předprogramované archetypální axiomy.
Následující kontext tedy musí ten předchozí rozšířit o prvek jisté "uniformity" (předprogramování, "firmware") - něco jako koncept "stvořitele". Předpokládejme jeho roli jako Architekta systému. A máme problém hned vzápětí - sjednotíme-li "kulturu" lidskou a kulturu "architekta/ů" jsme zase na začátku. Narozdíl od Daenikena nejsem zaostřen na "lidstvo", ale snažím se dopátrat jistých archetypálních "procesů" mysli. Pro explicitní zdůvodnění možnosti onoho sjednocení myslí nadhodím jen pár myšlenek. Pokud je svět "jen a pouze" postaven na hmotě, pak je jistě mysl "produktem" hmoty jako "principu" a tedy je zcela nezávislá na "platných dimenzích" formy hmoty samé, tzn. mohu sjednocovat i přes různě dimenzionální hmotné prostory. Pokud je hmota produktem mysli, jsem na tom zcela stejně, protože jde znovu o principielní atribut a tedy na formálním popisů pomocí jakýchsi "dimenzí" nezávislý. (mimochodem, nikdy jsem vlastně nebyl s to pochopit, jak se může "zvyšit" dimenze - překládám si to tedy tak, že se žádná "objektivní realita" nemění, jen se mění naše subjektivní schopnost rozlišení - vnímáme prostě více a detailněji...)
Vyjdu-li tedy z premisy sjednocení kultur, a přesto objektivně existují jakési obecké "archetypy" procesů mysli, zákonitě to vede na úvahu o nutné existenci jisté formy "nadřazené" entity - tedy nějakého toho "Boha" - nutně stojící mimo "obecnou mysl" (v druhém případě jde o zásadní antagonistický rozpor - stojí mimo "hmotu"; jenže zcela zákonitě "hmotu" musí ovlivňovat, takže mimo ni není schopen stát, takže z toho pro mne vychází důkaz, co je prvotní a co je produktem - ale to je jen výkřik, nemá to pro tuto "úvahu" větší význam).
Pokud tedy vezmeme existenci Boha jako nutný doplněk předchozího kontextu, začíná se nám měnit i "nasměrování" mysli - zcela zákonitě musíme začít přemýšlet v kategoriích jako "smysl existence", "dobro a zlo" popisující soulad a nesoulad s "prvotním účelem stvořené naší existence".
V tomto kontextu již nabývá na významu obsah slova "smíření" - tzn. vědomá spolupráce na "prvotním účelu našeho stvoření". To, že naše individualistické mysli se proti tomu vzpěčují v daném popisu spíše podporuje tuto teorii, než aby ji popíralo. Tento kontext má již mnoho paralel k "reálným reflexím" obyčejné lidské mysli v reálném životě. (pokusy ovlivnit "přednastavené" hodnoty osobního života k hodnotám, které k mému konkrétnímu stavu vnímání mé individuální mysli "vyhovují" lépe - modlitby, úlitby, pokusy o relativizaci "archetypálních" programů, atd.) Avšak z výše napsaného zatím nejvěrněji popisují interakce individuálních myslí s "objektivní realitou" (není omezena jen na "hmotu").
Na chvíli tedy předpokládejme, že tedy existuje jakýsi "prvotní účel naší existence". V tomto kontextu pak také nabývá i ona "schopnost tvořit" trošku odlišného významu - význam realizace představ individualizované mysli je vnímán jako "pravděpodobně rozporný" k "prvotnímu účelu", protože individuální mysl odráží jen a pouze své vlastní potřeby a touhy, kdežto v tomto kontextu jde o "naplnění účelu" společnou činností. Takže ono "kreativní" se významově přesunuje do formy "týmové spolupráce" a k známeému "každý svou troškou do mlýna".
Nyní bych mohl skončit. Posledně navržený kontext totiž je již ve zřejmém souladu s tím, co jsem Evě napsal.
V podstatě na tomto modelu nelze najít nějaký základní rozpor (za rozpor nepovažuji "dočasnou" neznalost onoho "prvotního účelu" - ten může být jakýkoliv, docela pravděpodobné jsou všechny možnosti, třeba i ono "nalezení otázky vesmíru, života a vůbec").
Jedinou otázkou je však faktická realita modelu. Ono totiž neplatí to, že pokud něco nevykazuje rozpory na první pohled, je to fungující.
A při důsledném hledání lze zjistit, že podobnou "vnějsi formu" má ještě jiný slovní model popisu. Ten vychází z jiné premisy, že ve "skutečnosti" neexistuje individuální mysl.
Tento model popisuje "objektivni realitu" jako pouhy "odraz" jedine mysli. Už se přibližující popis na sůvinci objevil, ale zopakuji ho.
Funkci modelu jde zjednodušeně znazornit pomocí diváka v kině. Základním atributem diváka je "schopnost být pozorný" a "schopnost zaměřovat paprsek své pozornosti". Při velkém zaměření tohoto paprsku nastává v mysli jev "zdánlivého přiblížení" sledovaného, častěji nazývané "ztotožnění se rozpoznávací funkce mysli s její představou" - jinak také ztotožnění vědomí se zdánlivým objektem. Takže onen divák v kině - i když stále pohodlně usazen v křesle - může prožívat divoké děje na plátně právě onou funkcí ztotožnění se. Ba dokonce může na plátně i umřít - a "znovu se narodit" zpátky v tom křesle. Největší legrací je fakt, že v kině lze být ztotožněn s několika "postavami" najednou a dokonce i fakt, že v okamžiku ztotožnění není vnímána "režie filmu" jakkoliv rušivě.
V tomto modelu kupodivu může existovat význam pro "smíření" i pro "kreativitu", protože podstatou onoho modelu je fakt, že si sami sebe uvědomujeme jako již "ztotožněné" a tedy jako "zdánlivě oddělené". A právě vzhledem k té uvědomované oddělenosi mají tato slova nejen význam, ale dokonce i smysl - vedou nás po cestě pozvolného uvolňování onoho "ztotožnění se" k poznání sama sebe jako Jednoty (Jediné mysli). A co je zcela unikátní - významy těch klíčových slov jsou pro oba modely velice blízké.
Příjemný večer.
Odevzdání i touhy žít do rukou Božích, to je jen začátek. Odstranění touhy vlastního (osobního) projevu je cesta (=kolemjdoucí), závěrečné odevzdání "odevzdávání", to je teprve smíření...
Mám rád lidi, kteří si říkají NESMIŘITELNÍ...
Takhle, jak jsi to napsal, se vytrácí ze života jakákoliv KREATIVITA.
Zkusím ti to vyložit podrobněji, problém je však v tom, že to budu psát pro tebe a lidé s jiným slovníkem z toho budou paf. Ale, jak jsem si to už poněkolikrát musel ujasnit, je to jejich problém, problém neschopnosti opustit své vyjeté koleje v myšlení, prostě aplikují neustále stejné postupy již tak dlouho, že si toho přestali vědomě všímat. V době studií jsme se učili takovému stavu říkat profesionální slepota - jistou činnost mysl zautomatizuje až tak, že ji provádí zcela nezávisle na bdělém vědomí... Ale, to jsem odbočil.
Zkusím tebou zvýrazněné pojmy aplikovat na různé kontexty vědomí, třeba se někam dopracuji:
Nejprve prvotní reakce mé mysli na prvotně vnímaný kontext textu.
Nesmiřitelní - s největší pravděpodobností to ty vnímáš jako vlastnost, která implikuje neustálou tendenci za formami hledat jejich vnitřní souvislosti, jejich souvstažnou "harmonii", a pokud tato není zcela obnažena, nesmiřitelně se stále moří hloubějia hlouběji do "studia" forem a jevů.
Kreativita - její použití ve mně okamžitě vyvolává reakci - individuální tvorba, ztotožnění pozorujícího s činitelem, touha po "vlastním" projevu, projevu ve smyslu aplikace své osobní individuality, jakési zviditelnění svých "individuálních výjimečností", popření jisté "průměrnosti osobnosti".
Jestliže k oběma pojmům postavím jejich antagonismy v prvém případě je to jednoduché, vynechám ne a převedu to do doplňkového vidu: smíření. V tom druhém případě si musím pomoci opisem: Kreativita je v češtině vykládána jako "SCHOPNOST tvorby", v principu je chápána jako atribut nějakého subjektu, nejčastěji osobnosti - takže negace by mohla být "neschopnost tvorby", a tedy vlastně - v přeneseném smyslu - jen čisté pozorování.
Pokud budeme vycházet z premisy, že jsme jen a pouze individuálním vědomím, které má vrozenu potřebu po sebereflexi (sebeodlišení, sebepoznání, sebepotvrzení), je zcela srozumitelná jak tendence k prosazování nesmiřitelnosti, neboť vnímaný nesoulad vnáší do našeho vědomí rušivá napětí, která vnímáme jako destruktivní a tedy i nebezpečná.
Vrozená tendence afinity k jisté formě harmonie, která je námi chápána jako "dokonalost" je docela dobrým ukazatelem, že to s tou "individuální" myslí není zase až tak úplně "to ono". Pouhou "individuální" myslí totiž nelze ani náznakem vysvětlit právě tu afinitu k harmonii a nakonec ani onu harmonii jako kategorii. Pokud bychom totiž vycházeli ze striktního modelu "individuální" mysli, museli bychom se dostat zákonitě ke střetu výkladu obsahu pojmu "dokonalost", protože striktně "individuální" mysl je schopna pouze vnímat sama sebe a vnímání identifikuje pomocí zkušeností. A různé "individuality" mají zcela jistě i různé zkušenosti, což v prvním nástřelu přesně popisuje situaci mezi lidmi, avšak v druhém nástřelu již máme co dočinění s jednotícím pohledem na obsah pojmu "harmonie". Jakoby se obsah pojmu "harmonie" mohl lišit ve svých formách, avšak na podstatě obsahu tohoto pojmu jsme se nějak zcela "podivně" schopni shodnout - což je zcela v vylučujícím protikladu ke konceptu "zcela individuální" mysli.
Takže nezbývá, než pokročit a připustit, že maše mysli nejsou zcela stoprocentně individuální - musí mít něco společného, něco, co jim vtiskuje jakési "axiomatická" vnímání jistých skutečností.
Vezmeme tedy jako další kontext koncept "individuálních" myslí, které ale dokáží navzájem komunikovat a předávat si své "zkušenosti" bez nutnosti, aby tato komunikace byla vědomá, respektive, musíme ji vyhradit působnost ve sféře jakéhosi "nevědomí". Využijeme-li již zavedeného pojmu "kolektivní nevědomí", hodně si to zjednodušíme. Takže prvotní i druhotný nástřel nám v této chvíli již "ladí", zdá se vše být "harmonické" - a sakra! Malý nedostatek v tomto konceptu - jaktože pro nás všechny existují jisté kategorie "harmonií", které jsou zcela evidentně nám všem společné a na nás nezávislé? Například to, jak identifikujeme okamžik existence oné "harmonie"?
Nutně tedy musíme připustit, že ono "kolektivní nevědomí" v sobě sice obsahuje informace zprostředkované (a zprostředkovávané) jednotlivými "částečně individuálními" myslemi, ale zároveň musí obsahovat něco, co je na těchto "individuálních informačních vkladech" zcela nezávislé. Něco jako "předprogramované archetypální axiomy.
Následující kontext tedy musí ten předchozí rozšířit o prvek jisté "uniformity" (předprogramování, "firmware") - něco jako koncept "stvořitele". Předpokládejme jeho roli jako Architekta systému. A máme problém hned vzápětí - sjednotíme-li "kulturu" lidskou a kulturu "architekta/ů" jsme zase na začátku. Narozdíl od Daenikena nejsem zaostřen na "lidstvo", ale snažím se dopátrat jistých archetypálních "procesů" mysli. Pro explicitní zdůvodnění možnosti onoho sjednocení myslí nadhodím jen pár myšlenek. Pokud je svět "jen a pouze" postaven na hmotě, pak je jistě mysl "produktem" hmoty jako "principu" a tedy je zcela nezávislá na "platných dimenzích" formy hmoty samé, tzn. mohu sjednocovat i přes různě dimenzionální hmotné prostory. Pokud je hmota produktem mysli, jsem na tom zcela stejně, protože jde znovu o principielní atribut a tedy na formálním popisů pomocí jakýchsi "dimenzí" nezávislý. (mimochodem, nikdy jsem vlastně nebyl s to pochopit, jak se může "zvyšit" dimenze - překládám si to tedy tak, že se žádná "objektivní realita" nemění, jen se mění naše subjektivní schopnost rozlišení - vnímáme prostě více a detailněji...)
Vyjdu-li tedy z premisy sjednocení kultur, a přesto objektivně existují jakési obecké "archetypy" procesů mysli, zákonitě to vede na úvahu o nutné existenci jisté formy "nadřazené" entity - tedy nějakého toho "Boha" - nutně stojící mimo "obecnou mysl" (v druhém případě jde o zásadní antagonistický rozpor - stojí mimo "hmotu"; jenže zcela zákonitě "hmotu" musí ovlivňovat, takže mimo ni není schopen stát, takže z toho pro mne vychází důkaz, co je prvotní a co je produktem - ale to je jen výkřik, nemá to pro tuto "úvahu" větší význam).
Pokud tedy vezmeme existenci Boha jako nutný doplněk předchozího kontextu, začíná se nám měnit i "nasměrování" mysli - zcela zákonitě musíme začít přemýšlet v kategoriích jako "smysl existence", "dobro a zlo" popisující soulad a nesoulad s "prvotním účelem stvořené naší existence".
V tomto kontextu již nabývá na významu obsah slova "smíření" - tzn. vědomá spolupráce na "prvotním účelu našeho stvoření". To, že naše individualistické mysli se proti tomu vzpěčují v daném popisu spíše podporuje tuto teorii, než aby ji popíralo. Tento kontext má již mnoho paralel k "reálným reflexím" obyčejné lidské mysli v reálném životě. (pokusy ovlivnit "přednastavené" hodnoty osobního života k hodnotám, které k mému konkrétnímu stavu vnímání mé individuální mysli "vyhovují" lépe - modlitby, úlitby, pokusy o relativizaci "archetypálních" programů, atd.) Avšak z výše napsaného zatím nejvěrněji popisují interakce individuálních myslí s "objektivní realitou" (není omezena jen na "hmotu").
Na chvíli tedy předpokládejme, že tedy existuje jakýsi "prvotní účel naší existence". V tomto kontextu pak také nabývá i ona "schopnost tvořit" trošku odlišného významu - význam realizace představ individualizované mysli je vnímán jako "pravděpodobně rozporný" k "prvotnímu účelu", protože individuální mysl odráží jen a pouze své vlastní potřeby a touhy, kdežto v tomto kontextu jde o "naplnění účelu" společnou činností. Takže ono "kreativní" se významově přesunuje do formy "týmové spolupráce" a k známeému "každý svou troškou do mlýna".
Nyní bych mohl skončit. Posledně navržený kontext totiž je již ve zřejmém souladu s tím, co jsem Evě napsal.
V podstatě na tomto modelu nelze najít nějaký základní rozpor (za rozpor nepovažuji "dočasnou" neznalost onoho "prvotního účelu" - ten může být jakýkoliv, docela pravděpodobné jsou všechny možnosti, třeba i ono "nalezení otázky vesmíru, života a vůbec").
Jedinou otázkou je však faktická realita modelu. Ono totiž neplatí to, že pokud něco nevykazuje rozpory na první pohled, je to fungující.
A při důsledném hledání lze zjistit, že podobnou "vnějsi formu" má ještě jiný slovní model popisu. Ten vychází z jiné premisy, že ve "skutečnosti" neexistuje individuální mysl.
Tento model popisuje "objektivni realitu" jako pouhy "odraz" jedine mysli. Už se přibližující popis na sůvinci objevil, ale zopakuji ho.
Funkci modelu jde zjednodušeně znazornit pomocí diváka v kině. Základním atributem diváka je "schopnost být pozorný" a "schopnost zaměřovat paprsek své pozornosti". Při velkém zaměření tohoto paprsku nastává v mysli jev "zdánlivého přiblížení" sledovaného, častěji nazývané "ztotožnění se rozpoznávací funkce mysli s její představou" - jinak také ztotožnění vědomí se zdánlivým objektem. Takže onen divák v kině - i když stále pohodlně usazen v křesle - může prožívat divoké děje na plátně právě onou funkcí ztotožnění se. Ba dokonce může na plátně i umřít - a "znovu se narodit" zpátky v tom křesle. Největší legrací je fakt, že v kině lze být ztotožněn s několika "postavami" najednou a dokonce i fakt, že v okamžiku ztotožnění není vnímána "režie filmu" jakkoliv rušivě.
V tomto modelu kupodivu může existovat význam pro "smíření" i pro "kreativitu", protože podstatou onoho modelu je fakt, že si sami sebe uvědomujeme jako již "ztotožněné" a tedy jako "zdánlivě oddělené". A právě vzhledem k té uvědomované oddělenosi mají tato slova nejen význam, ale dokonce i smysl - vedou nás po cestě pozvolného uvolňování onoho "ztotožnění se" k poznání sama sebe jako Jednoty (Jediné mysli). A co je zcela unikátní - významy těch klíčových slov jsou pro oba modely velice blízké.
Příjemný večer.
Jsem (převzato)
Jsem
jsem, protože vnímám vše ukryté v nás,
jsem na cestě jinam, mimo prostor a čas,
jsem na pár let s vámi, a věř mi že rád,
jsem neznámý známý, tak musíš to brát
jsem v mozaice kámen, v ní své místo mám,
jsem chvílemi znaven, a možná i sám...
jsem zemí, ne hlínou, člověk v dobrém i zlém,
jsem, ne vlastní vinou, jsem, protože jsem
jsem, protože vnímám vše ukryté v nás,
jsem na cestě jinam, mimo prostor a čas,
jsem na pár let s vámi, a věř mi že rád,
jsem neznámý známý, tak musíš to brát
jsem v mozaice kámen, v ní své místo mám,
jsem chvílemi znaven, a možná i sám...
jsem zemí, ne hlínou, člověk v dobrém i zlém,
jsem, ne vlastní vinou, jsem, protože jsem
- Bacily
- Neckář Jan (autor - hudba)
- Neckář Václav (interpret - zpěv)
- Prostějovský Michael (autor - původní text)
- LP Mýdlový princ (1980)
Střípky z historie... (4)
On není nic jiného, než stejný odlesk všudypřítomného Života - stejně tak, jako i ty. Protože však byl přítomen/aktérem při tom, kdy se tobě "otevřelo" Srdce, je to otevření jakoby zakódováno tímto odleskem. Ale - i když ten pravý kód má sice jakési atributy, které jsou jedinečné - stejně je to jen Život a nic jiného. Je ho možné svazovat s oním jedinečným odleskem - pravá svoboda je i v rozvázání tohoto uzlíčku. Pravá Láska a Pokora je schopna vidět onu jedinečnost v každém odlesku bez výjimek. Stačí se jen podívat více do dálky, oči se rozostří a je to všude.
Vše získá tu příchuť jedinečnosti okamžiku prvého otevření se. Stále to je jen jediný a nekončící okamžik toho "poprvé". Čas nehraje ani tu nepatrnou roli - čas přestal existovat.
A přidám i citát jednoho dávného mudrce: "To, co opravdu milujeme je Přítomnost boží - a tu lze najít opravdu kdekoliv a ve všem..."
Vše získá tu příchuť jedinečnosti okamžiku prvého otevření se. Stále to je jen jediný a nekončící okamžik toho "poprvé". Čas nehraje ani tu nepatrnou roli - čas přestal existovat.
A přidám i citát jednoho dávného mudrce: "To, co opravdu milujeme je Přítomnost boží - a tu lze najít opravdu kdekoliv a ve všem..."
Střípky z historie... (3)
Ahoj,
Nedalo mi to, přemýšlel jsem nad tím, a dospěl jsem k závěru, že je tam strašně moc cítit jak to, že je to vlastně žena, která není zvyklá se přesně vyjadřovat, tak i to, že je to přeloženo, de-facto bez jejího hlubšího výkladu.
Ta mysl tam prostě být musí, jinak by nebylo onoho "těla", které se projevuje, a to ona vědět musí, takže za tím bych hledala spíše překladatelský renonc, na druhou stranu ta stejná chyba je už v i oné otázce na Saradu, takže jaká otázka, taková odpověď.
Je také otázkou, co pro ni vlastně znamenají ona slova "Džnánin nemá mysl", a jak to lidé, bez přímé zkušenosti stejného stavu, mohou interpretovat...
Zkusím svůj pohled:
Lidé s myšlením v rovině vztahů budou asi více inklinovat k interpretaci slova má ve smyslu vlastnit. Ano, Džnanin nemá=nevlastní mysl. To je správný závěr. Dá se říci, že mysl, která je spojena s fyzickým tělem je vnímána dosti obdobně jako obrazovka televizoru v bytě. Probíhají na ní/něm obrázky, a pokud se vysloveně do "děje" neponoříme svým vědomím, nejsme ani její/jeho existencí nijak spoutáváni. Takže tato interpretace je funkční i bez osobní přímé zkušenosti.
Lidé s myšlením v rovině logiky se pozastaví nad celou formulací - "Džnánin nemá mysl". Neznalí reality, a s touhou napodobit tento její "vzor", budou předpokládat, že těžištěm realizace je mysl zničit. Se zničením mysli ale zničí i tělo, potažmo celý projevený svět. Ona sama tento fakt popisuje s úžasnou pecizností: "Představte si jeskyni, uvnitř které žije nelítostný démon. Pokud vstoupíte dovnitř, mohou se stát tři věci. Buď vás démon zabije, nebo se vám podaří utéci, anebo si rozbijete hlavu o skálu při pokusu o útěk a umřete."
Pokud se vrátím k tomu popisu kontaktu individuální mysli se Srdcem (zde je nutno podotknout, že něco jako "individuální Srdce" neexistuje!), je na napsaném vidět i jeden veledůležitý fakt. Tím faktem je pozice, ze které je prožitek popisován. Ona jej popisuje právě z hlediska ztotožněnosti s individuální myslí, kdy její anihilaci (ono je to opravdu spíše "katastrofální imploze" než jen "lehké rozpouštění") v Srdci popisuje jako Smrt, a tedy neexistenci. To je opět zcela přesný popis - individuální mysl je ztracena a všechny přivlastňovací a ztotožňovací vazby, do té doby brané jako "normální" najednou zůstanou "viset" ve vzduchu - zmizel jim jejich "předmět" a místo něj je tam najednou jen velká Prázdnota - je to opak všeho, co nazýváme Jistotou (nejistota je prostě v tomto ohledu ještě příliš "jistá" - existuje). Vědomí má opravdu jen jedinou možnost - zhroutit se... Jenže - vědomí v tomto stavu je rozbouráno na prvočinitele a právě tím zhroucením vznikne jev, který se dá popsat jako jakási "segregace". Něco zůstane - ze své podstaty - na hladině a něco táhne do hlubiny. Zcela automaticky jsou tedy z toho kompilátu, který byl do té doby komplexně nazýván jako "vědomí", odplavovány všechny zvyky, návyky i automatismy - to jsou všechny ty "ručičky", které se držely jistoty mysli a najednou nemají co držet... Naopak to, co táhne do hlubiny je čiré bytí/vědomí - nyní tedy ve svém primárním významu Vědomí Jedinosti/Jedinečnosti/Jednoty. Při jeho "pádu" do hlubiny jsou ztráceny a zapomínány duální formy (vazby, zvyky, projevy), protože v rámci onoho přesunu "Těžiště centra Pozornosti" zvnějšku dovnitř nastává jakési "probouzení se", do té doby jen spící, sebeidentifikace. V jistém okamžitu tato sebeidentifikace ve vědomí převáží a tehdy je stav Smrti mysli dokončen. Je dokonáno....
Toto je takový, více či méně zkratkovitý popis něčeho, co z hlediska ztotožněného s individuální myslí nikdy nekončí. Je to natolik nekonečné, nakolik je nekonečné ztotožnění se s individualitou. Takové legrace typu - za 40 dní prozřel, to jsou jen vnější popisy. Pokud se vědomí není schopno od individuality osvobodit, je to jen nekonečné...
Také je to zároveň popis dokončení jedné formy duchovní praxe. Tuto formu jsme zvyklí nazývat "Dlouhá cesta". Jejím ukončením je vlastně obrovské divadlo zvané "Mystická smrt". Dále tato cesta nesahá, sama pokračování popisuje jako "Milost Boží". Z napsaného je to zřejmé: Ona "Dlouhá cesta" je vlastně cesta vědomí ztotožněného s individualitou.
Existuje však i jiná forma duchovní praxe, alibisticky protikladně zvaná "Krátká cesta". Ve své podstatě na ní nic "krátkého" není. V některých případech může dokonce trvat - z hlediska subjektivně vnímaného času - i několikanásobně déle, než praxe "Dlouhé cesty". Její podstatou však je faktický předpoklad, že Čiré vědomí je nezrozené a tedy nemůže ani zemřít. Je to vlastně celé jeden veliký trik. V podstatě je to trik stejné kategorie, jako je trik vědomí "ztotožnit se s individualitou". To je také jen trik...
Vyjdeme-li z předpokladu, že stav smrti individuální mysli prostě nastat musí, můžeme tohoto předpokladu použít také k tomu, že Pozorností budeme nerozlišovat mezi "projevy" a necháme vlastně onu Pozornost volně plynout bez jakéhokoliv našeho ovlivnění. Je to neuvěřitelně složité - naše "zvyky mysli" to prostě neumí. Neustále mají tendence se k "něčemu" chytat, na "něco" se vázat, "něco" pozorovat, "pomocí "něčeho" se dále projevovat. A to je právě jeden - výše popsaný zvyk - ne však mysli, ale již přímo vědomí. Touha po individuálním projevu, odlišení, vydělení, vše toto je jen pouhý zvyk... "Krátká cesta" vychází právě z těchto předpokladů - vše toto jsou jen zvyky, zvyky se dají "odnaučit". Nejlépe tak, že je nahradíme "opačnými zvyky"...
Jednou z forem "opačných zvyků" ke zvykům touhy po individuálním projevu, je nácvik "zhroucení individuální mysli". Jde o to, že se využije explicitní touha po individuálním projevu ve formě "myšlenkového tahouna k 'ne-existující' formě". "Ne-existence" takové formy je tou nejpodstatnější složkou, protože zaujatá spolupráce mysli, vědomí a individuální touhy dokáže velice rychle opustit veškeré hranice mysli, kterou vlastně hranice tvoří... Bezhraničnost individuální mysli je totiž stejná, jako její neexistence - nelze se v takovém stavu nijak "individuálně sebe-identifikovat", takže v důsledku je jinými prostředky dosaženo efektu anihilace individuální mysli samé. Protože ale zde není explicitně vnímáno Srdce (jako centrum pravé sebeidentifikace čirého vědomí) je po nějakou dobu vnímán jakýsi stav "beztíže", stav "Prázdnoty", "Vyvanutí" a kdoví jak to ještě nazýváme. Prostě, z jiného pohledu je to popsatelné jako obrovská bublina, která udržuje vědomí ve stavu ne-identifikace sama sebe. Stačí však téměř cokoli, co "zviditelní" Srdce, a bublina "praskne"... Zviditelněním Srdce nastane okamžitě i zkušenost Čirého vědomí, které má - již výše popsané - totální následky na onu "bublinu", na pozůstatek zbytku individuálního vědomí. Obrovským přínosem je ale fakt, že v této formě zde neexistuje přechodný stav "neodpoutaného vědomí od individuality", vlastní "vysvobození" je také chápáno trošku odlišně, než tomu je u Dlouhé cesty, avšak stav Čirého bytí/vědomí je zcela totožný.
"Krátká cesta" má ale ještě jednu formu. Ta je sice velice jednoduchá, avšak není jednoznačná - je totiž tak prostá, že ji může intelektuálně rozvinutá mysl využít ke své "záchraně". V podstatě jde o to, že je vzta v úvahu fakt popisující Srdce v jeho opravdovosti. Veškeré děje jsou tedy vědomím směřovány "jen" do srdce, intelekt je v tomto okamžiku zcela ignorován, zvyky jsou nereflektovány. Vědomí a tedy i pozornost jsou trvale umisťovány do Srdce - zpočátku do bodu-místa srdce. Vzhledem k tomu, že Srdce nemá střed, neboť je samo středem, je to vlastně později dost putna, kam, ale zpočátku je velice důležité sjednotit pozornost s vnímaným citem. To je ta ona esence Bytí. Cit je totiž odstředivým prvkem bytí, Pozornost je prvkem dostředivým. Vědomým vedením Pozornosti do bodu, který je vnímán/identifikován jako centrum citu je "kruh projevena" vlastně automaticky uzavírán a tak je vytvářena uvědoměná zkušenost sjednocení - Klidu. Pokud je uzavření kruhu dokonalé, vše mizí v tomto Klidu a vše se proměňuje v Čiré bytí/vědomí. Protože nebyly použity žádné pomocné prostředky, je tento přechod vlastně zcela přirozený, žádné divadlo ani stav Prázdnoty...
Nedalo mi to, přemýšlel jsem nad tím, a dospěl jsem k závěru, že je tam strašně moc cítit jak to, že je to vlastně žena, která není zvyklá se přesně vyjadřovat, tak i to, že je to přeloženo, de-facto bez jejího hlubšího výkladu.
Ta mysl tam prostě být musí, jinak by nebylo onoho "těla", které se projevuje, a to ona vědět musí, takže za tím bych hledala spíše překladatelský renonc, na druhou stranu ta stejná chyba je už v i oné otázce na Saradu, takže jaká otázka, taková odpověď.
Je také otázkou, co pro ni vlastně znamenají ona slova "Džnánin nemá mysl", a jak to lidé, bez přímé zkušenosti stejného stavu, mohou interpretovat...
Zkusím svůj pohled:
Lidé s myšlením v rovině vztahů budou asi více inklinovat k interpretaci slova má ve smyslu vlastnit. Ano, Džnanin nemá=nevlastní mysl. To je správný závěr. Dá se říci, že mysl, která je spojena s fyzickým tělem je vnímána dosti obdobně jako obrazovka televizoru v bytě. Probíhají na ní/něm obrázky, a pokud se vysloveně do "děje" neponoříme svým vědomím, nejsme ani její/jeho existencí nijak spoutáváni. Takže tato interpretace je funkční i bez osobní přímé zkušenosti.
Lidé s myšlením v rovině logiky se pozastaví nad celou formulací - "Džnánin nemá mysl". Neznalí reality, a s touhou napodobit tento její "vzor", budou předpokládat, že těžištěm realizace je mysl zničit. Se zničením mysli ale zničí i tělo, potažmo celý projevený svět. Ona sama tento fakt popisuje s úžasnou pecizností: "Představte si jeskyni, uvnitř které žije nelítostný démon. Pokud vstoupíte dovnitř, mohou se stát tři věci. Buď vás démon zabije, nebo se vám podaří utéci, anebo si rozbijete hlavu o skálu při pokusu o útěk a umřete."
Pokud se vrátím k tomu popisu kontaktu individuální mysli se Srdcem (zde je nutno podotknout, že něco jako "individuální Srdce" neexistuje!), je na napsaném vidět i jeden veledůležitý fakt. Tím faktem je pozice, ze které je prožitek popisován. Ona jej popisuje právě z hlediska ztotožněnosti s individuální myslí, kdy její anihilaci (ono je to opravdu spíše "katastrofální imploze" než jen "lehké rozpouštění") v Srdci popisuje jako Smrt, a tedy neexistenci. To je opět zcela přesný popis - individuální mysl je ztracena a všechny přivlastňovací a ztotožňovací vazby, do té doby brané jako "normální" najednou zůstanou "viset" ve vzduchu - zmizel jim jejich "předmět" a místo něj je tam najednou jen velká Prázdnota - je to opak všeho, co nazýváme Jistotou (nejistota je prostě v tomto ohledu ještě příliš "jistá" - existuje). Vědomí má opravdu jen jedinou možnost - zhroutit se... Jenže - vědomí v tomto stavu je rozbouráno na prvočinitele a právě tím zhroucením vznikne jev, který se dá popsat jako jakási "segregace". Něco zůstane - ze své podstaty - na hladině a něco táhne do hlubiny. Zcela automaticky jsou tedy z toho kompilátu, který byl do té doby komplexně nazýván jako "vědomí", odplavovány všechny zvyky, návyky i automatismy - to jsou všechny ty "ručičky", které se držely jistoty mysli a najednou nemají co držet... Naopak to, co táhne do hlubiny je čiré bytí/vědomí - nyní tedy ve svém primárním významu Vědomí Jedinosti/Jedinečnosti/Jednoty. Při jeho "pádu" do hlubiny jsou ztráceny a zapomínány duální formy (vazby, zvyky, projevy), protože v rámci onoho přesunu "Těžiště centra Pozornosti" zvnějšku dovnitř nastává jakési "probouzení se", do té doby jen spící, sebeidentifikace. V jistém okamžitu tato sebeidentifikace ve vědomí převáží a tehdy je stav Smrti mysli dokončen. Je dokonáno....
Toto je takový, více či méně zkratkovitý popis něčeho, co z hlediska ztotožněného s individuální myslí nikdy nekončí. Je to natolik nekonečné, nakolik je nekonečné ztotožnění se s individualitou. Takové legrace typu - za 40 dní prozřel, to jsou jen vnější popisy. Pokud se vědomí není schopno od individuality osvobodit, je to jen nekonečné...
Také je to zároveň popis dokončení jedné formy duchovní praxe. Tuto formu jsme zvyklí nazývat "Dlouhá cesta". Jejím ukončením je vlastně obrovské divadlo zvané "Mystická smrt". Dále tato cesta nesahá, sama pokračování popisuje jako "Milost Boží". Z napsaného je to zřejmé: Ona "Dlouhá cesta" je vlastně cesta vědomí ztotožněného s individualitou.
Existuje však i jiná forma duchovní praxe, alibisticky protikladně zvaná "Krátká cesta". Ve své podstatě na ní nic "krátkého" není. V některých případech může dokonce trvat - z hlediska subjektivně vnímaného času - i několikanásobně déle, než praxe "Dlouhé cesty". Její podstatou však je faktický předpoklad, že Čiré vědomí je nezrozené a tedy nemůže ani zemřít. Je to vlastně celé jeden veliký trik. V podstatě je to trik stejné kategorie, jako je trik vědomí "ztotožnit se s individualitou". To je také jen trik...
Vyjdeme-li z předpokladu, že stav smrti individuální mysli prostě nastat musí, můžeme tohoto předpokladu použít také k tomu, že Pozorností budeme nerozlišovat mezi "projevy" a necháme vlastně onu Pozornost volně plynout bez jakéhokoliv našeho ovlivnění. Je to neuvěřitelně složité - naše "zvyky mysli" to prostě neumí. Neustále mají tendence se k "něčemu" chytat, na "něco" se vázat, "něco" pozorovat, "pomocí "něčeho" se dále projevovat. A to je právě jeden - výše popsaný zvyk - ne však mysli, ale již přímo vědomí. Touha po individuálním projevu, odlišení, vydělení, vše toto je jen pouhý zvyk... "Krátká cesta" vychází právě z těchto předpokladů - vše toto jsou jen zvyky, zvyky se dají "odnaučit". Nejlépe tak, že je nahradíme "opačnými zvyky"...
Jednou z forem "opačných zvyků" ke zvykům touhy po individuálním projevu, je nácvik "zhroucení individuální mysli". Jde o to, že se využije explicitní touha po individuálním projevu ve formě "myšlenkového tahouna k 'ne-existující' formě". "Ne-existence" takové formy je tou nejpodstatnější složkou, protože zaujatá spolupráce mysli, vědomí a individuální touhy dokáže velice rychle opustit veškeré hranice mysli, kterou vlastně hranice tvoří... Bezhraničnost individuální mysli je totiž stejná, jako její neexistence - nelze se v takovém stavu nijak "individuálně sebe-identifikovat", takže v důsledku je jinými prostředky dosaženo efektu anihilace individuální mysli samé. Protože ale zde není explicitně vnímáno Srdce (jako centrum pravé sebeidentifikace čirého vědomí) je po nějakou dobu vnímán jakýsi stav "beztíže", stav "Prázdnoty", "Vyvanutí" a kdoví jak to ještě nazýváme. Prostě, z jiného pohledu je to popsatelné jako obrovská bublina, která udržuje vědomí ve stavu ne-identifikace sama sebe. Stačí však téměř cokoli, co "zviditelní" Srdce, a bublina "praskne"... Zviditelněním Srdce nastane okamžitě i zkušenost Čirého vědomí, které má - již výše popsané - totální následky na onu "bublinu", na pozůstatek zbytku individuálního vědomí. Obrovským přínosem je ale fakt, že v této formě zde neexistuje přechodný stav "neodpoutaného vědomí od individuality", vlastní "vysvobození" je také chápáno trošku odlišně, než tomu je u Dlouhé cesty, avšak stav Čirého bytí/vědomí je zcela totožný.
"Krátká cesta" má ale ještě jednu formu. Ta je sice velice jednoduchá, avšak není jednoznačná - je totiž tak prostá, že ji může intelektuálně rozvinutá mysl využít ke své "záchraně". V podstatě jde o to, že je vzta v úvahu fakt popisující Srdce v jeho opravdovosti. Veškeré děje jsou tedy vědomím směřovány "jen" do srdce, intelekt je v tomto okamžiku zcela ignorován, zvyky jsou nereflektovány. Vědomí a tedy i pozornost jsou trvale umisťovány do Srdce - zpočátku do bodu-místa srdce. Vzhledem k tomu, že Srdce nemá střed, neboť je samo středem, je to vlastně později dost putna, kam, ale zpočátku je velice důležité sjednotit pozornost s vnímaným citem. To je ta ona esence Bytí. Cit je totiž odstředivým prvkem bytí, Pozornost je prvkem dostředivým. Vědomým vedením Pozornosti do bodu, který je vnímán/identifikován jako centrum citu je "kruh projevena" vlastně automaticky uzavírán a tak je vytvářena uvědoměná zkušenost sjednocení - Klidu. Pokud je uzavření kruhu dokonalé, vše mizí v tomto Klidu a vše se proměňuje v Čiré bytí/vědomí. Protože nebyly použity žádné pomocné prostředky, je tento přechod vlastně zcela přirozený, žádné divadlo ani stav Prázdnoty...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)