Střípky z historie... (7)

"Asi taky hledám odpovědi na ty své otázky (jinak bych nechodila na diskuzní fóra), ale zároveň jsem na tuto a podobné diskuze trochu alergická, protože mi pro samé filosofování utíká právě to tady a teď. A tak mám rozpor. Filosofovat nebo žít, lámat si hlavu úvahama, jejichž odpovědí si stejně nejsem jistá, nebo jít pracovat na zahrádku, psát si s lidmi o nesmrtelnosti brouka, nebo odejít do lůžka s manželem ve stejnou dobu, aby se na mě nemračil? Toť otázka. Někdo (taky chytrý) kdysi vymyslel radu: ZLATÝ STŘED. Tak se jí pokusím řídit."

Pokud již víš, co to jsou za otázky, tak je to vcelku dobré. Jen se nesmí moc často měnit.

A ta zahrádka a manžel? To je přesně to, proč jsme tady. Jenže tuto otázku rozebírat nyní na fóru je úplně na houby. Ti diskutující se liší ve svých názorech o dost méně než v tom, jak je prezentují. Počkáš-li, asi se k tomu také dostaneme.

Hmm, asi nepočkáš....

Tak jo:
To co je jedním z největších problémů je nedostatek znalosti sama sebe a z toho vycházející nedostatek důvěry v sama sebe. A tento nedostatek důvěry se povětšinou projevuje tak, že "tonoucí se stébla chytá" a takový "nedůvěřivec" se snaží chytat "autorit". A to je dost ošemetná věc.

Dotkla se toho právě i Evelína - tím že nabízela cestu podle pocitů (harmonie). Dokud nejsem s to své pocity kontrolovat do té míry, abych byl s to v nich vidět jejich příčiny tak je to cesta do pekel. Ne že by nevedla - chybami se člověk učí - ale povětšinou lidé jdoucí takto ztratí svou motivaci a tím i svou hybnost. A taky to strašně bolí (myslím duševní bolest).

Ale abych moc nefilosofoval:
pokud jsi schopna vnímat své pocity přímo (bez toho aby narážely na nějaké představy - to můžu, to nesmím, anebo bez toho aby tam byly předsudky - tak se to má dělat a takto ne) tak úplně stačí sledovat někde v krajině srdeční pocit, který bych asi nejblíže popsal pocitem klidu. A pociťuješ-li klid v okolí srdce, bude klid i okolo tebe. A teprve v tomto okamžiku je potřeba položit do tohoto klidu otázku - "co dělat?". A právě z tohoto klidu se ihned vynoří zrcadlící se odpověď. A pokud jsi v této době v klidu zůstala, nese s sebou ta odpověď i něco, co se popisuje velice špatně, ale opisem to lze říci jako "vnitřní potvrzení". A pokud je člověk schopen vnímat to "vnitřní potvrzení" bez toho aby ztratil ten klid, tak přestane mít potřebu si své "pocity" ověřovat, v tom horším případě nutit ostatní aby mu je potvrdili, že jsou správné.

Ta "Cesta" je opravdu v tady a teď, a jejím hlavním atributem je "pociťovat neustálý klid v srdci". Pokud to nejde "samo" tak je možné použít různé techniky na "zklidnění", musí však být tvoje (tzn. ty musíš být schopna v každém okamžiku - tady a teď - se do klidu dostat a zase z něj vyjít - i to vycházení má svůj smysl).
A ta technika ti musí být niterně známá, abys k ní měla intimní důvěru - musí být s tebou v přímém souladu. Tím bohužel diskvalifikujeme většinu "předávaných" technik, ale budeš-li pečlivě hledat a budeš-li věřit a důvěřovat sama sobě tak se v tobě rozvine a bude opravdu tvoje. Například na mne funguje kontrola dýchání. Nic víc a nic míň. Jen dlouhodobě stálé a klidné pozorování jak mé tělo dýchá. A jeden dárek k dýchání "navíc":
Staneš se tak "pánem" emocí své mysli... A to už za to snad stojí, aby tomu člověk cos věnoval. Alespoň mně by toto "zdůvodnění" stačilo...

A ta zahrádka a manžel? Budeš-li pociťovat výše popsaný klid tak pochopíš, že je to jedno. Důležitá jsi ty a tvůj klid - a mimochodem jak ta zahrádka tak i ten manžel po velice krátké době i na tebe bude působit stejně - klidem. Vždyť vlastně jsme navzájem jen zrcadlení jedné a tétéž podstaty - a tím máme k sobě neuvěřitelně blízko. To co nás vzdaluje je strach. A ten v tom klidu nemá místo. A to je vlastně i možná odpověď na mnou vydanou
otázku:

Cílem totiž nemůže být něco abstrakního. Cíl musí být v každém okamžiku zcela jednoznačně určen a identifikován. Cílem je vnitřní naplnění. To vnitřní znamená, že nepotřebuji nic z vnějšku, to naplnění znamená, že mi nic nechybí a ani nepřebývá.
A je dost jedno jak se k tomu dostanu, hlavní je, že to umím jak vnímat tak i realizovat. A ten klid je natolik známý a tak jednoduchý, že je pro tento účel asi nejvhodnější. A mimochodem - s klidem přichází i vnitřní mír a štěstí...


Víš, ta Tvá "rada" se dobře čte, pokyvuji nad ní hlavou jako oslík, ale proč je to (pro mě) a nejen pro mě tak těžké. Teď si skoro myslím, že než jsem začala o těchto věcech přemýšlet, že mi bylo lehčeji. Nepřipouštěla jsem si žádné proč a kdyby, prostě jsem žila tím, co den přinášel. Na jedné straně říkáš sledovat okolí srdce, aby vyzařovalo klid. Na druhou stranu, že pokud se někdo bude řídit hlavně city, může to být cesta do pekel. Mám z toho zmatek. Promiň, prostě je to pro mě těžké. Děkuji ještě jednou za zájem o mou osobu :-))


Ty jsi já a já jsem ty. Není to zájem, je to nutnost.

To co působí zmatek je záměna emocí za city. Zkus si vzpomenout - v emoci je touha směřovat k "naplnění" a cit "jen tak" prostě září. A právě ta touha "někam" je to co lidi vede z teď a tady jinam. A "tam" jinde je jim žalno.

Proto taky všichni píší o "návratu". Ale v podstatě se není "kam" vracet. To tady a teď němůžeš opusti a ono se nemůže ztratit. Jen si ho můžeš nevšímat. A o tom to je.