Jak využít krize

Krize, tedy ty, které se odrážejí v mentální a emotívní sféře, jsme zvyklí chápat negativně. Pokusím se nastínit, že to není to „úplně vhodné“ chápání.

Krize lze nahlížet z mnoha různých směrů, jako krize vnější (takové, které se odehrávají vně mé identity, dotýkají se většinou většího počtu jedinců), anebo krize vnitřní (takové, které probíhají ve mně samém a, pokud to nedám najevo, málokdo vlastně o této situaci ve mně ví), krize mohou být samovolné (neumím najít příčinu, prostě „je to tady“), krize vyvolávané vnějšími událostmi, krize vyvolávané událostmi vnitřními (například pokusy řešit problémy silou - „vždyť to musím zvládnout sám“), krize statické (takové, které v daném protoru a čase nemají dostupné „řešení“), krize dynamické (takové, které mají tendenci „otevírat“ další „Pandořiny skříňky“) a tak dále.

Dalo by se říci, že - při troše ochoty se krizí zabývat i z méně osobního pohledu - krize je určité konkrétní "status quo", které pouze rozdílně vidíme a vnímáme (tato rozdílnost je většinou dána naší „zaujatostí“ to "takto" vidět a vnímat), což znamená, že fenomén zvaný krize obsahuje vždy všechny diskrétní elementy, ze kterých si pouze některé my sami více zviditelňujeme a ostatní nám tak zůstávají „utajeny“.

Pro to, co chci napsat postačí rozlišení krize z pohledu vnitřní relace se mnou samým. Použil bych rozdělení na krize ambicí a krize identity.
Krize ambicí jsou vyvolávány pokaždé, dostane-li se do konfrontace to, co si o sobě a svých schopnostech myslíme, s tím, jaké jsou zřetelné výsledky naší aktivity tyto představy realizovat.
Krize identity mají velmi podobnou strukturu, ale netýkají se nějaké realizace představ, vycházejí z konfrontace naší představy o sobě samých s ději a jevy, které dnes a denně prožíváme. Nakonec, neřešená krize ambic samovolně do krize identity přechází...

Pozitivní stránka každé krize je v akumulaci vnitřní energie „hybnosti“ vědomí, které je povětšinu jiné doby spíše minimální. Touto energií "provádí" vědomí změny ustálených postupů a zvyků, takže v krizi lze jednoduše využít této akumulace k odstranění či změně problémových návyků a zvyků, které by jindy nebylo v našich silách změnit. Jde jen o to, vědomě „naprogramovat“ naši mysl k tomu, aby takto naakumulovanou energii použila cíleně, do míst, která chceme změnit.

"...je to na hovno..."

Jaký je tedy cíl duchovní cesty?
............................................

VIDET ZE VSECHNO JE UPLNE NA   H O V N O,
A PEKNE A RADOSTNE SI TO UZIT,,,





Ahoj... ;-)

"je to na hovno" - takové hodnocení můžeš mít pouze v případě, že ve své mysli nosíš nějakou představu, JAK BY TO MĚLO BÝT, ke které nějak - a dost možná i neuvědomělě - připoutáváš svou vlastní identitu. Tím připoutáváním vzniká i vnitřní preference toho "jak by to mělo být" před tím, jak to je. A tím se celá mašinérie rozjíždí.

Je otázkou, zda to vůbec chceš zastavit, anebo to, že ta mašinérie běží, ti vlastně vyhovuje více. Mnoho lidí má v mysli hluboce zakódovány vnitřní postoje, které se tlačí do svého projevu ve světě, takže jejich vnější postoje vlastně jsou jen důsledky něčeho, co ani nechtějí vědět. Například postoj "je to na hovno" může být postojem člověka, který si v sobě živí představu "já raději nic neříkám, ale na moje slova dojde". Po jednoduché transpozici formy do příčin existence takové formy nám vychází, že nositel takového postoje má umně skrývanou potřebu uznání a potvrzení své individuální existence transformovanou do formy "teprve až bude opravdu zle, budu vám dobrý..."

Je s podivem, že zcela automaticky je většina těchto vnitřních postojů negativistická. Je to dáno mnoha skutečnostmi, hlavní ale je to, že naše mysl je determinována představou nutnosti podávat jakýsi "výkon". Ať už ve formě finančního profitu na straně jedné, tak i schopností oslovovat davy na straně druhé. Výkonnost je stanovena ryze materialisticky a vytváří pocity nedostatečnosti, které mysl bere jako automaticky "správné" (protože odpovídají její "nesvobodě" prosazovat své představy k realizaci ve světě). Tento pocit nedostatečnosti vede mysl k nutnosti "něco dělat", a tak to zkouší v projeveném světě (kde se to může podařit jen opravdu minimálnímu počtu a to ještě výměnou za vlastní pravdivost a opravdovost) a neúspěch zákonitě vede na preferenci jakýchsi "podvodů" ve formě využití "magie", "duchovna", nižších davových reakcí a tak podobně. Vše ale v sobě nese tu hlavní linku potřeby "oslovit davy" a stát se "výjimečnou entitou". Vše je to svázáno s určitou identifikací formy - například jménem a příjmením. Lidé svázaní s potřebou sebeprosazení se všude podepisují, musí být prostě "vidět". Problém ale není ta jejich "viditelnost", jako to, že se snaží nastavovat jen určitou formu tváře, která jim představuje jejich vysněný cíl, a mnoho svých tváří autocenzurují a skrývají. Vytvářejí okolo sebe atmosféru lži, která činí jejich "ukázkovou tvář" intuitivně nepravdivou a je jen věcí času, kdy se jejich skrývané tváře dostanou také na povrch...

Jedna z forem obrany před důsledky takového "nechtěného odhalení" je právě ono "je to na hovno", protože lze říci také - jo, "prasklo to", "mé jméno bylo pošpiněno" a následné "je to na hovno", kterým se vlastně říká, ano, očekával jsem to a vlastně jsem vás na to i připravoval... To vás, to je to důležité, protože tím je psychologicky snížena hodnota onoho "prohřešku" a vlastně se jede "dál"...

Tento postoj "je to na hovno" je nějak vrozen všem lidem - ať se jedná o toho anebo onoho. Je to jako sněť, kterou přenáší naše postoje na naše děti a tím je i zaručeno to, že další generace už ničemu nevěří - ani nám!

Existuje opravdu jen jediná cesta, jak z tohoto kruhu ven. Odstranit tu prvotní příčinu tvorby onoho "samsarického" kruhu "sama sebe požírajícího se hada". A tedy odstranit to ulpění na představě, že to má NĚJAK konkrétně BÝT. Dát všem těm dějům a jevům plnou svobodu. A nakonec vlastně zjistíme, že my na nich nejsme nijak závislí, ale naopak, ony jsou závislé na nás, protože ke své projekci potřebují naši mysl...

Úvaha o skořápce a o dospívání

(...)

Tak to chodi, nikdo neni dokonaly, a mnozí si na dokonale tak trochu hrají. I ja jsem si pripadala vedle jednoho z nich, pouze jako zcela neschopne stvoreni, coz mozna i jsem, ale nechtelo se mi verit, ze by vsechno bylo přesně tak, jak to on popisoval.

(...)

Je mnoho těch, kdož podle všeho uvnitř velmi trpí, jak nepochopením, tak i neohodnocením od ostatních, také i vlastní neobjektivitou a tendencí sebeprosadit se. Protože jsou většinou naneštěstí obdařeni inteligentní myslí, která svou analytickou schopností rozhodně překračuje průměr, a protože odmítají jakoukoli zpětnou vazbu na sama sebe, vypadá to často tak, jak to vypadá.

To, co píší, jsou vlastně jen jejich představy, vznikající z náhodných interpretací zkušeností Mistrů, které lze najít zapsané v mnoha knihách. Nemohou však být reálně prožívané, protože jsou navzájem nekonzistentní - o jedné a stejné věci píší s jinými emocionálními náboji - což vede jedině na úvahu, že si je fabulují, a ty emotivní náboje tak vznikají pouze na podkladě nerealizovaných představ a proto jsou i náladově zabarvené a v důsledku jsou i dost vzájemné nekonzistentní, odporují jedna druhé.

Celý problém je asi v tom, že většina – i přes vlastní proklamace o opaku - rezignovala také i na přímou zkušenost Boha a jeho působení. Většinou totiž ono uzavření se vznikne z náhodného a velmi intenzivního prožitku, většinou chápaného jako prožitek přítomnosti Boží, který se ale nepodařilo "udržet" a jeho živost pomalu vybledává a místo oné přímé zkušenosti živosti přítomnosti Boží je do prožitku vkládána její interpretace tak, aby vyzněla ona mystická hlubina tohoto doteku Skutečnosti. Často jsou tyto interpretace podporovány převzatými prožitky jiných lidí, ve kterých tento interpretátor intuitivně vyciťuje shodu s vlastním prožitkem.

To je i pravděpodobný důvod toho, že mnoho takových si vytváří neproniknutelnou mlhu okolo svých osobních zkušeností.

U takových lidí to je asi tak, jakoby jejich vlastní ambice vytvořily skořápku okolo nich samých. Ta skořápka má ale jednu vynikající vlastnost - je už konkrétní a tedy ji lze i "odložit". A to je na ní to pozitivní, podle všeho se tento stav odložení blíží, když každý projev takového jedince začne hýřit abstrakcemi jako Láska, Absolutno, blaženost, a dokonce jsou i vydávány návody… Všechen tento vnitřní přetlak ale vede blíž a blíž k jedinému - k tomu opuštění skořápky.

Možná je to nejen stav, ale možná je to i obecnější rovina. Přikláním se k té druhé variantě - lidí, kteří se v životě dokázali zakuklit je opravdu mnoho A v současnosti těch hýřících nebývale přibývá.

To zakuklení do skořápky má ale trojí formu - buď je ta skořápka hodně slabá a jedince nechrání, a on tedy ani nedospěje ve svéprávnou a uvědomělou bytost. Anebo je zase moc silná a on se sice promění, ale již nedokáže tu skořápku rozbít, a zemře v ní na nedostatek přístupu k pravé zkušenosti Skutečnosti. Třetí forma je taková, že ta skořápka je správně silná – jen tato forma má v sobě potenciál opravdové realizace pravé podstaty ve Skutečnosti.

Ti, kdo skořápku dokázali opustit, dokáží také její "sílu" docela přesně odhadnout i u "ještě zaskořápkovaných" lidí. A někdy také cítí povinnost do toho jejich zaskořápkování "vstupovat" - někdy jako ti, kteří skořápku posilují, chrání jejího obyvatele a podporují jeho proměnu, jindy zase jako ti, kdož tu skořápku narušují, aby moc nezbytněla, a tak i udrželi možnost - onomu obyvateli skořápky - v pravý čas toto své "ochranné vězení" opustit...

Výsledek rovnice (Převzato)

Řešíš rovnici, ve které už ale pro tebe nejsou neznámé - a tedy znáš výsledek. To, že se ti ten výsledek nezamlouvá ještě neznamená, že se ti ho podaří nějak změnit.

Naopak.

Ty musíš změnit svá očekávání, své představy, sebe sama.
Neexistuje však k tomu žádná forma zadostiučinění, satisfakce.
Jako ta matka, která v době zimního hladu svým dětem dávala pruhy masa ze své vlastní nohy a na jaře se jí děti bez díků rozutekly a ona jen prostě zemřela.
Z jedné strany se ty dveře jmenují sebeodevzdání a z druhé přijetí. Je potřeba stát se natolik nesvázaná, abys těmi dveřmi mohla procházet tam i zpět.
I když to vypadá jakkoli nepříjemně, není to nakonec nic jiného, než vnitřní svobodnost, střípek konečného vysvobození.

http://evanada.sblog.cz/2008/02/15/54

Jen tak prožívání ničeho (Převzato)

A teď, jestli smím prosit, zase popiš své zkušenosti Ty, aby mi konečně bylo jasné, jak vypadá ta konečná podoba té správné blaženosti, když, jak píšeš, nastane "úplné pohroužení v Nic."


To je výborné cvičení, napsat to tak, aby to bylo srozumitelné, ale zároveň tak, aby to nešlo použít myslí k fabulaci. Tak hurá do toho... ;-)

Tak například:

Chladivý vánek v běsnivě rozbouřených vlnách
tesklivě hraje přitažlivou melodii
nelze nalézt žádné místo, kde by slyšet byla
a právě proto ji tak rád naslouchám...

(...)

Není cesty zpět

Současnost je neproměnlivější Skutečností. Pro mnoho lidí je to zároveň i ta nejhorší věc, která je mohla potkat. Na jedné straně pociťují zkostnatělost zvyků minulosti, na straně druhé zase známou jistotu a bezpečnost věcí, které vnímají, jako „že se již udály“. Tato rozpolcenost se jim promítá i do budoucnosti. Na straně jedné jde o libé představy naplnění životních i jiných snů, na straně druhé panický strach, že tyto představy v budoucnosti naplněny nebudou, a tedy i že nebude naplněn očekávaný smysl jejich privátní a intimní existence. Obě zaujatosti, zaujatost minulostí i zaujatost budoucností, jsou pouhé úniky mysli z kruté reality přítomné Skutečnosti. Ona i ta nejhorší zklamání v minulosti jsou pouhými zklamáními, které „se prostě staly“, i ta nejhorší představa budoucnosti je vnímána jen jako představa, která se stát „nemusí“. S přítomností je to však úplně jiné – v přítomnosti si mysl uvědomuje, že není s to s ní manipulovat. Tato bezmocnost mysli vzhledem k přítomné Skutečnosti mysl vede k víře v naději využít nějakých „švindlů“ a „podvodů“ k přizpůsobování přítomnosti, pomocí mystiky, magie, vypočítavé oběti, a tak podobně.

Tato neschopnost přijmout přítomnou Skutečnost takovou jaká právě je, vede mysl k uličkám, ve kterých si chtě-nechtě musí uvědomovat svou vlastní bezmoc, a tedy i zákonitou závislost sama sebe na té přítomné Skutečnosti, ba dokonce i svou vlastní odvislost od této Skutečnosti.

S přibývajícími zkušenostmi s přítomnou Skutečností mysl pociťuje jistou blaženou přitažlivost této Skutečnosti, která jakoby hojila její bolest z vlastní neschopnosti a bezmocnosti. Protože ale ještě není ochotna uznat svou vlastní neskutečnost, vytváří si různé fikce, kterými se snaží udržet alespoň zdání své vlastní nezávislé existence. Jednou takovou fikcí je „duchovní cesta“, která má za cíl otupit ostří Skutečnosti, že individualita, a tedy i individuální mysl, je pouhou iluzí, ale naopak má uzákonit představu, že individuální mysl je vlastně rovnocenná vědomí bdělé přítomnosti, že existuje jakási imaginární možnost „sjednocení“ přítomné Skutečnosti s iluzorní individuální existencí mysli, a tedy i zachování její „nezávislé“ existence.

Každým dalším „činem“ je však iluzornost této představy o možném „sjednocení“ prohlížena jako odkrývanější a odkrytější. Mysl se dostává do úzkých a začíná prahnout po „Návratu do stavu nevědomosti“, po návratu „zpět“.

Tento návrat však není možný. A není možný ani tehdy, jsou-li aplikovány stimulanty zapomnění, ba dokonce není možný ani ve smyslu „formálního“ ukončení fyzické existence. Touha po individualitě totiž udržuje individuální vědomí konzistentní i v případě ztráty fyzické reprezentace, a tedy lze i říci, že pro takto svázané vědomí existuje něco jako jakási forma re-projekce v hmotné formě. Ve Skutečnosti to však je pouze zase jen stejná iluze, jen proběhly jisté změny ve vnímání toho, co je vnímáno jako „minulost“ a „budoucnost“.

Není tedy žádné „cesty“ zpět, i když v imaginárním čase individualizované formy vědomí může existovat taková iluze, která dokonce může vyústit i do snah tuto „cestu zpět“ realizovat.

Ve Skutečnosti je to jen prostor pro zjemnění a zcitlivění vnímání oné blažené přitažlivosti Přítomnosti, která jakoby generovala motivaci tuto přitažlivost následovat. Tato přitažlivost získává na významu, a mysl si uvědomuje, že ona pociťovaná bezmoc je „řešitelná“, že ona pociťovaná „neschopnost“ je pouhou fikcí. Mysl, přitahovaná klidem a mírem přítomné Skutečnosti, se sama zklidňuje, vyciťuje tichou potencionalitu své vlastní prázdnoty, uvědomuje si absolutní Prázdnotu všech myšlenek, a tedy i představ jevů a tvarů, uvědomuje si svou vlastní sounáležitost s Celkem. Zároveň s tímto uvědomováním „sama sebe“ ve své pravé „tváři“ se v ní rodí nová zkušenost. Vděk. Vděk, který je zpočátku vnímán jakoby svázán s tím, že je jí „dovoleno“ být účastna v té přirozené Skutečnosti, později se sama stává tímto vděkem, a tak se ztrácí i potřeba rozlišení, a tedy i vydělení sama sebe. Tuto potřebu, zkušenost sama sebe jako neomezeného a bezpříčinného vděku, nakonec vede mysl k uvolnění i posledního pouta, pouta ke své vlastní existenci.

A teprve v tomto okamžiku, v okamžiku totálního vzdání se, tedy vzdání se i své vlastní individuální existence, se vše jakoby propojí, peripetie, viděné do této doby jako „objížďky“, „slepé cesty“, „záseky“ a jim podobné, jsou vnímány jako souvislé následování oné přitažlivosti přirozené Skutečnosti. Teprve v tomto bodě svolení k vlastní neexistenci je zcela jasně odkryto, že není cesty zpět, a že vlastně ani není cesty tam...

Vše je tak „právě tak, jak to je“.

Mistrovská zkratka (Převzato)

Your beliefs become your thoughts. Your thoughts become your words. Your words become your actions. Your actions become your habits. Your habits become your values. Your values become your destiny.

To, v co věříš, se stane tvými myšlenkami. Tvé myšlenky se stanou tvými slovy. Tvá slova se stanou tvými činy. Tvé činy se stanou tvými návyky. Tvé návyky se stanou tvými hodnotami. Tvé hodnoty se stanou tvým osudem.

Mahatma Gandhi

Gurupomožaleaťtonebolí (Převzato)

Hledající by chtěli najít, ale neodhodlají se k tomu ze strachu, že nalezení by je mohlo změnit...

Gurupomožaleaťtonebolí (Převzato)

Hledající by chtěli najít, ale neodhodlají se ze strachu, že nalezení by je mohlo změnit...