Řešíš rovnici, ve které už ale pro tebe nejsou neznámé - a tedy znáš výsledek. To, že se ti ten výsledek nezamlouvá ještě neznamená, že se ti ho podaří nějak změnit.
Naopak.
Ty musíš změnit svá očekávání, své představy, sebe sama.
Neexistuje však k tomu žádná forma zadostiučinění, satisfakce.
Jako ta matka, která v době zimního hladu svým dětem dávala pruhy masa ze své vlastní nohy a na jaře se jí děti bez díků rozutekly a ona jen prostě zemřela.
Z jedné strany se ty dveře jmenují sebeodevzdání a z druhé přijetí. Je potřeba stát se natolik nesvázaná, abys těmi dveřmi mohla procházet tam i zpět.
I když to vypadá jakkoli nepříjemně, není to nakonec nic jiného, než vnitřní svobodnost, střípek konečného vysvobození.
Naopak.
Ty musíš změnit svá očekávání, své představy, sebe sama.
Neexistuje však k tomu žádná forma zadostiučinění, satisfakce.
Jako ta matka, která v době zimního hladu svým dětem dávala pruhy masa ze své vlastní nohy a na jaře se jí děti bez díků rozutekly a ona jen prostě zemřela.
Z jedné strany se ty dveře jmenují sebeodevzdání a z druhé přijetí. Je potřeba stát se natolik nesvázaná, abys těmi dveřmi mohla procházet tam i zpět.
I když to vypadá jakkoli nepříjemně, není to nakonec nic jiného, než vnitřní svobodnost, střípek konečného vysvobození.
http://evanada.sblog.cz/2008/02/15/54
7 komentářů:
"Ty musíš změnit svá očekávání, své představy, sebe sama.
Neexistuje však k tomu žádná forma zadostiučinění, satisfakce."
-----
A proč pak píšeš, že někdo něco musí změnit? Stavíš proti sobě protiklady abys jsi se z toho vyvlíkl, viď :-koan
Ale kdepak. Ten dotyčný řeší problém, jak se vyhnout tomu řešení, které již nalezl - změnit sám sebe. Intenzivně hledá nějaké jiné řešení, které by mu zaručilo, že sama sebe měnit nebude potřeba, že si zachová všechny náležitosti zvykové formy individuality.
V té vehemenci hledání jiného řešení je ukryta touha, touha po zachování sama sebe takového, na jakého je uvyklý, na zachování vztahů, prostředí a tak dále.
A právě tato touha je tím důvodem, proč musí nastat změna. Jaká změna, to je snad již snadno odhalitelné...
Žeby změna změn? Ulehči nám to a řekni vstupní heslo :-&#?
Ona to ani tak není nějaká vnější změna formy, jako spíše vnitřní změna postoje. Přesně to vystihuje známá odpověď "Hlubiny myšlení": 42
Respektive (s použitím jednoho výkladu) jako:
42. Buďte kolemjdoucími.
Na jednom blogu stojí: "Zastavit se a NEULPĚT, dokázat ODEJÍT, dokázat se VRACET. A při tom všem si uvědomovat "Nemám totožnost ke které by se dalo poutat"..."
Trošičku to naznačuje jakési vnitřní oddělování, při ktrém je vnitřní nezávoslost na čemkoliv. Chápu to pak tak, že vše ostatní je jakoby neskutečné v mé nedotkunetlnosti tím, resp. je zíráno z jakési propasti "skrze" to ostatní...
Ano, tak se ti to ve ztotžnění se s individuallitou a její myslí může jevit.
Podstata je ale v tom, opustit zvyk omezovat sama sebe pouze na nějakou projekci individuálního vědomí, nesnažit se rozlišovat sama sebe.
To ale nejde bez pouhého plného přijetí existence Skutečnosti.
Plné přijetí existence Skutečnosti ale zákonitě vede na poznání, že vše viděné jako existující (a tedy i vnímáno jako oddělené) vlastně jsou jen odlesky záře této existenece Skutečnosti, včetně té zvykové formy individuální existence sbe sama, tedy té identity, kterou záměrně jako sebe sama vydělujeme.
Ano, ten funkční princip může být právě v tom zastavení konstruování...
Okomentovat