úterý 9. září 2008

O beznaději a bezmocnosti (převzato)

Jsou dvě "formy" beznaděje.

Beznaděj funguje jako sedimentace a je velmi důležité udržet pozornost v okruhu toho, co jsem se "naučil" o tom, "kým jsem".

Z jedné strany tu vlastní beznaděj mohu vnímat jako vlastní propadání se a dezintegraci všeho toho, kým (v podstatě ne skutečně) "jsem".

Z druhé strany ji mohu vnímat jako odpoutání od "věcí" (představ), kterými nejsem.

Ta strana propadání se končí právě tou bezmocí spojovanou s pustotou a zablokováním ve sféře nesmyslnosti.

Ta strana odpoutávání končí beznadějí nedostatku prostředků k jakémukoliv projevu.

V obou je ale potřeba vydržet až do finále - neutéci předem, protože je to !přece! tak "nesnesitelné"...

Tou nesnesitelností je totiž abraze toho, za co se do té doby považujeme - najednou to jde až k jádru - a v té bezmoci s tím nejde už vůbec nic dělat, jen to nechat být - anebo utéct.

To utéct je asi jasné...

To nechat být je většinou jasné pouze teoreticky (protože je to do doby skutečné abraze jen teoretická představa, vycházející jen z viditelných věcí, a věci "pod povrchem" zcela pomíjející a neberoucí v potaz) - tato praxe ne-bytí vytahuje vše - jak to, čeho si vědomi jsme, tak i to, čeho si vědomi nejsme, a dokonce i to, čeho si vědomi ani být nechceme. Prostě, je to abraze úplně všeho.

Ale opravdu stačí jen vydržet a stát se spíše svědkem těchto dějů, než jejich aktérem. Ne, že by to byl prostředek, jak to "zastavit" - tímto prostředkem je právě onen "útěk" - tím odtažením nastává jakési odpoutání, které vede na lepší zřetelnost onoho "strhávání vědomí", které v tomto stavu většinou působí trošku problémy...

V rámci této abraze je odmazáno vše.

A to je teprve ten správný základ k pochopení onoho Barettova "Sviť dál, bláznivý diamante!".

Jakmile jednou to světlo probleskne ve stavu totální bezmoci, "zmizí" i ta nekonečná beznaděj.

Ta bezmocnost už zůstane, ale i tak to za ten svit stojí - v tomto rozprostření vědomí je totiž "něco" samo a tiše zvláštně "zřetelné", právě to "něco", co do té doby je jen pouhá představa tvořená z přečtených slov - onen tajemný "třpyt prázdna.

Krásně ty svody "utéci" vymaloval - podle románu Nikose Kazantkise - Matrin Scorsese, ve filmu "Poslední pokušení Krista", kdy Ježíš na kříži byl sveden Satanem v rouše anděla k tomu, aby z kříže sestoupil a vedl nádherný a naplňovaný, prostý rodinný život místo osobní oběti...

Chci tím podotknout, že si mnohdy ani nemusíme uvědomit, že jsme byli k tomu "útěku" svedeni, právě skrze naše neuvědomované vnitřní přání prožívat a radovat se z prožívání jiných...

Podle Kazantkise, nebýt - na tento problém neustále upozorňujícího - Jidáše, nebylo by ani skutečného Krista...


1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Mnoho lekařů považuje helplessness & hopelessness za takysyndromy..
a u pacientu se snaží posilovat onu hardiness, která ma blízko paradoxně zase blízko s infarktovými osobnostmi typu A.
Ať žije farmakoprodukce a mudrkontraprodukce. Pche.

:-)))