Bdělé bytí (převzato)

Rád by som Ti položil serióznu otázku. Nemám žiaden záver, som stále otvorený a pokúšam sa byť stále začiatočník..

Takže..

Ja vnímam ako svoju jedinú povinnosť, zotrvávať bdelo ako Uvedomenie, v ktorom sa všetko deje a z ktorého všetko vzniká. Je mi viacmenej jasne, že nie som žiaden pohyb, ako esenciálne. čiže sa nesnažím prežitok zintenzívňovať, niečo robiť s myslou.. alebo akokolvek vchadzať do hocijakej fenomenalnej totožnosti, pohybu.

a Ty tu teraz píšeš, že treba vytrhávať korene zvykov, túžob.. konceptov..

ako to u Teba v praxi vyzerá ?

dá sa to robit bez toho aby si sa videlil a začal robiť niečo s niečim ?

nestačí len bdelo byť ?

Seriózne a úprimne sa pýtam.. aa vopred Ďakujem za odpoveď.


To, co píšeš - "Ja vnímam ako svoju jedinú povinnosť, zotrvávať bdelo ako Uvedomenie" - má podtext "proč chceš tu povinnost naplnit", v pozadí je ještě skryto "pro koho ji chceš naplňovat" a vynořují se i další podtexty... Z tohoto úhlu to ale není zase až tak nezávislé, jak si možná sám myslíš, dokonce i ta závislost - hlavně v tom pozadí té představy "určité povinnosti" - je docela zřetelná.

K té tvé otázce - tím jádrem toho, co píšu, není něco zpřetrhávat anebo naopak něco udržovat. Zkus to uvidět v tom kontextu, kde je to popsáno jako: Důležité je pouze uvědomění svých aktivních připoutání vědomí k jeho vlastním iluzím. Pokud nastane uvědomění, že to připoutání je natolik omezující, že je vhodnější změnit styl osobního života, aby se působení toho připoutání také omezilo anebo přímo zrušilo, je to vhodné alespoň zkusit. Z toho možná navenek čiší ta potřeba "zpřetrhávat" - ne však jen pro to zpřetrhávání, ale spíše jako prostředek k vysvobození se z těch připoutání...

Mnohem více ale "ťukám" do problému, že to "připoutání se" zpočátku působí jako zdroj extáze a pohybu emocí, které vzbuzují až fyzicky libé pocity - a to se mysli, bažící po emocích, energii, pohybu a exkluzivitě, velmi, ale opravdu velmi líbí. Následkem té přitažlivosti zároveň mysl blokuje vyváženost vnitřního uvědomění s tímto vnějším pohybem, a to působí později jako dvojsečný meč - z jedné strany je to přesycenost "normální" formou extáze a touha prožívat více a intenzivněji, ze strany druhé jde o to, že se vědomí pro takové "intenzivnější a osobnější prožívání" musí "zanořit" do individuální formy a tím ztrácí kontakt s celkem, což později vede ke ztotožnění se vědomí s touto formou a následně i ke ztrátě konzistence vědomí jako celku, což se projevuje jako nekonzistence mezi jeho vlastními iluzemi a podporuje to zmatky a následně i totální zmatení a ztrátu jakékoli schopnosti přímého vnímání skutečnosti a vede k úplné dezorientaci vědomí a přesmyku identity z identity celku k identitě entity. Je to samozřejmě koloběh, který je sám zcela uzavřený, takže po nějaké době to vědomí je zase konfrontováno s celkem - jenže vlivem toho zmatení se samo jako celek neuvědomuje a vnímá samo sebe odděleně - a tedy začne po celku žíznit... A dál to už znáš.

A při tom je z tohoto koloběhu tak jednoduché vypadnout - v době Buddhy, kdy ještě nebyl obecně intelekt tak rozvinut, aby to bylo možno ukázat přímo, i v takové době byli jedinci, kteří toho "vypadnutí z koloběhu" provedli.

V dnešní době je již intelekt rozvinut dostatečně (pomohla jak válečná a poválečná hysterie, tak i abstraktní poznatky z technolohie i z obecného poznání), takže není problém "vypadnout z koloběhu" na podkladě určitých postupů. Jedním z nich je vědomé odosobnění "vlastní" existence - a to je jádro toho, co sem tam píšu.

nestačí len bdelo byť?
Stačilo, jenže ne tak, jak to myslíš - podstata není v tom "bděle být", ba přímo naopak - to "bdělé bytí" není výchozí bod - příčina, ale je to důsledek vnitřního odosobnění, zrušení spojení vlastní identity s fyzickou formou. Ta fyzická forma následně jedná, koná, myslí, atd. JAKOBY "osobně". Rozdíl je v setrvačnosti vědomí. Pokud je tato zcela nulová (vědomí není projevenou formou a její setrvačností s jevy a ději vůbec strháváno), vytane - právě jako důsledek výše napsaného - zcela samo ono "bdělé bytí".

Záměna "bdělého bytí" jako "důsledku" za "příčinu" či dokonce za "cílový stav" vede na vnitřní vyprahlost (vědomí, toužícímu po projevu a po prožívání, jsou tyto - v rámci "nějaké metodiky" - upírány, a ono hoří v nenaplněné touze, často i shoří), která se často "vyvalí" jinde - vědomí ztratí kontakt s celkem, zhroutí se mu pyramidální struktura hodnot, což vede k výše popsané ztrátě konzistence a k "zosobňovaným" projevům, ne nepodobným "známému" bláznění a často i k onomu celkovému "pobláznění" vedoucím...

Moje vlastní denní praxe je v podstatě taková, jako to, co píši. V mysli jsou ale často zcela jiné popisy (vlivem používání zcela odlišného slovníku, než který je obecně "srozumitelný" - tak to má ale asi většina z nás), dokonce většinu konkrétní denní praxe neumí pojmy popsat vůbec - nejsou k tomu žádná slova a ani není přítomna žádná potřeba je pro sama sebe vytvářet.

Můžeš blíž vysvětlit: "Záměna "bdělého bytí" jako "důsledku" za "příčinu" či dokonce za "cílový stav" vede na vnitřní vyprahlost (vědomí, toužícímu po projevu a po prožívání,.."

Je-li zažíváno bdělé bytí, jak tu může být ještě jakákoliv touha nebo dokonce vyprahlost?

Jen mysl sonduje kvality, jen mysl rozlišuje jestli je "bdělé bytí" důsledkem nebo příčinou. Ale to nám může být jedno, ne?

Nevím jak ti to přiblížit více, než tak, že obsah termínu "bdělé bytí" nemůže být vědomím "okopírován" od někoho, od koho se "cítí" - ono "kopírující vědomí" - "odlišné" až "oddělené".

Jinými slovy je to tak, že ten obsah termínu "bdělé bytí" MUSÍ vzniknout jako spontánní zkušenost vědomí (vzhledem k tomu, že je to sám prvotní stav vědomí, není to až tak složité), ale NE JAKO INTERPRETACE popisu "jiných". Ve stavu, kdy si tento obsah vědomí pouze upřesňuje (ale ne-uvědomuje jako zkušenost) totiž NEPLATÍ, že vše je Jednota. Tento fakt začne - pro danou entitu - platit až v okamžiku realizace oné spontánní zkušenosti, kdy zároveň proběhne přehodnocení obsahu pojmu "vlastní identita" a následně i pojmů "entita", "vědomí", "zkušenost", "prožitek" - a vlastně všech, které se váží na sebeidentifikaci a identitu.

Tato spontánní zkušenost je většinou už "nevratná" ve smyslu nějakého "neuvědomování si", je ale "vratná" ve smyslu "vlastního rozhodnutí ji zapomenout"...