Ještě bych se přeci jen zeptal na bližší vysvětlení některých pojmů, které používáš:
- Individuální osoba
- Individualizované lidské vědomí
- Mysl - ve významu třeba "umanutá lidská mysl nechce..."
- [Obsah] mysli (je mysl totéž co její obsahy nebo je mysl a její obsahy?)
Sice nevím k čemu ti budou slova, která zřejmě sám neumíš svou zkušeností ještě uchopit, ale budiž... ;-)
(A pro mne zase bude zajímavé, jak tě tvá osobní zkušenost povede - myslím, že tady se fakt "ukážeš" takový, jaký jsi se stvořil)
Všechna slova popisující nějakou skutečnost vždy souvisí s kontextem, ze kterého tu skutečnost popisujeme, dalo by se to přirovnat k jakémusi "směru", ze kterého se popisující dívá na "průmět" skutečnosti do jeho „zorného pole“. Jedno a totéž slovo tak může nabývat nekonečně mnoho variantních významů. Z tohoto důvodu slova nejsou to podstatné na vlastním vyjádření tato slova používajícím, ale podstatná je zkušenost popisujícího a stejně tak (zároveň) i zkušenost naslouchajícího. Slova pak působí jako most mězi těmito zkušenostmi (jakoby „místy“ jejich zření skutečnosti), a v případě oboustranné ochoty k modifikaci svého konkrétního pohledu, tento most může vést ke spojení (protnutí), v případě, kdy naslouchající je navíc schopen nechat se z bodu (kontextu) spojení vést popisujícím do výchozího bodu popisující danou zkušenost, je také možné tuto zkušenost následně zcela přenést. Slova jsou tak pouze médiem přenosu, a to ne jediným, ale opravdu jedním z mnoha (hlavně zpočátku) - a v určitých případech nejsou potřeba vůbec; jenže ty takovou zkušenost prozatím asi vůbec neznáš, a proto se tak stále a intenzivně vážeš na slova, o kterých už i Saint de Exupery (a mnoho dalších i před ním) napsal, že "Slova jsou vždy svárlivá..." Pokud tedy hledáš jakési absolutní definice, které bys pak mohl rozebírat, cupovat a dokazovat na nich svou superioritu, musím tě zklamat. Pokud u tebe za těmi slovy není cítit zkušenost, nemám se u tebe o co opřít, a tedy ani žádná "žhavá diskuze" nemůže nastat.
Ptáš se na významy slov, ale nedáváš k nim kontext, takže kontext si mohu zvolit zřejmě sám.
Mysl a její obsah, jejich jednota a rozdílnost
V mém vyjádření je to většinou dáno směřováním pozornosti. Pokud pozornost je zaměřena na předměty mysli, tedy jakési podněty, představy, obrazy, lze na první pohled (v prvním přiblížení) říci, že tyto obrazy jsou od samé mysli odlišitelné. Mysl je v takovém případě – vzhledem k předmětu mysli - jak prvek aktivní, tak i prvek reflexní. Z jedné strany tyto předměty vytváří a z druhé je zase pozoruje. Něco jako ten krátký Oscarový klip o tom šachistovi, co hrál v parku šachy (http://www.youtube.com/watch?v=NKBKxb7wvEI).
Pokud ale ovládneme pozornost a zaměříme ji "zpět" na mysl samotnou, mysl ztratí možnost hrát roli aktivního prvku a stane se jen klidným reflexním prvkem (jako malá nápověda: je to cíl jógické kontemplace) - v takovém případě již nelze rozlišit obsah mysli od mysli samé, protože obsahem mysli (její reflexí) je tato mysl sama.
Mysl, jak ve své aktivní tak i ve své reflexívní pozici, zavádí k pozornosti často jakési zkreslení (raději to pojmenovávám přesnějším "záměrné odchylování", driftem, ale je to jen věc mé vlastní potřeby odlišit obecné zkreslení jako takové a drift mysli). Toto zkreslení má několi úrovní a mnoho forem. Jednou formou je například jakási afinita k energeticky intenzívnějšímu zobrazení, a tedy i ke zkreslení směrem k změně afektu až k afektovému zacyklení (např. „umanutí“). Jemnější formou je afinita k určitému postoji, afinita k určité emoci. Principem obého je právě ta afinita (přitažlivost k nějakému předmětu mysli), která mění jak obecnou hodnotovou složku, tak i obecnou reflexívní složku. Obé se pak projevuje jako nadhodnocení či podhodnocení určitého předmětu mysli a dějů s tímto předmětem spojovaných. Klasickou formou umanuté mysli je nekontrolovatelný strach z určité konstelace předmětů mysli, například strach z nebytí. Taková umanutá mysl je jakoby rozpolcena mezi sledování a zveličení byť i těch nejmenších příznaků ohrožení svého bytí a zároveň také pokusy vyhnout se takovému pozorování (sama sebe oslepuje) a nahrazení takového pozorování nějakou jinou představou (něco jako ta ona virtuální realita). V praxi to funguje jako filtrování určitých podnětů a naopak neadekvátní reakce na takové podněty, které se nepodařilo odfiltrovat.
U dalších dvou podotázek mám důvodné podezření, že jsi ještě nedospěl k takové jemnosti rozlišování, aby ti jakýkoli popis mohl přiblížit obsahy těchto pojmů, ale ptáš se, tak máš mít,co chceš. (Jen tímto upozorňuji, že bez zkušenosti nelze pomocí žádných slov dojít k pochopení, takže jakékoli plané polemiky budou bez reakce).
Individualizace obecně
Pojem individualizace je mnou vlastně používán jako zjednodušený popis procesu vydělení se určité entity z celku. Je to forma děje, která je charakteristická duálním pohledem, dotaženo k triviálnímu vyjádření jde například o vznik dvojice popisů „to jsem já“ s „to nejsem já“. Tento proces ale může být uplatněn i rekurzivně, kdy aplikujeme diferenciaci na již vydělenou entitu a tak ji konkretizujeme její formu – zároveň ale nepoučená osoba v tomto procesu zanechává svou konkrétní - a často i jedinečnou - stopu (vzniklou zkreslením vědomím nepodchycenou filtrací skutečnosti) – toto jen tak pro obraznost popisu nazývám „obarvováním“.
Individualita obecně
Toto používám ve smyslu zpětné reflexe vědomí a jemu podřízených složek poznávacích mechanismů. Jde vlastně o uvědomělou formu vydělení se z celku. Jde tedy o výslednou formu (entitu) procesu individualizace.
Individuální osoba
Jde o můj popis toho, kdy zkreslování skutečnosti vede konkrétní uvědomující si entitu k představě, že je samostatná a nezávislá a tedy ve své představě i více či méně svobodná.
Individualizované lidské vědomí
Se značným zjednodušením se dá říci, že toto používám jako sjednocení uvědomované a neuvědomované formy individuality, která svou podstatu zaměňuje za formu představy, kterou předjímá jako „lidská bytost“, ať už to pro ni samotnou znamená cokoli.
A ještě jenou si dovolím připomenout – ve slovech to nehledej.
;-)
sobota 4. září 2010
středa 18. srpna 2010
Jak je to vlastně s "mým psaním" do blogu... ;-) (Pro nick "Miroslav")
Nick Miroslav v komentáři napsal:
A teď k věci.
Zajímá mne tvůj pojmový aparát "základních prvků existence" který používáš a které vycházejí z tvé zkušenosti - tj. které jsou pojmovým odrazem tvé zkušenosti.
Napsal jsem:
"Zajímalo by mne, jaké základní prvky existence nacházíš ty a jak bys je definoval. Zkus na toto téma napsat celý článek. Určitě by to bylo užitečné."
To nebyla výzva k nějaké při, kdo má lepší slovník a kdo je zběhlejší v argumentaci.
Nejedná se tedy o při, kdo má lepší slovník. Já žádný svůj slovník nemám, obvykle se snažím přizpůsobit slovníku toho, s kým diskutuji a rád se přizpůsobím i tomu, který používáš ty. Na rozdíl od mnoha jiných jsi určitě schopen definovat konzistentní slovník který sám o sobě - identifikací obsahů, definicí vhodných pojmů a jejich vztahů může vyjadřovat už sám o sobě podstatné sdělení, možná dokonce celé :-)
Tak se budu těšit :-)
Opravdu netuším, jak ti sdělit, že takto, jak si to maluješ, to nebude nikdy fungovat. Pojmový aparát, jak jsi to vzletně nazval, není přenosný bez toho, aby byl přenášen zkušeností. A to platí jak pro praktický „aparát“, tak i pro mentální. Pro pojmy ze sféry absolutních hodnot to platí až tak, že mnohdy nelze pojem přenést vůbec, protože jeho význam je tak interně propojen se sledem konkrétních zkušeností, že se prostě nikomu jinému nemůže podařit stejný sled zkušeností naplnit. Ono to ale totiž většinou ani není potřeba, protože od jisté hladiny uvědomění dochází k poznání, že jakýkoli „pojmový aparát“ je vlastně produktem mysli, která se snaží takto zkušenosti uchopovat – a že to její neohrabané uchopování prostě „zdržuje“.... ;-)
To je také důvod, proč od jisté zkušenosti všichni přejdou od slov k vyjadřování jinému – mám teď na mysli například haiku, ikebanu, kaligrafii, ale nejen tyto, ale třeba také vytvářenou/improvizovanou hudbu, tanec, anebo jen obyčejný pohyb, který je ale vždy více či méně samovolným vyjádřením vnitřního stavu. Docela přesně to zachytil například Herman Hesse v Siddharthovi, v tom okamžiku, kdy Siddhartha zcela jednoznačně určí, kdo je Buddha-Probuzený právě podle jeho pouhého obyčejného pohybu.
Tak to je přesně to, co si myslím o pojmosloví a exaktních definicích.
Mám k tomu ale ještě jeden poznatek – ale ten už slovně znáš z „minula“ – jen si ho asi neumíš s tím, co píši nyní, spojit.
Existuje něco víc, než pojmový aparát – existuje možnost přenosu [obsahu] mysli. Zkušenosti mám vetšinou ale jen a pouze s částečným přenosem – zatím jsem potkal jen ve zlomku případů kontakt s jinými osobami, které by dokázaly udržet sladění se mnou tak dlouho, až by mohl nastat přenos plný.
Jen ale pozor, nejde o nějakou hypnózu anebo programování mysli – tyto a jim podobné metody fungují jen okrajově, každopádně jejich důsledkem je po „ukončení“ spojení devastace mysli a někdy i celého vědomí příjemce. Tyhle hry nehraji a nikomu je ani nedoporučuji. To, o čem se snažím teď psát je forma samovolně se rozvíjejícího prolnutí myslí, bez jakéhokoliv pokusu o násilné přesvědčování či dokonce podmanění. Je to vlastně spíše vzdávání se sama sebe, svých osobních forem a tak i osvobozování sama sebe (i svého okolí – pokud je to správně, tak to jde „ruku v ruce“ pospolu).
Nejde při tom o nějaké významy nějakých slov, jde jen o přenos pohybu – i toho téměř neznatelně jemného pohybu - mysli. Je to pouze a jenom praktická zkušenost, nepřenositelná slovy, ale je natolik uchvacující, že slova ani vlastně už nepotřebuješ – ba dokonce mnohdy i jediné slovo to zruší...
Velice často tento přenos pozoruji u hudebníků, třeba na nějaké jam-session, kde tak dlouho se přetahují, nahrávají si harmonie a hrají si jeden s druhým i sami se sebou, až najednou, většinou zcela nečekaně to „vybuchne“ a diváci sedí s otevřenou pusou a jen zírají. Jsou „specialisté“, kteří takové věci dělají zcela programově – maně mne napadají jména jako Frederik Bulsara (známější jako Freddie Mercury), John McLaughlin, Peter Gabriel, Ion Andersson, anebo také Keith Emerson, Paco de Lucia, Bobby McFerrin, Ravi Shankar, Vanessa Mae, Philip Glass a mnoho jiných. Na druhou stanu je mnoho hudebníků, kteří zjevně netuší, oč jde a pokud takovou situaci vyvolají, jsou tím tak konsternovaní, že zapomenou hrát... ;-D
Stejně tak to ale jde při jakékoli živé komunikaci – jde vždy ale o to, aby bylo něco, co je nosným dynamickým proudem, který – za určitých podmínek – má tendenci zachycovat paprsky pozornosti a vytvářet z nich jednolitý, mysl strhující proud – a když je mysl stržena zcela, nastane právě To Ono.
V ne-živém kontaktu to témeř nejde, protože málokdo ví, jak to funguje a ještě méně si uvědomuje, jak to fungovat má, aby ten proud byl nosný... Ale jde to. I když většinou je to ze strany toho, kdo takový kontakt vyvolává, podloženo důslednou znalostí příjemců, a to až takovou, že dokáže v tom proudu vycítit i myšlenky – prostě něco jako off-line telepatie. Ale naživo je naživo, že ano... ;-)
Takže – to „mé osobní bazírování“ na tom, aby lidé formulovali svými slovy přesně konkrétní věci není vázáno na slova a jimi vyjadřované myšlenky, ale je to forma, jak pozornost zkoncentrovat do jednolitého proudu tak, aby zažívali tu zkušenost, která je v nich, a pouze tu zkušenost formulovali do svých slov. Některým se to daří a jiným ne – ale rozhodně nejde o nějaké definice, o něco, co má platit mimo ten určitý konkrétní kontakt – ono to může být i jen prosté „bla-bla-bla“ - když je to ale podloženo konkrétní zkušeností a sjednocenou pozorností, to jednoduché „bla-bla-bla“ tu zkušenost – i tu zcela nejhlubší - přenese. Na slovech fakt nezáleží – a na nějakých definicích už vůbec ne... ;-)
To, co tady sem tam píšu, není – jak se mylně domníváš – tříbení nějakých slov a definic – viz tvůj vlastní omyl:
„Předmětem tvého článku a následné diskuse není to, co je potřeba pro bádání nad sebou, ale jedná se spíše o pokus převést výsledky tohoto bádání, byť dílčí, do slov.“
Předmětem mého článku – a vlastně všech „mých článků“ ;-) ve skutečnosti opravdu JE to, co je potřeba pro bádání nad [sama] sebou. Protože to bádání ale většinou někde začíná – a tedy proč ne u nějakého vnitřního rozpoložení, které produkuje v mysli určitá konkrétní slova. Tato slova někomu mohou pomoci zmapovat toto rozpoložení a tak – po opuštění těch „mých slov“ volně vplyne do tohoto – již svého - rozpoložení – a pak stačí jen setrvačnost některé myšlenky ve slovech k tomu, aby toto rozpoložení bylo plně uvědoměno a tak se z něj stala zkušenost. Tak to je pravým obsahem „mých článků“. A jsou takoví, kteří to dokáží. Bohužel, zdá se, že na tebe to nefunguje...
Zatím pac a pusu.
;-)
A teď k věci.
Zajímá mne tvůj pojmový aparát "základních prvků existence" který používáš a které vycházejí z tvé zkušenosti - tj. které jsou pojmovým odrazem tvé zkušenosti.
Napsal jsem:
"Zajímalo by mne, jaké základní prvky existence nacházíš ty a jak bys je definoval. Zkus na toto téma napsat celý článek. Určitě by to bylo užitečné."
To nebyla výzva k nějaké při, kdo má lepší slovník a kdo je zběhlejší v argumentaci.
Nejedná se tedy o při, kdo má lepší slovník. Já žádný svůj slovník nemám, obvykle se snažím přizpůsobit slovníku toho, s kým diskutuji a rád se přizpůsobím i tomu, který používáš ty. Na rozdíl od mnoha jiných jsi určitě schopen definovat konzistentní slovník který sám o sobě - identifikací obsahů, definicí vhodných pojmů a jejich vztahů může vyjadřovat už sám o sobě podstatné sdělení, možná dokonce celé :-)
Tak se budu těšit :-)
Opravdu netuším, jak ti sdělit, že takto, jak si to maluješ, to nebude nikdy fungovat. Pojmový aparát, jak jsi to vzletně nazval, není přenosný bez toho, aby byl přenášen zkušeností. A to platí jak pro praktický „aparát“, tak i pro mentální. Pro pojmy ze sféry absolutních hodnot to platí až tak, že mnohdy nelze pojem přenést vůbec, protože jeho význam je tak interně propojen se sledem konkrétních zkušeností, že se prostě nikomu jinému nemůže podařit stejný sled zkušeností naplnit. Ono to ale totiž většinou ani není potřeba, protože od jisté hladiny uvědomění dochází k poznání, že jakýkoli „pojmový aparát“ je vlastně produktem mysli, která se snaží takto zkušenosti uchopovat – a že to její neohrabané uchopování prostě „zdržuje“.... ;-)
To je také důvod, proč od jisté zkušenosti všichni přejdou od slov k vyjadřování jinému – mám teď na mysli například haiku, ikebanu, kaligrafii, ale nejen tyto, ale třeba také vytvářenou/improvizovanou hudbu, tanec, anebo jen obyčejný pohyb, který je ale vždy více či méně samovolným vyjádřením vnitřního stavu. Docela přesně to zachytil například Herman Hesse v Siddharthovi, v tom okamžiku, kdy Siddhartha zcela jednoznačně určí, kdo je Buddha-Probuzený právě podle jeho pouhého obyčejného pohybu.
Tak to je přesně to, co si myslím o pojmosloví a exaktních definicích.
Mám k tomu ale ještě jeden poznatek – ale ten už slovně znáš z „minula“ – jen si ho asi neumíš s tím, co píši nyní, spojit.
Existuje něco víc, než pojmový aparát – existuje možnost přenosu [obsahu] mysli. Zkušenosti mám vetšinou ale jen a pouze s částečným přenosem – zatím jsem potkal jen ve zlomku případů kontakt s jinými osobami, které by dokázaly udržet sladění se mnou tak dlouho, až by mohl nastat přenos plný.
Jen ale pozor, nejde o nějakou hypnózu anebo programování mysli – tyto a jim podobné metody fungují jen okrajově, každopádně jejich důsledkem je po „ukončení“ spojení devastace mysli a někdy i celého vědomí příjemce. Tyhle hry nehraji a nikomu je ani nedoporučuji. To, o čem se snažím teď psát je forma samovolně se rozvíjejícího prolnutí myslí, bez jakéhokoliv pokusu o násilné přesvědčování či dokonce podmanění. Je to vlastně spíše vzdávání se sama sebe, svých osobních forem a tak i osvobozování sama sebe (i svého okolí – pokud je to správně, tak to jde „ruku v ruce“ pospolu).
Nejde při tom o nějaké významy nějakých slov, jde jen o přenos pohybu – i toho téměř neznatelně jemného pohybu - mysli. Je to pouze a jenom praktická zkušenost, nepřenositelná slovy, ale je natolik uchvacující, že slova ani vlastně už nepotřebuješ – ba dokonce mnohdy i jediné slovo to zruší...
Velice často tento přenos pozoruji u hudebníků, třeba na nějaké jam-session, kde tak dlouho se přetahují, nahrávají si harmonie a hrají si jeden s druhým i sami se sebou, až najednou, většinou zcela nečekaně to „vybuchne“ a diváci sedí s otevřenou pusou a jen zírají. Jsou „specialisté“, kteří takové věci dělají zcela programově – maně mne napadají jména jako Frederik Bulsara (známější jako Freddie Mercury), John McLaughlin, Peter Gabriel, Ion Andersson, anebo také Keith Emerson, Paco de Lucia, Bobby McFerrin, Ravi Shankar, Vanessa Mae, Philip Glass a mnoho jiných. Na druhou stanu je mnoho hudebníků, kteří zjevně netuší, oč jde a pokud takovou situaci vyvolají, jsou tím tak konsternovaní, že zapomenou hrát... ;-D
Stejně tak to ale jde při jakékoli živé komunikaci – jde vždy ale o to, aby bylo něco, co je nosným dynamickým proudem, který – za určitých podmínek – má tendenci zachycovat paprsky pozornosti a vytvářet z nich jednolitý, mysl strhující proud – a když je mysl stržena zcela, nastane právě To Ono.
V ne-živém kontaktu to témeř nejde, protože málokdo ví, jak to funguje a ještě méně si uvědomuje, jak to fungovat má, aby ten proud byl nosný... Ale jde to. I když většinou je to ze strany toho, kdo takový kontakt vyvolává, podloženo důslednou znalostí příjemců, a to až takovou, že dokáže v tom proudu vycítit i myšlenky – prostě něco jako off-line telepatie. Ale naživo je naživo, že ano... ;-)
Takže – to „mé osobní bazírování“ na tom, aby lidé formulovali svými slovy přesně konkrétní věci není vázáno na slova a jimi vyjadřované myšlenky, ale je to forma, jak pozornost zkoncentrovat do jednolitého proudu tak, aby zažívali tu zkušenost, která je v nich, a pouze tu zkušenost formulovali do svých slov. Některým se to daří a jiným ne – ale rozhodně nejde o nějaké definice, o něco, co má platit mimo ten určitý konkrétní kontakt – ono to může být i jen prosté „bla-bla-bla“ - když je to ale podloženo konkrétní zkušeností a sjednocenou pozorností, to jednoduché „bla-bla-bla“ tu zkušenost – i tu zcela nejhlubší - přenese. Na slovech fakt nezáleží – a na nějakých definicích už vůbec ne... ;-)
To, co tady sem tam píšu, není – jak se mylně domníváš – tříbení nějakých slov a definic – viz tvůj vlastní omyl:
„Předmětem tvého článku a následné diskuse není to, co je potřeba pro bádání nad sebou, ale jedná se spíše o pokus převést výsledky tohoto bádání, byť dílčí, do slov.“
Předmětem mého článku – a vlastně všech „mých článků“ ;-) ve skutečnosti opravdu JE to, co je potřeba pro bádání nad [sama] sebou. Protože to bádání ale většinou někde začíná – a tedy proč ne u nějakého vnitřního rozpoložení, které produkuje v mysli určitá konkrétní slova. Tato slova někomu mohou pomoci zmapovat toto rozpoložení a tak – po opuštění těch „mých slov“ volně vplyne do tohoto – již svého - rozpoložení – a pak stačí jen setrvačnost některé myšlenky ve slovech k tomu, aby toto rozpoložení bylo plně uvědoměno a tak se z něj stala zkušenost. Tak to je pravým obsahem „mých článků“. A jsou takoví, kteří to dokáží. Bohužel, zdá se, že na tebe to nefunguje...
Zatím pac a pusu.
;-)
pondělí 19. července 2010
Finální "stav".... ?
Je zde ale jedna velmi podstatná otázka: Co je hlavní argument mého osobního Já, který vede k toužení po jistém "stavu" a k pokusům o dosahování onoho - všeobecně takto pojmenovávaného - "Konečného stavu vědomí"? (Otázku, zda tento "Konečný stav vědomí" je totožný s tim "Finálním stavem" zatím nechám nezodpovězenu.)
Osobní vědomí (Já) je vytvářeno na podkladě konfrontace kontrastů - například ono známé "to jsem Já a to nejsem Já". Z velké části sami své vlastní Já i takto definujeme. Svým způsobem na formě charakteristik takové osobní identity lze určit i míru vhledu do skutečnosti a také i míru schopnosti přímých reflexí této skutečnosti tak, aby je mysl nemodifikovala pro své vlastní potřeby.
To, jak lidské vědomí vzniká, je sice pro mnohé známý fakt, ale sám o sobě nestačí na rozkódování hybných elementů toto vědomí utvářejících. A rozhodně nestačí na pochopení odpovědi na otázku v záhlaví...
Je to dáno tím, že jeden z hlavních programů toho "samo sebe identifikujícího se lidského vědomí" (tuto úžasnou opisnou frázi jsem si vypůjčil - autor jistě promine ;-) je také postaven na kontrastu - na tzv. rozlišování. Jenže tady se ten kruh zase uzavírá (se všemi negativními důsledky, jak lze v mnohých případech zcela konkrétně pozorovat) a to dává za vznik zcela nesmyslným závěrům, které navíc vytvářejí další podobně nesmyslné kruhové definice, a takto dotvářejí vnější dojem své pravdivosti...
A právě na tomto bodě lze - s velkou mírou "osobního sebeobětování" - celý problém "rozlousknout".
Lidské vědomí vzniká jako produkt vydělení sama sebe z celku. Avšak po celou dobu své oddělené existence si nese s sebou informaci o své ne-celistvosti a tedy i vnitřní obavu ze své ne-věčnosti. Ano, je to převedená obava o svou oddělenou existenci, o svou trvalost, o své individuální bytí. Je to jinými slovy strach z nebytí. Touha po dosažení onoho "Konečného stavu vědomí" (stav, který je obecně personifikovaný s dokonalostí - a tedy i věčností) je v tomto pohledu pouze pokus individualizovaného vědomí zajistit si svůj "právoplatný" nárok na věčnost...
Ano. takto uvedeno, konečně odkrývá jak odpověď na prvotní otázku, tak vlastně i odpověď na některé otázky další. Pro uvědomění si pravdy o skutečnosti a tedy i o všech fikcích, kterými si mysl zabraňuje tuto skutečnost v její "nahotě" vidět, je ale jako prvotní nutná ona obrovská míra "osobního sebeobětování" - ne, nejde o žádnou rituální sebevraždu, ba právě naopak, jde o to, opustit ty různé kruhy, vytvářené myslí, a tak se i vymanit ze všech "levných řešení" a místo nich zaujmout pozici, která umožní situaci jednou pro vždy dotáhnout ke skutečnému řešení.
To osobní sebeobětování je myšleno velmi doslovně. Metod je mnoho, některé jsou vhodné pro toho a jiné zase pro onoho. Ono vlastně ani na metodě také vůbec nezáleží - metoda je ve svém důsledku pouze dočasná pomůcka k překonání nějaké té "obtíže", a po překonání může být (a většinou i je) s klidem odložena...
Ale zpět k sebeobětování osoby - ano, opravdu nejde o to získat nějaké osobní zásluhy skrze sebeobětování, jde o to tu osobu důsledně nahradit ve svém vědomí celkem. A protože všichni do jednoho jsme zvyklí na ty kruhy mysli, které tu naši osobu staví do role činitele a prožívajícího, je to proces navýsost problematický a také i velmi křehký...
O tom ale snad zase jindy - nyní zbývá zodpovědět tu druhou, skrytou otázku: Je onen "Konečný stav vědomí" totožný s tím, co jsem nazval "Finální stav"? Zdálo by se, že ano - avšak pravdou je, že ne.
"Konečný stav vědomí" je chápán jako individuálně prožívaná skutečnost plné osobní dokonalosti a ve věčné existenci. Tuto myšlenkovou definici (v různých slovních vyjádřeních a s různou mírou pochopení významu) dědíme z různých náboženských i jiných rituálů - a ve své mysli ji integrujeme s osobní potřebou po věčnosti bytí. Je až neuvěřitelné, co vše dokáže osoba ve své touze po tomto stavu vykonat; počínaje studiem knih a rozpravami, přes podlehnutí kouzlu magie (všech možných barev), až po totální askezi, kdy si osoba - výměnou za naději své věčné existence - odříká jakékoli prožívání... ;-D
... jenže stále je to aktivita osoby a má vést k prožívání skrze tuto individuální osobu. A proto je takový stav vlastně ne-skutečný - vzhledem k té skutečnosti, ke které by - podle všech ukazatelů - měl směřovat...
;-)
Osobní vědomí (Já) je vytvářeno na podkladě konfrontace kontrastů - například ono známé "to jsem Já a to nejsem Já". Z velké části sami své vlastní Já i takto definujeme. Svým způsobem na formě charakteristik takové osobní identity lze určit i míru vhledu do skutečnosti a také i míru schopnosti přímých reflexí této skutečnosti tak, aby je mysl nemodifikovala pro své vlastní potřeby.
To, jak lidské vědomí vzniká, je sice pro mnohé známý fakt, ale sám o sobě nestačí na rozkódování hybných elementů toto vědomí utvářejících. A rozhodně nestačí na pochopení odpovědi na otázku v záhlaví...
Je to dáno tím, že jeden z hlavních programů toho "samo sebe identifikujícího se lidského vědomí" (tuto úžasnou opisnou frázi jsem si vypůjčil - autor jistě promine ;-) je také postaven na kontrastu - na tzv. rozlišování. Jenže tady se ten kruh zase uzavírá (se všemi negativními důsledky, jak lze v mnohých případech zcela konkrétně pozorovat) a to dává za vznik zcela nesmyslným závěrům, které navíc vytvářejí další podobně nesmyslné kruhové definice, a takto dotvářejí vnější dojem své pravdivosti...
A právě na tomto bodě lze - s velkou mírou "osobního sebeobětování" - celý problém "rozlousknout".
Lidské vědomí vzniká jako produkt vydělení sama sebe z celku. Avšak po celou dobu své oddělené existence si nese s sebou informaci o své ne-celistvosti a tedy i vnitřní obavu ze své ne-věčnosti. Ano, je to převedená obava o svou oddělenou existenci, o svou trvalost, o své individuální bytí. Je to jinými slovy strach z nebytí. Touha po dosažení onoho "Konečného stavu vědomí" (stav, který je obecně personifikovaný s dokonalostí - a tedy i věčností) je v tomto pohledu pouze pokus individualizovaného vědomí zajistit si svůj "právoplatný" nárok na věčnost...
Ano. takto uvedeno, konečně odkrývá jak odpověď na prvotní otázku, tak vlastně i odpověď na některé otázky další. Pro uvědomění si pravdy o skutečnosti a tedy i o všech fikcích, kterými si mysl zabraňuje tuto skutečnost v její "nahotě" vidět, je ale jako prvotní nutná ona obrovská míra "osobního sebeobětování" - ne, nejde o žádnou rituální sebevraždu, ba právě naopak, jde o to, opustit ty různé kruhy, vytvářené myslí, a tak se i vymanit ze všech "levných řešení" a místo nich zaujmout pozici, která umožní situaci jednou pro vždy dotáhnout ke skutečnému řešení.
To osobní sebeobětování je myšleno velmi doslovně. Metod je mnoho, některé jsou vhodné pro toho a jiné zase pro onoho. Ono vlastně ani na metodě také vůbec nezáleží - metoda je ve svém důsledku pouze dočasná pomůcka k překonání nějaké té "obtíže", a po překonání může být (a většinou i je) s klidem odložena...
Ale zpět k sebeobětování osoby - ano, opravdu nejde o to získat nějaké osobní zásluhy skrze sebeobětování, jde o to tu osobu důsledně nahradit ve svém vědomí celkem. A protože všichni do jednoho jsme zvyklí na ty kruhy mysli, které tu naši osobu staví do role činitele a prožívajícího, je to proces navýsost problematický a také i velmi křehký...
O tom ale snad zase jindy - nyní zbývá zodpovědět tu druhou, skrytou otázku: Je onen "Konečný stav vědomí" totožný s tím, co jsem nazval "Finální stav"? Zdálo by se, že ano - avšak pravdou je, že ne.
"Konečný stav vědomí" je chápán jako individuálně prožívaná skutečnost plné osobní dokonalosti a ve věčné existenci. Tuto myšlenkovou definici (v různých slovních vyjádřeních a s různou mírou pochopení významu) dědíme z různých náboženských i jiných rituálů - a ve své mysli ji integrujeme s osobní potřebou po věčnosti bytí. Je až neuvěřitelné, co vše dokáže osoba ve své touze po tomto stavu vykonat; počínaje studiem knih a rozpravami, přes podlehnutí kouzlu magie (všech možných barev), až po totální askezi, kdy si osoba - výměnou za naději své věčné existence - odříká jakékoli prožívání... ;-D
... jenže stále je to aktivita osoby a má vést k prožívání skrze tuto individuální osobu. A proto je takový stav vlastně ne-skutečný - vzhledem k té skutečnosti, ke které by - podle všech ukazatelů - měl směřovat...
;-)
sobota 17. července 2010
Finální "stav"... ?
Ono by bylo přesnější napsat mnohem diferencovanější "finální stav individualizovaného lidského vědomí", ale i tak by to bylo dost nepřesné.
Proč nepřesné?
Třeba se mi to povede vypsat pár slovy - i když slova a slova - nejsme zvyklí pracovat s takovými popisy, takže za nimi většinou ani nemáme jasnou zkušenost - a tak nám slova a slova nemohou pomoci tu zkušenost ani získat, ani třeba jen zprostředkovat.
Bohužel si ale nejsem jist, zda lze dnes v našem okolí najít někoho, kdo by tomu do hloubky rozuměl. Na druhou stranu více a více lidí dochází k pochopení, že něco takového musí existovat a někteří dokonce tento stav žijí, i když tomu vlastnímu žití ne zcela rozumí.
Hybným programem lidského vědomí je program vytváření individualizovaných forem, jak vnějších, tak i vnitřních. Pokud je tento program nezachycen a nerozlišen, modifikuje úplně vše, co se v takovém vědomí odehrává a vytváří - za všemi projevy a za všemi myšlenkami lze pak - více či méne zřetelně - vysledovat stopu onoho programu "Já něco konám a proto i Já jsem [zde]" s podbarvením ve významu sebeprezentace jako výjimečné individuality a stejně tak i velmi vyhraněné entity.
Tento program vede ke kumulaci individualizované osobní (osobou obarvené)
energie a tato ještě více a více aktivuje aplikování tohoto programu v praktickém životě.. Je to jako takový "začarovaný" kruh, kdy dostřednost myšlenky "Já" vede na totální ztrátu spojení se skutečností a tak vede na vytváření zcela virtuálních "osobních realit". Pro takto "individualizované" osobní vědomí člověka je již "skutečnost" a "virtualita" zcela nerozlišitelná (skutečnost je takovou virtuální realitou již zcela a často i neprostuně zahalena) - takže od jisté chvíle - charakterizované okamžikem "prozření": "Já [si] vlastně mohu vytvářet tu realitu tak úžasně lehce..." - již není jednoduché uvědomit si opravdovou skutečnost takovou jaká je. A ono většinou ani takto individualizované vědomí již o opravdovou skutečnost ani nestojí.
Ano, podobnost se stavy vyvolanými drogou není náhodná a dá se odvodit, že ona dostřednost myšlenky"Já" jako droga funguje i ve vnějším projevu. Stejně tak se dá odvodit, že i vlastní důsledky podlehnutí této droze "individualizace pomocí Já" nejsou nepodobné důsledkům užívání stimulantní drogy.
Svým způsobem jsme vlastně všichni - již z principu přenosu zvykových vzorců - na tuto drogu "Já jsem" učeni jak blízkými, tak i nám blízkou komunitou, nakonec i vlastní společností, ve které žijeme - protože ze společnosti vychází (vlivem lehké dostupnosti zpětného potvrzení "Já [ty, on, ...] NĚCO dokázal") tato informace jako důležitá, a hlavně "opravdově skutečná", t.j. zpětná vazba "skutečné opravdovosti" naší vlastní individuální existence - "Já"...
A aby to získávání "potvrzení" bylo ještě jednodušší a jednodušší, vytváříme si různé oficiální i neoficiální hierarchie (žebříčky), soutěže a jejich vítěze, intenzivně vše publikujeme a propagujeme do vědomí ostatních lidí tak, aby i oni UZNALI (případně i MUSELI uznat) to, že to "naše" NĚCO má hodnotu - "SKUTEČNOU" hodnotu... ;-)
Jenže - ono to je úplně jinak... ;-)
;-D
Proč nepřesné?
Třeba se mi to povede vypsat pár slovy - i když slova a slova - nejsme zvyklí pracovat s takovými popisy, takže za nimi většinou ani nemáme jasnou zkušenost - a tak nám slova a slova nemohou pomoci tu zkušenost ani získat, ani třeba jen zprostředkovat.
Bohužel si ale nejsem jist, zda lze dnes v našem okolí najít někoho, kdo by tomu do hloubky rozuměl. Na druhou stranu více a více lidí dochází k pochopení, že něco takového musí existovat a někteří dokonce tento stav žijí, i když tomu vlastnímu žití ne zcela rozumí.
Hybným programem lidského vědomí je program vytváření individualizovaných forem, jak vnějších, tak i vnitřních. Pokud je tento program nezachycen a nerozlišen, modifikuje úplně vše, co se v takovém vědomí odehrává a vytváří - za všemi projevy a za všemi myšlenkami lze pak - více či méne zřetelně - vysledovat stopu onoho programu "Já něco konám a proto i Já jsem [zde]" s podbarvením ve významu sebeprezentace jako výjimečné individuality a stejně tak i velmi vyhraněné entity.
Tento program vede ke kumulaci individualizované osobní (osobou obarvené)
energie a tato ještě více a více aktivuje aplikování tohoto programu v praktickém životě.. Je to jako takový "začarovaný" kruh, kdy dostřednost myšlenky "Já" vede na totální ztrátu spojení se skutečností a tak vede na vytváření zcela virtuálních "osobních realit". Pro takto "individualizované" osobní vědomí člověka je již "skutečnost" a "virtualita" zcela nerozlišitelná (skutečnost je takovou virtuální realitou již zcela a často i neprostuně zahalena) - takže od jisté chvíle - charakterizované okamžikem "prozření": "Já [si] vlastně mohu vytvářet tu realitu tak úžasně lehce..." - již není jednoduché uvědomit si opravdovou skutečnost takovou jaká je. A ono většinou ani takto individualizované vědomí již o opravdovou skutečnost ani nestojí.
Ano, podobnost se stavy vyvolanými drogou není náhodná a dá se odvodit, že ona dostřednost myšlenky"Já" jako droga funguje i ve vnějším projevu. Stejně tak se dá odvodit, že i vlastní důsledky podlehnutí této droze "individualizace pomocí Já" nejsou nepodobné důsledkům užívání stimulantní drogy.
Svým způsobem jsme vlastně všichni - již z principu přenosu zvykových vzorců - na tuto drogu "Já jsem" učeni jak blízkými, tak i nám blízkou komunitou, nakonec i vlastní společností, ve které žijeme - protože ze společnosti vychází (vlivem lehké dostupnosti zpětného potvrzení "Já [ty, on, ...] NĚCO dokázal") tato informace jako důležitá, a hlavně "opravdově skutečná", t.j. zpětná vazba "skutečné opravdovosti" naší vlastní individuální existence - "Já"...
A aby to získávání "potvrzení" bylo ještě jednodušší a jednodušší, vytváříme si různé oficiální i neoficiální hierarchie (žebříčky), soutěže a jejich vítěze, intenzivně vše publikujeme a propagujeme do vědomí ostatních lidí tak, aby i oni UZNALI (případně i MUSELI uznat) to, že to "naše" NĚCO má hodnotu - "SKUTEČNOU" hodnotu... ;-)
Jenže - ono to je úplně jinak... ;-)
;-D
sobota 7. listopadu 2009
"Dokud hledáme svůj opačný pól venku,..." aneb o Vnitřním a Vnějším.
Vnitřní a vnější od Miroslava:
"Dokud hledáme svůj opačný pól venku,..."
Když ho - ten pól - hledáme venku, pak je to výraz nějaké potřeby, nikoliv toho mít ho/ji rád.
S tímto hledáním a s tím spojeným úsilím, se běžně setkáváme, dokud člověk není dospělý, zralý.
Nejprve muž hledá ženu, pak ji najde a po čase - když už ji našel, když už ji má a je "zralý" tj. nezakomplexovaný, nepotřebuje si nic prostřednictvím ženy či žen dokazovat, může ji začít mít rád, a když ji má rád, začne se přirozeně zajímat o její duši o její bytost, o ten jev oddělenosti dvou bytostí, když stále více cítí s druhou bytostí rostoucí vnitřní jednotu. Přirozeně tíhne k splynutí a to splynutí je možné jen objevením - zkušeností společného zdroje. Poznání skutečné druhé fyzicky oddělené a zároveň vnitřně neoddělené bytosti mu umožní právě jeho vnitřní anima. Zkušenost jednoty vnějšího a vnitřního.
Spojením vnitřní animy a anima ustává nenaplněnost jen na úrovni vnitřního světa. Spojení - sjednocení dvou fyzicky oddělených bytostí je uskutečněním jednoty i na úrovni vnějšího "hmotného" světa.
Uskutečnění jednoty vnitřního a vnějšího.
Není to věc nějakého úsilí či záměru.
Nesnažíme se něco poznat, ale přirozeně nás zajímá, co máme rádi, stejně jako řeka teče s hor do údolí až do oceánu a není k tomu třeba žádná snaha.
Konec osobní "snahy" vůbec neznamená konec poznávání.
Považovat "vnější" za iluzi a "vnitřní" za skutečnost je naprosto chybné a vyplývá to z chybného pochopení hlubších duchovních nauk, když jsme k nim ještě nedorostli. Máme pak tendenci považovat naše pocity, "cítění", vidění za skutečné a nadřazovat je vnějším jevům. To je ještě zmatenější pohled, než považovat vnější objekty a jevy za nezávisle skutečné. Vnější objekty jsou neutrální, prázdné, ale to co v nás vyvolávají, jejich "významy", osobní interpretace tvoří náš "vnitřní svět" a ten je základem iluze - ega. Když zavřu oči, nepřestane bytost, která přede mnou stála, existovat. Maximálně přestane pro mne představa o ní a moje problémy s ní spojené existovat.
Vše je iluze - vnitřní svět i vnější svět a zároveň obojí skutečně existuje. Protože ta iluze skutečně existuje, je zažívána.
To je jeho vlastní představa, že tak, jak to má on, tak je to u všech. Asi se ještě nesetkal s někým, kdo by byl dostatečně "pevný v kramflecích", aby nejen ustál jeho argumentační nátlak, ale aby i přes tento nátlak mu byl schopen říci, že tak to má jen on a několik jemu podobných... ;-)
"Dokud hledáme svůj opačný pól venku,..."
Když ho - ten pól - hledáme venku, pak je to výraz nějaké potřeby, nikoliv toho mít ho/ji rád.
S tímto hledáním a s tím spojeným úsilím, se běžně setkáváme, dokud člověk není dospělý, zralý.
Nejprve muž hledá ženu, pak ji najde a po čase - když už ji našel, když už ji má a je "zralý" tj. nezakomplexovaný, nepotřebuje si nic prostřednictvím ženy či žen dokazovat, může ji začít mít rád, a když ji má rád, začne se přirozeně zajímat o její duši o její bytost, o ten jev oddělenosti dvou bytostí, když stále více cítí s druhou bytostí rostoucí vnitřní jednotu. Přirozeně tíhne k splynutí a to splynutí je možné jen objevením - zkušeností společného zdroje. Poznání skutečné druhé fyzicky oddělené a zároveň vnitřně neoddělené bytosti mu umožní právě jeho vnitřní anima. Zkušenost jednoty vnějšího a vnitřního.
Spojením vnitřní animy a anima ustává nenaplněnost jen na úrovni vnitřního světa. Spojení - sjednocení dvou fyzicky oddělených bytostí je uskutečněním jednoty i na úrovni vnějšího "hmotného" světa.
Uskutečnění jednoty vnitřního a vnějšího.
Není to věc nějakého úsilí či záměru.
Nesnažíme se něco poznat, ale přirozeně nás zajímá, co máme rádi, stejně jako řeka teče s hor do údolí až do oceánu a není k tomu třeba žádná snaha.
Konec osobní "snahy" vůbec neznamená konec poznávání.
Považovat "vnější" za iluzi a "vnitřní" za skutečnost je naprosto chybné a vyplývá to z chybného pochopení hlubších duchovních nauk, když jsme k nim ještě nedorostli. Máme pak tendenci považovat naše pocity, "cítění", vidění za skutečné a nadřazovat je vnějším jevům. To je ještě zmatenější pohled, než považovat vnější objekty a jevy za nezávisle skutečné. Vnější objekty jsou neutrální, prázdné, ale to co v nás vyvolávají, jejich "významy", osobní interpretace tvoří náš "vnitřní svět" a ten je základem iluze - ega. Když zavřu oči, nepřestane bytost, která přede mnou stála, existovat. Maximálně přestane pro mne představa o ní a moje problémy s ní spojené existovat.
Vše je iluze - vnitřní svět i vnější svět a zároveň obojí skutečně existuje. Protože ta iluze skutečně existuje, je zažívána.
To je jeho vlastní představa, že tak, jak to má on, tak je to u všech. Asi se ještě nesetkal s někým, kdo by byl dostatečně "pevný v kramflecích", aby nejen ustál jeho argumentační nátlak, ale aby i přes tento nátlak mu byl schopen říci, že tak to má jen on a několik jemu podobných... ;-)
Vnější a vnitřní je totiž jinak řečeno stále totéž, jenže v tomto případě trošku na "židovský způsob". Jsou to ty samé hranice, které vydělená individualita potřebuje k tomu, aby sama sebe nějak vydělila z toho "podivně nekonkrétního" celku (jak to ona sama ve své oddělenosti vnímá), který ji navíc i neumožňuje zřetelně vynikat ale naopak ji vlastně (podle jejího vidění skutečnosti) zcela frontálně blokuje v jejím ryze osobním projevu.
Touha po osobním, odlišitelném, a hlavně zcela výjimečném projevu, je jakoby síla individualitu motivující k takovému diferenčnímu vyhraňování sama sebe - toto jsem já a toto nejsem já. Teprve v okamžiku ztráty vnitřního spojení s celkem se najednou individualita cítí jakoby "ztracena", ba dokonce přímo ohrožována tím okolím, které si vlastně sama nadefinovala pro vyznačení svých osobních hranic...
Touha po osobním, odlišitelném, a hlavně zcela výjimečném projevu, je jakoby síla individualitu motivující k takovému diferenčnímu vyhraňování sama sebe - toto jsem já a toto nejsem já. Teprve v okamžiku ztráty vnitřního spojení s celkem se najednou individualita cítí jakoby "ztracena", ba dokonce přímo ohrožována tím okolím, které si vlastně sama nadefinovala pro vyznačení svých osobních hranic...
Dále to už popisuje i on sám docela obstojně, jenže ta neúplnost pohledu - či spíše zastřený pokus o objektivizaci [své] individuality - ho zase vede i k zcela mylným závěrům. Jednota totiž NEVZNIKÁ, a není ji potřeba UČINIT (nějakou individuální aktivitou). Ta pravá Jednota je zde stále, a vůbec její bytí nezáleží na tom, co si kdejaká-nějaká-imaginární individualita představuje, takže ono "uskutečnění" je pouhou (ve své podstatě zcela iluzorní) představou individuální mysli, ve které je skrytě zakódována její touha po přivlastnění si celku, po možnosti tento celek ovlivňovat a pozorovat ho z nezávislé (a hlavně také neovlivňované a neovlivnitelné) pozice.
Naštěstí je každá individualita po určité době své osamostatnělé existence doslova "utlačována" vnitřní touhou po celku a tato její vlastní touha ji opracovává, mění a proměňuje tak, že ponejprv připustí, že tento celek je dosažitelný jen a pouze za cenu zrušení její vlastní vydělenosti, později ji tato touha po celku dovede i k plnému přijetí této skutečnosti - a to je už jen pak jakoby lusknutí prstů od toho bodu, kdy sama a dobrovolně odevzdá svou vydělenost, touhu po výjimečnosti a po tom individuálním projevu zpět do toho "odporně průměrného celku" - a tak konečně a zcela naplní svou žíznivou touhu po celku - právě tím, že ji zcela a dobrovolně odevzdá i se svou představou oddělené a nezávislé existence.
K tomu ale on má ještě kousek "cesty" - protože jeho strach z nebytí (který je uschován za jeho potřebou objektivizace skutečnosti vnímané individualitou) ho usvědčuje z toho, že toto dobrovolné odevzdání ještě nenastalo ani jako "přijatelná" myšlenka - naopak, je stále jím "vedena" jako "nepřijatelná" a tedy i to nepřijetí si vynucuje jeho osobní aktivitu, jak ve sféře "vnitřního" vnímání, tak i ve sféře "vnějšího" projevu - proto má potřebu nastolovat otázky , vymáhat odpovědi a následně silnou argumentací tomu "okolí" vnucovat své odpovědi - protože se vlastně sám bojí připustit, že vše, po čem touží a čeho se bytostně "drží" ho ta touha po celku přinutí pustit a dokonce i opustit... ;-)
Kdyby byl s to připustit, že ta síla vnějšího světa je vlastně jen reakce na jeho investovanou sílu k tomu "udržení" představy o skutečnosti své iluzorní individuální formy, ten - pro něj - "vnější" tlak by rázem ustal. Jenže i když se tyto zázraky prozření stávají, většinou to bývá jinak - individualita se dostává do energetického kruhu své vlastní "osobní" obrany své "zeskutečňovávané" individuální existence a "nátlakové" síly, kterou vyvolává vnitřní strach z "prázdna" (osobní neexistence, kdesi hluboce v podzemí podvědomí ukrývanému strachu o vlastní individuální bytí), vznikající jako reakce na intenzivnější a intenzivnější pokusy "vymezit" si kousek skutečnosti jako její individuální "prostor". Čím více energie věnuje tomuto vymezování, tím je její touha po celku větší a tím i úměrně pociťujě větší tlak "vnějšku". Dosáhne-li tento vnímaný tlak hranice schopností silového vymezování, je příčina "zapomenuta" (což je patrné právě z jeho textu) a ten tlak je vnímán jako "nezávislý", "cizí" a energie věnovaná onomu vymezování sebe sama (energie akce) je najednou "otočeně" vnímána jako nutná sebeobrana (energie reakce). A to zároveň je také počátek "cesty zpět", uvolňování všech těch "zapřených energetických vazeb" a pomalé zklidňování a smiřování se s pravou skutečností a také sama se sebou...
V takových "vypjatých případech" jsou dokonce i využívány metody na "prodloužení" si toho utrpení - snaha o získání a udržení si více energie konkrétní individualitou (různé ty magické a energetizující aktivity jsou dobrým příkladem), kdy nepochopení principu a neznalost pravé skutečnosti počátku "utrpení" (touhy po individuálním projevu a jeho zpětné reflexi) vede individualitu k posilování svého energetického potenciálu a tím i k použití této "dodatečné" energie k většímu vymezení se, a tedy i vzniku většího odporu onoho "vnějšku"...
Když je to vymezení již extrémě energetizované, stačí chvilková "nepozornost" sebeobrany mysli - a tlak tím "uvolněním" vytvoří obrovský ráz, který známe pod pojmy "samadhi", "satori" a dalšími, popisujícími ono náhlé podlehnutí obrany "vymezeného" prostoru a tedy i jeho krátkodobé NEEXISTENCE - zcela jednoznačně (a přesně) popisované jako náhlé a chvilkové "prozření", "prožití" jednoty, celku, absolutna atd...
Když je to vymezení již extrémě energetizované, stačí chvilková "nepozornost" sebeobrany mysli - a tlak tím "uvolněním" vytvoří obrovský ráz, který známe pod pojmy "samadhi", "satori" a dalšími, popisujícími ono náhlé podlehnutí obrany "vymezeného" prostoru a tedy i jeho krátkodobé NEEXISTENCE - zcela jednoznačně (a přesně) popisované jako náhlé a chvilkové "prozření", "prožití" jednoty, celku, absolutna atd...
Bohužel, případů, kdy v takovém náhlém kolapsu silou vymezovaných hranic individuality by byly i překonány TENDENCE "si" vymezovat "osobní" prostor, je velice poskrovnu. V současnosti jsou to většinou případy, které řadíme do skupiny "post-komatických" existencí, kdy "neúplná smrt" a vzpomínka na prožitek stavu koma mysl promění a dovede k odevzdání. U většiny případů, které kolaps prožily v důsledku "nepozornosti sebeobrany" vzniká - z nedostatku pravdivých informací a z neznalosti skutečného počátku (a tedy i podstaty) utrpení - ještě navíc i představa, že tento prožitek je vlastně přímým DŮSLEDKEM předchozí snahy (uvědomění si selhání "obrany" je zcela smeteno intenzitou vlastního prožitku) a tak je individualita ještě více tlačena svými tendencemi (a interpreatcemi té "zásadni" osobní zkušenosti) do vyšší a vyšší akumulace energie - a tedy i rozšíření svého utpení (které je exponenciálně úměrné "vymezovanému" prostoru).
Vždyť ono je to skutečně tak jednoduché - jenže umanutá mysl to nechce ani vidět ani slyšet - a tak se sama nutí intenzivně bránit pochopení těch primárních souvislostí... ale jen "do času". Naštěstí je to tak zařízeno... ;-)
pondělí 28. září 2009
Z mozaika.bloguje.cz
Připojený k Já
Byla to pro mě udivující skutečnost, že skoro všichni hledající považovali za samozřejmé, že konečný cíl života pro duchovního hledajícího je ,osvícení‘ nebo ,sebe – realizace‘ nebo ,být sjednocený s Bohem‘ nebo nějaká jiná nálepka podobná těmto. Nezdálo se, že by někdo chtěl vědět – pro mě ten nejzávažnější faktor – co pro mě ,osvícení‘ udělá po zbytek mého života takového, že jsem to neměl předtím.
Potom, v jednom určitém okamžiku mi probleskla odpověd‘ a ohromila mě. Odpověd‘ jasně zněla, že nebylo nutné se nad tím zamýšlet víc z jednoduchého důvodu – osvícení mě udělá Bohem; jakmile jsem jednou Bohem, nepodléhám soudům a soužením běžné lidské bytosti. A to je to největší nepochopení, jaké může lidská mysl pojmout.
Pravdivá odpověd‘ zní, že nebudu Bohem, ale, jako ta samá nedokonalá lidská bytost, žijící svůj život jako oddělená entita – ,já‘ proti těm ,druhým‘ – nebudu nikdy odpojený od Boha, Zdroje, Já. Po celý zbytek svého života zůstanu vždy připojený k Bohu.
pondělí 21. září 2009
... anebo i jinak... (z diskuze)
Budu se asi ptát často slovy "myslíš že...?". V této zjednodušené formulaci není rozlišeno, zda se jedná o dotaz na zkušenost, její popis, názor atd. do jaké míry je popis osobní či ne osobní. To není teď třeba řešit. Pojmy a formulace, které mohou být napsány při popisu (interpretaci) zkušenosti, pohledu jsou vždy myšlenkami a myšlenky jsou produktem individuální mysli.
Proto je otázka "myslíš.. ?"
Otázka 2.
Myslíš, že je rozdíl mezi egem a individualitou, nebo je to jedno a totéž?
Pokus se definovat, co je ego, respektive individualita.
Popravdě řečeno, nevím jak to pro tebe popsat. Mohu se ale alespoň pokusit o obecný popis, třeba se "zasynchronizuješ"... ;-)
Ego vnímám jako vnější projev individualizovaného vědomí, individualitu jako čirou [vydělenou] formu vědomí.
V každé individualizaci je umožněno vytvořit projev, který bych popsal jako Ego, ale rozhodně to pro mne není totožný popis k popisu individuality.
Zkusím příklad z Malého prince: měl "svou" růži, ale na Zemi našel růží celé pole - a byl zmaten. Po nějaké době ale pochopil rozdíl mezi polem růží a "jeho" jedinou. Růže na poli byly krásné a v podstatě "stejné", jako ta "jeho". Ta jeho růže však pro něj byla výjimečná - identifikoval se ve službě pro ni (zaléval ji, obíral jí housenky, nechal se jí komandovat...).
Princip ego vesus individualita je podobný - individualita jako forma může existovat v nespočetném množství výskytů (instancí), ego je v této individualitě latentně přítomno. Vědomou (pro zjednodušení) aktivitou vzniká u té určité a konrétní individuality jistá stopa (třeba energetická), která umožňuje tuto konkrétní individualitu identifikovat - rozpoznat. Pokud toto rozpoznání vytvoří reflexi v individualitě (například "toto je moje dílo...") získá ona [do té doby] neurčitá stopa konkretizaci na onu individualitu - identifikaci, většinou skrze jistou emoci sebeidentifikace. Ego vnímám jako souhrn celého tohoto děje projevu - aktivitu, reflexi i tu emoci. Je to možná popsatelné i jako jistá forma vědomé zpětné vazby (sebereflexe, sebeidentifikace) onoho individualizovaného vědomí.
Spojením Ega a jemu příslušných emocí vznikl komplex, který je všeobecně lidmi jako "Ego" označován. Když někdo projeví navenek emoci, je nařčen, že je "Ego"; mnohem přesnější by však bylo, kdyby bylo napsáno, že se Ego takto [skrze něj - jeho individualitu] projevuje. Z toho je možné i jednoduše odvodit tvou myšlenku, že lidé se bojí projevit emoci, aby nebyli nařčeni, že jsou "Egy"... ;-)
Takže ta odpověď je následující - Ego a individualita nejsou totéž, a Ego je na individualizaci (a tedy i na individualitě) přímo závislé. Ego samo vzniká zároveň se vznikem individualizace vědomí, avšak jemu vlastní projevy jsou registrovatelné teprve v okamžiku, kdy individualizované vědomí je již schopno sebereflexe a sebeidentifikace.
Proto je otázka "myslíš.. ?"
Otázka 2.
Myslíš, že je rozdíl mezi egem a individualitou, nebo je to jedno a totéž?
Pokus se definovat, co je ego, respektive individualita.
Popravdě řečeno, nevím jak to pro tebe popsat. Mohu se ale alespoň pokusit o obecný popis, třeba se "zasynchronizuješ"... ;-)
Ego vnímám jako vnější projev individualizovaného vědomí, individualitu jako čirou [vydělenou] formu vědomí.
V každé individualizaci je umožněno vytvořit projev, který bych popsal jako Ego, ale rozhodně to pro mne není totožný popis k popisu individuality.
Zkusím příklad z Malého prince: měl "svou" růži, ale na Zemi našel růží celé pole - a byl zmaten. Po nějaké době ale pochopil rozdíl mezi polem růží a "jeho" jedinou. Růže na poli byly krásné a v podstatě "stejné", jako ta "jeho". Ta jeho růže však pro něj byla výjimečná - identifikoval se ve službě pro ni (zaléval ji, obíral jí housenky, nechal se jí komandovat...).
Princip ego vesus individualita je podobný - individualita jako forma může existovat v nespočetném množství výskytů (instancí), ego je v této individualitě latentně přítomno. Vědomou (pro zjednodušení) aktivitou vzniká u té určité a konrétní individuality jistá stopa (třeba energetická), která umožňuje tuto konkrétní individualitu identifikovat - rozpoznat. Pokud toto rozpoznání vytvoří reflexi v individualitě (například "toto je moje dílo...") získá ona [do té doby] neurčitá stopa konkretizaci na onu individualitu - identifikaci, většinou skrze jistou emoci sebeidentifikace. Ego vnímám jako souhrn celého tohoto děje projevu - aktivitu, reflexi i tu emoci. Je to možná popsatelné i jako jistá forma vědomé zpětné vazby (sebereflexe, sebeidentifikace) onoho individualizovaného vědomí.
Spojením Ega a jemu příslušných emocí vznikl komplex, který je všeobecně lidmi jako "Ego" označován. Když někdo projeví navenek emoci, je nařčen, že je "Ego"; mnohem přesnější by však bylo, kdyby bylo napsáno, že se Ego takto [skrze něj - jeho individualitu] projevuje. Z toho je možné i jednoduše odvodit tvou myšlenku, že lidé se bojí projevit emoci, aby nebyli nařčeni, že jsou "Egy"... ;-)
Takže ta odpověď je následující - Ego a individualita nejsou totéž, a Ego je na individualizaci (a tedy i na individualitě) přímo závislé. Ego samo vzniká zároveň se vznikem individualizace vědomí, avšak jemu vlastní projevy jsou registrovatelné teprve v okamžiku, kdy individualizované vědomí je již schopno sebereflexe a sebeidentifikace.
Miroslav řekl(a)...Neutekl jsi se ke mně :-), nevyhýbej se odpovědi. Pokud to "nevíš", tak alespoň napiš, jakou máš představu či definici těchto pojmů, která se ti zdá že nejlépe vystihuje tvoji zkušenost.
- Nikde.Nikdo řekl(a)...
Ale utíkám se k tomu, že ty mi ukážeš cestu ke tvému vnitřnímu prožitku, a k tomu se nemáš, ba dokonce to, abys to nemusel udělat, maskuješ jakoby rádoby detailními dotazy na témata, která nijak bezprostředně s tím tvým prožitkem nesouvisí...
Takže z mé strany platí to, co jsem napsal výše: "Ó veliký, přece já k tobě jsem utekl, abys mi takto složité otázky odpovědně zodpověděl..."
A je teď opravdu jen na tobě, jestli tu cestu ukážeš přímo, anebo se podělíš o to, proč si myslíš, že tvůj prožitek tak zásadně souvisí s emocí a myšlenkou a vztahem mezi nimi. Z toho, co jsi napsal ale taková souvislost není patrná, ba dokonce by se dalo i říci, že na myšlenkách a emocích nemůže nijak záviset, viz: "i je mi úplně jedno, kdo si co o mně myslí, protože to na té zkušenosti nic nemůže přidat, ani ubrat."
Tak jak to tedy ve skutečnosti je, je ta zkušenost taková, že potřebuje emoce a myšlenky anebo tvůj dotaz je pouze zastírací manévr jak hledat - ze tvého intelektuálně pustého pohledu - slabá místa a na nich dokazovat svou pravdu?
P.S. Emoce a myšlenky vztah mají, jenže v tak vágně definovaném prostředí, které jsi vytvořil tím, že se neptáš z nějaké konkrétní pozice, nejde psát nic jiného, než pouhé obecné definice (viz v článku) a daná otázka je v takto ne-definovaném prostředí zcela nezodpověditelná, anebo je zodpověditelná, ale natolik špatně, že to odpovídání by bylo pouze pózou a ne pravdou...
Zkus to tedy opravdu definovat ty, a dost možná i ty narazíš na úplně stejný problém - přesně proto jsem navrhoval a také proto i znovu navrhuji vrátit se o vlákno dříve, kdy ty svými vlastními definicemi a popisy VYTVOŘÍŠ intelektuální rovinu prostředí, kde tyto abstraktní pojmy budou nejen DEFINOVANÉ, ale zároveň budou mít i KONKRÉTNÍ VÝZNAMY, které budou srozumitelně použitelné.
Do té doby je tato debata jen fakticky rovinou konfrontačních slovních vyjádření - možná ty o to stojíš, plácat se ve slovních vyjádřeních a hádat se o prkotiny, ale já o to nijak - sám za sebe - nestojím.
Znovu tedy navrhuji vrátit se o vlákno dříve, alespoň do doby, než ty to prostředí pro své popsání své zkušenosti vytvoříš...
- Miroslav řekl(a)...
Tak koukám, že se asi pořád něčeho bojíš a proto s tebou není jednoduchá řeč.
Říkáš mi "Veliký" píšeš o mých zastíracích manévrech, potřebě si dokazovat vlastní pravdu konfrontačních slovních vyjádřeních. Proč to? Já o ničem takovém nevím tedy ani nemám v úmyslu. Pokud neco takového na mně vidíš, budu rád, když mne na to upozorníš konkrétně, ale takhle obecně mi to moc nepomůže něco odhalit.
K čemu je to dobré, takto odpovídat na konkrétně položenou otázku? Co tě motivuje k takovým prohlášením? A vidíš - zase otázka a už by tě mohla vést k té zkušenosti, na kterou se ptáš - "KDO a PROČ ?" Stačí položit si opravdově tuto otázku a najít odpověď. Ne slovy ale "zkušeností".
Nicméně předpokládám, že to dobře znáš, nemělo by to být pro tebe nic nového - nebo se mýlím?
...............
Tak když se ti z nějakého důvodu nechce odpovědět, tak to zkusím jinak, ale myslím, že to tě k té "mé" zkušenosti nijak nepřiblíží, pokud ji už "neznáš".
Tak ta "moje zkušenost" se vyznačuje mimo jiné tím, že není žádnou zkušeností. Z jejího pohledu je vše zkušeností, je to to, co je. Jinými slovy: Je to stav, který není stavem. Z toho plynou ty charakteristiky - ta nepochybnost, trvalost - bezčasovost - věčnost, neovlivnitelnost, nezničitelnost, nepodmíněnost.
A na podkladě a z tohoto "stavu" se rodí stavy a z nich něco, co se běžně nazývá emoce a myšlenky. Tímto způsobem tedy emoce a myšlenky souvisejí s touto zkušeností a to dost bezprostředně, jsou v určitém smyslu nedílnou součástí této zkušenosti.
Tak to je pokus o přímý slovní popis "mé zkušenosti" a teď víš kde stojím a odkud se ptám, tak už můžeš zkusit odpovědět. - Nikde.Nikdo řekl(a)...
Potřeboval bych upřesnit pár detailů:
Co označuje ten termín [obecný] "stav", abych dokázal najít to, co popisuješ jako "není stavem"? (aka: "Je to stav, který není stavem.")
Dále je zajímavé, že jsi neodpověděl na to, jaký vztah vidíš mezi myšlenkou a emocí (pokud žádný nevidíš, napiš to také) - můžeš to doplnit?
pondělí 7. září 2009
Tak to zkusíme takto... (z diskuze...)
- miro řekl(a)...
Nenech prchlivost cloumat svým majestátem :-)
Asi na to, nejsi zvyklý, že s tebou někdo diskutuje o tvé zkušenosti, na to, že tě někdo vyrušuje základními otázkami v tvém advaitistickém nebi, že se někdo odvažuje o něčem v souvislosti s tebou pochybovat.
Znám hodně takových podobných osobně, zejména z okruhu následovníků Míly, kteří se navzájem respektují ve svém "poznání" a bojí se navzájem na cokoliv zásadního zeptat, zejména Míle se báli takové otázky klást, aby se neukázalo, že něco nevědí nebo že nemají "tu" zkušenost, že jsou málo pokročilí. "Nepatřičným" otázkám se bránili a asi ještě brání podobně jako ty. Také na ně dojde :-)
Já se ale nebojím, že by mi mohl někdo vzít moji zkušenost, protože je skutečná, i je mi úplně jedno, kdo si co o mně myslí, protože to na té zkušenosti nic nemůže přidat, ani ubrat. Nemám žádné ovečky, nejsem nic, nemám nic, ani žádné "názory", tedy ani na ničem nemohu ulpívat. Nemohu tedy ani nic ztratit, nemusím se o nic bát. Nemám co a proč bránit. Dokonce ani o výše uvedené atributy, které přisuzuji mojí osobě, se nebojím, protože jsou skutečné, není je třeba pěstovat, udržovat, obhajovat. Dokonce se nebojím ani "svého" osobna, nebojím se říkat "já". Jsem tak bližší normálním lidem. Nemusím o sobě mluvit jako že ve skutečnosti neexistuji. Nemusím mluvit moudře.
Ani Míla, ani Eduard ani Ramana Mahariši se ve svých básních či promluvách nebáli používat první osobu a vyjadřovat své osobní city.
Obávám se, že moje obhajoba, o které píšeš, je jen v tvých očích, či v tvé mysli. Možná, že soudíš tak trochu podle sebe.
Přečti si ještě jednou v klidu moji předchozí odpověď a uvidíš, že se nesnažím nic dokazovat, jen tě na konkrétních příkladech upozorňuji (možná nedokonale - teprve se učím formulovat), na to, že máš tendenci si na mne promítat charakteristiky a motivace, které nemám.
Bohužel jediné, v čem se tentokrát s tebou shodnu, je v odpovědi na poslední otázku:
"A odpověď na poslední otázku zní - nevím, (...)".
:-) - Nikde.Nikdo řekl(a)...
;-)
Jsem zvyklý diskutovat o zkušenostech, dokonce i o zkušenostech, které by se daly nazvat jako "mé". Je ale pravdou, že ty dotazy většinou nebývají až tak diletantské, jako ty, které přicházejí ze tvé strany (možná opravdu jen proto, že neumíš formulovat)...
Ale ano, dobře. ;-)
Zkusíme to tedy takto - pokud je tvoje zkušenost skutečná a nebojíš se o ni podělit, zkus mne vést po svých cestách tak, abys mne dovedl ke stejné zkušenosti, kterou zde prezentuješ - abys mne dovedl k místu, ze kterého hovoříš, abys - jako ten, kdo si je skutečně sám sebou jist - předal tuto svou zkušenost.
A opravdu se nemusíš bát...
Ti, kdož znají mé reakce ti možná potvrdí, že nemám problémy typu "cloumavá prchlivost" etc., takže se nemusíš bát, že by ses (tvá osoba) stal "cílem" jakýchkoliv "aktivit" z "mé" strany.
Takže - opravdu to myslím jako výzvu: Udělej vše, co umíš, abys předal tady svou zkušenost a já ti slíbím, že nebylo pozornějšího příjemce!
pátek 4. září 2009
.. z diskuze
Vcházení a vycházení.
Ano, to jsi velmi pěkně popsal.
Je to pěkně popsaná a vysvětlená zkušenost neosobnosti. Myslíš, že to je vše, že dál už cesta nikam nevede?
Přirovnáme-li celou situaci ke snu, pak ta Jednota, jak ji zde popisuješ, je jen rozpuštěním snu v blaženém nerozlišeném stavu
spícího. Není probuzením ze spánku, není to celá Skutečnost, není to Poznání, není to Osvobození -rozpuštění tendencí, které stále generují další a další sny.
Myslím, že jsi tématicky narazil na základní bludný kámen, na kterém se hnedle zkraje nechá zmást celých 999 jedinců z tisíce (jasněže parafrázuji Buddhu ;-).
Mnoho lidí, pod dojmem různých kejklířů a fakírů má představu, že ono poznání, osvobození, probuzení [se] z Morfeova spánku je něco výjimečného a exkluzivního. Dokonce pod dojmem knih a proslovů Daisetza Suzukiho, Mahariši Mahéš Jogiho, Rajaneeše a jim podobných, mají ještě navíc potřebu jakéhosi na vnějšek se projevujícího potvrzujícího prožitku... - bohužel, jejich představy ale neopustily rámec osobní identity, a tak si vysnívají onu exkluzivitu a výjimečnost také pouze jako ryze individualisticky osobní (takové to "však ještě uvidíte..."), případně si dokonce tento prožitek ještě transformují do ryze subjektivně osobní roviny jakési nezávislosti na hmotné formě, nezávislosti [jejich osoby] na přírodních zákonech a dokonce i nezávislosti [jejich osoby] na zákonech kauzálních (aka: "ovládnu tvořivé síly vědomí...", "proměním tento svět dle svých představ o správnosti a dobrotě...."," zvítězím nad smrtí...", "spasím všechny a všechno - aby to všichni viděli..." atd.).
Zcela v tomto vysnívání si své optimisticko-ambiciozní převratné budoucnosti ztrácejí uvědomění, že ona individualizovaná osoba je ryzí projekcí právě těch zákonů hmoty a kauzality - ony ji tvoří a vytvářejí - a jakékoli překročení těchto zákonů znamená pro onu osobu neexistenci či přímo anihilaci. Nejde však vůbec o nějaké "bezbolestné" rozpouštění, ve smyslu, že by tato osoba do celku přenášela něco jí vlastního (nehledě na to, že ve skutečnosti nic nemá a ani nic mít nemůže, ať si o tom sama myslí co chce...) - jde opravdu o totální zničení osoby a všeho, co s ní přímo souvisí bez jakéhokoli rezidua...
Ta tvá otázka je tedy velmi jednoduše zmapovatelná a tedy je i na ni jednoduchá odpověď - ANO, PRO INDIVIDUÁLNÍ osobu je to VŠE. Konec. Finito. Morte.
A protože se tato stále se bránící osoba ani nechce případnou hraniční situací zabývat, snaží se tento svůj neodvratitelný zánik banalizovat do vzletných slovních vyjádření, ve kterých si uschovává toužebně ukrývanou naději na své zachování, své povýšení, svou existenci a svou trvalost...
Zkus zapátrat ve vědomí po tom, že může být jak neosobnost, tak také i ne-osobnost... ;-)
Ano, to jsi velmi pěkně popsal.
Je to pěkně popsaná a vysvětlená zkušenost neosobnosti. Myslíš, že to je vše, že dál už cesta nikam nevede?
Přirovnáme-li celou situaci ke snu, pak ta Jednota, jak ji zde popisuješ, je jen rozpuštěním snu v blaženém nerozlišeném stavu
spícího. Není probuzením ze spánku, není to celá Skutečnost, není to Poznání, není to Osvobození -rozpuštění tendencí, které stále generují další a další sny.
Myslím, že jsi tématicky narazil na základní bludný kámen, na kterém se hnedle zkraje nechá zmást celých 999 jedinců z tisíce (jasněže parafrázuji Buddhu ;-).
Mnoho lidí, pod dojmem různých kejklířů a fakírů má představu, že ono poznání, osvobození, probuzení [se] z Morfeova spánku je něco výjimečného a exkluzivního. Dokonce pod dojmem knih a proslovů Daisetza Suzukiho, Mahariši Mahéš Jogiho, Rajaneeše a jim podobných, mají ještě navíc potřebu jakéhosi na vnějšek se projevujícího potvrzujícího prožitku... - bohužel, jejich představy ale neopustily rámec osobní identity, a tak si vysnívají onu exkluzivitu a výjimečnost také pouze jako ryze individualisticky osobní (takové to "však ještě uvidíte..."), případně si dokonce tento prožitek ještě transformují do ryze subjektivně osobní roviny jakési nezávislosti na hmotné formě, nezávislosti [jejich osoby] na přírodních zákonech a dokonce i nezávislosti [jejich osoby] na zákonech kauzálních (aka: "ovládnu tvořivé síly vědomí...", "proměním tento svět dle svých představ o správnosti a dobrotě...."," zvítězím nad smrtí...", "spasím všechny a všechno - aby to všichni viděli..." atd.).
Zcela v tomto vysnívání si své optimisticko-ambiciozní převratné budoucnosti ztrácejí uvědomění, že ona individualizovaná osoba je ryzí projekcí právě těch zákonů hmoty a kauzality - ony ji tvoří a vytvářejí - a jakékoli překročení těchto zákonů znamená pro onu osobu neexistenci či přímo anihilaci. Nejde však vůbec o nějaké "bezbolestné" rozpouštění, ve smyslu, že by tato osoba do celku přenášela něco jí vlastního (nehledě na to, že ve skutečnosti nic nemá a ani nic mít nemůže, ať si o tom sama myslí co chce...) - jde opravdu o totální zničení osoby a všeho, co s ní přímo souvisí bez jakéhokoli rezidua...
Ta tvá otázka je tedy velmi jednoduše zmapovatelná a tedy je i na ni jednoduchá odpověď - ANO, PRO INDIVIDUÁLNÍ osobu je to VŠE. Konec. Finito. Morte.
A protože se tato stále se bránící osoba ani nechce případnou hraniční situací zabývat, snaží se tento svůj neodvratitelný zánik banalizovat do vzletných slovních vyjádření, ve kterých si uschovává toužebně ukrývanou naději na své zachování, své povýšení, svou existenci a svou trvalost...
Zkus zapátrat ve vědomí po tom, že může být jak neosobnost, tak také i ne-osobnost... ;-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Ještě pro úplnost by bylo dobré doplnit:
Zmiňuješ pojem "emoce" a je zde na místě i pojem "myšlenka" kterou přímo nezmiňuješ.
Mohl bys ještě definovat co je emoce, co myšlenka a jak spolu souvisejí, případně, pokud to vidíš, tak proč vznikají?
22.9.2009 14:24:00
Ó veliký, přece já k tobě jsem utekl, abys mi takto složité otázky odpovědně zodpověděl...
Takže mi vysvětli, co to jsou emoce, co myšlenka a jak spolu souvisejí, případně, pokud to vidíš, tak proč vznikají?
Prosím... ;-)
25.9.2009 8:18:00