Binec v "duchovnu" (převzato)

hele, mě ti napadlo, jestli já taky nejsem v podstatě bhaktijogín (jako že s tou Janou tak souhlasím) se sebevražebnými sklony (jako že souhlasím i s tou džnánou)

a proto já má v tý duchovnosti takovej nepředstavitelnej binec, že jsem nakonec začal na tu duchovnost nadávat, protože se v tom sám nevyznám a dělám nic jen proto, protože nevím co mám dělat...


Ty ten binec nemáš z mixu džnana a bhakti, to se naopak doplňuje. Ty ten mix máš proto, protože jsi často lenivý dotahovat konstrukce "takyjakomistrů" k použitelným závěrům a bereš - případně i bez revize přebíráš - je jako celek, kterým ale smeteš i to, co se v praxi ukazovalo jako pro tebe dobré.

Mnoho lidí má tendence neustále začínat na "posekané louce", má to ale ten důsledek - to zboření viditelných částí rostlinek nezruší jejich kořenový systém - takže po určité doby v té "krásné, nové a čistosemenné" setbě "takyjakomistra" se objevují rostlinky, které se tváří docela podobně (mimikry jsou i v rostlinné říši, natož v mentální sféře!) a není jednoduché je zkraje hned identifikovat jako nepatřičné. Protože ale mají silnější kořeny, po nějaké době vyhrají boj o světlo a člověku zůstává buď se "zbláznit" a nechat to pole napospas "přírodě" ("Bůh to tak chce") a přirozenosti ("to mi nadělil osud"), anebo se řádsky naštve (případně i více) a začne s tím něco dělat systematicky - což vede jednoznačně k odhalení, že ten "takyjakomistr" není skutečným mistrem, protože si těch kořenů prostě "nevšiml" a nechal to být.

Tak to je můj pohled na to, jak to většinou "funguje". Nejen v Čechách, ale úplně všude. ..

Bdělé bytí (převzato)

Rád by som Ti položil serióznu otázku. Nemám žiaden záver, som stále otvorený a pokúšam sa byť stále začiatočník..

Takže..

Ja vnímam ako svoju jedinú povinnosť, zotrvávať bdelo ako Uvedomenie, v ktorom sa všetko deje a z ktorého všetko vzniká. Je mi viacmenej jasne, že nie som žiaden pohyb, ako esenciálne. čiže sa nesnažím prežitok zintenzívňovať, niečo robiť s myslou.. alebo akokolvek vchadzať do hocijakej fenomenalnej totožnosti, pohybu.

a Ty tu teraz píšeš, že treba vytrhávať korene zvykov, túžob.. konceptov..

ako to u Teba v praxi vyzerá ?

dá sa to robit bez toho aby si sa videlil a začal robiť niečo s niečim ?

nestačí len bdelo byť ?

Seriózne a úprimne sa pýtam.. aa vopred Ďakujem za odpoveď.


To, co píšeš - "Ja vnímam ako svoju jedinú povinnosť, zotrvávať bdelo ako Uvedomenie" - má podtext "proč chceš tu povinnost naplnit", v pozadí je ještě skryto "pro koho ji chceš naplňovat" a vynořují se i další podtexty... Z tohoto úhlu to ale není zase až tak nezávislé, jak si možná sám myslíš, dokonce i ta závislost - hlavně v tom pozadí té představy "určité povinnosti" - je docela zřetelná.

K té tvé otázce - tím jádrem toho, co píšu, není něco zpřetrhávat anebo naopak něco udržovat. Zkus to uvidět v tom kontextu, kde je to popsáno jako: Důležité je pouze uvědomění svých aktivních připoutání vědomí k jeho vlastním iluzím. Pokud nastane uvědomění, že to připoutání je natolik omezující, že je vhodnější změnit styl osobního života, aby se působení toho připoutání také omezilo anebo přímo zrušilo, je to vhodné alespoň zkusit. Z toho možná navenek čiší ta potřeba "zpřetrhávat" - ne však jen pro to zpřetrhávání, ale spíše jako prostředek k vysvobození se z těch připoutání...

Mnohem více ale "ťukám" do problému, že to "připoutání se" zpočátku působí jako zdroj extáze a pohybu emocí, které vzbuzují až fyzicky libé pocity - a to se mysli, bažící po emocích, energii, pohybu a exkluzivitě, velmi, ale opravdu velmi líbí. Následkem té přitažlivosti zároveň mysl blokuje vyváženost vnitřního uvědomění s tímto vnějším pohybem, a to působí později jako dvojsečný meč - z jedné strany je to přesycenost "normální" formou extáze a touha prožívat více a intenzivněji, ze strany druhé jde o to, že se vědomí pro takové "intenzivnější a osobnější prožívání" musí "zanořit" do individuální formy a tím ztrácí kontakt s celkem, což později vede ke ztotožnění se vědomí s touto formou a následně i ke ztrátě konzistence vědomí jako celku, což se projevuje jako nekonzistence mezi jeho vlastními iluzemi a podporuje to zmatky a následně i totální zmatení a ztrátu jakékoli schopnosti přímého vnímání skutečnosti a vede k úplné dezorientaci vědomí a přesmyku identity z identity celku k identitě entity. Je to samozřejmě koloběh, který je sám zcela uzavřený, takže po nějaké době to vědomí je zase konfrontováno s celkem - jenže vlivem toho zmatení se samo jako celek neuvědomuje a vnímá samo sebe odděleně - a tedy začne po celku žíznit... A dál to už znáš.

A při tom je z tohoto koloběhu tak jednoduché vypadnout - v době Buddhy, kdy ještě nebyl obecně intelekt tak rozvinut, aby to bylo možno ukázat přímo, i v takové době byli jedinci, kteří toho "vypadnutí z koloběhu" provedli.

V dnešní době je již intelekt rozvinut dostatečně (pomohla jak válečná a poválečná hysterie, tak i abstraktní poznatky z technolohie i z obecného poznání), takže není problém "vypadnout z koloběhu" na podkladě určitých postupů. Jedním z nich je vědomé odosobnění "vlastní" existence - a to je jádro toho, co sem tam píšu.

nestačí len bdelo byť?
Stačilo, jenže ne tak, jak to myslíš - podstata není v tom "bděle být", ba přímo naopak - to "bdělé bytí" není výchozí bod - příčina, ale je to důsledek vnitřního odosobnění, zrušení spojení vlastní identity s fyzickou formou. Ta fyzická forma následně jedná, koná, myslí, atd. JAKOBY "osobně". Rozdíl je v setrvačnosti vědomí. Pokud je tato zcela nulová (vědomí není projevenou formou a její setrvačností s jevy a ději vůbec strháváno), vytane - právě jako důsledek výše napsaného - zcela samo ono "bdělé bytí".

Záměna "bdělého bytí" jako "důsledku" za "příčinu" či dokonce za "cílový stav" vede na vnitřní vyprahlost (vědomí, toužícímu po projevu a po prožívání, jsou tyto - v rámci "nějaké metodiky" - upírány, a ono hoří v nenaplněné touze, často i shoří), která se často "vyvalí" jinde - vědomí ztratí kontakt s celkem, zhroutí se mu pyramidální struktura hodnot, což vede k výše popsané ztrátě konzistence a k "zosobňovaným" projevům, ne nepodobným "známému" bláznění a často i k onomu celkovému "pobláznění" vedoucím...

Moje vlastní denní praxe je v podstatě taková, jako to, co píši. V mysli jsou ale často zcela jiné popisy (vlivem používání zcela odlišného slovníku, než který je obecně "srozumitelný" - tak to má ale asi většina z nás), dokonce většinu konkrétní denní praxe neumí pojmy popsat vůbec - nejsou k tomu žádná slova a ani není přítomna žádná potřeba je pro sama sebe vytvářet.

Můžeš blíž vysvětlit: "Záměna "bdělého bytí" jako "důsledku" za "příčinu" či dokonce za "cílový stav" vede na vnitřní vyprahlost (vědomí, toužícímu po projevu a po prožívání,.."

Je-li zažíváno bdělé bytí, jak tu může být ještě jakákoliv touha nebo dokonce vyprahlost?

Jen mysl sonduje kvality, jen mysl rozlišuje jestli je "bdělé bytí" důsledkem nebo příčinou. Ale to nám může být jedno, ne?

Nevím jak ti to přiblížit více, než tak, že obsah termínu "bdělé bytí" nemůže být vědomím "okopírován" od někoho, od koho se "cítí" - ono "kopírující vědomí" - "odlišné" až "oddělené".

Jinými slovy je to tak, že ten obsah termínu "bdělé bytí" MUSÍ vzniknout jako spontánní zkušenost vědomí (vzhledem k tomu, že je to sám prvotní stav vědomí, není to až tak složité), ale NE JAKO INTERPRETACE popisu "jiných". Ve stavu, kdy si tento obsah vědomí pouze upřesňuje (ale ne-uvědomuje jako zkušenost) totiž NEPLATÍ, že vše je Jednota. Tento fakt začne - pro danou entitu - platit až v okamžiku realizace oné spontánní zkušenosti, kdy zároveň proběhne přehodnocení obsahu pojmu "vlastní identita" a následně i pojmů "entita", "vědomí", "zkušenost", "prožitek" - a vlastně všech, které se váží na sebeidentifikaci a identitu.

Tato spontánní zkušenost je většinou už "nevratná" ve smyslu nějakého "neuvědomování si", je ale "vratná" ve smyslu "vlastního rozhodnutí ji zapomenout"...

O beznaději a bezmocnosti (převzato)

Jsou dvě "formy" beznaděje.

Beznaděj funguje jako sedimentace a je velmi důležité udržet pozornost v okruhu toho, co jsem se "naučil" o tom, "kým jsem".

Z jedné strany tu vlastní beznaděj mohu vnímat jako vlastní propadání se a dezintegraci všeho toho, kým (v podstatě ne skutečně) "jsem".

Z druhé strany ji mohu vnímat jako odpoutání od "věcí" (představ), kterými nejsem.

Ta strana propadání se končí právě tou bezmocí spojovanou s pustotou a zablokováním ve sféře nesmyslnosti.

Ta strana odpoutávání končí beznadějí nedostatku prostředků k jakémukoliv projevu.

V obou je ale potřeba vydržet až do finále - neutéci předem, protože je to !přece! tak "nesnesitelné"...

Tou nesnesitelností je totiž abraze toho, za co se do té doby považujeme - najednou to jde až k jádru - a v té bezmoci s tím nejde už vůbec nic dělat, jen to nechat být - anebo utéct.

To utéct je asi jasné...

To nechat být je většinou jasné pouze teoreticky (protože je to do doby skutečné abraze jen teoretická představa, vycházející jen z viditelných věcí, a věci "pod povrchem" zcela pomíjející a neberoucí v potaz) - tato praxe ne-bytí vytahuje vše - jak to, čeho si vědomi jsme, tak i to, čeho si vědomi nejsme, a dokonce i to, čeho si vědomi ani být nechceme. Prostě, je to abraze úplně všeho.

Ale opravdu stačí jen vydržet a stát se spíše svědkem těchto dějů, než jejich aktérem. Ne, že by to byl prostředek, jak to "zastavit" - tímto prostředkem je právě onen "útěk" - tím odtažením nastává jakési odpoutání, které vede na lepší zřetelnost onoho "strhávání vědomí", které v tomto stavu většinou působí trošku problémy...

V rámci této abraze je odmazáno vše.

A to je teprve ten správný základ k pochopení onoho Barettova "Sviť dál, bláznivý diamante!".

Jakmile jednou to světlo probleskne ve stavu totální bezmoci, "zmizí" i ta nekonečná beznaděj.

Ta bezmocnost už zůstane, ale i tak to za ten svit stojí - v tomto rozprostření vědomí je totiž "něco" samo a tiše zvláštně "zřetelné", právě to "něco", co do té doby je jen pouhá představa tvořená z přečtených slov - onen tajemný "třpyt prázdna.

Krásně ty svody "utéci" vymaloval - podle románu Nikose Kazantkise - Matrin Scorsese, ve filmu "Poslední pokušení Krista", kdy Ježíš na kříži byl sveden Satanem v rouše anděla k tomu, aby z kříže sestoupil a vedl nádherný a naplňovaný, prostý rodinný život místo osobní oběti...

Chci tím podotknout, že si mnohdy ani nemusíme uvědomit, že jsme byli k tomu "útěku" svedeni, právě skrze naše neuvědomované vnitřní přání prožívat a radovat se z prožívání jiných...

Podle Kazantkise, nebýt - na tento problém neustále upozorňujícího - Jidáše, nebylo by ani skutečného Krista...

O životě a umírání (převzato)

není důležité zvítězit, ale prohrát

byl jsem ted na hřbitově hrabat listí(už zase padá)
a došlo mi, že není důležitý ani pohopit ani se zúčastnit,

že důležitý je jen umřít

(teda ale jen v tom případě, pokud člověk udělá tu hloupost, a narodí se)

jenže i umřít se musí umět, protože není smrt jako smrt, někoho přejede auto, spadne na něj květináč nebo meteorit a má to hned za sebou...

jinej se zase trápí na nějakou ošklivou nemoc, užívá si bolestí, doktorů a všelijakých nepříjemných vyšetření a ne a ne umřít...

jinej zase umře za živa, je po smrti, ale žije si pěkně dál, jako by se nechumelilo a když nakonec umírá, tak už to pro něj není žádná novinka, vždyt už je po smrti deset dvacet let,takže už jenom odkládá tělo, nebo spíš jen odkládá celou představu světa, asi taknějak, jako když někde u soudů odloží nějak nevyřešitelnej případ do šuplíku

takže žijeme jen proto, aby jsme umřeli,
a tudíž je vcelku jedno, co v životě děláme,
důležitá je jen smrt
ale když už jsme po smrti, tak už ani s tím se trápit nemusíme...

Ano, ano.
Vracíš se ke svým starým známým základům - není podstatné umět žít, ale je důležité umět umřít.

Moudrosti odjinud...

Vnější podoba a průběh událostí, naše hodnocení a snaha pojmenovat a pochopit je, nemá většinou vůbec nic společného s tím, co tyto události ve skutečnosti opravdu znamenají.

http://evanada.sblog.cz/2008/09/02/164

Meditace (převzato)

Já osobně optimisticky věřím, že to co hledáme, je pravda universální. Ale jak nás jsou ty miliardy, tak o sebe ducáme z čehož nám často třeští v hlavě, což se jeví jako třeštění individuální. Meditace je jako taková naše universální kolektivní hlava, kde se to individuální třeštění ztrácí, jako ty přímky v nekonečnu, nebo třeba naše osobní komentáře na neosobních vodách internetu. Oni se tam v tom nekonečnu prý dokonce spojují, přímky, což je dobrá zpráva, protože je-li nekonečno někde, znamená to, že je všude. Takže jsme spojeni v nekonečnu a jen tak z nudy o sebe ducáme těma hlavama, čímž zapomínáme na tu hlavu universální, abychom se mohli zas rozpomenout, aby se něco dělo a mohlo nám třeštit a tak dále. :-)

Meditace vede mysl ke zklidnění, k zastavení tužeb po výjimečných prožitcích, po exkluzívních zážitcích. Právě ty touhy prožívat něco víc, než lidé okolo, ty vedou k tomu ducání a šťouchání, protože: jak jinak si mé ubohé malé ego dokáže potvrdit, že žije, že prožívá, a že to vše více a více, než jeho okolí?

Meditace není odvislá od nějaké pozice - pozice může tomu zklidnění pouze napomoci. Meditace je stav mysli, je to v podstatě to, co bychom nazvali živý klid mysli - a je jedno, zda v tomto stavu buší tělo kladivem do kovadliny, kreslí kaligrafické obrazy anebo vaří čaj.

Tento klid uvolňuje spoutání vědomí, které nás ve své spoutanosti nutí ztotožňovat se s tím či jiným vznětem mysli. tento klid vede k onomu kýženému uvolnění ztotožení se. A ono uvolnění samovolně probouzí vědomí ke zkušenosti, že je jedno jediné, že není rozlišitelné na tu či onu entitu, ba dokonce k záblesku zjištění, že vlastně ta či ona entita je vlastně jen pouhopouhým snem tohoto jediného vědomí, že všechny ty šťouchance a ducání jsou jen náznaky onoho ztotožnění se, které tak oslepuje a činí zcela nevědomým své pravé podstaty.

Meditace je způsob existence - slova jako "mít dobrou meditaci" svědčí o tom, že to "získané" zklidnění mysli je vnímáno jako stav výjimečný, nežitý spontánně a tedy i svým způsobem také nevlastní - získávaný jako jakousi odměnu za cosi, a tedy i zcela vzdálený uvědomění, že je to onen klid, který je naší vlastní přirozeností, který nijak nikdy nemůžeme ztratit - můžeme ho však pouze přehlušit touhou po blaženosti, uznání, pociťování a prožívání.

Vnitřní učitel - Jak se s ním člověk dostane do kontaktu?

Vnitřní učitel - Jak se s ním člověk dostane do kontaktu?, jak se ten učitel projevuje? je to hlas srdce, emocí a rozumu, všeho dohromady, jemných pocitů někde vzadu...? Jak poznám, že jsem v kontaktu se svým "učitelem"?, že to je on a ne "nekdo jiný"?

Lidé mívají s vnitřním učitelem jeden velký problém. Nepřijímaji sami sebe. Proto mají potřebu se nějak vyvíjet, zlepšovat a nevěří takovým informacím, že je to prosté a velmi jednoduché.

Odpověď na tvou otázku je také prostá a jednoduchá, ale jak to tak vypadá, - stejně jako mnoho dalších lidí - nebudeš jí důvěřovat, protože tam chybí ta - pro tebe důležitá - katarze, která by "asi" měla zlomit tu vnitřní nedůvěru.

Odpověď zní, přestaň se od tohoto "vnitřního učitele" oddělovat, přestaň se snažit ho vnímat jako něco, co teprve nastane, co tady teď není, pro což ty musíš něco (nejlépe velikého) "vykonat", a bez toho tvého "vykonání"to nenastane nikdy. V tom okamžiku, kdy opravdu připustíš, že nejsi nijak objektivně oddělen, že to oddělení má na svědomí to tvé nepřijetí sama sebe, v tom okamžiku zjistíš, že tento vnitřní učitel tady je, je stále, vždy byl a vždy bude.

Není to ale Bůh, který má moc vše měnit, vše zjednodušovat, vše vyhlazovat a povýšit tě. Ne, Bůh to není, ale - alespoň já bych to tak napsal - je to něco podstatně "lepšího" - je to něco, co se automaticky projevuje vnitřním a zcela přirozeným tichem, co - bez jakéhokoli úsilí - udržuje bdělou pozornost, a co samovolně vede ke změně automatické vnitřní sebeidentifikace. V okamžiku překlopení vnímání z oddělené individuality do nerozdělené jednoty to mizí - není to již potřeba. V podstatě totiž tím překlopením zmizí i poslední zábrana, která se projevuje jako pocit, že to "já jsem" je od tohoto "vnitřního učitele" nějak, třeba i jen částečně, odděleno.

A pokud toto nastane, zcela přirozeně zmizí i otázka, zda je to "to ono", anebo "máme čekat ještě někoho dalšího"...

Jak jsem psal na začátku, ono je to velmi jednoduché a prosté. Není v tom žádná magie ani násilí.

Střípky odjinud... (1)

Mám zase jednou pocit neodbytného dejà-vu. Možná ho máte také, tak vás jdu se svými poznatky a závěry „podělit“.

Z toho, co lze o projevené realitě vydedukovat a otestovat mi vychází, že se vlastně děje přesně to, nač myslíme. Pro příměr použiji myšlenky jednoho ruského spisovatele Jerefeje Parnova Údolí splněných přání.

V tomto dílku (obsah je také zajímavý, ale rušil by to, co chci sdělit) je vykreslena velice zajímavá myšlenka v kontextu k onomu údolí. Údolí splněných přání mělo takovou nehezkou vlastnost, že zhmotňovalo představy. Jako zcela úžasný příklad vyberu ten, kdy dva lidé se večer rozhodli, že by jim prospělo, kdyby tady mohli používat nějaké vozidlo… No a ráno v mlze viděli jeho siluetu na trávníku…

To ale není vše: když k němu doběhli, zjistili, že je to monolit… A teď to právě bude nejzajímavější:

Začali vzpomínat, co takové auto potřebuje… Hledali kliku a dveře a na monolitu proběhla malá trhlinka a objevil se obrys dveří a docela propracovaná klika. Následovala představa, že se ty dveře mají dát otevřít a lup! najednou šly otevřít. Představa vnitřního prostoru se jim zdařila skvěle, představa motoru již nikoliv… Prostě, to co si představili detailně – CO SI UMĚLI PŘEDSTAVIT I V DETAILU – to se realizovalo. Ale jen a pouze to. To co si představit do detailů nedokázali, zůstalo jen u vnějších tvarů (jako ten motor)…

A to dejà-vu? To je přesně ono. Byla doba, kdy jsem z přečteného usoudil, že Zemi očekává katastrofa, že lidstvo musí projít kataklyzmatem. (Katastrofu chápu jako jedinečnou událost, kataklyzma jako soubor – možná i na sebe navazujících – událostí). Když jsem se ale do tématu ponořil hlouběji, zjistil jsem, že všechny tyto představy vyvěrají z neschopnosti přijmout realitu takovou jaká je – a hlavně – přijmout sama sebe v této realitě. Katastrofa je velice výborné téma na „změnu“ uspořádání, na možnost zaujetí jiné pozice mou osobou, na zrušení „starých“ vazeb, které neumíme ani rozvinout a ani ukončit. Něco jako svléknutí hadí kůže. Je to jednoduché – příčina katastrofy je jakoby mimo nás a my můžeme předvést svou vlastní představu osobního „SuperHero“, podobně jako nám to servírují v některých kinech..

Téma kataklyzmatu je o něco jiné – jde tam navíc také o to, že kataklyzma (válka, pandemie atd.) již umíme přiřadit k „viníkům“. Tímto jednoduchým pojmenováním „ONI“ se zbavujeme své vlastní zodpovědnosti. Zodpovědnosti za to, kolik energie věnujeme rozvíjení katastrofických a kataklyzmatických scénářů my sami. To že necelé procento své energie poté věnujeme tomu, jak takovému ději předejít a případně jak se mu vyhnout je z hlediska investované energie tématu zcela mizivé. I když to děláme s velkou pompou, je to stejně ze stejného důvodu k ničemu...

Ruku v ruce s rozvíjením scénářů jde i davová psychóza. U lidí v dnešní době je velice jednoduché vybudit pocitovou psychózu. Emoce vyhnané za snesitelné hranice generují neuvěřitelné množství energie… která je však již směřovaná a zabarvená… a tedy i injektovayelná a často i injektovaná. Jeden můj přítel mi nabídl - pro vás asi známý -pojem „egregor“. Prostě něco jako baterie, do které se ukládá injektovaná energie, vytvořená/uvolněná se shodnými charakteristikami… (Zase jeden příklad – ne sice všechny, ale již dostatečný počet „objevů“ a „vynálezů“ se odehrává na různých místech ve stejné době. Může ale také nemusí to být případ „naplnění egregoru po okraj“ a následné přetečení…)

Takže…, dostatek akumulované energie již máme (rozvíjení témat, emoce, psychózy). To, co mne však nenechává klidným, je fakt, že lidé již začínají témata katastrofy/kataklyzmatu formulovat velice detailně. Vrátím-li se k Parnovovi – jejich představy mohou časem dotáhnout siluetu k činnému projevu!

A tedy ne nějací ufoni, ne nějaká „cizí“ inteligence (démonci a ďáblíci), ale MY SAMI si rozvíjíme tyto hrůzné scénáře, které nás nakonec zničí. V praktickém životě to znáte sami, jenže se to nyní dá vypozorovat i v daleko globálnějším měřítku. Například CIA/NSA má relativně velkou agendu „čtenářů“ knih, kteří se snaží vypreparovat abstrakci nápadů v knižních příbězích popsaných a jejich tresť „využít“ i jinak (například k vedení „zvláštních“ operací).

Má to ale jeden háček: pokud bude naše představivost detailní a bude-li v daném egeregoru dostatek předmětově vázané energie, objeví se i oni „ufoni“ (naše představa o nich se prostě jen „zrealizuje“) zcela stejně jako jakákoliv jiná představa (napadají mne teď zrovna jen ty andělské pluky vedené Archandělem, případně i známá čtveřice Apokalypsy).

Míra detailů je již bohužel tak vysoká a navíc neustále roste, že jsem byl nucen si z toho udělat nějaký závěr i sám pro sebe.

Ad. jedna:
lidi (lidské mysli) nezměním (ověřil jsem si to)

Ad. dvě:
lidé vidí svou osobní „průměrnost“ a „nedostatečnost“ tak fatálně, že je pro ně katastrofa i kataklyzma dnes již akceptovatelným „řešením“. A navíc – tohle řešení je „jaksi“ bez práce.

Ad. tři:
lidská mysl je v dnešní době již tak svázaná s fyzickou reprezentací, že je neschopna oddělit příčiny od následků a je dokonce tyto dvě kategorie schopna navzájem zaměňovat

Ad. čtyři:
lidé jsou bez surového tlaku velice „leniví“ a chvilka zábavy je jim dražší než katastrofální budoucnost

Ad. pět:
VŠE VÝŠE NAPSANÉ PLATÍ PRO MNE DVOJNÁSOB!

Ad. šest:
V MÉM PŘÍPADĚ JE TO JIŽ VE STADIU PALČIVOSTI

Ad. sedm:
ŘEŠENÍ MUSÍ BÝT JEDNODUŠE PRAKTICKY PROVEDITELNÉ

Je pravda, že lidé v dnešní době mají neuvěřitelné množství informací, ale informace jdou v řadách a nenesou žádnou cedulku o své pravdivosti. Mnoho lidí ani navíc pravdivost nezajímá, jde jim jen o „kvantitu“, byť kvalita skučí někde v rožku. Teoretizování se stalo hlavní formou existence, praxe již nikoho nezajímá (vybavuje se mi jeden úsměvný článek o tom, že velké softwarové firmy přestanou uvádět fyzické produkty, budou však o to více inzerovat a v nových krabicích prodávat přejmenované produkty staré. Nejlépe to symbolizuje strategie „placené podpory“, kdy si platíte „podporu“, která vám „automaticky“ bez vaší intervence po internetu „něco“ nainstaluje do vašeho systému…)

Již před drahnou dobou, kdy indicie zde popisovaného dnešního stavu byly nepatrné, se ke mně dostala geniální myšlenka. Byla z jedné knihy, ale autorem je – myslím – Fridrich Veliký. Ta myšlenka byla určena jeho důstojníkům před nějakou rozhodující bitvou a zní „Prasata, chcete snad žít věčně?“

Text takto viděný ve mně spojil mnoho, do té doby, jakoby nesouvisejících informací. Jsme tady na návštěvě, jsme tady, abychom se něčemu naučili, při vstupu do světa se s duší její blízcí loučí, při návratu ze světa duši vítají, a tak díle. Jistě to znáte sami. Moje odpověď je: Ne, nechci žít věčně. Věčně je moc dlouho. Chci žít teď a učit se, jaký je pravý význam toho, že tady jsem.

Takže, to co se nyní počíná realizovat vidím také jako takovou „školu“, možná i na úrovni „státní zkoušky“. Ve světle mnoha duchovních pravd je podstatné jen a pouze to, co jsme si schopni ze světa „přenést“ – a to jsou, podle mého, hlavně zkušenosti, praktické návyky, sebekontrola, sebeovládání, tolerance, znalost sama sebe a své podstaty, pravdivost, schopnost uznání pravdy jiného, odvaha, soustředěnost, účelnost, schopnost předvídat reakci, jak svou, tak i okolí, prostota a jednoduchost.

Krásně je to popsáno v proslovu Rikjúa při nástinu toho, co je v čajovém obřadu to nejdůležitější:

udělej lahodnou misku čaje
urovnej dřevěné uhlí ta, aby se v něm ohřála voda
květiny uprav tak, jak vypadají na louce
v létě vyvolávej zdání chladu, v zimě tepla
konej vše s předstihem
buď připraven na déšť
a měj ohledy ke každému, v jehož společnosti se ocitneš

To je můj závěr a směr i smysl mé každodenní zkušenosti v životě.

jeden z vás, stejný, neodlišitelný

P.S. …A z vlastní zkušenosti mohu říci, že pokud si vezmeme za úkol svou vlastní „státní zkoušku“ vážně a místo toho, abychom hýřili energií okolo sebe, tuto využíváme na odkrytí hádanky svého života, objeví se nezvána nečekána v srdci Láska. Ne ten desaterý odvar, který lze popisovat slovy, který jde „vzít“ a někomu „dát“… Objeví se ve své pravé podobě a rozsvětlí váš pohled sama na sebe tak, jak to žádné technologie a techniky – byť s jakýmikoliv přívlastky - nikdy nemohou dokázat….

zdroj

T.. (převzato)

Mistr prohlašoval, že svět, který většina lidí vidí, není svět Skutečnosti, ale svět vzniklý v jejich hlavách.
Když se s ním o tom jeden učenec přišel přít, Mistr položil na zem dva klacíky ve tvaru písmene T a zeptal se "Co vidíš?"
"Písmeno T" pravil učenec.
"Přesně, jak jsem si myslel, " povídá mistr. "nic takového jako písmeno T tu není, to je symbol ve tvé hlavě. TO, co máš před sebou, jsou dvě ulomené větévky v podobě klacíků."