Jednoduchost Jednoty (Převzato)

Maharišiho vyučování (...)
Viděl bych to asi tak, že Mahariši vyučoval Jednotu a vedl lidi k utopení se v této Jednotě (jeho slovy v Tichu). Nejde totiž o to, jak “správně” interpretovat ta nebo ona slova, jde o to, zda v nich - a v Celku z nich vnímaném - zůstává ta informace o Jednotě, Tichu, odpuštění, smíření, pokoře a sebeodevzdání. Pokud tyto složky jsou interpretovány jen jako nástiny a jsou vysvětlovány tak, že si jedna následně odporuje druhé, je toto zcela cizí duchu Maharišiho vyučování. Takže to globální kritérium správnosti existuje – a to je právě kritérium souladu všech těchto složek.
Nechci zde propagovat své závěry, ale zkuste si sami přehrát, jak jednotlivé prvky, zhruba zde mnou vyjmenované, vytvářejí harmonickou Jednotu ve slovech těch anebo oněch.

(...)
Je hezké co jsi napsal, díky. Ale odkud máš jen ty čtyři "prvky" Jednoty? A proč nenazvat tu věc tak, jak to nazval Mahariši, když se odvoláváš na něj? Ticho vystihuje dokonale, o čem je řeč.
Nejsou dalšími prvky Jednoty třeba i moudrost, pravdomluvnost, otevřenost, důslednost, soucit...?

(...)
Nejsou, protože jsou duální - jejich přítomnost je možná jen v případě, kdy nutně existuje dualita.
Můžeš namítnout, že Jednota musí obsahovat Dualitu. Ano, ale to již není Maharišiho vyučování. V duchu Maharišiho učení je dualita a její vlastnosti iluzí.

(...)
O co je duálnější "moudrost, pravdomluvnost, otevřenost, důslednost, soucit" než "odpuštění, smíření, pokora a sebeodevzdání"?
Odpuštění je duální: odpouští pořád jedna osoba jiné osobě; smíření je duální: smíříme se přece s něčím - existuje osoba, která se smiřuje, a objekt smíření; pokora: před někým nebo něčím - obyčejně se nepokoříme samoi sobě nebo bez objektu, že; a sebeodevzdání? - komu nebo čemu sebe odevzdat? Vždy je tam dualita.
Nevidím žádný rozdíl mezi vlastnostmi vyjmenovanými tebou a vlastmostmi vyjmenovanými mnou.

(...)
Kdybys to přečetla přesně, tak bys zjistila, že ta myšlenka nebyla postavena na tom, že ty charakteristiky jsou prvky Jednoty, ale že jejich projev může Jednotu vytvářet.
Podstata všech prvků, které mohou vytvářet harmonii je v jejich stabilitě, což jinak řečeno znamená, že to jsou prvky, které mohou svým významem překročit omezení duality.
Pravdomluvnost je duální a v Jednotě nestabilní (její existence a smysl jsou vázány na existenci Duality). Totéž platí pro otevřenost (ve smyslu projevu ven), důslednost (ve smyslu dodržení omezujících pravidel).
S moudrostí a soucitem je to trošku složitější, ale i tyto jsou v Jednotě nestabilní, jenže jiným způsobem. Moudrost je chápána jako synonymum pro rozlišování, je-li v Jednotě, není co rozlišovat. Soucit je postojem oddělenosti, který v Jednotě automaticky zaniká.
S odpuštěním, smířením, pokorou je to jinak. Tyto prvky jsou pouze proměněny z duálního chápání do univerzálního pochopení v Jednotě. Tyto prvky jsou stabilní právě proto, protože nejsou vázány jen k osobě (i když se to té osobě tak může zdát), ale mají svůj (nepozměněný, ale mnohdy "jen" hlubší) význam i v Jednotě.
Sebeodevzdání je právě takovým hraničním prvkem, na kterém je docela jednoduché ukázat onu stabilitu.
Sebeodevzdání je (do doby pochopení vztahu Jednoty a jednotlivosti) chápáno jako postoj jednotlivosti vůči jiné jednotlivosti. V tomto stavu je Jednota také chápána jako určitá "jednotlivost". Jsou používány výrazy jako "sjednotit se", "dosáhnout", "osvobodit se", které jsou ale vždy vztaženy k té určité jednotlivosti (a podporují její myšlenku zachování sama sebe, její jednotlivé existence, v Jednotě). Sebeodevzdání však tak je zároveň chápáno, jako něco "víc", jako něco, co tu omezenou jednotlivost dokáže proměnit (transcendovat) tak, že již omezenou jednotlivostí nebude. Bude proměněna v Jednotu. Jenže - pokud ztratí své sebeodevzdání, bude ve svém vnímání zase jen omezena - a ono "proměnění" zmizí. A s ním - pro nově vzniklou jednotlivost - také vnímání Jednoty, zase bude jen pouhou omezenou jednotlivostí.
Naopak, vezmu-li třeba onu pravdomluvnost, její místo v Jednotě není stejné jako její místo ve světě jednotlivostí, protože pravá Jednota obsahuje pouhý stín obou jednotlivostí oddělovaných skutečností - toho, co si ta jednotlivost ve své omezenosti myslí, že je "pravda", i to, co nazývá "nepravdou", "lží". Podržení si postoje pravdomluvnosti při proměně v Jednotě vytvoří vnitřní přetlak, který tu jednotlivost zase uvrhne do jejího vlastního duálního světa rozlišování na takové a makové (v tomto případě na pravdomluvné a ty "jiné"). Stejně tak je to i s moudrostí, otevřeností, důsledností i soucitem, a zároveň i s mnoha dalšími popisy, které mají svůj význam vázaný pouze na existenci duálního vnímání Skutečnosti.

(...)
Víš, Nikdo, jednu věc nechápu: jak to, že ta Jednota je tak složitá, jak jsi právě popsal? Já jsem vždy měla za to, že Jednota je nej-JEDNO-dušší věc na světě... :-)

(...)
Jednota je jednoduchá, obsahuje protiklady v harmonii, které ale nevytvářejí rozpory.
Lidská mysl je zvyklá rozlišovat a mezi protiklady automaticky vkládá předpoklad rozporu. Tento předpoklad je v mysli tak hluboce zakořeněn, že aniž si to uvědomíme, podmíněné reakce na tento předpoklad protikladů nám zabraňují vnímat Jednotu takovou, jaká opravdu je.
Podvědomě si vytváříme systém podle schémat "líbí-nelíbí", "příjemné-nepříjemné", "přitažlivé-odpudivé" atd. Tato schémata slouží mysli, aby dokázala sama sebe rozlišovat, to jsem já a to já nejsem.
Právě toto podvědomé rozlišování nám ale vytváří vnitřní bloky v přímém vnímání Jednoty a její jednoduchosti. Protože za vším jsme zvyklí vnímat dualitu, vnímáme kvalitu na podkladě rozporu, zdá se nám ta prostá harmonie protikladů jako něco složitého.
Existují ale jisté vlastnosti, které nevnímáme až tak moc rozporuplně, protože to naše rozlišení je postaveno jakoby "kolmo" na naše normální rozlišování. Neváže se pouze na jednu rovinu vnímání. U těchto vlastností ten rozlišovací protiklad je vytvářen vztahem jednotlivosti a Jednoty. Například ono sebeodevzdání. Vztahem automaticky vážeme jednotlivost a Jednotu. Automaticky vnímáme sebeodevzdání jednotlivosti v Jednotě.
Pokud naši mysl zklidníme, dokáže pomocí vnitřního přijetí tohoto svázání jednotlivosti a Jednoty vnímat Jednotu i v projevu jednotlivostí. Ta hranice vnímání na pozadí rozporu ztratí svou neprostupnost a my si začneme uvědomovat na pozadí všech jevů jejich vlastní podstatu v Jednotě.
Není to nic složitého, jen naše zvyky a návyky se musí trošku změnit, abychom tu jednoduchost začali vnímat. Odvykneme-li si rozlišovat na podkladě rozporu, a nahradíme-li toto vnímání vnímáním souvislostí jevů a jejich podstaty, ta jednoduchost se vyloupne víceméně zcela sama.

(...)
Nikdo,
Pokud jsi zažil Jednotu, jakákoli abstrakce (vytváření definicí prožitku) bude dualitou. Vidíš to sice teoreticky správně, toto schéma je matematicky přesné. Život je ale tzv. organizovaný chaos, neuchopitelný matematickými vzorci a newtonovskou, ba ani einsteinovskou fyzikou. Kdyby tak bylo, na základě matematických teorií lidi dosahovali štěstí a vykoupení z utrpení. Matematiků a fyziků, kteří si zahrávají s takovými krásnými abstrakcemi, je na světě dostatek, ale jsou to šťastní, v Jednotě žijící anebo osvícení lidé?
Osobně jsem nikdy nevnímala "vlastnosti, které nevnímáme až tak moc rozporuplně, protože to naše rozlišení je postaveno jakoby "kolmo" na naše normální rozlišování". Je to asi tím, že jsem žena, a filozofické otázky a jejich řešení pro mně znamenají více živoucí energii než intelektuální schémata.
A třeba jsem hloupá, ale nějak nedochází mi, co chceš říct. Všichni víme, že štěstí (blaženost, osvícení) má být stav mimo duálnost a rozpory. Mnozí už jen pozorováním vlastního života dojdou k poznání, že neustálé střídání radostných a smutných událostí života je mate, unavuje, nenaplňuje. Lidský život je doslova šitý k tomu, abychom na to časem přišli všichni. V tom, že Jednota je stav mimo rozpory a dualitu tedy samozřejmě máš pravdu. Ale je to už tak trochu obecné duchovní klišé.
Píšeš: "Automaticky vnímáme sebeodevzdání jednotlivosti v Jednotě.Pokud naši mysl zklidníme, dokáže pomocí vnitřního přijetí tohoto svázání jednotlivosti a Jednoty vnímat Jednotu i v projevu jednotlivostí. Ta hranice vnímání na pozadí rozporu ztratí svou neprostupnost a my si začneme uvědomovat na pozadí všech jevů jejich vlastní podstatu v Jednotě."
Toto zní ale spíše jako teorie, která však podle mě u každého člověka se odehrává přes jiné kanály vnímání, vždyť máme všichni jinou karmu. "Automaticky vnímáme"... skutečně? A každý? "pokud naši mysl zklidníme..." - skutečně? A co to znamená "zklidníme"? A do jaké míry? Těch stupňů zklidnění je mnoho. Která z nich přivádí stavy, které popisuješ jako nutný důsledek?
Zklidnit mysl je velmi vágní a relativní výraz.

(...)
Omlouvám se, něvěděl jsem v té chvíli jak vyjádřit to, že většinou lidé hledají vztahy v tétéž rovině bytí, kdežto v popisovaném příkladu ten vztah lze popsat jako vztah procházející mnoha rovinami a ústící až mimo tyto roviny. Tak jsem to popsal tak, že to rozlišení prochází jakoby kolmo na ty roviny bytí...
Víš co je ale úplně nejzajímavější? To tvé "všichni víme". Myslím si, že to tak není. My si to tak představujeme, my to tak CHCEME, protože - jak píšeš dále - nás to neustálé střídání unavuje, obtěžuje. Ale to, že si to tak představujeme a že to tak i chceme, ještě neznamená, že to tak i musí být.
Správně usuzuješ, že u "každého člověka"... Ale to je právě to omezení. Jednota sestává z lidí, ale není jimi tvořena. Svazování sama sebe s jednotlivým člověkem zákonitě vede k omezenému pohledu a tedy i k nejasnostem, z tohoto omezení plynoucím. Například to, že Jednota je stav mimo rozpory a dualitu. Vždyť už jen toto vyjádření je duální...
Pokus obsáhnout Jednotu slovy duality je nemožné a časté pokusy, bez reálného kontextu zkušeností, mohou vést k závěru, že jde jen o jakési obecné duchovní klišé.
Podle mne nejde tak ani o ta slova, jako o ty významy, které musí mít reálný základ ve zkušenostech. Jakmile ten základ není, vše se stane pouhou filosofickou teorií a není možné postupovat jinak, než pouhou logikou, a navíc jen logikou omezené mysli.
Odtažením se od pouhé logiky, odpuštěním, smířením, pokorou a sebeodevzdáním nastane v našem vnímání změna. Ta pevnost jistot hmotného světa je najednou méně pevná, hmotný svět je vnímán jen jako obraz, místy až jako obraz na vlnícím se plátně, a nastane potřeba nahradit domnělé jistoty fyzické existence jistotami vycházejícími z Věčnosti. V tomto okamžiku také nastává ono správné zklidnění mysli.
Stačí to takto?

(...)
Ano, stačí. Otázka, k čemu stačí a jestli všem kdo to čtou.
Popisovat vnitřní věci lze, ale stále to bude jen lineární filozofie, a samozřejmě v momentu rozhodnutí to popsat se to stane projekcí a ztrácí sílu originality. Buď řekneš že ta věc je devět, anebo deset minus jedna, anebo pět plus čtyři...
Ty máš jistou teorii, že ta věc je třeba devět, a když někdo napíše, že také deset minus jedna, tak píšeš ne, to není pravda, ta věc je pouze devět.
Na začátku jsi se odvolával na Maharišiho, že prý mluvil o Jednotě ale říkal jí Ticho. Co myslíš, proč si našel jiný název pro tento prožitek, než ty? Asi měl k tomu důvod. Podle mě ten důvod je jasný: místo intelektuálních spekulací je možné obsáhnout ten prožitek spíše Tichem. A ticho znamená jak ticho mysli (to "zklidnění mysli" o kterém píšeš) tak i ticho od dogmat a definicí.
Když řekneš někomu: prožij jednotu Tichem, nemá na výběr, musí k tomu prožitku Maharišiho dojít. Obejít to nejde, ani profilozofovat. Musí se to konat.
Když ale někomu řekneš, prožij to Jednotou (event. "vztahem procházejícím mnoha rovinami ústícím až mimo tyto roviny" atd.) - co myslíš že ten člověk udělá? Bude přemýšlet, představovat si schéma, dělat projekce.
Tím se ale vzdálí od živého prožitku samotného, domnívám se.

(...)
Nastavila jsi zajímavou myšlenku, která je ale v rozporu s tím, co jsi psala. Jednoduchost.
Píšeš, že pojmenování devět je stejně použitelné, jako deset mínus jedna. Pro mne ne. Pro mne je devět jen devět. Deset mínus jedna je možná popis cesty, jak se k tomu devět dá dojít, ale není to totožné s tím devět.
Stejně tak je to s tím Maharišim. Mahariši pojmenoval Jednotu Ticho. Tebe ale nezajímalo to Ticho samé, Tebe zajímalo, jak to Ticho, Jednotu, popsat, snažila jsi se upřesnit své vnímání Jednoty a já ti jen odpovídal, že si myslím, že v tom tvém vyjádření jde pouze o obraz Jednoty, který ti zprostředkovává tvá mysl, a snažil se ti ukázat na příkladech, v čem se tvé pojetí rozchází s mým prvotním popisem.
Kdyby jsi nežádala upřesnění, nebylo by potřeba odpovídat a Ticho by bylo i zde. Byla by zde Jednota bez - jak říkáš - intelektuálního bahna - teoretizující filosofie. (I když si myslím, že do těchto bažin jsme ve vzájemném upřesňování ještě nedošli, ale to je pouze můj názor. Tvůj se může lišit od mého.)
Mylná je také tvá myšlenka, že Jednotu, Ticho, prožívání lze (jakkoli) konat. Konat může pouze jednotlivost a ve světě jednotlivostí. Pokud v Jednotě "něco" počne "konat", ztrácí nejen Jednotu, ale před tím ještě to jistě ztratilo i to Ticho.
Pokud se ti nelíbí můj popis, máš možnost ho kritizovat. Ta kritika ale ztrácí na smyslu, pokud to nenazveš sama vhodněji a pro sebe přesněji a pro ostatní srozumitelněji.
Prosím, máš možnost: