Projev a reflexe

Já se v tobě stále pořádně nevyznám a tvé komplikované myšlení mi někdy délá problémy.

---------

Ono není komplikované, představ si, že to hlavně není myšlení.

Svým způsobem je to tanec. Tanec dvou oddělených entit, které vzájemnými doteky chtějí získat informace jedna o druhé a tak také i o sobě samých. Vytvářejí navenek složité pohyby, ale na těch pohybech vlastně až tolik nezáleží. Jde jen o to, aby ten pohyb byl opravdový, přirozený a aby svým vnitřním způsobem vyjadřoval onu zcela konkrétní formu té určité entity.

Je to projev, a jako takový není nikdy úplný - k celosti potřebuje svou reflexi. A možnost této reflexe je dána zharmonizováním projevů těch dvou entit. Chvilku je jedna ve formě projevu a druhá reflektuje tento projev, a za okamžik je to naopak - druhá se projevuje a první zprostředkovává onu reflexi.

S hovorem i psaním, je to stejné. Nejde až tak o vyjádření myšlenek, jde spíše o převedení myšlenek, které vytvářejí tu či onu entitu, do reálné formy souvislého pohybu. Vzájemným sdílením projevů a reflexí vzniká jistá znalost, jak té spolupracující entity, tak i sama sebe. V hlubších rovinách se tak z prostého tance radosti stává tanec smrti a znovuzrození. entity se proplétají i v místech, která jsou pod silnou vnitřní ochranou, cenzurou, z odkrývání vnitřních tabu se stává jistá forma vnitřní extáze, přestávají existovat hranice já a ty, entity ztrácejí svou vnitřní identifikaci a - jako uprázdněná imaga - odpadávají a jsou vstřebány zcela novou formou života povstavšího z jejich smrti.

A v celém tomto víření se takto zviditelňuje život sám, jakožto aktér, zrozenec i zemřelý, jakožto vnitřní zkušenost vlastní přirozenosti, která oním tancem, dovedším ho až ke smrtelným křečím, objevuje svou neměnnou pravou tvář. Katarzí sebepoznání objevuje své přirozené uvědomění vlastní identity a zbavuje se nánosů prachu z cest, kterými se různě proplétá.

Forma takového tance je různá, podstata katarze smrtí vydělených entit a následné probuzení vědomí vlastní identity je ale ve všech skryta stejně. Teprve dokonalé zapomenutí na vlastní individuální entitu a rezignace na její vědomou obranu pod tlakem pudu sebezáchovy, umožňuje toto skryté nejen osvobodit ale i ustavit jako hlavní a jedinečnou zkušenost. Takže, mluvíme-li o formách, vidíme tanec v různých projevech - polemiku, boj, násilí, diskuzi, manipulaci, pokoru, mluvíme-li o vnější formě, tak to může být řeč, tanec, cvičení tai-chi, vlastně úplně vše. Na projevech a formách ale nezáleží...

To důležité je nenechat se zmást vnějšími projevy a formami, ale dovolit si nechat se unášet vnitřní intuicí k projevu, který je platný vždy jen právě v určitém okamžiku. Jeho cílem není zdůvodňovat a objasňovat, přesvědčovat a tak dále. Jeho pravým cílem je odemykat vnitřní tabu a vysvobozovat vlastní přirozenost bytí, jak v sobě samém, tak i ve svém okolí.

Na slova tedy moc nedej, dej na ten prvotní a velmi prchavý záblesk intuice ve svém srdci. A snaž se přesně podle něj reagovat, tu tam jako projev sám, tu tam jako reflexi projevu jiného. Je to velmi osvobozující a zároveň i neuvěřitelně krásné.