Střípky z historie... (1)

Ahoj,
docela mne zaujalo Tvé testování lidiček. Zcela úpřimně by mne však zajímalo co tím sleduješ. Je mi totiž tak trochu líto těch lidiček, kteří v pocitu zoufalství z vlastního neúspěšného hledání se snaží na Tvůj test odpovědět...

Jistě, máš docela dobrý přehled, a tak si dovolím jen jednu jedinou otázku, na kterou - předpokládám - odpověď umíš předat ve srozumitelné formě i pro obyčejné smrtelníky:

Nazýváš se Avatarem - může být Avatar zcela ponořen v "Já"
(Jednotě/Bohu/Absolutnu/Nirváně/...), a proč?

Myslím si, že stačí tak jedna krátká věta...

Díky za brzkou odpověď.

-------------------------------------

Ahoj,
docela mne zaujalo Tvé testování lidiček. Zcela úpřimně by mne však zajímalo co tím sleduješ. Je mi totiž tak trochu líto těch lidiček, kteří v pocitu zoufalství z vlastního neúspěšného hledání se snaží na Tvůj test odpovědět...

Nikoho nenutím, nic nesleduji, kdo se chce blýsknout ať se blýskne.
Prázdné zrcadlo ničí iluze... a to někdy dost bolí.
Ale člověku kterému je špatně, mnohdy pomáhá vyzvracet to co předtím pojedl.

Jistě, máš docela dobrý přehled, a tak si dovolím jen jednu jedinou otázku, na kterou - předpokládám - odpověď jiswtě umíš předat ve srozumitelné formě i pro obyčejné smrtelníky:

Jaký přehled? Nepotřebuju mít žádný přehled. Všechno mám přímo před nosem.
Odpověď se nedá předat v žádné formě, je nutno ji vidět! Obyčejné smrtelníky neznám... nejprve by někdo musel obživnout, probudit se.

Nazýváš se Avatarem - může být Avatar zcela ponořen v "Já"(Jednotě/Bohu/Absolutnu/Nirváně/...), a proč?

Avatar je jen pár písmen jemuž lidská mysl přiřazuje sny. Každá mysl jiné podle toho co o avatarovi načerpala ze stromu vědění. Když se mysl zastaví... jaký rozdíl je mezi tím když řeknu avatar a když zašumí listí stromů?

Nelze se ponořit do žádného "já". Není kdo by se tam mohl ponořil a není ani do čeho se dalo ponořit.
Neexistuje ani jednota ani Bůh, ani Absolutno ani Nirvána, kdo je ten co o tom dokáže cokoliv říct.
Jedině velký lhář, který tam nikdy nebyl, jedině velký tyran může mluvit ale přitom musí používat jen fantazii lidské představivosti. Čímž všechny posluchače posíla do pekel.

Proč? Je pak naprosto zcestná otázka... něco jako mucholapka pro mlsné mysli.

Proč se ptáš? Jaký smysl má živit hladovou mysl mrtvých zvědavců? Máš smůlu že si jen píšem, jinak bych ti zakroutil nosem aby ses vrátil zpět.

Mnoho slov pro nic. Bavit se jen s někým nezřetelným, schovaným za nicneříkaící nick - to jsem zralý na blázinec.

Pouhé Nic



-------------------------------------


Ahoj,
docela mne zaujalo Tvé testování lidiček. Zcela úpřimně by mne však zajímalo co tím sleduješ. Je mi totiž tak trochu líto těch lidiček, kteří v pocitu zoufalství z vlastního neúspěšného hledání se snaží na Tvůj test odpovědět...

Nikoho nenutím, nic nesleduji, kdo se chce blýsknout ať se blýskne.
Právě ze Tvých odpovědí čiší - alespoň pro mne viditelně - potřeba jakési "pózy". Proto ta otázka, protože pokud nejsi schopen/ochoten pochopit/přijmout tak na ni nebudeš moci najít odpověď.

Prázdné zrcadlo ničí iluze... a to někdy dost bolí.
To už ale nemá koho bolet... Anebo je to podle Tebe jinak?

Ale člověku kterému je špatně, mnohdy pomáhá vyzvracet to co předtím pojedl.
A to, že je mu špatně z hladu prostě nevidíš... A jsme zase u toho "pochopit/přijmout".

Jistě, máš docela dobrý přehled, a tak si dovolím jen jednu jedinou otázku, na kterou - předpokládám - odpověď jiswtě umíš předat ve srozumitelné formě i pro obyčejné smrtelníky:

Jaký přehled? Nepotřebuju mít žádný přehled. Všechno mám přímo před nosem.
To je mi líto. Já doufal, že to máš unvitř. No nic. Příště.

Odpověď se nedá předat v žádné formě, je nutno ji vidět! Obyčejné smrtelníky neznám... nejprve by někdo musel obživnout, probudit se.
To, že nevidíš kolem sebe život, je opravdu udivující. Ale proto tady - krucipísek - jsi. A nehraj si na to že ne. Ta hra je dost ubohá, což - doufám - si uvědomuješ i sám.

Nazýváš se Avatarem - může být Avatar zcela ponořen v "Já"(Jednotě/Bohu/Absolutnu/Nirváně/...), a proč?

Avatar je jen pár písmen jemuž lidská mysl přiřazuje sny. Každá mysl jiné podle toho co o avatarovi načerpala ze stromu vědění. Když se mysl zastaví... jaký rozdíl je mezi tím když řeknu avatar a když zašumí listí stromů?
To je to o čem jsem psal. Máš hromadu informací, umíš s nimi obdivuhodně pracovat, ale neprožil jsi to - neumíš to prožít - co píšeš...

Nelze se ponořit do žádného "já". Není kdo by se tam mohl ponořil a není ani do čeho se dalo ponořit.
Neexistuje ani jednota ani Bůh, ani Absolutno ani Nirvána, kdo je ten co o tom dokáže cokoliv říct.
Jedině velký lhář, který tam nikdy nebyl,
- zkus si v tomto místě přečíst začátek odstavce.
jedině velký tyran může mluvit ale přitom musí používat jen fantazii lidské představivosti. Čímž všechny posluchače posíla do pekel.
- a znovu.

Proč? Je pak naprosto zcestná otázka... něco jako mucholapka pro mlsné mysli.

Proč se ptáš? Jaký smysl má živit hladovou mysl mrtvých zvědavců? Máš smůlu že si jen píšem, jinak bych ti zakroutil nosem aby ses vrátil zpět.
Co Tě vede k tomu, že jsi přesvědčen, že jsem odešel?

Mnoho slov pro nic. Bavit se jen s někým nezřetelným, schovaným za nicneříkaící nick - to jsem zralý na blázinec.
Ale to by přece popřelo jak to, že nikdo není, tak i hromadu jiných - Tebou proklamovaných - věcí.

Pouhé Nic

To čeho je mi líto na tom, co píšeš, je nedostatek praktického prožitku toho, o čem píšeš. Už jeden velmi moudrý muž napsal, že "unce praxe je lepší než tuny teorie". Samozřejmě, teorie je moc dobrá pro "zkratky", ale bez té praxe to prostě a jednoduše nejde.

Nabízím Ti, že - pokud připustíš, že máš ještě kousek, který je potřeba "ujít" - můžeme "jít" ten "kousek" spolu...

Dopis od přítele

Myslím, že ti rozumím, zkusím z toho porozumění vyjít, rozhodně si ale v tomto mailu nebudu brát žádné servítky. Pokud máš sílu to číst, je to tady, pokud ne, smaž hned teď tuto zprávu...:

Začnu u toho, že si myslíš, že máš co nabídnout. Já si to zase tak moc nemyslím, protože zatím, kromě světlých výjimek, jsi nabídl použité zboží (většinou jen myšlenky a místy i zkušenosti jiných). Možná je pro tebe podstatné takové rozumování nad texty jiných, ale v tom případě jsi narazil na velmi špatné místo. Většinu na tomto fóru zajímá pouze praxe, když to vztáhnu například na svou vlastní osobu, tak to, co v praxi umím použít a jak jsem k tomu došel. Pokud tedy napíši něco z mé praxe, očekávám, že na zde získám informaci, zda a kde dělám nějakou chybu. A protože si myslím, že to je přesně to, co sám nezvládám (neumím se vidět zkušenostmi jiného), vznikne forma diskuze, která ti připadá jako rozumování a možná i odmítání. Víš, jsem na tom tak, že opravdu nestojím o to, aby mi někdo mazal med kolem pusy, jak jsem dobrý a jak to všechno mám dokonale "zmáknuté". Na takové legrace prostě nemám čas. Proto vítám strohé a někdy i pro mne bolestivé obrazy toho, kde se mýlím, protože přesně tuto reakci potřebuji k tomu, abych své omyly dokázal uvidět, zpracovat a opustit...

Myslím si, že jádro lidí, kteří na toto fórum přicházejí, to chápe podobně.

Vím, že je trošku polemické, zda metody, kterými jsou ty problematické a chybné body ukazovány, jsou zrovna ty nejsprávnější. Věřím, že tomu tak je, i když mne samého to místy silně zraňuje. Život mne však naučil, že pokrok nelze udělat bez obětí, v tomto případě oběti bolesti. Ego, mysl, zvyky, zkreslení, upjatost, připoutanost, závislost, vehemence, egocentricita, egoismus, povýšenectví, pýcha, namyšlenost, marnivost, rozmazlenost, svázanost, slepá naivita, kostrbatost, lenost, obrazoborectví, ješitnost, vůdcovství, manipulátorství, hluchota, necitelnost, vulgarita, agesivita, slabost, škodolibost, a jim podobné vlastnosti jsou svázány většinou velmi úzkou vazbou k mé identitě a já je proto raději přehlížím (ignoruji), jako by ani nebyly. Upozornění na jejich přítomnost tedy zaručeně musí bolet (právě pro tu úzkou, a pro mne víceméně "neviditelnou", vazbu) a taky setsakra bolí. A to, že se bráním a vytvářím vlny je jen důkazem, že u mne není vše v takovém pořádku, jak bych chtěl, aby to bylo vidět a hlavně abych takto byl viděn a vnímán ostatními. Asi se možná rozejdeme v názorech na tuto skutečnost, ale já si myslím, že takto je to dobře. Ti "ostatní" jsou ve skutečnosti jen prodlouženýma rukama Boha, který mne takto vychovává a on je svrchovaným Pánem nejen mého života, ale zároveň i metod, kterými mne vyučuje. On ví nejlépe, kolik snesu a kolik mi může "naložit".

Je jen na tobě, zda přijmeš "takové Boží vychovávání, anebo ne. Do toho ti nemohu ani mluvit, nato abych ti mohl v tomto nějak pomoci. Z mnoha diskuzních skupin mi tato přijde jako ta nejpřímější a nejméně zatížená jak kultem osobnosti (libovolné osoby), tak i cenzurou vlastních reakcí.

Nevím, zda je tento můj pohled srozumitelný, ale věř, že je upřímný.

Proč to vůbec dělat? (Převzato)

…to mi pripadá, že hladáš v každom texte vetu v ktorej sa nachádza slovo "láska" a na to upozorníš. Prečo?

Protože jinak je téměř nemožné vysvětlit povahu toho, co nastalo, tedy toho, co JE. :D

A víš ty vůbec, kdo vlastně potřebuje stále něco vysvětlovat?

Ty?

Já mám na vysvětlování již dlouholetý patent, takže se už skoro nepočítám... A možná právě proto by mne nenapadlo zdůvodňovat chytlavost na pouhá slova snahou o vysvětlování si čehokoli, natož toho, co je a co tedy žádné zdůvodnění nepotřebuje...

jestli sis nevšiml, tak ta slova: "Je téměř nemožné vysvětlit povahu toho, co nastalo," byla doslovnou citací Tony Parsonse. A dál jsem už jen reagovala na první: "Prečo?"

A má reakce na Tvou reakci má možná podobný důvod jako Tvá reakce na mou reakci.
Ale máš naprostou pravdu, že to žádné zdůvodňování nepotřebuje. To jen tak z radosti, když už tu jsme.

Zcela jsi ťukla do toho jádra, které v tom vnímám - oslepení a poblouznění tou "radostí" z projevu vznikají, většinou zcela neuvědoměle, nové emocionální vazby, které zakoření v mysli - jako touha prožívat více a intenzivněji - a vytvářejí - zpočátku jen jako omezení přirozeného vnímání, jinak také ztotožnění se - umělé filtry a bloky, posléze vnímané také jako utrpení.

Pokud tento "automatismus mysli" prohlédneme, proč ho dále podporovat?

Kdo je to Bůh?

Kdo je to Bůh?

Většina věcí v životě člověka je prostá a jednoduchá. I odpověď na otázku „Kdo je to Bůh“ je stejně jednoduchá a prostá…

Bůh je ve své podstatě takové to malé dítě, které většina měla, anebo stále má, doma. Je to uzlíček hravosti, potřeb, otázek a odpovědí, úsměvů, mazlení a vzdoru a pláče. Je to bytí ve své prvotní formě bez jakýchkoli vnějších zábran, vysoce interaktivní a stále živé.

Člověk má tendence vytvářet si o sobě představy své vlastní „konkrétnosti“, „určitosti“, své „identity“. Bůh-dítě nic takového nepotřebuje. Nemá ani potřebu zastávat nějaké role, nemá potřebu někoho přesvědčovat, rád poslouchá a nechává se vést.

„Dospělý“ člověk ale ve své konkrétnost a určitosti cítí, že mu něco chybí, že mu chybí právě ta hravost a živost, kterou si ale – přece – „odněkud“ pamatuje. Protože ale dítě je „něco“ nedokonalého, člověk si situuje ono „chybějící bytí“ někam do „nadpřirozena“, které má takovou „obrovskou“ hodnotu, že člověk „musí“ potit krev, aby se tam „dostal“...

A přitom je to tak prosté a jednoduché – Bůh je to hravé a svobodné „dítě“ v nás.

Mnozí na tuto myšlenku narazili, ale nejsou ji ochotni takto přijmout – vidí to dítě „ubolené“, „zmatené“ a – ze své pozice nadřazeného „dospělého“ – mají tendence tomuto „zkormoucenému dítěti“ nějak pomáhat (a tak si dokazovat svou vlastní převahu).

Kdepak – to dítě nás „lidi“ vytvořilo a převyšuje ono nás. Je jen součástí naší oslepenosti svou „vlastní“ „důležitostí“ a „velikostí“ to, že nejsme ochotni Boha-dítě vidět takové, jaké ve Skutečnosti je – svobodné a hravé.

…

Jak využít krize

Krize, tedy ty, které se odrážejí v mentální a emotívní sféře, jsme zvyklí chápat negativně. Pokusím se nastínit, že to není to „úplně vhodné“ chápání.

Krize lze nahlížet z mnoha různých směrů, jako krize vnější (takové, které se odehrávají vně mé identity, dotýkají se většinou většího počtu jedinců), anebo krize vnitřní (takové, které probíhají ve mně samém a, pokud to nedám najevo, málokdo vlastně o této situaci ve mně ví), krize mohou být samovolné (neumím najít příčinu, prostě „je to tady“), krize vyvolávané vnějšími událostmi, krize vyvolávané událostmi vnitřními (například pokusy řešit problémy silou - „vždyť to musím zvládnout sám“), krize statické (takové, které v daném protoru a čase nemají dostupné „řešení“), krize dynamické (takové, které mají tendenci „otevírat“ další „Pandořiny skříňky“) a tak dále.

Dalo by se říci, že - při troše ochoty se krizí zabývat i z méně osobního pohledu - krize je určité konkrétní "status quo", které pouze rozdílně vidíme a vnímáme (tato rozdílnost je většinou dána naší „zaujatostí“ to "takto" vidět a vnímat), což znamená, že fenomén zvaný krize obsahuje vždy všechny diskrétní elementy, ze kterých si pouze některé my sami více zviditelňujeme a ostatní nám tak zůstávají „utajeny“.

Pro to, co chci napsat postačí rozlišení krize z pohledu vnitřní relace se mnou samým. Použil bych rozdělení na krize ambicí a krize identity.
Krize ambicí jsou vyvolávány pokaždé, dostane-li se do konfrontace to, co si o sobě a svých schopnostech myslíme, s tím, jaké jsou zřetelné výsledky naší aktivity tyto představy realizovat.
Krize identity mají velmi podobnou strukturu, ale netýkají se nějaké realizace představ, vycházejí z konfrontace naší představy o sobě samých s ději a jevy, které dnes a denně prožíváme. Nakonec, neřešená krize ambic samovolně do krize identity přechází...

Pozitivní stránka každé krize je v akumulaci vnitřní energie „hybnosti“ vědomí, které je povětšinu jiné doby spíše minimální. Touto energií "provádí" vědomí změny ustálených postupů a zvyků, takže v krizi lze jednoduše využít této akumulace k odstranění či změně problémových návyků a zvyků, které by jindy nebylo v našich silách změnit. Jde jen o to, vědomě „naprogramovat“ naši mysl k tomu, aby takto naakumulovanou energii použila cíleně, do míst, která chceme změnit.

"...je to na hovno..."

Jaký je tedy cíl duchovní cesty?
............................................

VIDET ZE VSECHNO JE UPLNE NA   H O V N O,
A PEKNE A RADOSTNE SI TO UZIT,,,





Ahoj... ;-)

"je to na hovno" - takové hodnocení můžeš mít pouze v případě, že ve své mysli nosíš nějakou představu, JAK BY TO MĚLO BÝT, ke které nějak - a dost možná i neuvědomělě - připoutáváš svou vlastní identitu. Tím připoutáváním vzniká i vnitřní preference toho "jak by to mělo být" před tím, jak to je. A tím se celá mašinérie rozjíždí.

Je otázkou, zda to vůbec chceš zastavit, anebo to, že ta mašinérie běží, ti vlastně vyhovuje více. Mnoho lidí má v mysli hluboce zakódovány vnitřní postoje, které se tlačí do svého projevu ve světě, takže jejich vnější postoje vlastně jsou jen důsledky něčeho, co ani nechtějí vědět. Například postoj "je to na hovno" může být postojem člověka, který si v sobě živí představu "já raději nic neříkám, ale na moje slova dojde". Po jednoduché transpozici formy do příčin existence takové formy nám vychází, že nositel takového postoje má umně skrývanou potřebu uznání a potvrzení své individuální existence transformovanou do formy "teprve až bude opravdu zle, budu vám dobrý..."

Je s podivem, že zcela automaticky je většina těchto vnitřních postojů negativistická. Je to dáno mnoha skutečnostmi, hlavní ale je to, že naše mysl je determinována představou nutnosti podávat jakýsi "výkon". Ať už ve formě finančního profitu na straně jedné, tak i schopností oslovovat davy na straně druhé. Výkonnost je stanovena ryze materialisticky a vytváří pocity nedostatečnosti, které mysl bere jako automaticky "správné" (protože odpovídají její "nesvobodě" prosazovat své představy k realizaci ve světě). Tento pocit nedostatečnosti vede mysl k nutnosti "něco dělat", a tak to zkouší v projeveném světě (kde se to může podařit jen opravdu minimálnímu počtu a to ještě výměnou za vlastní pravdivost a opravdovost) a neúspěch zákonitě vede na preferenci jakýchsi "podvodů" ve formě využití "magie", "duchovna", nižších davových reakcí a tak podobně. Vše ale v sobě nese tu hlavní linku potřeby "oslovit davy" a stát se "výjimečnou entitou". Vše je to svázáno s určitou identifikací formy - například jménem a příjmením. Lidé svázaní s potřebou sebeprosazení se všude podepisují, musí být prostě "vidět". Problém ale není ta jejich "viditelnost", jako to, že se snaží nastavovat jen určitou formu tváře, která jim představuje jejich vysněný cíl, a mnoho svých tváří autocenzurují a skrývají. Vytvářejí okolo sebe atmosféru lži, která činí jejich "ukázkovou tvář" intuitivně nepravdivou a je jen věcí času, kdy se jejich skrývané tváře dostanou také na povrch...

Jedna z forem obrany před důsledky takového "nechtěného odhalení" je právě ono "je to na hovno", protože lze říci také - jo, "prasklo to", "mé jméno bylo pošpiněno" a následné "je to na hovno", kterým se vlastně říká, ano, očekával jsem to a vlastně jsem vás na to i připravoval... To vás, to je to důležité, protože tím je psychologicky snížena hodnota onoho "prohřešku" a vlastně se jede "dál"...

Tento postoj "je to na hovno" je nějak vrozen všem lidem - ať se jedná o toho anebo onoho. Je to jako sněť, kterou přenáší naše postoje na naše děti a tím je i zaručeno to, že další generace už ničemu nevěří - ani nám!

Existuje opravdu jen jediná cesta, jak z tohoto kruhu ven. Odstranit tu prvotní příčinu tvorby onoho "samsarického" kruhu "sama sebe požírajícího se hada". A tedy odstranit to ulpění na představě, že to má NĚJAK konkrétně BÝT. Dát všem těm dějům a jevům plnou svobodu. A nakonec vlastně zjistíme, že my na nich nejsme nijak závislí, ale naopak, ony jsou závislé na nás, protože ke své projekci potřebují naši mysl...

Úvaha o skořápce a o dospívání

(...)

Tak to chodi, nikdo neni dokonaly, a mnozí si na dokonale tak trochu hrají. I ja jsem si pripadala vedle jednoho z nich, pouze jako zcela neschopne stvoreni, coz mozna i jsem, ale nechtelo se mi verit, ze by vsechno bylo přesně tak, jak to on popisoval.

(...)

Je mnoho těch, kdož podle všeho uvnitř velmi trpí, jak nepochopením, tak i neohodnocením od ostatních, také i vlastní neobjektivitou a tendencí sebeprosadit se. Protože jsou většinou naneštěstí obdařeni inteligentní myslí, která svou analytickou schopností rozhodně překračuje průměr, a protože odmítají jakoukoli zpětnou vazbu na sama sebe, vypadá to často tak, jak to vypadá.

To, co píší, jsou vlastně jen jejich představy, vznikající z náhodných interpretací zkušeností Mistrů, které lze najít zapsané v mnoha knihách. Nemohou však být reálně prožívané, protože jsou navzájem nekonzistentní - o jedné a stejné věci píší s jinými emocionálními náboji - což vede jedině na úvahu, že si je fabulují, a ty emotivní náboje tak vznikají pouze na podkladě nerealizovaných představ a proto jsou i náladově zabarvené a v důsledku jsou i dost vzájemné nekonzistentní, odporují jedna druhé.

Celý problém je asi v tom, že většina – i přes vlastní proklamace o opaku - rezignovala také i na přímou zkušenost Boha a jeho působení. Většinou totiž ono uzavření se vznikne z náhodného a velmi intenzivního prožitku, většinou chápaného jako prožitek přítomnosti Boží, který se ale nepodařilo "udržet" a jeho živost pomalu vybledává a místo oné přímé zkušenosti živosti přítomnosti Boží je do prožitku vkládána její interpretace tak, aby vyzněla ona mystická hlubina tohoto doteku Skutečnosti. Často jsou tyto interpretace podporovány převzatými prožitky jiných lidí, ve kterých tento interpretátor intuitivně vyciťuje shodu s vlastním prožitkem.

To je i pravděpodobný důvod toho, že mnoho takových si vytváří neproniknutelnou mlhu okolo svých osobních zkušeností.

U takových lidí to je asi tak, jakoby jejich vlastní ambice vytvořily skořápku okolo nich samých. Ta skořápka má ale jednu vynikající vlastnost - je už konkrétní a tedy ji lze i "odložit". A to je na ní to pozitivní, podle všeho se tento stav odložení blíží, když každý projev takového jedince začne hýřit abstrakcemi jako Láska, Absolutno, blaženost, a dokonce jsou i vydávány návody… Všechen tento vnitřní přetlak ale vede blíž a blíž k jedinému - k tomu opuštění skořápky.

Možná je to nejen stav, ale možná je to i obecnější rovina. Přikláním se k té druhé variantě - lidí, kteří se v životě dokázali zakuklit je opravdu mnoho A v současnosti těch hýřících nebývale přibývá.

To zakuklení do skořápky má ale trojí formu - buď je ta skořápka hodně slabá a jedince nechrání, a on tedy ani nedospěje ve svéprávnou a uvědomělou bytost. Anebo je zase moc silná a on se sice promění, ale již nedokáže tu skořápku rozbít, a zemře v ní na nedostatek přístupu k pravé zkušenosti Skutečnosti. Třetí forma je taková, že ta skořápka je správně silná – jen tato forma má v sobě potenciál opravdové realizace pravé podstaty ve Skutečnosti.

Ti, kdo skořápku dokázali opustit, dokáží také její "sílu" docela přesně odhadnout i u "ještě zaskořápkovaných" lidí. A někdy také cítí povinnost do toho jejich zaskořápkování "vstupovat" - někdy jako ti, kteří skořápku posilují, chrání jejího obyvatele a podporují jeho proměnu, jindy zase jako ti, kdož tu skořápku narušují, aby moc nezbytněla, a tak i udrželi možnost - onomu obyvateli skořápky - v pravý čas toto své "ochranné vězení" opustit...

Výsledek rovnice (Převzato)

Řešíš rovnici, ve které už ale pro tebe nejsou neznámé - a tedy znáš výsledek. To, že se ti ten výsledek nezamlouvá ještě neznamená, že se ti ho podaří nějak změnit.

Naopak.

Ty musíš změnit svá očekávání, své představy, sebe sama.
Neexistuje však k tomu žádná forma zadostiučinění, satisfakce.
Jako ta matka, která v době zimního hladu svým dětem dávala pruhy masa ze své vlastní nohy a na jaře se jí děti bez díků rozutekly a ona jen prostě zemřela.
Z jedné strany se ty dveře jmenují sebeodevzdání a z druhé přijetí. Je potřeba stát se natolik nesvázaná, abys těmi dveřmi mohla procházet tam i zpět.
I když to vypadá jakkoli nepříjemně, není to nakonec nic jiného, než vnitřní svobodnost, střípek konečného vysvobození.

http://evanada.sblog.cz/2008/02/15/54

Jen tak prožívání ničeho (Převzato)

A teď, jestli smím prosit, zase popiš své zkušenosti Ty, aby mi konečně bylo jasné, jak vypadá ta konečná podoba té správné blaženosti, když, jak píšeš, nastane "úplné pohroužení v Nic."


To je výborné cvičení, napsat to tak, aby to bylo srozumitelné, ale zároveň tak, aby to nešlo použít myslí k fabulaci. Tak hurá do toho... ;-)

Tak například:

Chladivý vánek v běsnivě rozbouřených vlnách
tesklivě hraje přitažlivou melodii
nelze nalézt žádné místo, kde by slyšet byla
a právě proto ji tak rád naslouchám...

(...)