Uz jsem o kolektivni dusi psu a koni slysel. Ale mel jsem dva psy, ted mam tretiho. Znam psi zvyky, psi srandicky, miluju ty okamziky, kdy se mi pes zamyslene diva do oci. Nemohu pripustit, ze by takovej pes nebyl osobnosti, i kdyz osobnosti psi, pochopitelne. Protoze s osobnosti spojuji dusi v tom smyslu, ze zahrnuje to, co neni v jedinci hmotne, pak si myslim, ze kun, pes, ale co ja vim vorvan, delfin, had - v kazdem zivem tele existuje i jeho nehmotna slozka. Nemohu prijmout, ze hmyz je pouha snuska reflexu. prave takl neumim prijmout, ze projevem toho nehmotneho nutne musi byt mysleni. Vim velice dobre, ze pes mysli. Kone tak dobre neznam, ale urcite mysli rovnez.
Proto jsem zacal sledovat vedomi, namisto mysleni. A tu bych rekl, ze jsem je nasel prakticky vsude, kde jsem hledal. Ve skalach, osamelych balvanech, kytkach, stromech, v rece. Nekdy si myslim, ze takovy balvan muze byt neco jako telefonni budka, jejimz prostrednictvim navazuji spojeni. Nejsem idiot, abych ted prohlasil, ze jde o spojeni s Univerzem. Muze to byt spojeni treba s archetypem kamenu, je-li jaky. Muze to byt spojeni s Matkou Zemi. Nevim, ale to oboustranne navazane spojeni vnimam a je mi pritom fajn.
Nepripadam si pritom jako king, ale jako ten, kdo smel prijit domu....
Myslím si, že "zvířata" s tou "odděleností" nemají až tak velký problém jako člověk - usuzuji na to z faktu, že ony ví, kdy toho již bylo "dost" a "umírají" ("vracejí se domů") v mnohem větším klidu, než lidé. Ano - jsou situace, kdy je "to" moc brzo a ony také bojují o svou existenci, avšak kdo jednou viděl "spokojeně" umírat nějaké to "zvíře", viděl ten klid "cesty domů" v jeho očích.
pondělí 5. května 2008
Střípky od přátel... (1)
Motto: Kůže - co za ni nabídnete?
Myslím, že už mne alespoň trochu "znáte", takže si dovolím vám nabídnout tu svou "kůži"...
Myslím, že už mne alespoň trochu "znáte", takže si dovolím vám nabídnout tu svou "kůži"...
Celý svůj život, vše co mne obklopuje a v čase potkává, vnímám nejenom jako řetěz příčin a následků. Někde pod povrchem věcí je totiž ukryto jakési "absurdno". To se hlavně projevuje zcela nepravděpodobnými souvislostmi a velice jemně doladěným načasováním všech věcí... Vše toto mne vede k závěru, že vidět svůj život pouze jednoduše jako příčiny, jednání, důsledky, které jsou však již zase příčinami pro další kolo, sice lze, ale...
Všechny ty napůl skryté souvislosti a disproporce mne vedou k jinému závěru: vše - tedy to co mne potkává, mé okolí, já sama, prostě vše - je pro mne známkou Boží komunikace se mnou, Božího vedení.
Moje jediná opravdová svoboda je v možnosti odmítnout to takto vidět. Žádná jiná mne už však dále nenapadá. Nejsem ta, která je schopna svůj život jakkoliv ovlivnit, natož přímo řídit. Jsem dítětem Božím a On jako správný učitel vytváří v mém životě otázky a situace, které vedou k odpovědem. Je to taková zvláštní hra, která mne zvláštním, pro mne zcela nepřekonatelným, způsobem přitahuje. Vnímám to jako malinkaté, skoro nepostřehnutelné uzlíky na předivu věcí a světa, které, jakoby tam nepatřily. Soustředím-li se však na některý takový uzlík, rozvine se přede mnou celá - jakoby nová - rovina zření okolního světa. A kupodivu, do tohoto nového pohledu ten uzlík nejen patří, ale hlavně je v něm velice podstatný.
Chci tím říci, že jsem se naučila věci, které se mne přímo nedotýkají, vnímat jako kulisy. Má důvěra Bohu je taková, že nejen věřím, ale i přímo vím, že On, jako správný kulisák, umí v oka mžiku prostředí zcela proměnit. A tedy v této důvěře v klidu pomíjím vše, co se mne nedotýká.
O to více se však snažím vnímat vše, co se mne přímo dotýká. Snažím se vše vidět nejen svýma - ryze neobjektivníma - očima, ale také se snažím nad tuto neobjektivitu povznést a vidět jakoby "ukryté" souvislosti. Časem se z toho zrodilo zření všeho jako "hry", hry jejímž cílem pro mne je poznat její "pravidla". Stalo se pro mne životně důležité probírat prsty každé vlákno přediva světa, abych náhodou nějaký ten uzlík nepřehlédla. Časem mi mé ruce Boží Láska natolik zjemnila, že stačí jen předivo jakoby "pohladit" a to tajemné "mayské" uzlíkové písmo počne skládat celá slova, věty a příběhy.
Mým stálým průvodcem je Písmo. Nemám žádné školy na to, abych Písmo "nějak" chápala. Nesnažím se ho "pochopit". Snažím se co nejlépe do něj vcítit a vnímat jeho vnitřní "řeč" a také to, co se mi právě v tom každém okamžiku snaží sdělit. Je však neuvěřitelné, jak mnohdy jsou slova Písma jednoduchá a jak je lidé okolo mne neslyší. Vytvářejí si své vlastní názory na to, co by Písmo mělo kterou větou říkat, ztrácejí se ve slovech. Uniká jim však to nejpodstatnější - čirá Boží přítomnost v Písmu svatém. Nesoudím je, je to jejich volba, jak se k Písmu postaví. Cítím však jejich bolest z jejich nenaplnění a nevím co s ní.
A možná proto také hledám někoho, kdo to vše okolo, i sebe sám, vidí alespoň trošku obdobně...
Primula Veris
pátek 2. května 2008
Střípky z historie... (9)
Docela dobrá, jen je to malý kousek od tebe samotné...
Ty už máš dar Lásky prožitý, to co ti brání jej rozvinout do celého života je nedostatek důvěry. V sama sebe, v to co právě děláš, ve smyslo toho co děláš.
Někdo si tuto důvěru plete s rozhodnutím. "Rozhodnul jsem se a proto to dělám"... Ale to není ta správná forma důvěry, která někam vede.
Ta důvěra je postavena na uvědomění si toho, že právě to co dělám, dělám nejlépe jak umím, s jemnou pokorou k práci samé a s vnitřním pocitem jakési vyváženosti - harmonie.
Z této důvěry roste Láska. Mohutní a kvete. A to, že budeš vše dělat s pocitem harmonie, tě zpětně ubezpečí o tom, že vše co se děje - ať to tvé okolí vnímá v tomto okamžiku jakkoliv, kladně či záporně - děje se to v souladu. S tebou. S okolím. Poznání této harmonie tě samo povede tou správnou cestou.
Je možné, že "někdo" navštíví tvé "otevřené auto". Nezachráníš to. V tom to není - to zachraňovat. Ale ucítíš, jak asi tomu člověku bylo, když vědomě překračoval své interní hranice, pochopíš, co ho k tomu dovedlo a odpustíš mu. Třeba jen proto, že v této harmonii soucitu ucítíš jeho zklamání sama sebou, jeho vnitřní bolest, jeho tápání jako své a také jako ne-své, protože to budeš vnímat z jakéhosi "jiného místa". Z místa soucitu. Stačí, abys sis představila situaci, ve které bys byla sama přinucena jednat stejně. A v tom okamžiku to uvidíš.
Je to takový malý trik, který ti chci sdělit. Dívat se na sebe očima druhých. Je to legrační, právě v tom, že se objeviš.
Doslovně.
Lidé nějak na tebe reagují, představ si sebe v situaci, kdy by jsi reagovala stejně jako oni a zkus vidět takovou osobu, kterou mohou vidět oni v tobě. A najednou se ti vyloupne tvá "osoba" v celé své kráse. Možná i trošku neznámá pro tebe, ale zcela jistě ta ona pravdivá.
Není potřeba na ní nic měnit z hlediska toho co dělá a jaké právě je. Jen je do toho "právě" z toho vnějšího pohledu dát pozor, aby se neztratila ve "své" činnosti, ale aby v každém okamžiku byla v souladu. Jen na to bys měla dávat pozor. Není ani nutné stále.
Stačí po chvilkách se zastavit a mžikově prozkoumat, zda se "netopí" v činnosti. Chvilky postačí.
A pokud bude v souladu, bude všude i Láska. A tak zmizí lpění i připoutanost.
A pak se už budeš jen a jen usmívat a všechny problémy budou vědět, že si tě "nelapnou".
Ty už máš dar Lásky prožitý, to co ti brání jej rozvinout do celého života je nedostatek důvěry. V sama sebe, v to co právě děláš, ve smyslo toho co děláš.
Někdo si tuto důvěru plete s rozhodnutím. "Rozhodnul jsem se a proto to dělám"... Ale to není ta správná forma důvěry, která někam vede.
Ta důvěra je postavena na uvědomění si toho, že právě to co dělám, dělám nejlépe jak umím, s jemnou pokorou k práci samé a s vnitřním pocitem jakési vyváženosti - harmonie.
Z této důvěry roste Láska. Mohutní a kvete. A to, že budeš vše dělat s pocitem harmonie, tě zpětně ubezpečí o tom, že vše co se děje - ať to tvé okolí vnímá v tomto okamžiku jakkoliv, kladně či záporně - děje se to v souladu. S tebou. S okolím. Poznání této harmonie tě samo povede tou správnou cestou.
Je možné, že "někdo" navštíví tvé "otevřené auto". Nezachráníš to. V tom to není - to zachraňovat. Ale ucítíš, jak asi tomu člověku bylo, když vědomě překračoval své interní hranice, pochopíš, co ho k tomu dovedlo a odpustíš mu. Třeba jen proto, že v této harmonii soucitu ucítíš jeho zklamání sama sebou, jeho vnitřní bolest, jeho tápání jako své a také jako ne-své, protože to budeš vnímat z jakéhosi "jiného místa". Z místa soucitu. Stačí, abys sis představila situaci, ve které bys byla sama přinucena jednat stejně. A v tom okamžiku to uvidíš.
Je to takový malý trik, který ti chci sdělit. Dívat se na sebe očima druhých. Je to legrační, právě v tom, že se objeviš.
Doslovně.
Lidé nějak na tebe reagují, představ si sebe v situaci, kdy by jsi reagovala stejně jako oni a zkus vidět takovou osobu, kterou mohou vidět oni v tobě. A najednou se ti vyloupne tvá "osoba" v celé své kráse. Možná i trošku neznámá pro tebe, ale zcela jistě ta ona pravdivá.
Není potřeba na ní nic měnit z hlediska toho co dělá a jaké právě je. Jen je do toho "právě" z toho vnějšího pohledu dát pozor, aby se neztratila ve "své" činnosti, ale aby v každém okamžiku byla v souladu. Jen na to bys měla dávat pozor. Není ani nutné stále.
Stačí po chvilkách se zastavit a mžikově prozkoumat, zda se "netopí" v činnosti. Chvilky postačí.
A pokud bude v souladu, bude všude i Láska. A tak zmizí lpění i připoutanost.
A pak se už budeš jen a jen usmívat a všechny problémy budou vědět, že si tě "nelapnou".
Střípky z historie... (8)
Děkuji všem, kteří se zapojili do mého pokusu si objasnit to, co by mohlo být cílem činnosti, kterou provozujeme pod souhrnným pojmenováním duchovní činnost.
Otázka cíle je pro mne (a vždy byla) tou prvořadou otázkou, neboť - jak již jednou pronesl kardinál Richilieu "účel světí prostředky" - v tomto případě volba cíle činnosti ("účel") mi dává možnost rozhodnout se, jak tento cíl realizovat ("prostředky"). Nezastírám, že mne většina vašich odpovědí přinutila se nad nimi zamýšlet. A to hned z několika stran. Ze strany "logiky" - zda je obhajitelná, ze strany "úplnosti" - zda mě nenechá na holičkách, ze strany "kvality" - zda a jak dlouho mi bude pomocníkem, ze strany "pokrytí" - zda jsem schopen se pomocí té či oné odpovědi vyvarovat "vedlejších efektů" ve smyslu utopení se v polemikách, fanatismu, atd. Ze všech vašich odpovědí je patrné, že ta otázka cíle nemá "obecně platnou" odpověď. Pravdou je i to, že každý má tu "svou" odpověď pracně nalezenu a už tím, že je "jeho vlastní" je pro něj nejcennější. Unce praxe nahradí tuny teorie, jak se lze dočíst u Patandžaliho. A je to pravda.
Při vnoření se do všech vašich odpovědí, je však patrná ještě jedna složka, kterou bych rád popsal. Za všemi těmi slovy o cíli, o zdůvodnění cesty a tak dále je těmito myšlenkami zakryto něco velice podstatného, cěho jsme si v návalu "deklarací" a "obhajob" - v návalu SLOV a MYŠLENEK ani nebyli schopni všimnout. V každé otázce i v každé odpovědi - pokud se do ní ponoříme zcela - je v koutku skryt "vnitřní klid". V tomto klidu jsou všechny otázky vyřešeny a odpovědi tam "najednou" nejsou potřeba...
A to samo o sobě ještě není všechno. Pokud se nám podaří v tomto klidu chvíli nečinně setrvat, možná se nám dostane stejné odpovědi, jako mnoha před námi. V tomto klidu, zpočátku velice nepatrně ale později více a více začne zářit Láska. Láska která už vlastně nic nepotřebuje a nic nechce a září jen radostí ze své existence. A protože mi vaše odpovědi velice pomohly i já vám zkusím dát svou odpověď: Pro mne je tím cílem právě to co je za tím vším co nazýváme projevený i neprojevený svět, vesmír a vůbec. A tím je Láska. Píši stále velke první písmeno, protože ta Láska zaostřená čočkou ega má tendenci se koncentrovat na určitá místa a tak se tedy na některá jiná se jí nedostane. Takovou lásku také ctím, ale ta cílem být nemůže. Ta Láska, která cílem zcela jistě být může, je rovnoměrná a tedy plně OVLÁDÁ "ego", tak aby ego stalo plně transparentním a nezaostřovalo. A takovou Lásku každý žijeme. Jen si ji kvůli svému "mentorování" neuvědomujeme. A tady bych asi měl skončit.
Nechť tak jako i mně vám pomůže se sem tam zastavit a podívat se vlastně co "teď a tady" dělám, zda s tím souhlasím a zda jsem stále ponořen do toho klidu, který mou vnitřní přirozenost - Lásku - nezkresluje. Děkuji všem...
Otázka cíle je pro mne (a vždy byla) tou prvořadou otázkou, neboť - jak již jednou pronesl kardinál Richilieu "účel světí prostředky" - v tomto případě volba cíle činnosti ("účel") mi dává možnost rozhodnout se, jak tento cíl realizovat ("prostředky"). Nezastírám, že mne většina vašich odpovědí přinutila se nad nimi zamýšlet. A to hned z několika stran. Ze strany "logiky" - zda je obhajitelná, ze strany "úplnosti" - zda mě nenechá na holičkách, ze strany "kvality" - zda a jak dlouho mi bude pomocníkem, ze strany "pokrytí" - zda jsem schopen se pomocí té či oné odpovědi vyvarovat "vedlejších efektů" ve smyslu utopení se v polemikách, fanatismu, atd. Ze všech vašich odpovědí je patrné, že ta otázka cíle nemá "obecně platnou" odpověď. Pravdou je i to, že každý má tu "svou" odpověď pracně nalezenu a už tím, že je "jeho vlastní" je pro něj nejcennější. Unce praxe nahradí tuny teorie, jak se lze dočíst u Patandžaliho. A je to pravda.
Při vnoření se do všech vašich odpovědí, je však patrná ještě jedna složka, kterou bych rád popsal. Za všemi těmi slovy o cíli, o zdůvodnění cesty a tak dále je těmito myšlenkami zakryto něco velice podstatného, cěho jsme si v návalu "deklarací" a "obhajob" - v návalu SLOV a MYŠLENEK ani nebyli schopni všimnout. V každé otázce i v každé odpovědi - pokud se do ní ponoříme zcela - je v koutku skryt "vnitřní klid". V tomto klidu jsou všechny otázky vyřešeny a odpovědi tam "najednou" nejsou potřeba...
A to samo o sobě ještě není všechno. Pokud se nám podaří v tomto klidu chvíli nečinně setrvat, možná se nám dostane stejné odpovědi, jako mnoha před námi. V tomto klidu, zpočátku velice nepatrně ale později více a více začne zářit Láska. Láska která už vlastně nic nepotřebuje a nic nechce a září jen radostí ze své existence. A protože mi vaše odpovědi velice pomohly i já vám zkusím dát svou odpověď: Pro mne je tím cílem právě to co je za tím vším co nazýváme projevený i neprojevený svět, vesmír a vůbec. A tím je Láska. Píši stále velke první písmeno, protože ta Láska zaostřená čočkou ega má tendenci se koncentrovat na určitá místa a tak se tedy na některá jiná se jí nedostane. Takovou lásku také ctím, ale ta cílem být nemůže. Ta Láska, která cílem zcela jistě být může, je rovnoměrná a tedy plně OVLÁDÁ "ego", tak aby ego stalo plně transparentním a nezaostřovalo. A takovou Lásku každý žijeme. Jen si ji kvůli svému "mentorování" neuvědomujeme. A tady bych asi měl skončit.
Nechť tak jako i mně vám pomůže se sem tam zastavit a podívat se vlastně co "teď a tady" dělám, zda s tím souhlasím a zda jsem stále ponořen do toho klidu, který mou vnitřní přirozenost - Lásku - nezkresluje. Děkuji všem...
Střípky z historie... (7)
"Asi taky hledám odpovědi na ty své otázky (jinak bych nechodila na diskuzní fóra), ale zároveň jsem na tuto a podobné diskuze trochu alergická, protože mi pro samé filosofování utíká právě to tady a teď. A tak mám rozpor. Filosofovat nebo žít, lámat si hlavu úvahama, jejichž odpovědí si stejně nejsem jistá, nebo jít pracovat na zahrádku, psát si s lidmi o nesmrtelnosti brouka, nebo odejít do lůžka s manželem ve stejnou dobu, aby se na mě nemračil? Toť otázka. Někdo (taky chytrý) kdysi vymyslel radu: ZLATÝ STŘED. Tak se jí pokusím řídit."
Pokud již víš, co to jsou za otázky, tak je to vcelku dobré. Jen se nesmí moc často měnit.
A ta zahrádka a manžel? To je přesně to, proč jsme tady. Jenže tuto otázku rozebírat nyní na fóru je úplně na houby. Ti diskutující se liší ve svých názorech o dost méně než v tom, jak je prezentují. Počkáš-li, asi se k tomu také dostaneme.
Hmm, asi nepočkáš....
Tak jo:
To co je jedním z největších problémů je nedostatek znalosti sama sebe a z toho vycházející nedostatek důvěry v sama sebe. A tento nedostatek důvěry se povětšinou projevuje tak, že "tonoucí se stébla chytá" a takový "nedůvěřivec" se snaží chytat "autorit". A to je dost ošemetná věc.
Dotkla se toho právě i Evelína - tím že nabízela cestu podle pocitů (harmonie). Dokud nejsem s to své pocity kontrolovat do té míry, abych byl s to v nich vidět jejich příčiny tak je to cesta do pekel. Ne že by nevedla - chybami se člověk učí - ale povětšinou lidé jdoucí takto ztratí svou motivaci a tím i svou hybnost. A taky to strašně bolí (myslím duševní bolest).
Ale abych moc nefilosofoval:
pokud jsi schopna vnímat své pocity přímo (bez toho aby narážely na nějaké představy - to můžu, to nesmím, anebo bez toho aby tam byly předsudky - tak se to má dělat a takto ne) tak úplně stačí sledovat někde v krajině srdeční pocit, který bych asi nejblíže popsal pocitem klidu. A pociťuješ-li klid v okolí srdce, bude klid i okolo tebe. A teprve v tomto okamžiku je potřeba položit do tohoto klidu otázku - "co dělat?". A právě z tohoto klidu se ihned vynoří zrcadlící se odpověď. A pokud jsi v této době v klidu zůstala, nese s sebou ta odpověď i něco, co se popisuje velice špatně, ale opisem to lze říci jako "vnitřní potvrzení". A pokud je člověk schopen vnímat to "vnitřní potvrzení" bez toho aby ztratil ten klid, tak přestane mít potřebu si své "pocity" ověřovat, v tom horším případě nutit ostatní aby mu je potvrdili, že jsou správné.
Ta "Cesta" je opravdu v tady a teď, a jejím hlavním atributem je "pociťovat neustálý klid v srdci". Pokud to nejde "samo" tak je možné použít různé techniky na "zklidnění", musí však být tvoje (tzn. ty musíš být schopna v každém okamžiku - tady a teď - se do klidu dostat a zase z něj vyjít - i to vycházení má svůj smysl).
A ta technika ti musí být niterně známá, abys k ní měla intimní důvěru - musí být s tebou v přímém souladu. Tím bohužel diskvalifikujeme většinu "předávaných" technik, ale budeš-li pečlivě hledat a budeš-li věřit a důvěřovat sama sobě tak se v tobě rozvine a bude opravdu tvoje. Například na mne funguje kontrola dýchání. Nic víc a nic míň. Jen dlouhodobě stálé a klidné pozorování jak mé tělo dýchá. A jeden dárek k dýchání "navíc":
Staneš se tak "pánem" emocí své mysli... A to už za to snad stojí, aby tomu člověk cos věnoval. Alespoň mně by toto "zdůvodnění" stačilo...
A ta zahrádka a manžel? Budeš-li pociťovat výše popsaný klid tak pochopíš, že je to jedno. Důležitá jsi ty a tvůj klid - a mimochodem jak ta zahrádka tak i ten manžel po velice krátké době i na tebe bude působit stejně - klidem. Vždyť vlastně jsme navzájem jen zrcadlení jedné a tétéž podstaty - a tím máme k sobě neuvěřitelně blízko. To co nás vzdaluje je strach. A ten v tom klidu nemá místo. A to je vlastně i možná odpověď na mnou vydanou
otázku:
Cílem totiž nemůže být něco abstrakního. Cíl musí být v každém okamžiku zcela jednoznačně určen a identifikován. Cílem je vnitřní naplnění. To vnitřní znamená, že nepotřebuji nic z vnějšku, to naplnění znamená, že mi nic nechybí a ani nepřebývá.
A je dost jedno jak se k tomu dostanu, hlavní je, že to umím jak vnímat tak i realizovat. A ten klid je natolik známý a tak jednoduchý, že je pro tento účel asi nejvhodnější. A mimochodem - s klidem přichází i vnitřní mír a štěstí...
Víš, ta Tvá "rada" se dobře čte, pokyvuji nad ní hlavou jako oslík, ale proč je to (pro mě) a nejen pro mě tak těžké. Teď si skoro myslím, že než jsem začala o těchto věcech přemýšlet, že mi bylo lehčeji. Nepřipouštěla jsem si žádné proč a kdyby, prostě jsem žila tím, co den přinášel. Na jedné straně říkáš sledovat okolí srdce, aby vyzařovalo klid. Na druhou stranu, že pokud se někdo bude řídit hlavně city, může to být cesta do pekel. Mám z toho zmatek. Promiň, prostě je to pro mě těžké. Děkuji ještě jednou za zájem o mou osobu :-))
Ty jsi já a já jsem ty. Není to zájem, je to nutnost.
To co působí zmatek je záměna emocí za city. Zkus si vzpomenout - v emoci je touha směřovat k "naplnění" a cit "jen tak" prostě září. A právě ta touha "někam" je to co lidi vede z teď a tady jinam. A "tam" jinde je jim žalno.
Proto taky všichni píší o "návratu". Ale v podstatě se není "kam" vracet. To tady a teď němůžeš opusti a ono se nemůže ztratit. Jen si ho můžeš nevšímat. A o tom to je.
Pokud již víš, co to jsou za otázky, tak je to vcelku dobré. Jen se nesmí moc často měnit.
A ta zahrádka a manžel? To je přesně to, proč jsme tady. Jenže tuto otázku rozebírat nyní na fóru je úplně na houby. Ti diskutující se liší ve svých názorech o dost méně než v tom, jak je prezentují. Počkáš-li, asi se k tomu také dostaneme.
Hmm, asi nepočkáš....
Tak jo:
To co je jedním z největších problémů je nedostatek znalosti sama sebe a z toho vycházející nedostatek důvěry v sama sebe. A tento nedostatek důvěry se povětšinou projevuje tak, že "tonoucí se stébla chytá" a takový "nedůvěřivec" se snaží chytat "autorit". A to je dost ošemetná věc.
Dotkla se toho právě i Evelína - tím že nabízela cestu podle pocitů (harmonie). Dokud nejsem s to své pocity kontrolovat do té míry, abych byl s to v nich vidět jejich příčiny tak je to cesta do pekel. Ne že by nevedla - chybami se člověk učí - ale povětšinou lidé jdoucí takto ztratí svou motivaci a tím i svou hybnost. A taky to strašně bolí (myslím duševní bolest).
Ale abych moc nefilosofoval:
pokud jsi schopna vnímat své pocity přímo (bez toho aby narážely na nějaké představy - to můžu, to nesmím, anebo bez toho aby tam byly předsudky - tak se to má dělat a takto ne) tak úplně stačí sledovat někde v krajině srdeční pocit, který bych asi nejblíže popsal pocitem klidu. A pociťuješ-li klid v okolí srdce, bude klid i okolo tebe. A teprve v tomto okamžiku je potřeba položit do tohoto klidu otázku - "co dělat?". A právě z tohoto klidu se ihned vynoří zrcadlící se odpověď. A pokud jsi v této době v klidu zůstala, nese s sebou ta odpověď i něco, co se popisuje velice špatně, ale opisem to lze říci jako "vnitřní potvrzení". A pokud je člověk schopen vnímat to "vnitřní potvrzení" bez toho aby ztratil ten klid, tak přestane mít potřebu si své "pocity" ověřovat, v tom horším případě nutit ostatní aby mu je potvrdili, že jsou správné.
Ta "Cesta" je opravdu v tady a teď, a jejím hlavním atributem je "pociťovat neustálý klid v srdci". Pokud to nejde "samo" tak je možné použít různé techniky na "zklidnění", musí však být tvoje (tzn. ty musíš být schopna v každém okamžiku - tady a teď - se do klidu dostat a zase z něj vyjít - i to vycházení má svůj smysl).
A ta technika ti musí být niterně známá, abys k ní měla intimní důvěru - musí být s tebou v přímém souladu. Tím bohužel diskvalifikujeme většinu "předávaných" technik, ale budeš-li pečlivě hledat a budeš-li věřit a důvěřovat sama sobě tak se v tobě rozvine a bude opravdu tvoje. Například na mne funguje kontrola dýchání. Nic víc a nic míň. Jen dlouhodobě stálé a klidné pozorování jak mé tělo dýchá. A jeden dárek k dýchání "navíc":
Staneš se tak "pánem" emocí své mysli... A to už za to snad stojí, aby tomu člověk cos věnoval. Alespoň mně by toto "zdůvodnění" stačilo...
A ta zahrádka a manžel? Budeš-li pociťovat výše popsaný klid tak pochopíš, že je to jedno. Důležitá jsi ty a tvůj klid - a mimochodem jak ta zahrádka tak i ten manžel po velice krátké době i na tebe bude působit stejně - klidem. Vždyť vlastně jsme navzájem jen zrcadlení jedné a tétéž podstaty - a tím máme k sobě neuvěřitelně blízko. To co nás vzdaluje je strach. A ten v tom klidu nemá místo. A to je vlastně i možná odpověď na mnou vydanou
otázku:
Cílem totiž nemůže být něco abstrakního. Cíl musí být v každém okamžiku zcela jednoznačně určen a identifikován. Cílem je vnitřní naplnění. To vnitřní znamená, že nepotřebuji nic z vnějšku, to naplnění znamená, že mi nic nechybí a ani nepřebývá.
A je dost jedno jak se k tomu dostanu, hlavní je, že to umím jak vnímat tak i realizovat. A ten klid je natolik známý a tak jednoduchý, že je pro tento účel asi nejvhodnější. A mimochodem - s klidem přichází i vnitřní mír a štěstí...
Víš, ta Tvá "rada" se dobře čte, pokyvuji nad ní hlavou jako oslík, ale proč je to (pro mě) a nejen pro mě tak těžké. Teď si skoro myslím, že než jsem začala o těchto věcech přemýšlet, že mi bylo lehčeji. Nepřipouštěla jsem si žádné proč a kdyby, prostě jsem žila tím, co den přinášel. Na jedné straně říkáš sledovat okolí srdce, aby vyzařovalo klid. Na druhou stranu, že pokud se někdo bude řídit hlavně city, může to být cesta do pekel. Mám z toho zmatek. Promiň, prostě je to pro mě těžké. Děkuji ještě jednou za zájem o mou osobu :-))
Ty jsi já a já jsem ty. Není to zájem, je to nutnost.
To co působí zmatek je záměna emocí za city. Zkus si vzpomenout - v emoci je touha směřovat k "naplnění" a cit "jen tak" prostě září. A právě ta touha "někam" je to co lidi vede z teď a tady jinam. A "tam" jinde je jim žalno.
Proto taky všichni píší o "návratu". Ale v podstatě se není "kam" vracet. To tady a teď němůžeš opusti a ono se nemůže ztratit. Jen si ho můžeš nevšímat. A o tom to je.
Střípky z historie... (6)
Poťouchlí draci shlížejí na lidské hemžení
je zábavné je sledovat
jak prudkým světlem jsou oslepeni.
je zábavné je sledovat
jak prudkým světlem jsou oslepeni.
pondělí 28. dubna 2008
Odosobnění (převzato)
Všechny mi známé metodiky odosobnění jsou odvozeny od jedné skutečnosti, která se dá vyjádřit paradoxem: vše co lze pojmenovat je jen předmět mysli a zároveň mysl všechny předměty současně vytváří.
Principem odosobnění je proniknutí do procesu ztotožňování se s myslí a jejími předměty následné "uvolnění" [z] tohoto procesu. (Tohle téma by by si zasloužilo velice detailně "rozpitvat", protože v současné době ho vnímám jako velmi blokující - mnoho lidí se zcela neuvědoměle nepřímo s myslí ztotožňuje, předpokládá, že vše je mysl, což je dovádí ke stavu jistého "status quo", protože mysl je možné "překročit" - jenže to také znamená, že překročením roviny mysli ztratíme schopnost uvědomění své oddělenosti - schopnosti viděné popsat slovy a tak se z viděného "vydělit" a opečovávat si svou jedinečnost; právě ten pocit jedinečnosti brání mnohým opustit onu rovinu mysli - a tím také dojít k "otevření" pravého významu odosobnění).
To jsou tedy dva "body", ve kterých lze odosobnění "načnout" - pojmenovávání a vytváření.
Pojmenovávání je velice prostá skutečnost, ve které se zobrazuje neschopnost mysli opustit koncept "osoby" a "zosobňování". Jsme naučeni vše pojmenovávat, vše vnímat v kontextu jakýchsi rozlišitelných jmen/názvů a tak vlastně jen neustále dáváme mysli další a další "potravu" pro hlubší a jemnější rozlišování - vytváření nových jmen.
Vytváření je spíše skrytá složka, která není na první pohled zřetelná, ale v nadhledu je více než jednoznačná. Vyjdu-li z toho, že vše projevené je tvořeno mysli (nemyslím teď nějakou individuálně jednoznačnou mysl "nějaké osoby", například v pojetí mnoha lidí "Boha Stvořitele", myslím ten konglomerát vzniklý promítnutím obsahu všech individuálních myslí do projekce tzv. "Kosmické mysli", mnohdy nepřímo a ne zcela přesně pojmenovávané jako "Kosmické zákony").
Vlastní vytváření jde popsat jako proces "detailizace" projevené formy - něco, jako když z kostky mramoru sochař vypreparovává jeho vlastní představu tvaru sochy - v jedné chvíli je to jen kostka, v další již mnoho lidí v tom uvidí předobraz výsledné sochy, v následující je již třeba jasné, zda socha bude zobrazením těla muže či ženy, dalším opracováváním vyjde "napovrch" obličej - a tak se vlastně dá pokračovat v detailech do nekonečna - propracovat například nehty, vrásky, jednotlivé póry atd.
Sochař je vlastně jen omezen strukturou použitého materiálu - jemností struktury mramoru - tzn. rozlišitelností jednotlivých odlišitelných částí, například čar.
V mysli je to však umocněno tím, že mysl při detailní tvorbě umožňuje ve vztahu s výše popsaným "pojmenováváním" měnit i onu základní "strukturu" projevené formy. Jako příklad můžeme použít vidění světa ve vztahu s vlnově-částicovou teorií materie. Záleží na tom, CO CHCEME VIDĚT a je jen otázkou vhodně zaměřené pozornosti a schopnosti rozlišit detail (POJMENOVAT!!!), a mysl změní své "zaostření" a najednou je "vše" - co jsme CHTĚLI VIDĚT/"POZNÁVAT" - zřetelné.
Naučení se těmto dvěma formám práce s myslí - zaostřit pozornost pomocí mysli na nekonečně malý bod a zaostřit pozornost pomocí mysli do nekonečna - jsou vlastně přístupné výklady "prvého a druhého buddhistického vnoru".
Vlastního "uvolnění se od osoby" - odosobnění - je tedy možné jak tím, že přestaneme "pojmenovávat/rozlišovat" ("cesta Boddhisatvy") anebo z druhé strany zastavením procesu vytváření projevených forem myslí ("cesta Mudrce").
Principem odosobnění je proniknutí do procesu ztotožňování se s myslí a jejími předměty následné "uvolnění" [z] tohoto procesu. (Tohle téma by by si zasloužilo velice detailně "rozpitvat", protože v současné době ho vnímám jako velmi blokující - mnoho lidí se zcela neuvědoměle nepřímo s myslí ztotožňuje, předpokládá, že vše je mysl, což je dovádí ke stavu jistého "status quo", protože mysl je možné "překročit" - jenže to také znamená, že překročením roviny mysli ztratíme schopnost uvědomění své oddělenosti - schopnosti viděné popsat slovy a tak se z viděného "vydělit" a opečovávat si svou jedinečnost; právě ten pocit jedinečnosti brání mnohým opustit onu rovinu mysli - a tím také dojít k "otevření" pravého významu odosobnění).
To jsou tedy dva "body", ve kterých lze odosobnění "načnout" - pojmenovávání a vytváření.
Pojmenovávání je velice prostá skutečnost, ve které se zobrazuje neschopnost mysli opustit koncept "osoby" a "zosobňování". Jsme naučeni vše pojmenovávat, vše vnímat v kontextu jakýchsi rozlišitelných jmen/názvů a tak vlastně jen neustále dáváme mysli další a další "potravu" pro hlubší a jemnější rozlišování - vytváření nových jmen.
Vytváření je spíše skrytá složka, která není na první pohled zřetelná, ale v nadhledu je více než jednoznačná. Vyjdu-li z toho, že vše projevené je tvořeno mysli (nemyslím teď nějakou individuálně jednoznačnou mysl "nějaké osoby", například v pojetí mnoha lidí "Boha Stvořitele", myslím ten konglomerát vzniklý promítnutím obsahu všech individuálních myslí do projekce tzv. "Kosmické mysli", mnohdy nepřímo a ne zcela přesně pojmenovávané jako "Kosmické zákony").
Vlastní vytváření jde popsat jako proces "detailizace" projevené formy - něco, jako když z kostky mramoru sochař vypreparovává jeho vlastní představu tvaru sochy - v jedné chvíli je to jen kostka, v další již mnoho lidí v tom uvidí předobraz výsledné sochy, v následující je již třeba jasné, zda socha bude zobrazením těla muže či ženy, dalším opracováváním vyjde "napovrch" obličej - a tak se vlastně dá pokračovat v detailech do nekonečna - propracovat například nehty, vrásky, jednotlivé póry atd.
Sochař je vlastně jen omezen strukturou použitého materiálu - jemností struktury mramoru - tzn. rozlišitelností jednotlivých odlišitelných částí, například čar.
V mysli je to však umocněno tím, že mysl při detailní tvorbě umožňuje ve vztahu s výše popsaným "pojmenováváním" měnit i onu základní "strukturu" projevené formy. Jako příklad můžeme použít vidění světa ve vztahu s vlnově-částicovou teorií materie. Záleží na tom, CO CHCEME VIDĚT a je jen otázkou vhodně zaměřené pozornosti a schopnosti rozlišit detail (POJMENOVAT!!!), a mysl změní své "zaostření" a najednou je "vše" - co jsme CHTĚLI VIDĚT/"POZNÁVAT" - zřetelné.
Naučení se těmto dvěma formám práce s myslí - zaostřit pozornost pomocí mysli na nekonečně malý bod a zaostřit pozornost pomocí mysli do nekonečna - jsou vlastně přístupné výklady "prvého a druhého buddhistického vnoru".
Vlastního "uvolnění se od osoby" - odosobnění - je tedy možné jak tím, že přestaneme "pojmenovávat/rozlišovat" ("cesta Boddhisatvy") anebo z druhé strany zastavením procesu vytváření projevených forem myslí ("cesta Mudrce").
Střípky z historie... (5)
Přijmutí takového sebeodevzdání (třeba do Božích rukou, ale bez očekávání nějaké satisfakce) je teprve smíření.
Odevzdání i touhy žít do rukou Božích, to je jen začátek. Odstranění touhy vlastního (osobního) projevu je cesta (=kolemjdoucí), závěrečné odevzdání "odevzdávání", to je teprve smíření...
Mám rád lidi, kteří si říkají NESMIŘITELNÍ...
Takhle, jak jsi to napsal, se vytrácí ze života jakákoliv KREATIVITA.
Zkusím ti to vyložit podrobněji, problém je však v tom, že to budu psát pro tebe a lidé s jiným slovníkem z toho budou paf. Ale, jak jsem si to už poněkolikrát musel ujasnit, je to jejich problém, problém neschopnosti opustit své vyjeté koleje v myšlení, prostě aplikují neustále stejné postupy již tak dlouho, že si toho přestali vědomě všímat. V době studií jsme se učili takovému stavu říkat profesionální slepota - jistou činnost mysl zautomatizuje až tak, že ji provádí zcela nezávisle na bdělém vědomí... Ale, to jsem odbočil.
Zkusím tebou zvýrazněné pojmy aplikovat na různé kontexty vědomí, třeba se někam dopracuji:
Nejprve prvotní reakce mé mysli na prvotně vnímaný kontext textu.
Nesmiřitelní - s největší pravděpodobností to ty vnímáš jako vlastnost, která implikuje neustálou tendenci za formami hledat jejich vnitřní souvislosti, jejich souvstažnou "harmonii", a pokud tato není zcela obnažena, nesmiřitelně se stále moří hloubějia hlouběji do "studia" forem a jevů.
Kreativita - její použití ve mně okamžitě vyvolává reakci - individuální tvorba, ztotožnění pozorujícího s činitelem, touha po "vlastním" projevu, projevu ve smyslu aplikace své osobní individuality, jakési zviditelnění svých "individuálních výjimečností", popření jisté "průměrnosti osobnosti".
Jestliže k oběma pojmům postavím jejich antagonismy v prvém případě je to jednoduché, vynechám ne a převedu to do doplňkového vidu: smíření. V tom druhém případě si musím pomoci opisem: Kreativita je v češtině vykládána jako "SCHOPNOST tvorby", v principu je chápána jako atribut nějakého subjektu, nejčastěji osobnosti - takže negace by mohla být "neschopnost tvorby", a tedy vlastně - v přeneseném smyslu - jen čisté pozorování.
Pokud budeme vycházet z premisy, že jsme jen a pouze individuálním vědomím, které má vrozenu potřebu po sebereflexi (sebeodlišení, sebepoznání, sebepotvrzení), je zcela srozumitelná jak tendence k prosazování nesmiřitelnosti, neboť vnímaný nesoulad vnáší do našeho vědomí rušivá napětí, která vnímáme jako destruktivní a tedy i nebezpečná.
Vrozená tendence afinity k jisté formě harmonie, která je námi chápána jako "dokonalost" je docela dobrým ukazatelem, že to s tou "individuální" myslí není zase až tak úplně "to ono". Pouhou "individuální" myslí totiž nelze ani náznakem vysvětlit právě tu afinitu k harmonii a nakonec ani onu harmonii jako kategorii. Pokud bychom totiž vycházeli ze striktního modelu "individuální" mysli, museli bychom se dostat zákonitě ke střetu výkladu obsahu pojmu "dokonalost", protože striktně "individuální" mysl je schopna pouze vnímat sama sebe a vnímání identifikuje pomocí zkušeností. A různé "individuality" mají zcela jistě i různé zkušenosti, což v prvním nástřelu přesně popisuje situaci mezi lidmi, avšak v druhém nástřelu již máme co dočinění s jednotícím pohledem na obsah pojmu "harmonie". Jakoby se obsah pojmu "harmonie" mohl lišit ve svých formách, avšak na podstatě obsahu tohoto pojmu jsme se nějak zcela "podivně" schopni shodnout - což je zcela v vylučujícím protikladu ke konceptu "zcela individuální" mysli.
Takže nezbývá, než pokročit a připustit, že maše mysli nejsou zcela stoprocentně individuální - musí mít něco společného, něco, co jim vtiskuje jakési "axiomatická" vnímání jistých skutečností.
Vezmeme tedy jako další kontext koncept "individuálních" myslí, které ale dokáží navzájem komunikovat a předávat si své "zkušenosti" bez nutnosti, aby tato komunikace byla vědomá, respektive, musíme ji vyhradit působnost ve sféře jakéhosi "nevědomí". Využijeme-li již zavedeného pojmu "kolektivní nevědomí", hodně si to zjednodušíme. Takže prvotní i druhotný nástřel nám v této chvíli již "ladí", zdá se vše být "harmonické" - a sakra! Malý nedostatek v tomto konceptu - jaktože pro nás všechny existují jisté kategorie "harmonií", které jsou zcela evidentně nám všem společné a na nás nezávislé? Například to, jak identifikujeme okamžik existence oné "harmonie"?
Nutně tedy musíme připustit, že ono "kolektivní nevědomí" v sobě sice obsahuje informace zprostředkované (a zprostředkovávané) jednotlivými "částečně individuálními" myslemi, ale zároveň musí obsahovat něco, co je na těchto "individuálních informačních vkladech" zcela nezávislé. Něco jako "předprogramované archetypální axiomy.
Následující kontext tedy musí ten předchozí rozšířit o prvek jisté "uniformity" (předprogramování, "firmware") - něco jako koncept "stvořitele". Předpokládejme jeho roli jako Architekta systému. A máme problém hned vzápětí - sjednotíme-li "kulturu" lidskou a kulturu "architekta/ů" jsme zase na začátku. Narozdíl od Daenikena nejsem zaostřen na "lidstvo", ale snažím se dopátrat jistých archetypálních "procesů" mysli. Pro explicitní zdůvodnění možnosti onoho sjednocení myslí nadhodím jen pár myšlenek. Pokud je svět "jen a pouze" postaven na hmotě, pak je jistě mysl "produktem" hmoty jako "principu" a tedy je zcela nezávislá na "platných dimenzích" formy hmoty samé, tzn. mohu sjednocovat i přes různě dimenzionální hmotné prostory. Pokud je hmota produktem mysli, jsem na tom zcela stejně, protože jde znovu o principielní atribut a tedy na formálním popisů pomocí jakýchsi "dimenzí" nezávislý. (mimochodem, nikdy jsem vlastně nebyl s to pochopit, jak se může "zvyšit" dimenze - překládám si to tedy tak, že se žádná "objektivní realita" nemění, jen se mění naše subjektivní schopnost rozlišení - vnímáme prostě více a detailněji...)
Vyjdu-li tedy z premisy sjednocení kultur, a přesto objektivně existují jakési obecké "archetypy" procesů mysli, zákonitě to vede na úvahu o nutné existenci jisté formy "nadřazené" entity - tedy nějakého toho "Boha" - nutně stojící mimo "obecnou mysl" (v druhém případě jde o zásadní antagonistický rozpor - stojí mimo "hmotu"; jenže zcela zákonitě "hmotu" musí ovlivňovat, takže mimo ni není schopen stát, takže z toho pro mne vychází důkaz, co je prvotní a co je produktem - ale to je jen výkřik, nemá to pro tuto "úvahu" větší význam).
Pokud tedy vezmeme existenci Boha jako nutný doplněk předchozího kontextu, začíná se nám měnit i "nasměrování" mysli - zcela zákonitě musíme začít přemýšlet v kategoriích jako "smysl existence", "dobro a zlo" popisující soulad a nesoulad s "prvotním účelem stvořené naší existence".
V tomto kontextu již nabývá na významu obsah slova "smíření" - tzn. vědomá spolupráce na "prvotním účelu našeho stvoření". To, že naše individualistické mysli se proti tomu vzpěčují v daném popisu spíše podporuje tuto teorii, než aby ji popíralo. Tento kontext má již mnoho paralel k "reálným reflexím" obyčejné lidské mysli v reálném životě. (pokusy ovlivnit "přednastavené" hodnoty osobního života k hodnotám, které k mému konkrétnímu stavu vnímání mé individuální mysli "vyhovují" lépe - modlitby, úlitby, pokusy o relativizaci "archetypálních" programů, atd.) Avšak z výše napsaného zatím nejvěrněji popisují interakce individuálních myslí s "objektivní realitou" (není omezena jen na "hmotu").
Na chvíli tedy předpokládejme, že tedy existuje jakýsi "prvotní účel naší existence". V tomto kontextu pak také nabývá i ona "schopnost tvořit" trošku odlišného významu - význam realizace představ individualizované mysli je vnímán jako "pravděpodobně rozporný" k "prvotnímu účelu", protože individuální mysl odráží jen a pouze své vlastní potřeby a touhy, kdežto v tomto kontextu jde o "naplnění účelu" společnou činností. Takže ono "kreativní" se významově přesunuje do formy "týmové spolupráce" a k známeému "každý svou troškou do mlýna".
Nyní bych mohl skončit. Posledně navržený kontext totiž je již ve zřejmém souladu s tím, co jsem Evě napsal.
V podstatě na tomto modelu nelze najít nějaký základní rozpor (za rozpor nepovažuji "dočasnou" neznalost onoho "prvotního účelu" - ten může být jakýkoliv, docela pravděpodobné jsou všechny možnosti, třeba i ono "nalezení otázky vesmíru, života a vůbec").
Jedinou otázkou je však faktická realita modelu. Ono totiž neplatí to, že pokud něco nevykazuje rozpory na první pohled, je to fungující.
A při důsledném hledání lze zjistit, že podobnou "vnějsi formu" má ještě jiný slovní model popisu. Ten vychází z jiné premisy, že ve "skutečnosti" neexistuje individuální mysl.
Tento model popisuje "objektivni realitu" jako pouhy "odraz" jedine mysli. Už se přibližující popis na sůvinci objevil, ale zopakuji ho.
Funkci modelu jde zjednodušeně znazornit pomocí diváka v kině. Základním atributem diváka je "schopnost být pozorný" a "schopnost zaměřovat paprsek své pozornosti". Při velkém zaměření tohoto paprsku nastává v mysli jev "zdánlivého přiblížení" sledovaného, častěji nazývané "ztotožnění se rozpoznávací funkce mysli s její představou" - jinak také ztotožnění vědomí se zdánlivým objektem. Takže onen divák v kině - i když stále pohodlně usazen v křesle - může prožívat divoké děje na plátně právě onou funkcí ztotožnění se. Ba dokonce může na plátně i umřít - a "znovu se narodit" zpátky v tom křesle. Největší legrací je fakt, že v kině lze být ztotožněn s několika "postavami" najednou a dokonce i fakt, že v okamžiku ztotožnění není vnímána "režie filmu" jakkoliv rušivě.
V tomto modelu kupodivu může existovat význam pro "smíření" i pro "kreativitu", protože podstatou onoho modelu je fakt, že si sami sebe uvědomujeme jako již "ztotožněné" a tedy jako "zdánlivě oddělené". A právě vzhledem k té uvědomované oddělenosi mají tato slova nejen význam, ale dokonce i smysl - vedou nás po cestě pozvolného uvolňování onoho "ztotožnění se" k poznání sama sebe jako Jednoty (Jediné mysli). A co je zcela unikátní - významy těch klíčových slov jsou pro oba modely velice blízké.
Příjemný večer.
Odevzdání i touhy žít do rukou Božích, to je jen začátek. Odstranění touhy vlastního (osobního) projevu je cesta (=kolemjdoucí), závěrečné odevzdání "odevzdávání", to je teprve smíření...
Mám rád lidi, kteří si říkají NESMIŘITELNÍ...
Takhle, jak jsi to napsal, se vytrácí ze života jakákoliv KREATIVITA.
Zkusím ti to vyložit podrobněji, problém je však v tom, že to budu psát pro tebe a lidé s jiným slovníkem z toho budou paf. Ale, jak jsem si to už poněkolikrát musel ujasnit, je to jejich problém, problém neschopnosti opustit své vyjeté koleje v myšlení, prostě aplikují neustále stejné postupy již tak dlouho, že si toho přestali vědomě všímat. V době studií jsme se učili takovému stavu říkat profesionální slepota - jistou činnost mysl zautomatizuje až tak, že ji provádí zcela nezávisle na bdělém vědomí... Ale, to jsem odbočil.
Zkusím tebou zvýrazněné pojmy aplikovat na různé kontexty vědomí, třeba se někam dopracuji:
Nejprve prvotní reakce mé mysli na prvotně vnímaný kontext textu.
Nesmiřitelní - s největší pravděpodobností to ty vnímáš jako vlastnost, která implikuje neustálou tendenci za formami hledat jejich vnitřní souvislosti, jejich souvstažnou "harmonii", a pokud tato není zcela obnažena, nesmiřitelně se stále moří hloubějia hlouběji do "studia" forem a jevů.
Kreativita - její použití ve mně okamžitě vyvolává reakci - individuální tvorba, ztotožnění pozorujícího s činitelem, touha po "vlastním" projevu, projevu ve smyslu aplikace své osobní individuality, jakési zviditelnění svých "individuálních výjimečností", popření jisté "průměrnosti osobnosti".
Jestliže k oběma pojmům postavím jejich antagonismy v prvém případě je to jednoduché, vynechám ne a převedu to do doplňkového vidu: smíření. V tom druhém případě si musím pomoci opisem: Kreativita je v češtině vykládána jako "SCHOPNOST tvorby", v principu je chápána jako atribut nějakého subjektu, nejčastěji osobnosti - takže negace by mohla být "neschopnost tvorby", a tedy vlastně - v přeneseném smyslu - jen čisté pozorování.
Pokud budeme vycházet z premisy, že jsme jen a pouze individuálním vědomím, které má vrozenu potřebu po sebereflexi (sebeodlišení, sebepoznání, sebepotvrzení), je zcela srozumitelná jak tendence k prosazování nesmiřitelnosti, neboť vnímaný nesoulad vnáší do našeho vědomí rušivá napětí, která vnímáme jako destruktivní a tedy i nebezpečná.
Vrozená tendence afinity k jisté formě harmonie, která je námi chápána jako "dokonalost" je docela dobrým ukazatelem, že to s tou "individuální" myslí není zase až tak úplně "to ono". Pouhou "individuální" myslí totiž nelze ani náznakem vysvětlit právě tu afinitu k harmonii a nakonec ani onu harmonii jako kategorii. Pokud bychom totiž vycházeli ze striktního modelu "individuální" mysli, museli bychom se dostat zákonitě ke střetu výkladu obsahu pojmu "dokonalost", protože striktně "individuální" mysl je schopna pouze vnímat sama sebe a vnímání identifikuje pomocí zkušeností. A různé "individuality" mají zcela jistě i různé zkušenosti, což v prvním nástřelu přesně popisuje situaci mezi lidmi, avšak v druhém nástřelu již máme co dočinění s jednotícím pohledem na obsah pojmu "harmonie". Jakoby se obsah pojmu "harmonie" mohl lišit ve svých formách, avšak na podstatě obsahu tohoto pojmu jsme se nějak zcela "podivně" schopni shodnout - což je zcela v vylučujícím protikladu ke konceptu "zcela individuální" mysli.
Takže nezbývá, než pokročit a připustit, že maše mysli nejsou zcela stoprocentně individuální - musí mít něco společného, něco, co jim vtiskuje jakési "axiomatická" vnímání jistých skutečností.
Vezmeme tedy jako další kontext koncept "individuálních" myslí, které ale dokáží navzájem komunikovat a předávat si své "zkušenosti" bez nutnosti, aby tato komunikace byla vědomá, respektive, musíme ji vyhradit působnost ve sféře jakéhosi "nevědomí". Využijeme-li již zavedeného pojmu "kolektivní nevědomí", hodně si to zjednodušíme. Takže prvotní i druhotný nástřel nám v této chvíli již "ladí", zdá se vše být "harmonické" - a sakra! Malý nedostatek v tomto konceptu - jaktože pro nás všechny existují jisté kategorie "harmonií", které jsou zcela evidentně nám všem společné a na nás nezávislé? Například to, jak identifikujeme okamžik existence oné "harmonie"?
Nutně tedy musíme připustit, že ono "kolektivní nevědomí" v sobě sice obsahuje informace zprostředkované (a zprostředkovávané) jednotlivými "částečně individuálními" myslemi, ale zároveň musí obsahovat něco, co je na těchto "individuálních informačních vkladech" zcela nezávislé. Něco jako "předprogramované archetypální axiomy.
Následující kontext tedy musí ten předchozí rozšířit o prvek jisté "uniformity" (předprogramování, "firmware") - něco jako koncept "stvořitele". Předpokládejme jeho roli jako Architekta systému. A máme problém hned vzápětí - sjednotíme-li "kulturu" lidskou a kulturu "architekta/ů" jsme zase na začátku. Narozdíl od Daenikena nejsem zaostřen na "lidstvo", ale snažím se dopátrat jistých archetypálních "procesů" mysli. Pro explicitní zdůvodnění možnosti onoho sjednocení myslí nadhodím jen pár myšlenek. Pokud je svět "jen a pouze" postaven na hmotě, pak je jistě mysl "produktem" hmoty jako "principu" a tedy je zcela nezávislá na "platných dimenzích" formy hmoty samé, tzn. mohu sjednocovat i přes různě dimenzionální hmotné prostory. Pokud je hmota produktem mysli, jsem na tom zcela stejně, protože jde znovu o principielní atribut a tedy na formálním popisů pomocí jakýchsi "dimenzí" nezávislý. (mimochodem, nikdy jsem vlastně nebyl s to pochopit, jak se může "zvyšit" dimenze - překládám si to tedy tak, že se žádná "objektivní realita" nemění, jen se mění naše subjektivní schopnost rozlišení - vnímáme prostě více a detailněji...)
Vyjdu-li tedy z premisy sjednocení kultur, a přesto objektivně existují jakési obecké "archetypy" procesů mysli, zákonitě to vede na úvahu o nutné existenci jisté formy "nadřazené" entity - tedy nějakého toho "Boha" - nutně stojící mimo "obecnou mysl" (v druhém případě jde o zásadní antagonistický rozpor - stojí mimo "hmotu"; jenže zcela zákonitě "hmotu" musí ovlivňovat, takže mimo ni není schopen stát, takže z toho pro mne vychází důkaz, co je prvotní a co je produktem - ale to je jen výkřik, nemá to pro tuto "úvahu" větší význam).
Pokud tedy vezmeme existenci Boha jako nutný doplněk předchozího kontextu, začíná se nám měnit i "nasměrování" mysli - zcela zákonitě musíme začít přemýšlet v kategoriích jako "smysl existence", "dobro a zlo" popisující soulad a nesoulad s "prvotním účelem stvořené naší existence".
V tomto kontextu již nabývá na významu obsah slova "smíření" - tzn. vědomá spolupráce na "prvotním účelu našeho stvoření". To, že naše individualistické mysli se proti tomu vzpěčují v daném popisu spíše podporuje tuto teorii, než aby ji popíralo. Tento kontext má již mnoho paralel k "reálným reflexím" obyčejné lidské mysli v reálném životě. (pokusy ovlivnit "přednastavené" hodnoty osobního života k hodnotám, které k mému konkrétnímu stavu vnímání mé individuální mysli "vyhovují" lépe - modlitby, úlitby, pokusy o relativizaci "archetypálních" programů, atd.) Avšak z výše napsaného zatím nejvěrněji popisují interakce individuálních myslí s "objektivní realitou" (není omezena jen na "hmotu").
Na chvíli tedy předpokládejme, že tedy existuje jakýsi "prvotní účel naší existence". V tomto kontextu pak také nabývá i ona "schopnost tvořit" trošku odlišného významu - význam realizace představ individualizované mysli je vnímán jako "pravděpodobně rozporný" k "prvotnímu účelu", protože individuální mysl odráží jen a pouze své vlastní potřeby a touhy, kdežto v tomto kontextu jde o "naplnění účelu" společnou činností. Takže ono "kreativní" se významově přesunuje do formy "týmové spolupráce" a k známeému "každý svou troškou do mlýna".
Nyní bych mohl skončit. Posledně navržený kontext totiž je již ve zřejmém souladu s tím, co jsem Evě napsal.
V podstatě na tomto modelu nelze najít nějaký základní rozpor (za rozpor nepovažuji "dočasnou" neznalost onoho "prvotního účelu" - ten může být jakýkoliv, docela pravděpodobné jsou všechny možnosti, třeba i ono "nalezení otázky vesmíru, života a vůbec").
Jedinou otázkou je však faktická realita modelu. Ono totiž neplatí to, že pokud něco nevykazuje rozpory na první pohled, je to fungující.
A při důsledném hledání lze zjistit, že podobnou "vnějsi formu" má ještě jiný slovní model popisu. Ten vychází z jiné premisy, že ve "skutečnosti" neexistuje individuální mysl.
Tento model popisuje "objektivni realitu" jako pouhy "odraz" jedine mysli. Už se přibližující popis na sůvinci objevil, ale zopakuji ho.
Funkci modelu jde zjednodušeně znazornit pomocí diváka v kině. Základním atributem diváka je "schopnost být pozorný" a "schopnost zaměřovat paprsek své pozornosti". Při velkém zaměření tohoto paprsku nastává v mysli jev "zdánlivého přiblížení" sledovaného, častěji nazývané "ztotožnění se rozpoznávací funkce mysli s její představou" - jinak také ztotožnění vědomí se zdánlivým objektem. Takže onen divák v kině - i když stále pohodlně usazen v křesle - může prožívat divoké děje na plátně právě onou funkcí ztotožnění se. Ba dokonce může na plátně i umřít - a "znovu se narodit" zpátky v tom křesle. Největší legrací je fakt, že v kině lze být ztotožněn s několika "postavami" najednou a dokonce i fakt, že v okamžiku ztotožnění není vnímána "režie filmu" jakkoliv rušivě.
V tomto modelu kupodivu může existovat význam pro "smíření" i pro "kreativitu", protože podstatou onoho modelu je fakt, že si sami sebe uvědomujeme jako již "ztotožněné" a tedy jako "zdánlivě oddělené". A právě vzhledem k té uvědomované oddělenosi mají tato slova nejen význam, ale dokonce i smysl - vedou nás po cestě pozvolného uvolňování onoho "ztotožnění se" k poznání sama sebe jako Jednoty (Jediné mysli). A co je zcela unikátní - významy těch klíčových slov jsou pro oba modely velice blízké.
Příjemný večer.
Jsem (převzato)
Jsem
jsem, protože vnímám vše ukryté v nás,
jsem na cestě jinam, mimo prostor a čas,
jsem na pár let s vámi, a věř mi že rád,
jsem neznámý známý, tak musíš to brát
jsem v mozaice kámen, v ní své místo mám,
jsem chvílemi znaven, a možná i sám...
jsem zemí, ne hlínou, člověk v dobrém i zlém,
jsem, ne vlastní vinou, jsem, protože jsem
jsem, protože vnímám vše ukryté v nás,
jsem na cestě jinam, mimo prostor a čas,
jsem na pár let s vámi, a věř mi že rád,
jsem neznámý známý, tak musíš to brát
jsem v mozaice kámen, v ní své místo mám,
jsem chvílemi znaven, a možná i sám...
jsem zemí, ne hlínou, člověk v dobrém i zlém,
jsem, ne vlastní vinou, jsem, protože jsem
- Bacily
- Neckář Jan (autor - hudba)
- Neckář Václav (interpret - zpěv)
- Prostějovský Michael (autor - původní text)
- LP Mýdlový princ (1980)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)