Tobiáš Balanda a jeho memorandum

Ndeávno zanechal na tomto webu (^) své pozdravení někdo, kdo sám sebe pojmenovává Tobiáš Balanda. Protože se stejný (=cut&paste) text vyskytuje i na mnoha dalších WEBech, přišlo mi zajímavé mu zkusit odpovědět :

Tobiáš Balanda řekl(a)...

Jsem věřící křesťan. Stal jsem se věřícím v 18ti letech. Teď je mi 24 let. Uvěřil jsem tak, že jsem si nejdřív uvědomil, že mám ten nejzávažnější hřích, že nevěřím v Ježíše Krista. To bylo doprovázeno i tím, že jsem se dostal do krize. O tom však teď nemohu psát dopodrobna. Věřím tomuto:
Bůh stvořil člověka dokonale. Ale člověk padl do hříchu. Všichni lidé jsou hříšní a pro své hříchy si zasluhují být od Boha navždy zavrženi v ohnivém jezeře. Protože Bůh je svatý a spravedlivý a žádný hřích nemůže tolerovat. Bůh však k lidem mluvit nepřestal a to jen ze své nezměrné lásky. Bůh nabízí všem lidem záchranu, kterou učnil takto a je jedině takto možná: Bůh poslal na tento svět Svého jediného Syna Ježíše Krista. On jediný byl člověk bez hříchu. On zemřel za všechny hříchy celého lidstva na golgotském kříži jako zástupná oběť. Prolil svou svatou krev, která jediná má moc očistit od všech hříchů každého, kdo věří. Bůh Pána Ježíše třetího dne vzkřísil z mrtvých. Tím Bůh potvrdil Jeho oběť jako dokonalou a navždy platnou. Pán Ježíš svou smrtí a svým vzkříšením přemohl hřích. Oběť Pána Ježíše na kříži Golgoty je jediným základem odpuštění hříchů. Každý, kdo uvěří, že Pán Ježíš místo něho zemřel a vstal z mrtvých, obdrží odpuštění všech hříchů a život věčný. Už také nežije jako dřív. A může vědět zcela jistě, že po smrti přijde do nebe do věčné blaženosti. Ale kdo odmítne oběť Pána Ježíše a neuvěří Bohu, bude odsouzen do ohnivého jezera a nebude mít již nikdy možnost záchrany.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Tobiáši, bylo by to spíše na mnoho slov, zkusím to ale ve zkratce.

Píšeš, že Bůh stvořil člověka dokonale. Pak ale píšeš, že člověk padl do hříchu. Tyto dvě informace jsou pro mne zcela navzájem se vylučující. Pokud je něco dokonalé, nemůže se to najednou stát nedokonalé (hříšné), protože to by popřelo tu prvotní dokonalost.

Tobiáš Balanda řekl(a)...

Bůh je dokonalý, proto také stvořil člověka dokonale. To, že člověk padl do hříchu, bylo čistě rozhodnutí člověka jako svobodné bytosti.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Zkus mi tedy najít na těchto úvahách chybu:

Bůh stvořil člověka dokonale. Dal mu svobodnou vůli, což bylo také dokonalé. Člověk použil dokonalé svobodné vůle v rámci její dokonalosti. A tedy vše, co použitím dokonalé možnosti svobodné vůle bylo uskutečněno rovněž pouze dokonalou bytostí - člověkem (byl stvořen Bohem dokonale) - zákonitě musí být také pouze dokonalé.

Anebo naopak, pokud by Bohem daná svobodná vůle mohla způsobit hřích (nedokonalost), nemohla být již od počátku dokonalá, a zároveň člověk, který byl schopen takový hřích (nedokonalost) uskutečnit tedy také nemohl být dokonale stvořen - musel být zákonitě nedokonalý, aby mohl uskutečnit hříšný (nedokonalý) skutek.

...

Tobiáš Balanda řekl(a)...

Správně to je takto:
Bůh stvořil člověka dokonale. Dal mu svobodnou vůli, což bylo také dokonalé. Člověk použil dokonalé svobodné vůle v rámci toho, co už nebylo dokonalé.
Jinými slovy by se dalo říct, že člověk zneužil toho, že mu byla dána naprostá svoboda. Právě proto, že Bůh stvořil člověka dokonale, tak mu dal naprostou svobodu a to znamená, že mu dal i možnost zhřešit. Bůh to člověku zakázal, ale neznemožnil. Té naprosté svobody člověk zneužil a tak padl do hříchu.
Ale myslím, že nemá cenu se o tomto dohadovat. Když jsem já ještě nebyl věřící, chápal jsem to velmi podobně špatně jako teď vy.
Snad také vy se někdy stanete věřícím člověkem.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Chápu to dobře, že jsi dal nerovnost mezi "stvořen dokonale" a "dokonalý"? Trošku jsi tu rovinu tím zkonkretizoval, ale zároveň i minul to, co jsem naťukával. Zkusím tedy být také více konkrétní:
"...Všecky věci skrze ně učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest..." což překládám tak, že kterýkoliv čin je činem Boha, ať už na to, jako prach, mám názor jakýkoli.

Úplně stejně chápu onu dokonalost i dokonalé stvoření:
"Ty znáš sednutí mé i povstání mé, rozumíš myšlení mému zdaleka. Chození mé i ležení mé ty obsahuješ, a všech mých cest svědom jsi. Než ještě mám na jazyku slovo, aj, Hospodine, ty to všecko víš. Z zadu i z předu obklíčils mne, a vzložils na mne ruku svou. Divnější jest umění tvé nad můj vtip; vysoké jest, nemohu k němu. Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl? Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi. Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejdalším moři: I tamť by mne ruka tvá provedla, a pravice tvá by mne popadla. Dím-li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí mne, ale i noc jest světlem vůkol mne. Aniž ty tmy před tebou ukryti mohou, anobrž noc jako den tobě svítí, rovně tma jako světlo. Ty zajisté v moci máš ledví má, přioděl jsi mne v životě matky mé. Oslavuji tě, proto že se hrozným a divným skutkům tvým divím, a duše má zná je výborně. Neníť ukryta žádná kost má před tebou, jakž jsem učiněn v skrytě, a řemeslně složen, v nejhlubších místech země. Trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou všickni oudové jeho zapsáni jsou, i dnové, v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo. Protož u mne ó jak drahá jsou myšlení tvá, Bože silný, a jak jest jich nesčíslná summa! Chtěl-li bych je sčísti, více jest jich než písku; procítím-li, a já jsem vždy s tebou."

Doposud jsem ti jen vytvářel oponenturu ke tvým - z mého pohledu velmi nedotaženým - myšlenkám. Můžeš to pochopit tak, že pro tebe hraji jistou roli, kterou pouze hraji, asi jako kočovný herec. Je mi příjemné zvědět, že je zahraná tak, že je možné ji pokládat za skutečnost: ("...chápal jsem to velmi podobně špatně jako teď vy..."). S tím, jak dané téma pojímám, to ale - více či méně - vůbec nesouvisí.

Kdybys hledal, jak to pojímám, mohl bys to najít třeba takto: Myslím si, že nejkratší cesta ke své opravdové podstatě vede právě přes přirozené tvoření. Přirozené vnímám vše vyvěrající odněkud zevnitř, z jádra mé existence, bez korekcí mé mysli, za dobu mého života přeplněnou koncepty, představami, schématy. Pokud je má tvorba přirozená, poznám to - naplňuje mne nadzemskou radostí s příměsí jisté bázně a obrovské pokory. Ať už je to melodie, zpěv, obraz, báseň či jen prosté dřevěné "štokrle", po dokončení velmi často v němém úžasu zírám na to, co bylo mou neumělou pomocí vytvořeno. Všechny mé nedokonalosti, neznalosti "technik" jsou použity v harmonickém celku, navzájem se vyvažují a vytváří plastičnost, životaschopnot i životnost vytvořeného. Zdaleka překračují všechny mé hranice a tak vytvářejí výzvu k ještě hlubšímu ponoření se do tvorby, a tak ještě větší ztrátě všeho, co mohu nazvat mé, ve prospěch umožnění ničím neomezeného projevu podstaty. (Přivlastnění si této podstaty slovem "mé" vnímám jako nepatřičné, zkreslující a dokonce i matoucí.) - kde - pro tvou myšlenkovou pozici - je potřeba "transkribovat" ono "vyvěrající odněkud zevnitř, z jádra mé existence, bez korekcí mé mysli" výše uvedenou myšlenkou, že jediným pravým konajícím je pouze Bůh, který je tvůrcem, podstatou i jádrem mé individuální existence, přesně tak, jak je vypsáno v citátech výše. A vůbec k tomu nepotřebuji to tvé "...Ale kdo odmítne oběť Pána Ježíše a neuvěří Bohu, bude odsouzen do ohnivého jezera a nebude mít již nikdy možnost záchrany...", protože "...Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl?..."

... continue...

Tobiáš Balanda řekl(a)...

Můžete se podívat na můj blog. Je tam hlavně napsáno, jak jsem se stal věřícím. Má internetovou adresu balanda.blog.cz.
Nepojmenovávám sám sebe Tobiáš Balanda. Tobiáš Balanda je moje skutečné jméno.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Tobiáši, lákání jiného na své prožívání nikdy toho jiného nevede jinam, než do světa pokusů dosáhnout tétéž formy opakováním toho, co jsi ty sám o sobě napsal.
Bůh ale pro každého má jinou formu prožívání a jsem si jist, že zrovna to tvé prožívání není žádným etalonem. dokonce si troufnu tvrdit, že tvá "funkce" není přesvědčovat, ale naopak je pouze v ukazování cesty - každý musí kráčet sám a právě jen po té své: vše ostatní je jen bloudění v zemi někoho jiného.
Je dokonce možné, že ty sám té své cestě zase tak moc nevěříš, a proto podle vzoru mnoha ostatních nedůvěřujících hledajících, chceš vést zástupy tou cestou, po které jdeš ty sám - aby ten zástup dodával důvěru i tobě samému. Asi každý si musí touto oslepeností vlastní vyjímečností projít, dobré je však vědět, že nikdy nemůžeš převzít odpovědnost za někoho jiného, i když bys třeba i chtěl. A ta důvěra se rodí ve tvém srdci a ne v zástupech okolostojících - a dokonce, přikyvující zástupy okolostojících dokáží z člověka vytvořit slepého fanatika, který již nedokáže s Bohem ani konunikovat.
Taková snaha o strhávání zástupů lidí většinou ukazuje na snahu nahradit vlastní nedostatečnost množstvím přikyvujících, snahu, která vede od následování Boha k následování člověka...
Podstata skutečného poznání totiž není ukryta v množství přikyvovačů, ale naopak, je ukryta v hlubokém tichu zklidněného srdce, které nepotřebuje ani přikyvovače ani zástupy, protože je přímo spojeno s Bohem.

Josef řekl(a)...

Píšeš:
"Uvěřil jsem tak, že jsem si nejdřív uvědomil, že mám ten nejzávažnější hřích, že nevěřím v Ježíše Krista."

Pokud nevěříš v Ježíše Krista, nemůžeš být v hříchu, protože žádný Ježíš neexistuje.
Mimo to "něvědomost hříchu nečiní"

Jestli jsi přesvědčen, že něvěření v Ježíše Krista je hřích, pak v Ježíše už věříš - takže se hříchu také nedopouštíš.

Nebo je to tak, že člověk neví, bojí se a tak pro jistotu "věří". Pak to ale není víra, ale pověra a modloslužebnictví.

K setkávání... (převzato)

Jsou věci, které se slovy sdílejí velmi špatně, protože lidé moc neumí naslouchat myšlenkám někoho jiného a tento nedostatek nahrazují tím, že poslouchají myšlenky své, které ta slova někoho jiného vyvolávají.

Setkání v jednom čase a jednom prostoru může, v situaci, kdy ty myšlenky jiného jsou přehlušeny myšlenkami vlastními, tomu skutečnému sdílení pomoci - ale není to zaručené. Záleží nejen na samotných sdílejících, ale záleží i na jejich okolí.

Jakoby lidé neuměli vytvářet skutečný prostor, ale neustále vykrádají prostory jiných - ať už necitlivostí k jeho myšlence tím, že do něj "vboří" myšlenky své, anebo zase naopak - z nedostatku vlastních myšlenek v prostoru svém si do něj nastěhovávají - bez rozmyslu a uvážení - myšlenky jiných, které nakonec i považují za autoritou "zaručené" a tedy přece "do každého" prostoru "vhodné"... O čem to svědčí není potřeba moc rozepisovat, možná je potřeba jen poukázat na myšlenku, která shrnuje zkušenost z mnoha let takového vykrádání a "nastěhovávání":

Já ani se na to dívati, ani bolesti srdce déle snášeti nemoha, prchl sem, na poušť někam aneb raději, kdyby možné bylo, z světa ven uteci chtěje. Ale vůdcové moji, po mně se pustivše, dostihli mne, a kam to chci, se tázali. Já mlčením odbyti chtěje, neodpovídal sem nic. Ale když se nezbedně, pustiti mne nechtíce, dobývali, řekl sem: "Již vidím, že v světě lépe nebude! Jižť jest po mé naději veta! Běda mně!" Oni: "A ještě sobě neusmyslíš, ani tyto teď příklady, nač takoví přicházejí, vida?" Já: "Tisíckrát umříti volím, nežli tu býti, kdež se tak děje, a dívati se na nepravost, faleš, lež, svod, ukrutnost. Protož již mi smrt žádostivější jest nežli život: jdu, abych se podíval, jaký los jest mrtvých, kteréž vynášeti vidím."

Všudybud povolil hned, pravě, že i tomu se podívati a vyrozuměti dobré jest; druhý neradil, nýbrž bránil tuze. Jehož já nedbaje, potrhl sem se a šel předce, a on zustana opustil mne.

Obhlédaje se pak, hledím ještě na způsob umírajících, jichž všudy vůkol dosti bylo: a vidím žalostnou věc, jak jmenovitě každý s hrůzou, naříkáním, strachem a třesením duši pouští, nevěda, co se s ním stane a z světa kam se octne. Čehož já ač sem se lekal, však vždy něčemu víc vyrozuměti chtěje, kráčel sem mezi řady már, jda až k krajům světa a světla; odkudž když jiní, oči zavrouc, slepě tak mrtvé své vyhazovali, já brylle mámení již odvrha a oči sobě protra, a jak sem nejdál mohl, tam ven se vychýle, nahlédnu a spatřím strašlivých temností mrákotu, jíž se rozumem lidským ani dna ani konce najíti nemůže, a v nich nic než červy, žáby, hady, štíry, hnis a smrad, a puch síry a smoly, tělo i duši zarážející, summou hrůza nevypravitedlná. PROPAST ZA SVĚTEM BEZEDNÁ.

Od níž strnuly všecky vnitřnosti mé a všecko tělo mé drkotalo, a zděšen byv, mdlobou sem na zem padl a tak žalostivě zvolal: "Ach přemízerní, bídní, nešťastní lidé! Toto-liž jest váše poslední sláva! Toto-liž tolik nádherných vašich činů závěrek! Toto-li cíl vašich, jimiž se nadýmáte, umění a rozličné moudrosti! Toto-li po tak mnoha nesčislných pracech a kvaltováních žádaný ten pokoj a odpočinutí! Toto-li ta, kterouž sobě vždycky slibujete, nesmrtedlnost! Ach, kéž sem se nikdý nenarodil! Kéž sem nikdý skrze bránu života neprošel, jestliže po všech světa marnostech nic než temnostem a hrůzám těmto za podíl býti mám! Ach Bože, Bože, Bože; Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smilůj se nade mnou bídným!"

To když já mluviti přestanu, všecken se ještě hrůzou třesa, uslyším za sebou temný hlas řkoucí: "Navrať se!" I přizdvihnu hlavy a hledím, kdo to volá, a kam se vrátiti velí: ale nevidím nic, ani vůdce svého Všezvěda. Nebo i ten mne již byl opustil.

V tom, aj, znovu hlas zavzní: "Navrať se!" Já nevěda, kam se navrátiti, ani kudy z té mrákoty vyjíti, truchliti začnu; a aj, hlas po třetí volá: "Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dvéře."

Kteréž rady já, jak sem rozuměl, tak sem poslechl, a že sem Boha radícího poslechl, přešťastně sem učinil: ale i to již dar jeho byl. Sebera tedy, jak sem mohl, myšlení svá, a uzavíraje oči, uši, usta, chřípě a všecky zevnitřní průduchy, vstoupil sem vnitř do srdce svého: a aj, bylo tam tma. Ale když se, očima mhouraje, trošku poobhlédnu, spatřím skrovničké, skulinami se vpouštějící světlo a uhlédám na vrchu v klenutí svého toho pokojíčka okno jakési veliké, okrouhlé, sklenné, ale zašpiněné a zamazané čímsi tak hrubě, že žádného skrze ně světla nešlo.

Takž při tmavém tom skrovném světle sem tam se ohlédaje, uzřím po stěnách obrázky jakési, pěkného někdy díla, jakž se zdálo, než barev zašlých a s utínanými nebo ulamovanými některými oudy. K nímž blíže přistoupě, znamenám nápisy: Opatrnost, Pokora, Spravedlnost, Čistota, Středmost etc. Uprostřed pak pokoje rozházené spatřím žebříky jakési polámané a ztroskotané; též poštípané a rozmetané škřipce a provazy; item veliká, ale s vyšklubaným peřím křídla. Naposledy kola hodinná s ulámanými aneb zkřivenými válci, zoubky, sloupci, vše sem a tam rozházené.

I divím se, co to za přípravy, a jak to a od koho porušeno býti muselo: a jak by se to zase spraviti mohlo. Ale na to mysle a hledě, nic sem vymysliti nemohl: než naděje mi se dělala, žeť mi se ten, který mne zavoláním svým tam uvedl, kdo pak koli ten jest, ještě ozve a mne při dalších věcech zpraví. Nebo mi se to, čehož sem tu začátek viděl, líbiti začalo: jakož proto, že pokojík ten ne tak jako prvé místa, po nichž sem v světě chodil, smrděl; tak i proto, že sem tu žádného šustu a chřestu, vřesku a třesku, nepokoje a kolotání, táhání a násilí (čehož v světě všudy plno) nespatřil, ale vše ticho.

http://users.ox.ac.uk...hptr37.html

Možná se tento, docela již starý text, bude dát použít také jako obraz formy, ve kterou by se mozaikovské setkávání mohlo rozvinout. Držím palce!

Binec v "duchovnu" (převzato)

hele, mě ti napadlo, jestli já taky nejsem v podstatě bhaktijogín (jako že s tou Janou tak souhlasím) se sebevražebnými sklony (jako že souhlasím i s tou džnánou)

a proto já má v tý duchovnosti takovej nepředstavitelnej binec, že jsem nakonec začal na tu duchovnost nadávat, protože se v tom sám nevyznám a dělám nic jen proto, protože nevím co mám dělat...


Ty ten binec nemáš z mixu džnana a bhakti, to se naopak doplňuje. Ty ten mix máš proto, protože jsi často lenivý dotahovat konstrukce "takyjakomistrů" k použitelným závěrům a bereš - případně i bez revize přebíráš - je jako celek, kterým ale smeteš i to, co se v praxi ukazovalo jako pro tebe dobré.

Mnoho lidí má tendence neustále začínat na "posekané louce", má to ale ten důsledek - to zboření viditelných částí rostlinek nezruší jejich kořenový systém - takže po určité doby v té "krásné, nové a čistosemenné" setbě "takyjakomistra" se objevují rostlinky, které se tváří docela podobně (mimikry jsou i v rostlinné říši, natož v mentální sféře!) a není jednoduché je zkraje hned identifikovat jako nepatřičné. Protože ale mají silnější kořeny, po nějaké době vyhrají boj o světlo a člověku zůstává buď se "zbláznit" a nechat to pole napospas "přírodě" ("Bůh to tak chce") a přirozenosti ("to mi nadělil osud"), anebo se řádsky naštve (případně i více) a začne s tím něco dělat systematicky - což vede jednoznačně k odhalení, že ten "takyjakomistr" není skutečným mistrem, protože si těch kořenů prostě "nevšiml" a nechal to být.

Tak to je můj pohled na to, jak to většinou "funguje". Nejen v Čechách, ale úplně všude. ..

Bdělé bytí (převzato)

Rád by som Ti položil serióznu otázku. Nemám žiaden záver, som stále otvorený a pokúšam sa byť stále začiatočník..

Takže..

Ja vnímam ako svoju jedinú povinnosť, zotrvávať bdelo ako Uvedomenie, v ktorom sa všetko deje a z ktorého všetko vzniká. Je mi viacmenej jasne, že nie som žiaden pohyb, ako esenciálne. čiže sa nesnažím prežitok zintenzívňovať, niečo robiť s myslou.. alebo akokolvek vchadzať do hocijakej fenomenalnej totožnosti, pohybu.

a Ty tu teraz píšeš, že treba vytrhávať korene zvykov, túžob.. konceptov..

ako to u Teba v praxi vyzerá ?

dá sa to robit bez toho aby si sa videlil a začal robiť niečo s niečim ?

nestačí len bdelo byť ?

Seriózne a úprimne sa pýtam.. aa vopred Ďakujem za odpoveď.


To, co píšeš - "Ja vnímam ako svoju jedinú povinnosť, zotrvávať bdelo ako Uvedomenie" - má podtext "proč chceš tu povinnost naplnit", v pozadí je ještě skryto "pro koho ji chceš naplňovat" a vynořují se i další podtexty... Z tohoto úhlu to ale není zase až tak nezávislé, jak si možná sám myslíš, dokonce i ta závislost - hlavně v tom pozadí té představy "určité povinnosti" - je docela zřetelná.

K té tvé otázce - tím jádrem toho, co píšu, není něco zpřetrhávat anebo naopak něco udržovat. Zkus to uvidět v tom kontextu, kde je to popsáno jako: Důležité je pouze uvědomění svých aktivních připoutání vědomí k jeho vlastním iluzím. Pokud nastane uvědomění, že to připoutání je natolik omezující, že je vhodnější změnit styl osobního života, aby se působení toho připoutání také omezilo anebo přímo zrušilo, je to vhodné alespoň zkusit. Z toho možná navenek čiší ta potřeba "zpřetrhávat" - ne však jen pro to zpřetrhávání, ale spíše jako prostředek k vysvobození se z těch připoutání...

Mnohem více ale "ťukám" do problému, že to "připoutání se" zpočátku působí jako zdroj extáze a pohybu emocí, které vzbuzují až fyzicky libé pocity - a to se mysli, bažící po emocích, energii, pohybu a exkluzivitě, velmi, ale opravdu velmi líbí. Následkem té přitažlivosti zároveň mysl blokuje vyváženost vnitřního uvědomění s tímto vnějším pohybem, a to působí později jako dvojsečný meč - z jedné strany je to přesycenost "normální" formou extáze a touha prožívat více a intenzivněji, ze strany druhé jde o to, že se vědomí pro takové "intenzivnější a osobnější prožívání" musí "zanořit" do individuální formy a tím ztrácí kontakt s celkem, což později vede ke ztotožnění se vědomí s touto formou a následně i ke ztrátě konzistence vědomí jako celku, což se projevuje jako nekonzistence mezi jeho vlastními iluzemi a podporuje to zmatky a následně i totální zmatení a ztrátu jakékoli schopnosti přímého vnímání skutečnosti a vede k úplné dezorientaci vědomí a přesmyku identity z identity celku k identitě entity. Je to samozřejmě koloběh, který je sám zcela uzavřený, takže po nějaké době to vědomí je zase konfrontováno s celkem - jenže vlivem toho zmatení se samo jako celek neuvědomuje a vnímá samo sebe odděleně - a tedy začne po celku žíznit... A dál to už znáš.

A při tom je z tohoto koloběhu tak jednoduché vypadnout - v době Buddhy, kdy ještě nebyl obecně intelekt tak rozvinut, aby to bylo možno ukázat přímo, i v takové době byli jedinci, kteří toho "vypadnutí z koloběhu" provedli.

V dnešní době je již intelekt rozvinut dostatečně (pomohla jak válečná a poválečná hysterie, tak i abstraktní poznatky z technolohie i z obecného poznání), takže není problém "vypadnout z koloběhu" na podkladě určitých postupů. Jedním z nich je vědomé odosobnění "vlastní" existence - a to je jádro toho, co sem tam píšu.

nestačí len bdelo byť?
Stačilo, jenže ne tak, jak to myslíš - podstata není v tom "bděle být", ba přímo naopak - to "bdělé bytí" není výchozí bod - příčina, ale je to důsledek vnitřního odosobnění, zrušení spojení vlastní identity s fyzickou formou. Ta fyzická forma následně jedná, koná, myslí, atd. JAKOBY "osobně". Rozdíl je v setrvačnosti vědomí. Pokud je tato zcela nulová (vědomí není projevenou formou a její setrvačností s jevy a ději vůbec strháváno), vytane - právě jako důsledek výše napsaného - zcela samo ono "bdělé bytí".

Záměna "bdělého bytí" jako "důsledku" za "příčinu" či dokonce za "cílový stav" vede na vnitřní vyprahlost (vědomí, toužícímu po projevu a po prožívání, jsou tyto - v rámci "nějaké metodiky" - upírány, a ono hoří v nenaplněné touze, často i shoří), která se často "vyvalí" jinde - vědomí ztratí kontakt s celkem, zhroutí se mu pyramidální struktura hodnot, což vede k výše popsané ztrátě konzistence a k "zosobňovaným" projevům, ne nepodobným "známému" bláznění a často i k onomu celkovému "pobláznění" vedoucím...

Moje vlastní denní praxe je v podstatě taková, jako to, co píši. V mysli jsou ale často zcela jiné popisy (vlivem používání zcela odlišného slovníku, než který je obecně "srozumitelný" - tak to má ale asi většina z nás), dokonce většinu konkrétní denní praxe neumí pojmy popsat vůbec - nejsou k tomu žádná slova a ani není přítomna žádná potřeba je pro sama sebe vytvářet.

Můžeš blíž vysvětlit: "Záměna "bdělého bytí" jako "důsledku" za "příčinu" či dokonce za "cílový stav" vede na vnitřní vyprahlost (vědomí, toužícímu po projevu a po prožívání,.."

Je-li zažíváno bdělé bytí, jak tu může být ještě jakákoliv touha nebo dokonce vyprahlost?

Jen mysl sonduje kvality, jen mysl rozlišuje jestli je "bdělé bytí" důsledkem nebo příčinou. Ale to nám může být jedno, ne?

Nevím jak ti to přiblížit více, než tak, že obsah termínu "bdělé bytí" nemůže být vědomím "okopírován" od někoho, od koho se "cítí" - ono "kopírující vědomí" - "odlišné" až "oddělené".

Jinými slovy je to tak, že ten obsah termínu "bdělé bytí" MUSÍ vzniknout jako spontánní zkušenost vědomí (vzhledem k tomu, že je to sám prvotní stav vědomí, není to až tak složité), ale NE JAKO INTERPRETACE popisu "jiných". Ve stavu, kdy si tento obsah vědomí pouze upřesňuje (ale ne-uvědomuje jako zkušenost) totiž NEPLATÍ, že vše je Jednota. Tento fakt začne - pro danou entitu - platit až v okamžiku realizace oné spontánní zkušenosti, kdy zároveň proběhne přehodnocení obsahu pojmu "vlastní identita" a následně i pojmů "entita", "vědomí", "zkušenost", "prožitek" - a vlastně všech, které se váží na sebeidentifikaci a identitu.

Tato spontánní zkušenost je většinou už "nevratná" ve smyslu nějakého "neuvědomování si", je ale "vratná" ve smyslu "vlastního rozhodnutí ji zapomenout"...

O beznaději a bezmocnosti (převzato)

Jsou dvě "formy" beznaděje.

Beznaděj funguje jako sedimentace a je velmi důležité udržet pozornost v okruhu toho, co jsem se "naučil" o tom, "kým jsem".

Z jedné strany tu vlastní beznaděj mohu vnímat jako vlastní propadání se a dezintegraci všeho toho, kým (v podstatě ne skutečně) "jsem".

Z druhé strany ji mohu vnímat jako odpoutání od "věcí" (představ), kterými nejsem.

Ta strana propadání se končí právě tou bezmocí spojovanou s pustotou a zablokováním ve sféře nesmyslnosti.

Ta strana odpoutávání končí beznadějí nedostatku prostředků k jakémukoliv projevu.

V obou je ale potřeba vydržet až do finále - neutéci předem, protože je to !přece! tak "nesnesitelné"...

Tou nesnesitelností je totiž abraze toho, za co se do té doby považujeme - najednou to jde až k jádru - a v té bezmoci s tím nejde už vůbec nic dělat, jen to nechat být - anebo utéct.

To utéct je asi jasné...

To nechat být je většinou jasné pouze teoreticky (protože je to do doby skutečné abraze jen teoretická představa, vycházející jen z viditelných věcí, a věci "pod povrchem" zcela pomíjející a neberoucí v potaz) - tato praxe ne-bytí vytahuje vše - jak to, čeho si vědomi jsme, tak i to, čeho si vědomi nejsme, a dokonce i to, čeho si vědomi ani být nechceme. Prostě, je to abraze úplně všeho.

Ale opravdu stačí jen vydržet a stát se spíše svědkem těchto dějů, než jejich aktérem. Ne, že by to byl prostředek, jak to "zastavit" - tímto prostředkem je právě onen "útěk" - tím odtažením nastává jakési odpoutání, které vede na lepší zřetelnost onoho "strhávání vědomí", které v tomto stavu většinou působí trošku problémy...

V rámci této abraze je odmazáno vše.

A to je teprve ten správný základ k pochopení onoho Barettova "Sviť dál, bláznivý diamante!".

Jakmile jednou to světlo probleskne ve stavu totální bezmoci, "zmizí" i ta nekonečná beznaděj.

Ta bezmocnost už zůstane, ale i tak to za ten svit stojí - v tomto rozprostření vědomí je totiž "něco" samo a tiše zvláštně "zřetelné", právě to "něco", co do té doby je jen pouhá představa tvořená z přečtených slov - onen tajemný "třpyt prázdna.

Krásně ty svody "utéci" vymaloval - podle románu Nikose Kazantkise - Matrin Scorsese, ve filmu "Poslední pokušení Krista", kdy Ježíš na kříži byl sveden Satanem v rouše anděla k tomu, aby z kříže sestoupil a vedl nádherný a naplňovaný, prostý rodinný život místo osobní oběti...

Chci tím podotknout, že si mnohdy ani nemusíme uvědomit, že jsme byli k tomu "útěku" svedeni, právě skrze naše neuvědomované vnitřní přání prožívat a radovat se z prožívání jiných...

Podle Kazantkise, nebýt - na tento problém neustále upozorňujícího - Jidáše, nebylo by ani skutečného Krista...

O životě a umírání (převzato)

není důležité zvítězit, ale prohrát

byl jsem ted na hřbitově hrabat listí(už zase padá)
a došlo mi, že není důležitý ani pohopit ani se zúčastnit,

že důležitý je jen umřít

(teda ale jen v tom případě, pokud člověk udělá tu hloupost, a narodí se)

jenže i umřít se musí umět, protože není smrt jako smrt, někoho přejede auto, spadne na něj květináč nebo meteorit a má to hned za sebou...

jinej se zase trápí na nějakou ošklivou nemoc, užívá si bolestí, doktorů a všelijakých nepříjemných vyšetření a ne a ne umřít...

jinej zase umře za živa, je po smrti, ale žije si pěkně dál, jako by se nechumelilo a když nakonec umírá, tak už to pro něj není žádná novinka, vždyt už je po smrti deset dvacet let,takže už jenom odkládá tělo, nebo spíš jen odkládá celou představu světa, asi taknějak, jako když někde u soudů odloží nějak nevyřešitelnej případ do šuplíku

takže žijeme jen proto, aby jsme umřeli,
a tudíž je vcelku jedno, co v životě děláme,
důležitá je jen smrt
ale když už jsme po smrti, tak už ani s tím se trápit nemusíme...

Ano, ano.
Vracíš se ke svým starým známým základům - není podstatné umět žít, ale je důležité umět umřít.

Moudrosti odjinud...

Vnější podoba a průběh událostí, naše hodnocení a snaha pojmenovat a pochopit je, nemá většinou vůbec nic společného s tím, co tyto události ve skutečnosti opravdu znamenají.

http://evanada.sblog.cz/2008/09/02/164

Meditace (převzato)

Já osobně optimisticky věřím, že to co hledáme, je pravda universální. Ale jak nás jsou ty miliardy, tak o sebe ducáme z čehož nám často třeští v hlavě, což se jeví jako třeštění individuální. Meditace je jako taková naše universální kolektivní hlava, kde se to individuální třeštění ztrácí, jako ty přímky v nekonečnu, nebo třeba naše osobní komentáře na neosobních vodách internetu. Oni se tam v tom nekonečnu prý dokonce spojují, přímky, což je dobrá zpráva, protože je-li nekonečno někde, znamená to, že je všude. Takže jsme spojeni v nekonečnu a jen tak z nudy o sebe ducáme těma hlavama, čímž zapomínáme na tu hlavu universální, abychom se mohli zas rozpomenout, aby se něco dělo a mohlo nám třeštit a tak dále. :-)

Meditace vede mysl ke zklidnění, k zastavení tužeb po výjimečných prožitcích, po exkluzívních zážitcích. Právě ty touhy prožívat něco víc, než lidé okolo, ty vedou k tomu ducání a šťouchání, protože: jak jinak si mé ubohé malé ego dokáže potvrdit, že žije, že prožívá, a že to vše více a více, než jeho okolí?

Meditace není odvislá od nějaké pozice - pozice může tomu zklidnění pouze napomoci. Meditace je stav mysli, je to v podstatě to, co bychom nazvali živý klid mysli - a je jedno, zda v tomto stavu buší tělo kladivem do kovadliny, kreslí kaligrafické obrazy anebo vaří čaj.

Tento klid uvolňuje spoutání vědomí, které nás ve své spoutanosti nutí ztotožňovat se s tím či jiným vznětem mysli. tento klid vede k onomu kýženému uvolnění ztotožení se. A ono uvolnění samovolně probouzí vědomí ke zkušenosti, že je jedno jediné, že není rozlišitelné na tu či onu entitu, ba dokonce k záblesku zjištění, že vlastně ta či ona entita je vlastně jen pouhopouhým snem tohoto jediného vědomí, že všechny ty šťouchance a ducání jsou jen náznaky onoho ztotožnění se, které tak oslepuje a činí zcela nevědomým své pravé podstaty.

Meditace je způsob existence - slova jako "mít dobrou meditaci" svědčí o tom, že to "získané" zklidnění mysli je vnímáno jako stav výjimečný, nežitý spontánně a tedy i svým způsobem také nevlastní - získávaný jako jakousi odměnu za cosi, a tedy i zcela vzdálený uvědomění, že je to onen klid, který je naší vlastní přirozeností, který nijak nikdy nemůžeme ztratit - můžeme ho však pouze přehlušit touhou po blaženosti, uznání, pociťování a prožívání.

Vnitřní učitel - Jak se s ním člověk dostane do kontaktu?

Vnitřní učitel - Jak se s ním člověk dostane do kontaktu?, jak se ten učitel projevuje? je to hlas srdce, emocí a rozumu, všeho dohromady, jemných pocitů někde vzadu...? Jak poznám, že jsem v kontaktu se svým "učitelem"?, že to je on a ne "nekdo jiný"?

Lidé mívají s vnitřním učitelem jeden velký problém. Nepřijímaji sami sebe. Proto mají potřebu se nějak vyvíjet, zlepšovat a nevěří takovým informacím, že je to prosté a velmi jednoduché.

Odpověď na tvou otázku je také prostá a jednoduchá, ale jak to tak vypadá, - stejně jako mnoho dalších lidí - nebudeš jí důvěřovat, protože tam chybí ta - pro tebe důležitá - katarze, která by "asi" měla zlomit tu vnitřní nedůvěru.

Odpověď zní, přestaň se od tohoto "vnitřního učitele" oddělovat, přestaň se snažit ho vnímat jako něco, co teprve nastane, co tady teď není, pro což ty musíš něco (nejlépe velikého) "vykonat", a bez toho tvého "vykonání"to nenastane nikdy. V tom okamžiku, kdy opravdu připustíš, že nejsi nijak objektivně oddělen, že to oddělení má na svědomí to tvé nepřijetí sama sebe, v tom okamžiku zjistíš, že tento vnitřní učitel tady je, je stále, vždy byl a vždy bude.

Není to ale Bůh, který má moc vše měnit, vše zjednodušovat, vše vyhlazovat a povýšit tě. Ne, Bůh to není, ale - alespoň já bych to tak napsal - je to něco podstatně "lepšího" - je to něco, co se automaticky projevuje vnitřním a zcela přirozeným tichem, co - bez jakéhokoli úsilí - udržuje bdělou pozornost, a co samovolně vede ke změně automatické vnitřní sebeidentifikace. V okamžiku překlopení vnímání z oddělené individuality do nerozdělené jednoty to mizí - není to již potřeba. V podstatě totiž tím překlopením zmizí i poslední zábrana, která se projevuje jako pocit, že to "já jsem" je od tohoto "vnitřního učitele" nějak, třeba i jen částečně, odděleno.

A pokud toto nastane, zcela přirozeně zmizí i otázka, zda je to "to ono", anebo "máme čekat ještě někoho dalšího"...

Jak jsem psal na začátku, ono je to velmi jednoduché a prosté. Není v tom žádná magie ani násilí.