Identita a sebeidentifikace (4)

Ahoj,

necítím se v pozici, kdy bych ti mohl být příliš k užitku. To období kdy narůstá nespokojenost a je potřeba něco „udělat“ znám ale také. Život nás však někdy zavede do situací, kdy na vlastní sebepátrací aktivity prostě nezbývá energie. Je to něco jako „jsem rád, že alespoň přežívám“. Na druhou stranu, ve chvílích když se zastavíš, obvykle jen z touhy po chvíli klidu a úlevě, je to podobné tomu, co popisuješ v okamžicích ztišení... pak Jistota pramenící z hlubiny věčného majestátu tu zeje sama před sebou, bez tvaru a bez formy, nepatří tomu človíčkovi a přece on není tak zcela mimo. Ona si totiž sebe opuštěním jeho vědomí všimla, jakoby sklouzla po tom co měla s človíčkem společné – po kvalitě „jeho“ vědomí. Nejsem teď schopen psát příliš o mechanizmech „odlupování se“, ono to „se“ není nic pevně definovaného, to co se „vylupuje“ je vědomí samotného Citu. Z pohledu sebe coby človíčka to je něco co se děje mimo mě, mohu si jen všimnout různých souvislostí, mohu se držet vědomí sebe a nebo tomu mohu nebránit. Držet se vědomí sebe není problém, mám pocit, že se celý svět spojil, jen aby škádlit všechny živly ve mně a donutil mě reagovat, zaujímat postoje a donutil mě být sebou. Na druhou stranu prázdnota všeho kam se podívám a únava jen tím že jsem, prostupující do morku kostí, táhne vědomí do klidu. Nevím zda vnímám správně co jsi napsal, ale tu zranitelnou nahotu není třeba nějak držet, ani to nejde, ona se objeví sama stačí počkat a pak jen dovolit aby se prohloubila. A ta blokace může být jen vlastní iniciativa, kontrola situace, kterou do toho přirozeného procesu vnáším.

Ahoj,
nevím, zda to už nevíš sám, ale právě v těch vzácných okamžicích, "kdy na sebepátrací aktivitu prostě nezbývá energie" jsou ty nejlepší dispozice k ustavení pozice "pozorovatele dějů a jevů" a následně i pozice "svědka Skutečnosti", která je výchozí pozicí pro realizaci plné ne-osobní existence. Právě protože mysl je v takovém okamžiku plně ponořena do svého projevu (dle osoby "toho pravého života") a tedy i přehlcena reflexemi, není nijak složité "obejít" její filtry (aka "sebezáchovné mechanismy") a uvidět ji tak trošku "z boku" - neosobně.

Protože ale také popisuješ "vědomí hlubiny samotného Citu", nepřijde mi zase tak moc, že ti něco "brání". Jedinou věcí, kterou si na podkladě tvého vyjádření uvědomuji, je právě ten nedostatek synergie mysli a srdce (jakéhosi vyjádřitelného vnějšího zpodobnění oné "hlubiny samotného Citu"). Právě tato nerovnováha v rozvíjení obou složek vytváří jakési "zapadání" do projevu, způsobuje ztrátu nadhledu a tedy i ztrátu uvědomění vnitřní "integrity" v Celku. Vytváří naopak dojem přímé souvislosti s individualitou, jakýsi pocit závislosti sama sebe na existenci této individuality a tedy i v důsledku nutnost ochrany této individuality ve smyslu "sebezachování", jakéhosi primárního vzoru pro onen známý pud sebezachování.

Právě z těchto důvodů je rovnoměrné rozvíjení uvědomění nezávislosti sama sebe na složce "uvědomování" (mysli) i na složce "vnímání" (srdci) velmi důležitou a zákonitě i podstatnou složkou jakéhokoli procesu sebeuvědomění. U mnoha skutečných Mistrů opravdovosti a přirozenosti lze právě tyto procesy vysledovat v jejich kontaktu se svými následovateli ("žáky"). Na jednu stranu v nich vnitřně probouzení vnitřní lásku a oddanost k principu Bytí a z vnějšku vytvářejí dojem vnějšího odmítnutí přivlastňované formy žákovy individuální existence (jeho osoby). Na základě tohoto vnuceného "rozporu" žák dochází k vnitřnímu poznání své vlastní hranice vymezující jeho individualitu a jeho podstatu a teprve na tomto základě dochází ke skutečné vnitřní transformaci (aka "překlopení těžiště") pohledu z hlediska individuality na hledisko Celku.