Odosobnění (Převzato)

Všechny mi známé metodiky odosobnění jsou odvozeny od jedné skutečnosti, která se dá vyjádřit paradoxem: vše co lze pojmenovat je jen předmět mysli a zároveň mysl všechny předměty současně vytváří.

Principem odosobnění je proniknutí do procesu ztotožňování se s myslí a jejími předměty následné "uvolnění" [z] tohoto procesu. (Tohle téma by by si zasloužilo velice detailně "rozpitvat", protože v současné době ho vnímám jako velmi blokující - mnoho lidí se zcela neuvědoměle nepřímo s myslí ztotožňuje, předpokládá, že vše je mysl, což je dovádí ke stavu jistého "status quo", protože mysl je možné "překročit" - jenže to také znamená, že překročením roviny mysli ztratíme schopnost uvědomění své oddělenosti - schopnosti viděné popsat slovy a tak se z viděného "vydělit" a opečovávat si svou jedinečnost; právě ten pocit jedinečnosti brání mnohým opustit onu rovinu mysli - a tím také dojít k "otevření" pravého významu odosobnění).

To jsou tedy dva "body", ve kterých lze odosobnění "načrtnout" - pojmenovávání a vytváření.

Pojmenovávání je velice prostá skutečnost, ve které se zobrazuje neschopnost mysli opustit koncept "osoby" a "zosobňování". Jsme naučeni vše pojmenovávat, vše vnímat v kontextu jakýchsi rozlišitelných jmen/názvů a tak vlastně jen neustále dáváme mysli další a další "potravu" pro hlubší a jemnější rozlišování - vytváření nových jmen.

Vytváření je spíše skrytá složka, která není na první pohled zřetelná, ale v nadhledu je více než jednoznačná. Vyjdu-li z toho, že vše projevené je tvořeno mysli (nemyslím teď nějakou individuálně jednoznačnou mysl "nějaké osoby", například v pojetí mnoha lidí "Boha Stvořitele", myslím ten konglomerát vzniklý promítnutím obsahu všech individuálních myslí do projekce tzv. "Kosmické mysli", mnohdy nepřímo a ne zcela přesně pojmenovávané jako "Kosmické zákony").

Vlastní vytváření jde popsat jako proces "detailizace" projevené formy - něco, jako když z kostky mramoru sochař vypreparovává jeho vlastní představu tvaru sochy - v jedné chvíli je to jen kostka, v další již mnoho lidí v tom uvidí předobraz výsledné sochy, v následující je již třeba jasné, zda socha bude zobrazením těla muže či ženy, dalším opracováváním vyjde "napovrch" obličej - a tak se vlastně dá pokračovat v detailech do nekonečna - propracovat například nehty, vrásky, jednotlivé póry atd. Sochař je vlastně jen omezen strukturou použitého materiálu - jemností struktury mramoru - tzn. rozlišitelností jednotlivých odlišitelných částí, například čar.

V mysli je to však umocněno tím, že mysl při detailní tvorbě umožňuje ve vztahu s výše popsaným "pojmenováváním" měnit i onu základní "strukturu" projevené formy. Jako příklad můžeme použít vidění světa ve vztahu s vlnově-částicovou teorií materie. Záleží na tom, CO CHCEME VIDĚT a je jen otázkou vhodně zaměřené pozornosti a schopnosti rozlišit detail (POJMENOVAT!!!), a mysl změní své "zaostření" a najednou je "vše" - co jsme CHTĚLI VIDĚT/"POZNÁVAT" - zřetelné.

Naučení se těmto dvěma formám práce s myslí - zaostřit pozornost pomocí mysli na nekonečně malý bod a zaostřit pozornost pomocí mysli do nekonečna - jsou vlastně přístupné výklady "prvého a druhého buddhistického vnoru".

Vlastního "uvolnění se od osoby" - odosobnění - je tedy možné jak tím, že přestaneme "pojmenovávat/rozlišovat" ("cesta Boddhisatvy") anebo z druhé strany zastavením procesu vytváření projevených forem myslí ("cesta Mudrce").