Začnu narozením. Při narození je vědomí[1] neomezované myslí[2], protože ta je ještě po nějakou dobu ve stavu „uvyklosti“ na formu existence mimo zákon setrvačnosti.
Neomezované vědomí má tedy schopnost zcela plné recepce, není omezováno ani projekcí[3] ani „obarvováním“[4]. Na druhou stranu je v této době v jakémsi „vakuu“, které mu dává z počátku velmi pasivní charakteristiku.
Souměrně s tím, jak se probouzí mysl, a moduluje pozornost „svým“ směrem, je pozornost stále více aktivizována stává se více a více odpovídající „novým“ podmínkám. Protože mysl je okouzlena množstvím podnětů, které stále více vznikají odrazem a lomem pozornosti o omezení, které mysl do paprsku pozornosti stále více vkládá, vzniká jakási zpětná reakce vědomí, které se stále více přizpůsobuje „novým podmínkám“ a tak si „přelaďuje“ škály rozlišovacích stupnic podle konkrétního stavu.
A právě tím přeladěním na jednu stranu získá mnohem větší schopnost „sounáležitosti“ s „novou formou“ „prostředí“, ale na druhou stranu některé jevy se dostávají mimo jeho „přeladěné“ rozlišovací schopnosti.
V praxi to vypadá většinou tak, že dítě zpočátku nemá zjevně schopnosti vhodné pro prostředí, ve kterém se zrodilo, je překvapováno jistými nároky nové formy (hmotná potrava, potřeba interakcí s prostředím, „uvězněním“ v jakési „vymezené a těžké hmotě“ atd.), avšak ve velmi krátké době se rámcově „přizpůsobí“ této nové formě a v podstatě „zapomíná“ na svou předchozí formu okouzleno možnostmi formy nové. (paralelně, dítě nemá větší problémy se přizpůsobit „změně prostředí“, například stěhováním, na rozdíl od „dospělého“, který mnohdy v novém prostředí, v důsledku své neschopnosti se přizpůsobit, „umírá“).
Doba „seznamování se“ s novou formou je dána dobou prvotní zasyceností podněty a „přebudováváním“ adekvátního „reflexního“ systému reakcí. Pokud použiji své osobní zkušenosti, tak se tak děje cca do 10 až 12 měsíců. V této době nastává zcela radikální změna projevů dítěte, od projevů reflexních k projevům s vlastní aktivitou a s vlastním záměrem – dítě se naučilo základní formu existence tohoto prostředí, která je jednoduše vyjádřitelná jako „zákon setrvačnosti“. Zprvu objevuje kouzlo „já chci“, později se dopracovává k formě barteru „když mi to dáš, budu hodný/á“. V tomto lakonickém vyjádření je ukryto mnohem více, než je zprvu viditelné.
Já chci je prvotní forma uvědomění si sama sebe jako „jednotky“. Není ještě zcela jasná hierarchie vztahu, dítě později už rozlišuje „já“ a “okolí“, ale v prvotní fázi je stále si ne zcela jisto s tím „já“. Je to dáno právě tou rozprostřeností pozornosti a jejím pozvolným zaostřováním myslí. Moment „já chci“ identifikuje okamžik, kdy pozornost věnovaná studiem vlastních možností je „uspokojena“ a je zaměřena na studium korelací toho „prvotního já“ a „ostatního“. Reflexí je automaticky přiřazena vymezující forma vlastní existenci („ý/á“), a od této chvíle je vlastní existence v této formě brána jako fakt a většinou již dále tento fakt není zkoumán, neberu-li v tomto v potaz období vymezování individuality, kde jde však hlavně o to, aby „okolí“ vzalo vážně onu osobní individualitu. Teprve po jejím odmítnutí „okolím“ je zde prostor pro obnovení sebereflexí, avšak tyto již nejsou zcela prosty „záměru“ a tedy v mnoha případech nejdou o mnoho hlouběji, než jen na povrch.
Vrátím-li se však k bodu onoho „uspokojení“ toho triumfelátu „mysl“, „pozornost“, „vědomí“, dostanu se do začarovaného kruhu.
-------------------------------------------------------------------------
[1] vědomí je představitelná reflexívní složka pozornosti, což znamená, že je to pouze REGISTRUJÍCI složka, která nemá v zásadě prostředky paprsek pozornosti pozměňovat. Pozornost je představitelná jako světlo vysílané ze svého zdroje, může být rozprostřené, případně i zaostřené, pokud něco osvětluje, má i schopnost se odrazit a případně i vracet se ke svému zdroji.
[2] Mysl je představitelná jako zdrojová složka pozornosti. Její schopnost je s pozorností pracovat a tedy ji zaostřovat, modulovat (osvědčil se mi pojem „obarvovat“, protože takové „obarvení“ některé „barvy“ sice zvýrazní, ale na druhou stranu zase jiné barvy „překryje“), je to v podstatě jediná aktivní složka.
[3] Projekce je představitelná, jako vznik odrazu vzoru do nějak omezeného prostředí. Pokud můhu počítat s technickými základy, technické výkresy jsou vlastně projekcí třírozměrných pevněhmotných objektů do dvou rozměrů. Protože je jejich „skutečná“ forma projekcí omezena, je potřeba k „rekonstrukci“ mít minimálně tři obrazy (projekce), které jsou navzájem ve vztahu jednoznačnosti (ortogonální projekce), tzn. Pohledy jimi zobrazované jsou navzájem kolmé.
[4] Obarvování je představitelné jako „záměrná“ modulace spektra pozornosti a to hlavně z důvodu akcentace (?„vyzdvižení“, „zesílení“) určitých složek pozornosti. Tak jako například mohu „bílé“ světlo obarvit žlutým filtrem proto, abych snížil reflexi světla od částic vody v mlze, a tedy v mlze i lépe „viděl“, stejně tak může mysl již primárně generovat nelineární spektrum paprsku pozornosti a tak ho „vybavit“ schopností „vložené selekce“.
Žádné komentáře:
Okomentovat